Ďábelská kytka, která vám nedá spát...

To je higanbana aneb spider lily aneb pavoučí lilie. Jak už název napovídá je to květina jejíž cibule jsou jedovaté, ale vzhledem k tomu, že budete jen koukat, tak vám to vadit nemusí. Higanbana roste většinou po kupě a vytvářejí krásné červené koberce. Vedle higanban toho moc neroste, protože jsou jedovaté a rozhodně se nevysazují v blízkosti zeleniny, ale vysazují se u nich protože odhánějí škůdce, kteří ví, že se jedná o jedovatou květinu (bylinu, rostlinu whatever už o mně víte, že na botaniku moc nejsem)

Co je tedy Higanbana zač jsem si před lety musela vyhledat ač s nechutí, protože se vychloubám autenticitou svého blogu a tedy "vyhledat info na google, pak dělat chytrou" to umí každý. Já zde hodlám prezentovat vlastní znalost či neznalost a v případě botaniky spíš neznalost. :-) 

Loni jsme jeli taky a já jsem se snažila obejít všechna zajímavá místa. 

http://zestinusakur.blogspot.com/2018/11/higanbana-aneb-kvetina-z-pekla.html

Letos jsme jeli ve třech, takže jsem to pojala jako půldenní nenáročný výlet. Vyjeli jsme až v poledne, což je u mě velmi nezvyklé a zůstali jsme až pozdního odpoledne. Lidí tam bylo na můj vkus moc. A tohle místo je přesně místo, kde davy lidí kazí atmosféru místa. Jen si to představte být na tom místě sami a nikde ani noha...no a teď přestaneme snít a vydáme se pěkně v davu. :-)

Pro mě osobně je higanbana krásnou květinou a já vesele ignoruji její pověst, protože splňuje "krásná a nebezpečná". Květy jsou nádherné a člověk až žasne, co všechno může Příroda vytvořit. Nejlepší artist je bezpochyby Příroda. 

Higanbanu na vysazení prodávali u cesty a já jsem byla v pokušení ji tentokrát koupit. Ve velkím pokušení, ale vzhledem k faktu, že v truhlících, které mám před domem přežívá pouze odolný plevel mám pocit, že i kdyby ji tam vysadila, tak bych se z ní těšila jen krátkou dobu. Lépe přenechat to někomu, kdo se z toho může těšit delší dobu. Tak se pojďme společně pokochat fotkami z Kinchakudy pro rok 2019. Takara

Babí léto aneb když máte léto a podzim 2v1

aneb výheň pekelná...

v noci teploty ke 20tce ale kolem poledne už tu máme kolem 30tky. Samozřejmě takové teplotní skoky dělají paseku, ale já poprvé v životě mám vleklé zdravotní problémy, které jsem nikdy dřív neměla. Sem tam migréna, sem tam nachlazení nebo škrábání v krku, to se dá přežít, ale 3 týdny v kuse s angínou, střevní chřipkou a vyrážkou, kterou mám pořád, to byl masakr, do toho syn horečky 40tky a teď pro změnu zánět střednícho ucha. Pohodička.

Samozřejmě, že když jste v Japonsku nemocní, tak pokud máte daný plat měsíčně, tak vám ho strhávají a v mém případě je to 10000yenů denně tzn. 2000Kč denně mínus. Ročně máte 10 dní placené dovolené, na které máte nárok po půlroce práce u společnosti to je ze zákona. Pak máte během roku různé státní svátky v systému Happy Mondays, kdy státní svátek, který připadne na neděli se stěhuje na pondělí. No a pak je tu Golden week cca 4-5 dní volna, Silver week, který je v rámci Happy Mondays systému a nakonec Oshougatsu (prázdniny kolem nového roku) toť vše. Některé společnosti nabízí ošetřovací volno cca 5 dní ročně haha. Toto volno jsem měla pryč během dvou měsíců :-( takže teď už mi jen strhávají z platu...:-( 

