Za 6 let jsem byla pozvaná na dva pohřby. Z prvního jsem utekla. Šlo o pohřeb jednoho zákazníka mého manžela. Vzhledem k faktu, že jsem nebyla řádně připravená na to, co se bude dít, takže jsem se vyděsila a raději jsem tam nezacláněla. Dobře jsem udělala. Opravdu. Nemám ráda výmluvy typu, jsem cizinec a tak neznám to a to...na takové věci se dá připravit. Tak hurá na internet a hledat. Tento článek je laický pohled, bez odborné terminologie. Některé věci mohou být popsány velmi neuměle a neohrabaně. Je to dáno tím, že nejsem v chození na pohřby kovaná. Pokud se pohřbům mohu vyhnout, tak s nejvyšší radostí tak učiním.
Z druhého pohřbu jsem se nemohla vyvléct, protože šlo o matku mojí tchýně, tedy členku rodiny. V neděli ráno jsem dostala zprávu, že se bude rozloučení konat v pátek večer a poslední rozloučení v sobotu dopoledne. Z večerního rozloučení jsem se nezúčastníla, nicméně pro jistotu jsem si to raději vyhledala na internetu, protože i když by mi trapas moji japonští příbuzní odpustili, tak si myslím, že na pohřeb gaijin trapasy nepatří. Takže info jsem vyhledávala. Nakonec jsem toto info nepotřebovala, protože jsem se účastnila pouze rozloučení v sobotu, kam přišla pouze rodina.
Pohřební ceremonie se konala v Saitamě v budhistickém chrámu. Jeli jsme tam asi 2 hodiny a bylo to velmi náročné. Nejprve jsme byli uvedeni do speciální místnosti, kde byla rakev a oltář, za ním stál mnich a pronášel motlitby. Nad rakví byla vystavena fotografie zemřelé a kolem rozmístěné z každé strany dvě vázy s naaranžovanými květinami. Jsou to květy od rodiny, dětí, vnuků, naaranžované byly lilie (různé barvy, tvary), karafiáty a chryzantémy. Za stojícím mnichem byly vyrovnané židle s uličkou oddělující pravou stranu (4 na 4 židle a na nich mantra, kterou jsme četli společně s mnichem) a levou stranu. Mnich prováděl obřad a postupně vyvolával pohřební hosty. Jakmile mnich vyvolal jméno, jmenovaný se postavil a uklonil se nejprve členům, kteří jsou v pokračující linii. tzn. člověk, který je pokračovatelem rodu a nese jméno rodu. Většinou to bývá nejstarší syn, ale v tomto případě starší sestry se provdaly do jiných rodin, takže tato povinnost (povinnost chránit rodinný hrob) připadla jejich mladšímu bratrovi. Takže úklona hostům vlevo a pak vpravo. Pak úklona oltáři a z krabičky vzít dvě špetky nějakého prášku a dát ho do jiné krabičky. Pokaždé špetku prášku držet chvíli před obličejem (sekunda či dvě). Opět úklona oltáři a opět úklona hostům. A zpátky na místo.
Koupě kostýmu na pohřeb je nákladná věc, protože si ho nekupujete každý týden, sako nelze použít k pohovoru, protože má speciální střih a Japonci "to" poznají...Takže oblek k promoci nebo k pohovoru si určitě kupte...
☆předepsané šperky na pohřeb (perly pouze
☆náramek, který se drží v levé ruce , nalečený kolem 4 prstů mezi ukazovákem a palcem
☆kabelka do které přijde náramek určený k modlení, a také obálka s 10000yenu
☆oblečení na pohřeb pro malé děti (u malých dětí stačí přijít v černém nebo černo-bílé kombinaci.
