Zápisky z cest: Meiji Jingu 2015

Meiji Shrine 明治神宮 je chrám, který byl vystavěn na počest císaře Meiji a císařovně Shoken. Nachází se v blízkosti Yoyogi parku. Dá se tam dostat mnoho způsoby, ale nejlepší je vystoupit v Harajuku, od nádraží jsou to asi 3 minuty chůze a jste tam. Doporučuji nebrat si sebou kufr, protože cesta je vysypaná štěrkem a není žádný med po kamíncích vléct své zavazadlo (i když je pravda, že spoustu lidí ani štěrk neodradí) Cesta je lemovaná lesem a cestou minete vyrovnané sudy s vínem. Chrám je ve skvělém stavu, ale to je tím, že byl přestavěn po 2. světové válce, kdy byl zničen. Císař Meiji byl významným císařem v dějinách moderního Japonska, na trůn nastoupil 1867, po jeho smrti byl chrám zasvěcen jeho jménu.

Vchodů do Meiji jingu je několik a všechny mají velké torii brány. Jejich stavba byla financovaná z příspěvků lidí z celé země. Stejně tak zasazení desetitisíců stromů bylo financováno z finančních darů obyvatel země. Celý chrám je vystavěn podle kultu Shintou a tedy se jedná o jeden z nejoblíbenějších chrámů, které lidé navštěvují na Nový Rok, kdy se vykonává Hatsumode (první modlitba v roce).

Součástí chrámu je i místo, kde jsou uloženy národní poklady země. Součástí sbírky jsou předměty osobní potřeby císaře a císařovny. A dále pak čajová zahrady, v ní se nachází studna s vodou, které jsou přisuzovány speciální účinky. Pokud tento spot navštívíte zbavíte se tím únavy a získáte sílu na těle i na duchu. Zda je to pravda netuším.

Já jsem se s A. vydala do místní zahrady, za poplatek 500yenů, kočárek jsem nechala u vchodu a dostala jsem na něj i plachtu, aby se na kočárek neprášilo a nepadaly na něj listy. Velmi milé. V zahradě je několik čajových domů, "magický pramen" několik stromů s momiji a rybník s kapry.

Jak už to tak bývá, tak se mi nikdy nedaří vychytat momiji v nejlepším čase. Nicméně i tak jsme si místní zahradu užili. Krásný, barevný podzim je v Japonsku snad to nejlepší. Po návštěvě zahrady jsme se zastavili v chrámu, kde jsem ocenila bezbariérový přístup, takže ani s kočárem tam nebyl problém. Měli jsme v plánu i místní Yoyogi Park, ale nakonec jsem si řekla, že Yoyogi Park si necháme na později, až pokvetou sakury. Takara

Konkurs v Japonsku

Už je to docela dost času, co jsem sem přispěla s něčím aktuálním. Teď udělám změnu a povím vám o něčem, co zkusilo málo cizinců, hlavně z důvodů jazykové bariéry. O čem mluvím je konkurs na malé "talenty", modely, tanečníky, herce, zpěváky apod. 

Na Instagramu jsem zahlédla post z jedné firmy, která provozuje různé konkursy na programy v NHK (japonská národní televize) nebo muzikály nebo hledá miminka do reklam na plínky apod. Na výběr je toho dost. No a tak jsem vyplnila přihlášku pro obě děti a odeslala fotografie. Za dva týdny nám přišel "omedetou" dopis s tím, že jdeme do druhého kola. Něco mi říká, že tenhle blahopřací dopis dostávají všichni, hlavně když jsem viděla, kdo všechno u konkurzu byl. Nic ve zlém, pro každou mámu je to její dítě nejkrásnější, ale u sebe můžu říct, že jsem schopná okem kritickým posoudit, zda moje dítě je nějak speciální nebo ne. 

Za své děti můžu říct, že jsou zajímaví tím, jak jsou mixovaní, ale že by byli předurčení k tomu být slavnými, že by to v nich bylo, tak to nevidím. To ale neznamená, že se jim nepokusím otevřít dveře tímhle směrem. Člověk nikdy neví. Yatteminai to wakaranai volný překlad: "dokud nezkusíš, tak nevíš" Takže jsem zkusila no a teď vám popíšu, jak konkurs probíhal. 

Pro nás to byla docela štreka do Tokya a doufám, pokud kluky vyberou, pak spiš do Yokohamy. Je to blíž. Dojeli jsem do Takadanobaba a od stanice to bylo 12 minut. Firma sidli v jedné z místních budov a už před vstupem nás změřili (teplotu) a desinfikovali se ruce. Vyplnila se přihláška s fotkou a dostali pořadové číslo. 