V září jsem byla nemocná 10 dní, šlo to v podstatě takto 2 dny práce, 3dny mi bylo zle, zase 2 dny práce a zase KO někdy i přes víkend, takže v září jsem byla doma v posteli a jen zobala různé léky. Vždy jsem přišla z nemocnice ověšená taškami, že bych si mohla otevřít vlastní prodejnu a do toho sem tam nemocný syn, takže jsem se nenudila, ale 15. nám chodí výplata a já myslím, že budu plakat vedle bankomatu. Tak pokud někoho uslyšíte v ČR naříkat, tak to jsem já...:-D 

Letošní léto bylo pekelné, AC jela na plný výkon a dokonce i švábi nebyli k zahlédnutí. To se ovšem změnilo s příchodem babího léta. Je teplo a je vlhko. Takže jednoho švába jsem objevila mrtvého pod dřezem (halelůja pastičky na šváby fungují) další hledal kudy by se dostal do domu, toho jsem zapleštila a ohnula jsem kvůli němu deštník (div jsem deštník o něj nepřerazila, jak jsem byla rozhodnutá, že toho prevíta dostanu), dalšímu se povedlo dostat přes síťku v okne do obyváku, jenže měl smůlu, protože jsem ho objevila takže ihned. Je to z důvodu, že v obyváku mám jen stůl a jednu poličku, tak se neměl, kde schovat. Ten to schytal s postřikem na mravence, jak jsem spěchala aby mi neutekl. Posledního kterého jsem našla utekl. Domovní světlo jsem nechala rozsvícené, a když jsem šla zkontrolovat zda jsem zamkla kolo a otevřela domovní dveře jsem jsem koutkem oka zahlédla jak si to černé-malé metelí pryč od dveří...měl štěstí zatím, pokud sem strčí jen tykadlo, tak to má spočítané. Tyto švábí etudy se událi v průběhu jednoho týdne....Na mě trošku moc...Nejhorší je, že nezáleží na tom, zda máte uklizeno. Můžete uklízet jako diví a stejně je doma objevíte, protože k vám lezou, lítají (to jsem byla v šoku, nevěděla jsem, že umějí lítat) z venku. Stačí abyste měli nepořádného souseda a máte zaděláno...(já mám sousedku naproti, která shromažďuje věci, takže mám zaděláno). Vlhko a teploty mezi 20-28 stupni je teplota, kdy šváby můžete potkat velmi snadno. Ne že by snad o toto setkání někdo stát, ale nedá se svítit. 

Večer zima,  ráno zima a postupně se otepluje až tak, že se vám chce jít na pláž. To nedělá dobře lidskému tělu, takže všichni smrkají, kašlají, pšikají. Dokonce i sezóna chřipky začala už začátkem září...no byla jsem v šoku, když mi u doktora řekli, tak uděláme testy na chřipku. Pardón...Cože?!!!:-D Jediné co dává znát, že léto už skončilo jsou zkracující dny a stmívání už kolem 17.00, kalendář: podzimní rovnodennost, sezóna tajfůnu na podzim a taky uniforma do školky se změnila. Jinak je krásné počasí, ale vedro k padnutí. Já jen doufám, že podzim příjde velmi brzy. Nesnáším když mám léto a podzim 2 v 1 a taky se mi nelíbí, když jsem zavrtaná v posteli a nemůžu se hnout. O ztrátě finanční ani nemluvím...radši...Takara

Edit z 15.10.
dnes jsme měli první opravdu studený podzimní den...a bylo mi zima...že by konečně podzim???