V pripade pohrbu v kostele:
Po provedení obřadu jsme museli opustit místnost na nějaký čas. Během té doby připravili zaměstnanci pohřebního ústavu tělo, zabalili jej do bílé plachty a sundali květinovou výzdobu. Ta měla přijít do rakve, která byla otevřená a příbuzní umisťovali květy do rakve. Pokud nějaký květ upadl na podlahu, tak se do rakve už nedával. Květy se aranžovaly do rakve a jakmile bylo vše hotovo. Rakev se zavřela a příbuzní muži pouze nesli rakev do pohřebního auta. Hosté nastoupili do autobusu, který je zavezl do krematória. V Japonsku se pohřbívá žehem, takže následovala úklona, předání fotografie zemřelé nejbližší rodině a na rakev byla umístěna ochraná formule, následovala úklona a rakev na kovovém vozíku krychlového tvaru byla dovezena do pece. Pec se zavřela, následovala další úklona a všichni příbuzní se odebrali do salónku, kde se podával čas a osenbe a onigiri, protože už bylo poledne, takže všichni měli hlad. Čekalo se na to, až tělo shoří. To se stalo za cca 30 minut. Pak jsme se vrátili zpátky do haly s pecemi (pecí bylo celkem pět).
Zřízenci pec otevřeli uklonili se ostatkům a ostatky šetrně vyndali z vozíku a rozložili na připravený stůl. Následovalo opět přenášení prášku a tentokrát z mísky do krabičky. Opět dvě špetičky a nakonec úklona. Vedle stolu byl zřízenec, který vysvětlil, co se bude dít a rozdával hůlky. Rovněž přinesl urnu na které bylo něco napsané, hádám, že nějaká hluboká myšlenka a jméno zemřelé osoby. Následovala pro mě ta nejhorší část. Do urny se umísťovaly kosti zemřelé. Začínalo se od dlouhých kostí, které se umisťovaly do urny pomocí hůlek a vždy ve dvou osobách. Na tento zvyk jsem se ptala svých příbuzných i známých. Je jisté, že je pro to nějaký hlubší smysl, ale nikdo nebyl schopen odpovědět. Ano, někdy ani Japonci sami nevědí. Nejprve se umístily do urny dlouhé kosti a jako poslední přišly kosti lebky. Pak se urna zavřela a dala se do zdobné bílé krabice, která se na konec předala synovi zemřelé.
Opět jsme nastoupili do autobusu pohřebního ústavu, který nás zavezl do chrámu, kde se pořádala počáteční, smuteční ceremonie. Byli jsme uvedeni do jídelny, kde se konal smuteční oběd. Vepředu se nacházel stůl s obědem, fotografií a urnou zemřelé. A stoly byly rozdělený na pánský a dámský s dětmi. Menu bylo klasické vařená zelenina, sushi, polévka miso, různá nakládaná zelenina, rýže, čaj, saké, pomerančový džus. Měli i menu pro děti. V tom byl hamburgr, brambory, puding, rýže zabalená v nori, obalovaná ebi, kuře etc. A. se nehorázně nacpal, že pak večer nejedl. Tímto smuteční obřad skončil. V průběhu oběda obdržel syn zemřelé obálky s penězmi. Tyto obálky jsou zdobené černobílé a nepoužívají se pro svatby apod. Zpravidla se do obálky dává 10000yenů. Obálka je nadepsaná jménem rodiny, za kterou se částka odevzdává. Japonské pohřby jsou velmi nákladné a tento byl jeden z těch nákladnější. Po obědě si každý host odnesl tašku se suvenýrem. Uvnitř bylo něco na zub a čaj, dále malý ručník a dopis se smuteční řečí. A malý sáček se solí na očištění od zlých duchů. Kosterní pozůstatky se do hrobu k ostatkům zemřelých členů rodiny přidávájí až po určité době. Zda se toho zúčastním netuším.
Účast na japonském pohřbu mi ukázala, že se mám ještě hoooooooooooodně, co učit o japonských zvycích a způsobech. Takara
Credit: vsechny ilustrace k tomuto clanku pochazeji z webu "koekisha", kde vysvetluji pravidla chovani na pohrbu Japoncum.
https://www.koekisha.co.jp