Nejprve proběhla přednáška na pět minut, co dělají a tady bylo vidět, že konkurs je spíše představení programu "Lesson", které vybrané děti budou muset dělat. Od jazzu, přes balet, drama, zpěv apod. Některé povinné a jiné nepovinné. Co mi v té přednášce chybělo, byla zmínka: kolik za to? Je mi jasné, že tyhle agentury musejí z něčeho žít a tak není divu, že vybraní jedinci budou cálovat. Otázka kolik za to je ale na místě, protože ne všichni budou schopni prorazit. To je jasné. 

Ukázali nám pár slavných talentů. Lidem (dětem i dospělým) se říká tarento (talents) jsou to například bývalé i současné modelky, které dělají na IG influencery nebo se účastní rádoby zábavných pořadů. Nemusí být super talentovaní. Jsou to prostě TV osobnosti. Mají tu multi tarento tzn. člověk dělá víc věcí: modeling, zpěv, tanec etc. Pak třeba owarai tarento to jsou komediální osobnosti. Tam by se uživil velkej, tím jsem si jistá. 

Idol tarento pokud je člověk krásný a dělá do fashion, tak tohle je označení pro tuto osobnost. Někdy jsou označování jako obaka tarento, protože se prezentují v TV jako hlupáci. Příkladem by mohla být Rola. Rola je smíšeného původu. Matka Japonka a otec Bangladešan a dědeček Rus. Má exotický vzhled, který umocňuje kontaktními čočkami a barvení hlavy na blond. V TV se chová jako hlupačka (i když není) a já ji nemám ráda, protože přidává olej do ohně zvaný: "kimpatsu no baka" tzn. blondýny jsou hloupé. Když jsem přijela někdo mi chtěl složit kompliment, že vypadám jako Rola (když jsem přijela měla jsem o 30kg méně, žádná supermodel, ale nevypadala jsem zle- přikládám foto)

Atlet tarento to jsou bývalí sportovci. Gaijin tarento to je talent pocházející z ciziny. Nejznámějším je Dave Spector. (toho docela můžu). Většinou se produkce soustředí na fakt, že neumějí perfektně japonsky a dělají ze sebe klauny. Rozhodně nepřispívají osvětě. Běžný Japonec se u telky zasměje, a pak si myslí, že všichni cizinci jsou, jako někteří kašpaři v TV. Kolikrát jsem slyšela I-san ty jsi cizinka, ale jsi hodně otonashii(klidná/nudná)...hned jsem věděla, že dotyčný moc "žere" TV. 

Talentů hlavně jejich druhů je samozřejmě více, ale já se o tenhle svět moc nezajímám, takže pokud chcete vědět víc, budete se muset poohlédnout jinde (nezlobte se) a já se vrátím zpět k tématu, protože jsem trošku odbočila. 

Takže papíry vyplněné, přednáška o tom, co nabízejí, ale ne za kolik to nabízejí, byla ukonce a odvedli nás do jiného patra, kde jsme dostali kód, který se lepil v oblasti hrudníku. Čekaly nás kamerové zkoušky. 

Děti měly zahrát scénku: 

Moshi, moshi yamamoto nan desu ga Halo, halo, jsem Yamamoto

A, hokkaido no ojisan.     A, to je dědeček z Hokkaida

hokkaidou no ojisan kara denwa da yo.  (zvolání) Volá dědeček z Hokkaida

Většina dětí nebyla schopná to zahrát a četla to z papíru. Velkej držel basu. Navíc to charisma, které většinou má, se neprojevilo, byl nervózní a nesvůj. Po natočení obličeje a vyzvání k úsměvu. Bylo po kamerových zkouškách. A oni se ptaly matek, co je jejich cílem a dětí, co je jejich snem. U nás se na nic takového neptali, pouze je zajímalo, zda jsem schopná komunikovat v Japonštině. Nevím, zda je to dobře nebo špatně. Velkého se na nic nezaptali a on to nezapomněl okomentovat. "Mě se na nic nezeptali" Bylo to vtipné, ale čert ví, co to znamená. Buď to znamená, že neprošel a nebo že naopak prošel. Počkám na výsledek.