Ve víru paniky aneb když tajfún přichází

Oproti zeměstřesení, na které se připravovat moc nedá. Tak na tajfún máme zpravodajství a meteorologové jsou schopni spočítat trasu a rychlost, jakým se tajfún pohybuje. Lidově řečeno nám řeknou, kudy tajfún půjde a kdy půjde přes nás. Zprávy jsou zahlcené zpravodajstvím o postupu tajfúnu a nezapomínající informovat o škodách, které zanechal předchozí tajfún.

https://japantoday.com/category/national/Super-typhoon-on-track-to-drench-Japan%27s-main-island

Tajfún č. 15 zanechal Chibu bez elektřiny a spoustu lidí bez domova, přesto nebyl hodnocen jako nejsilnější. Naproti tomu Tajfún č. 19 byl hodnocen jako velmi silný a byl srovnáván s tajfúnem Ida v roce 1958 (ten za sebou nechal až 1000 mrtvých).  Takže "očekávání" od nejsilnějšího tajfúnu za 60 let jsou opravdu vysoká a s "očekáváními" přichází i nervozita a panika. 

Tajfún č. 19 se jménem Hagibis v tagalogu a překládán jako swift do angličtiny.  Podle zpráv měl dorazit do Tokya ze soboty na neděli. Kolem 21. hodiny měl být v Chibě. V Kanagawě se měl zastavit mezi 18. a 20 hodinou. No a jak to vypadalo pro běžného člověka.

PÁTEK 11/10

6:55

Ráno mě přivítá email, že se máme snažit být online, a že office chce abychom se hlásili, že jsme v pořádku. V sobotu se nemaká, tak jsem v klidu. Nicméně řada společností ač v sobotu pracuje, tak dala zaměstnancům volno (výjimečně). Školky jsou v sobotu zavřené (většinou se pracuje i v sobotu, ale z důvodu bezpečnosti byla sobotní školka zrušena). 

7:30 

Hodím syna do školky a vydám se na vlak. Na nádraží cítím ve vzduchu pach nervozity. Vlaky jsou zpožděné, i když pro to není logický důvod, většinou chyby z roztržitosti. Všude se hlásí, že šinkanseny už v pátek nepojedou a vlaky budou zastaveny od soboty od rána. Nu dobrá, pokud se v pátek večer dostanu domů, tak budu ráda. 

9:00

Dorazím do školky. Všude se baví o tajfúnu a level nervozity je hmatatelný. Někteří učitelé hlásí, že půjdou domů dříve, protože vyzvedávají děti. Přemýšlím, zda by nebylo lepší hodit se marod na odpolední blok. Naneštěstí stejně uvažovalo více učitelů...

11:30 

Dostávám email, že z důvodu absence toho a toho učitele se mi mění rozvrh. Jsem poslána na jiné místo. Naštěstí je to místo blíž školce malého, tak zajásám a jdu si koupit oběd. Poslední dobou ujíždím na japonském baleném chlebu. (Tučné, dobré a po snědení plné výčitek, protože jeden chleba má kolem 500kcal a moje váha stoupá...) Vlezu do conbini a nestačím se divit: vody pryč, chleba pryč, baterky pryč,  MAKE UP!!! pryč... Jak je vidět lidi už začali brát conbini útokem a začali se zásobit. Proč vody a chleba chápu, ale make up ten opravdu, ale opravdu nechápu a je to jediná věc, kterou bych si nekoupila, pak co s make upem, pokud mi tajfún odnese barák...

12:00

Vydávám se do jiného conbini a situace je naprosto stejná: vody, chleba, make up...:-) nakonec skončím v Mekáči. Sleduji zprávy o tajfúnu. Mrcha jde přímo přes nás na Tokyo a Chibu, chudáci tam ještě v některých lokalitách stále nemají elektřinu a už se to na ně žene znovu. Skoro jako bowling tam taky máte dva hody...

13:00

Dostávám telefon od mého zubaře, moje objednaná session před měsícem se ruší z důvodu tajfúnu. Damn it!!!Přeobjednání zatím není možné, to jsem zvědavá, kdy ty svoje tesáky budu mít opravené. Už je opravuju půlroku a ještě mi chybí opravit 3 zuby!!!:-( jde to hodně pomalu, když máte volno na zubaře jen v sobotu, tak jako všichni:-D 

14:30 

Začínám odpolední blok. V podstatě stejně jako ráno povídání o tajfúnu se nevyhnu. Musím říct, že chtě nechtě jsem začala přemýšlet, co a jak. Hlavně co s vodou. Voda v petkách už není k sehnání.

18:30 

Vyzvednu syna  ve školce, kde už mají vše uklizené. Nanosené pytle s pískem. A lidé se hromadí u vchodu, jak si přejí navzájem aby tajfún ve zdraví přežili. 

19:00

Po skromném nákupu, (flačka 2L čaje, dále sušenky, čokolády apod. tak abychom vydrželi alespoň 2 dny) jsme se vydali na vlak domů. Náhodou na nástupišti je malé conbiny (něco jako sámoška fungující 24/7), ze zvědavosti jsem se tam mrkla a...."balený chleba"!!! vody!!!make up!!!haha... nevěřím svým očím, očividně mají všichni nakoupeno, takže tahle malá conbiny na nástupištích nechávají být...Přijíždí vlak narvaný k prasknutí...oh yeah!!! Samozřejmě, že všichni nechávají své japonské přesčasy na lepší počasí a vracejí se domů, tak jak by správně měli, kdyby nebyli Japonci. 

Nápor lidí je neuvěřitelný a vlaky opět hlásí zpoždění, díky lidem naskakujících do zavírajících se dveří vagónů a jiných zranění na přecpaných nástupištích.

19:30

Jedu pomalu domů a pěkně proti větru. Silnice jsou rušnější a auta jezdí vyšší rychlosti, protože je za prvé pátek a prodloužený víkend k tomu a za druhé tajfún a teď je čas té největší paniky a skupovaní všeho možného a nemožného...Já dojedu domů a začnu sklízet věci ze zahrady. Vše co by mohlo letět dám do předsíně, co nemohu přemístit přivážu pořádně. sundám tyč na věšení prádla z balkónu a všechna okna mají plechové okenice na ochranu před zloději a tajfúnem, tak všechny ty plechové okenice zavřu. Jsem zabarikádovaná, kromě jednoho okna (výklenku) a menších oken mám tyto okenice všude, takže letící sklo z rozbitých oken mi nehrozí...

20:00 

Povídám si s přítelem a spojení dost vypadává. No bude hůř. Píšu emaily do práce na úterý abych nemusela plašit pokud spadne síť. Projíždím různé typy na přípravu na tajfún, ale ještě to pořád beru na lehkou váhu a směju se zprávě, která říká, že lidi vykoupili lepící pásky a vylepují okna jako ochranu...:-D chápu pro dobrý pocit a mentální berličku asi dobrý, ale bylo už dokázáno, že to nefunguje...Nicméně internet je zaplavený fotkami jak lidé vylepují okna lepící páskou.

22:00

Jdu spát a spí se mi dobře...Začalo pršet...

SOBOTA 12/10

https://japantoday.com/category/national/Typhoon-makes-landfall-on-Izu-Peninsula-one-dead-at-least-50-injured

7:00

Probudí mě bzučení telefonu. Emergency zpráva: hladina řeky se zvýšila na stupeň 4 v Sagamihara City, lidem kolem řek se doporučuje zahájit přípravy na případnou evakuaci. Dobrá, řeka je daleko jsem klidu...když tu další zpráva, tentokrát z Machida City a obsah víceméně stejný. Lehce znervózním, ale stále jsem v posteli a spím...

8:30 

Další sada emergency zpráva a opět Sagamihara City i Machida City. Z nějakého důvodu dostávám zprávy ze dvou měst najednou. Jsem vzhůru. Vlezu na FB, tam už čtu zprávy o tajfúnu, který je ještě někde v moři a statusy svých přátel, kteří začínají být nervózní. Začínám přemýšlet, zda bych neměla alespoň zamrazit vodu. 