 

O malého se zajímali o dost víc. Choval se vzorně i s plnou plínou. Njn. Nikdy neměl dobrý načasování. Prohlédli si ho, chtěli vidět vlasy ze zadu. Tam má ty vlasy trošku řidčí, ale řekla bych, že malej projde. Můj typ je, že malej projde a velkej asi ne. Bavila jsem se o tom z jejich tátou (je táta pro obě děti) a on říkal, že pokud by prošel jen malej, tak do toho nepůjdeme. Nemyslím si, že velkej by z toho byl nějakej zdrcenej. Chce dělat Youtube a to mu ani případný neúspěch v konkurzu vzít nemůže. Popravdě je to buřt. Když projde good, a když ne tak taky good. V tuhle chvíli přemýšlím, o čem by jeho Youtube mohl být. 

No co se týče konkurzu za necelou hodinu bylo po všem. Měla jsem dost času prohlédnout si "konkurenci" a dvě děti byly podobné malému a spousta kluků ve velkého věku, ale chovající se lépe...jojo...jsou oba moje poklady a jsou speciální pro mě...to ale nemusí nutně znamenat, že se musí prosadit v showbyznisu.

Přišla jsem, viděla jsem a jsem spokojená. Chtěla jsem to zkusit a zkusila jsem si to, teď jen už čekat na výsledky konkursu. To čekání si zkrátím prací na svém Youtubu. Doufám, že jste si mě všichni našli a klikli na tlačítko "odebírat". Jak se v Japonsku říká: yatte minai to wakaranai...dokud to nezkusíš, tak prostě nevíš, a tak je to zkrátka se vším. Takara

Výlet do centrálního Nikko

Je 3.30 ráno a vyrážíme na cestu. Rozhodla jsem se vyrazit do Tochigi prefektury. Nebudu tam zůstávat přes noc, takže jsem se rozhodla udělat si jen malý půldenní výlet do centrálního Nikkó. Celé Nikkó je zahrnuto na seznamu světových, kulturních dědictví UNESCO. 

Chrámy a svatyně jsou velmi bohatě zdobené a protože v době Tokugawy Ieyasu bylo shintou s budhismem kamarád, tak se v chrámech a svatyních spojují prvky obou a je občas těžké říct, zda je to chrám či svatyně, pokud si nepamatujete názvy. Přátelství se rozpadlo v Meiji éře a z chrámů se odstraňovaly symboly shintou a naopak. Je vlastně s podivem, že v Nikko se ten proces nedovedl do konce a nádherná symbióza dávných časů zůstala v Nikko zachována.

                         

Trvalo to něco kolem 3 a půl hodiny a autobus jel hned vzápětí. Dovezl nás do zastávky: Taiyuin-Futarasan. Tam začneme. Pokud jste neviděli moje vlogy z Nikka, tak doporučuju. Taiyuin je hned u zastávky autobusu. Taiyuin a Toshogu jsou mauzolea, které vybudoval vnuk prvního shoguna Togugawy Ieasu. Jeho jméno bylo Iemitsu. Taiyuin je Iemitsu mauzoleum, které snoubí prvky budhismu a shintou. Dříve bylo běžné, že tyto dva směry fungovaly spolu, ale to se změnilo v éře Meiji, kdy se shintou oddělilo od budhismu a začalo se s odstaňováním symbolů budhismu z shintou svatyně a naopak. Kolem jsou lesy a chrám funguje symbióze s přírodou. Vlezli jsme dovnitř a nikde ani noha. Bylo to super. Mír a klid a krásně vyřezávané budovy. Odtud jsme se přesunuli do Futarasanu.

Futarasan je starší než Taiyuin a Toshogu, proto jeho exteriér a interiér  je zasvěcen třem horám: Hlavní horou je hora Nantai, Nyoho and Taro. Hora Nantai se nazývá také Futara. Chrámové pozemky jsou obří a sahají až k Shinkyo, což je Božský most, který vás přivítá jako první na cestě do centrální Nikkó. Futarasan je také zasvěcen jednomu ze sedmi šťastných bohů.                

Od Futarasanu vede přímá cesta k Toshogu, kde vás přivítá pagoda a velké "nádvoří" taktéž uvidíte shintou torii a vystoupíte po schodech k první budhistické bráně, která vás dovede na další nádvoří, tam se nalézají dřevoryty. Jeden je Mizaru, kikazaru, iwazaru což jsou tři opice: nevidím, neslyším a nepovím. A také slon Sozo no zou. Sloni z představy.  No a na slonovi je zajímavé to, že autor řezby slona nikdy neviděl. Vytvářel z představy.                      

    

   

                  

Toshogu je mauzoleum prvního šóguna Tokugawy Ieyasu, který je zde pohřben a předměty jeho osobní potřeby jsou vystaveny v nedalekém muzeu. Vystoupíte po schodech nahoru a přivítá vás majestání brána Yomeimon. Je to jedna z nejkrásnějších bran vůbec. Jedním z detailů je bílý drak na zlaté bráně. 

V hale za branou jsou uloženy spirituálně dvě významné postavy Japonska. Jednou z nich je Toyotomi Hideyoshi a druhou je Minamoto Yoritomo. Projdete kolem haly  a dostanete se k bráně pod kopcem, tak se ta brána doslovně jmenuje. Sakashitamon. Cestou minete slavnou dřevořezbu "nemuri neko" spící kočička, a pak hurá po schodech a je jich tam dost. Vedou přímo hrobce Tokugawy Ieyasu.

                   

                   

Hrobka je hluboko v lesích a myslím si, že vnuk Iemitsu vybral dědečkovi velmi dobré místo na poslední odpočinek. Klid a mír  je  v kontrastu s tím, jak se zrodil šogunát. Obejdete místo kolem dokola a vydáte se po schodech dolů. Zpátky k pagodě a prvnímu nádvoří. Odtud už vás čeká jen cesta do Rinnoji.         

V Rinnoji pobíhá rekonstrukce a restaurování, protože je Japonsko zavřené, tak se opravují místní památky. Navštěvníků je tam poskrovnu. Když jsem tam teď jela, tak tam skoro nikdo nebyl. Rozhodně jsem si to užila. Nestává se často aby na pamítku UNESCO nebyl nával. To se rovná zázraku. Zázraku způsobeném koronou. Letos jsem do Rinnoji nešla, takže o něm napíšu někdy příště. 

Tím bych zakončila dnešní putování po centrálním Nikkó. Dá se v pohodě zvládnout za polovinu dne. Jeden den na centrální Nikkó stačí bohatě. Na podzim se lidé sjedou do Okunikkó, kde se nalézají další dva Futarasan chrámy a také velké jezero Chuuzenji. Snad to vyjde letos. Přeji vám krásný podzim, Takara

Zápisky z cest: Fuji-san

Dnes jsem zpět s jednou z místních perel. Už jsem se na to chystala delší dobu, ale vždy jsem ztroskotala na svém strachu z míst, kde jsem ještě nebyla (nakonec se ukázalo, že naprosto zbytečně :-) ) nebo na financích, jak už to tak bývá. Letos jsem hodně přemýšlela, kam se vypravit. Letošní byl speciální, protože po 3 dnech volna v kalendáři navazoval víkend, takže rovnou 5 dní volna. Super, ale opět finance se ukázali limitující, takže jsem se rozhodla pro následující plán: den první Kawagukiko, den druhý místní chrámy v lokalitě Nogawa, den třetí Sagamigawa. Víkend už bude jen o parku a práci a úklidu. Takže žádná víkendová hitparáda.

Vyhledala jsem nejlevnější vlakové spoje a vyrazili jsme. V Japonsku se vyplatí vyhledávat spoje, jak už jsem zmínila, protože rozdíl může být až 3000 yenů (vydělte 5 na české) nicméně čím levnější spoj tím více času strávíte ve vlaku nebo je zde více přestupů. Nicméně vyrazili jsme vlakem už 6.45 a ve vlaku a autobusu jsme strávíli zhruba 3 hodiny a nebýt toho, že autobus byl nechutně přetopený, takže A. bylo horko a posledních 10 minut v busu proječel svlečený do půli těla a rudý jako rak.

S radostí jsme vystopili v oblasti, kde kvetou Shibazakury aneb plaménka šídlovitá, s výhledem na Fuji. Aneb oblast 5 jezer a konkrétně Kawagukiko. Co si přát více? Lidí tam bylo dost, ale na to, že byl GW, tak se cestovalo naprosto na pohodu. Součástí oblasti byly i stánky s místními specialitami, ale nějak jsem na ně neměla chuť, takže jsem skončila u "Fish and Chips" haha.

Shibazakura kvete v různých barvách a má řadu druhů. U Fuji kvete celkem 6 druhů: 3 jsou růžové Mc'Daniel's Cushion, Autumn Rose a Scarlet Flame. Dále bílá je Little Dot a fialová Oakington Blue Eye. A pak míx bílo-růžová s čistě japonským jménem. Tama no nagare. Hádám, že půjde o nějaké křížení typu "Made in Japan". Musím být upřímná, že moje fotky nedosahují plakátový. Během naší návštěvy kvetlo o dost méně Shibazakur a popravdě ani neumím poradit, kdy je nejlepší doba pro návštěvu. Nicméně i tak, ten pohled stál za to.

         

Jako výlet určitě doporučuji stejně jako všudypřítomné plakáty v Tokyu. Opravdu to stojí za to a i když je pod mrakem, protože Fuji je už tak blízko, že šance, že ji uvidíte je téměř 99 procentní. Ne jako u vzdálenější jezer z oblasti 5 jezer. Závěrem bych jen doporučila vzít dobrý fotoaparát, protože když je podmrakem, tak Fuji z fotek mizí a není tak vidět. Takže lidičkové volili různé pózy, tak aby se jim podařilo Fuji zachytit. Hezký lov! Takara

O tsukimi aneb pozorování Měsíce

 Jak už jste si asi všimli, spousta aktivit v Japonsku je spjatá s přírodou a dnešní článek vás o tom jen utvrdí. Pozorování měsíce se děje zpravidla v září za jasného úplňku. Je to speciální Měsíc. V angličtině se nazývá Harvest Moon. 

Svátek se slavil podle lunárního kalendáře 8. měsíc a 15. dne v tom měsíci. Odtud se vzal i další název pro Otsukimi a tím je juugoya, což je doslovně 15. večer. No a co, že se to slaví? Je čas sklizní a čas úrody. Musí tedy následovat poděkování přírodě za dary a přízeň v letošním roce. 

Symbolem tohoto svátku je otsukimi dango a také susuki tráva. Společně s měsícem a králíkem jsou tyto symboly pozorovatelné všude. Školy, obchody, pošty aj.  Dango je vystaveno do pyramidy kuliček a jednotlivá patra jsou řazena podle čísel. Nejčastěji jsou to prvočísla. Vrchní kulička bývá žlutá a symbolizuje Měsíc. 

Zmínila jsem králíka ve spojení s Měsícem, ano, je to tak, podle japonské legendy na Měsíci žije bílý králík a co tam dělá? Dupe a vyrábí rýžové knedlíky. Tahle legenda se opakuje na po Novém roce, kdy se ve školkách vyrábí rýžové knedličky jako školní aktivita. Letos jsem O tsukimi vynechala, protože jsem toho měla moc a byla jsem ráda, že mám možnost se vyspat. Nechám to tedy do příštího roku. Takara

Hrad v Osaka City

Osacký hrad je dominantou města Osaka, které se nalézá v Osaka prefektuře 

v Kansai oblasti. Osaka je město, které se podobá Tokyu, protože po velkém zemětřesení 

v Kantou sem mnoho lidí z Tokya uteklo. Osaka je takové malé Tokyo, jen více zelené a s méně lidmi.  Osaka hrad je viditelný z dálky. Stojí na kopci a je obehnán hradbami a vodními příkopy. To ho činilo velmi obtížně dobyvatelným.

Toyotomi Hideyoshi začal s konstrukcí hradu v 16. století. Chtěl aby byl hrad kopií hradu jeho rivala Azuchi hradu, ale mnohem lepší ve všech směrech. Hrad přešel na jeho syna Toyotomi Hideyori, který pokračoval ve vylepšování hradu, ale musel čelit silnému protivníkovi. Tokugawa Ieyasu (první shougun) upřel svoji pozornost k hradu v 1614 v zimě a ač měl více bojovníků než Toyotomi nebyl schopný se do hradu dostat. Začal plánovat překonání vodních příkopů. Toyotomi si byl vědom, že bez příkopů bude hrad dobyt a tak začal z jejich opravou. To vyprovokovalo Tokugawu Ieyasu k útoku, ale tentokrát hrad dobyl zevnitř pomocí infiltrace. Toyotomi Hideyori 

 v létě 1615 byl poražen a zemřel  společně se svou matkou Yodo-dono. 

Za vlády klanu Tokugawa byl hrad opraven a vylepšen a platil za obtížně dobyvatelný. Togokawa klan byl na vzestupu a rod Toyotomi zmizel. Hrad byl zničen několikrát v průběhu času.

Nicméně v roce 1868 padl hrad do rukou pro imperalistům a hrad shořel během civilní války 

v časech Obnovení Meiji. Pod Meiji vládou hrad byl opraven a stal se součástí Osaka armádního arsenálu. Adaptovali se na západní styl boje, který byl zkázou samurajů. Vyrabělo se tu všechno možné: zbraně, munice, dokonce výbušné materiály. 

Další restaurování a opravy proběhly před 2. světovou válkou. Nicméně opět Osaka produkovala zbraně, munici a výbušniny, takže se brzy stala cílem náletů a hrad byl poničen. 

Poslední rekonstukce byla vládou schválena v roce 1995 a dokončena byla v roce 1997. Stávající hrad je betonová reprodukce a má dokonce výtahy. Vnitřek hradu je zmodernizován a slouží jako muzeum.

                       

Osacký hrad i když pouze replika původního hradu určitě stojí za návštěvu. Kolem hradu je krásný park a hrad má vodní příkop. Hrad se dá obejít kolem dokola a je to pěkná procházka. Dokonce tu funguje vláček, který vás poveze kolem až skoro na vlakové nádraží. Ten vláček ocení jak velcí, tak malí. Z hradu se dají nafotit krásné fotky místních mrakodrapů malého Tokya, jak se Osace někdy přezdívá. I tenhle výlet hodnotím 5 hvězdičkami z 5. Takara

Oya Kannon Ji aneb chrám vytesaný ve skalách a více z Utsunomiya

Jsem zpátky s aktuálnějším článkem. V létě jsem toho dost nacestovala (koroně navzdory), protože patřím k lidem, pro které je outdoor nezbytností. Vděčím mu za to, že jsem se z toho tady ještě nezbláznila.  Cestování je pro mě droga. Znáte to, někdo kabelky, botičky a hadříky a jiný celý rok šetří aby mohl jet do zahraničí. Do té druhé kategorie spadám i já. Utrácím, za cestování. Takže jsem vyrazila ven.　　

Naplánovala jsem dva výlety v jeden den. Dopoledne do Utsunomiya a odpoledne obejít 4 hlavní chrámy v centrálním Nikko. Dalo by se to zvládnout, ale když jsem přijela do Utsunomiya, tak místo, které jsem si vybrala bylo dostupné pouze autobusem. A ten jel za hodinu. Tak jsem změnila plány a vyrazila do Nikko, které bylo vzdálené 40 minut. Do Utsunomiya jsem se vypravila o asi týden později a tentokrát jsem měla štěstí, autobus přijel během 5 minut a za 20 minut jsme byli u Oya Kannon ji. 

Utsunomiya je celkem klidné město, je tam pár chrámu, ruiny hradu Utsunomya a skály. V Utsunomiya najdete hodně malých firem zabývajících se kamenictvím. A skály, těch bylo v místě zvaném Oya dost a dost. Trošku mi to tam připomnělo Sloup v Čechách, ale jen trošku. Za čím jsem sem, ale přijela byl místní chrám vytesaný do skály a "chráněný" skalním převisem. To je něco, co jsem zatím neviděla a musela jsem to vidět. Další zvláštností je fakt, že chrám je zasvěcen ženské verzi Budhy. Ta se nazývá Kannon.

Chrám není nijak veliký, ale atmosféru má nádhernou. Je fakt, že tam moc turistů nebylo, takže to bylo rozhodně plus. Vedle chrámu je ještě Oya Kouen to je park se skalními útvary a také další Kannon. Tentokrát jde o Heiwa Kannon. Kannon Miru. Dá se jí vylézt na záda, ale moc do kraje neuvidíte. Přesto je to zajímavý zážitek. 

Poslední větší atrakcí byl kus skály balancující na skále tak, že se člověk divil, že nespadne dolů.  Údajně ho tam hodil Tengu. Co je Tengu se můžete dočíst v tomto článku: http://zestinusakur.blogspot.com/2021/06/japonsky-pinocchio.html

Spojení autobusu jsou špatná, takže jsme si popošli pěšky a prohlédli jsme si okolí, které si nezadalo s venkovem, protože Oya chrám se nachází na periferii města. Od chrámu jsme se vydali do parku s názvem: Ruiny hradu Utsunomiya. Mají tu jednu zeď s ochozem, která spojuje dvě strážní věže. Je zde dokonce výtah, takže jsme se prošli od jedné strážní věže ke druhé a nakonec jsme ruiny s vodním příkopem ještě oběšli a to bylo celé. 

Byl to malý a nenáročný výlet do Utsunomiya. Děti si to užily, každé svým způsobem a já jsem byla ráda, že jsem na cestách. Za mě výlet pět hvězdiček z pěti. Takara