10:55

Další sada emergency zpráv...opět obě města, tentokrát jde o hrozící sesuv půdy. Některým místům už se doporučuje evakuace. Těm, kteří se nemohou evakuovat se doporučuje jít do druhého patra domu, pokud bydlí u řeky. Nicméně, já se z druhého patra začínám stěhovat dolů, kdyby tajfún vzal střechu, bude lépe být dole než nahoře. Začínám uklízet horní patro. Uklidem myslím to, že co jde zavřít zavírám do skříněk a ty otáčím směrem ke zdi aby se neotvírali...pravděpodobně jde o stejně bláznivý nápad jako s tou lepící páskou, ale podaří se mi uklidit takto celý dům, který teď vypadá velmi prázdně, jak je všechno nastrkané ve skříňkách. Díky bože za minimalismus...V situacích jako je tato oceňuji, že mám málo věcí.

13:30

Další emergency zpráva. Obsah víceméně stejný. Level nervozity se zvyšuje, přemýšlím, co jak udělám. Objevuje se zpráva, že v Chibě bylo opět tornádo. No tak to potěš koště...:-( 

14:27

Začínám vařit. Dělám yakisoba na dnešek a na případnou "cestu do hinan basho- evakuační zóna" dělám onigiri do zásoby. Vlezu na FB, projdu nervózní statusy a zprávy a přidám svůj :-) :-) sdílím pár děsivých videí, ale jak si později uvědomuji. Jedno z videí říkalo, že se jedná o tajfún č. 19 v Chibě, ale tou dobou tajfún ještě ani neprošel přes nás, tak těžko mohl řádit v Chibě, takže s křížkem po funuse jsem si uvědomila, že jsem sdílela fake news...Ano tyto zprávy přispívají k nervozitě a panice rozhodně. Další sada emergency zpráv...:-( :-(

15:40

Mezi vařením si píšu s několika přáteli, kteří jsou vystresovaní a bojí se. Začínám se bát taky. Další emergency zprávy a tentokrát informace, že se začne nouzově vypouštět přehrada v shiroyama v 17:00. Dobrá a balím evakuační zavazadlo po 9letech v Japonsku poprvé!!!!. Další sada emergency zpráv. Kanagawa též. Chiba zatím nic.  Obcházím dům kolem. Voda se trošku hromadí u kanalizace, ale ještě neteče vrchem, jak jsem zažila v době dešťů v Zama City, kdy šla voda vrchem místo spodem jako gejzír.  U kolem sousedova domu je ovšem 5-10 cm vody. U mě naštěstí nic. 

16:15

Začala jsem prát :-D Všechno mám uklizené ve skříňkách. Takže pokud mě tajfún navštíví bude obdivovat, jak jsem mu tam krásně uklidila. Stresuju se kolem okna ve výklenku. Je od léta prasklé (sklo s kovovou mřížkou prasklo z důvodu horka v létě) a neměla jsem čas to opravit. No teď už je pozdě, přemýšlím zda bych přece jen neměla začít vylepovat to okno páskou :-D :-D :-D 

17:30 

Jdu do sprchu a koupu malého. Kdo ví, třeba je to poslední sprcha na pár dní. Oblečeme se jako bychom měli jít ven a ustelu nám dole v kuchyni. Dobaluji poslední věci. Opět emergency zprávy. Evakuují lidi od řeky. 

18:22

Podlaha se zachvěla, že by to už příšlo? Ne to je zemětřesení v Chiba 5.7 u nás něco kolem 2-3, takže slabé nicméně nevítané. 

19:00 

Snažím se dohledat, kdy bude tajfún v Sagamihara. Déšť zesiluje, takže odhaduji, že brzy. Volá mi přítel, zda jsme v pořádku. Říkám, že to tu ještě není. Sbaleno mám a tak postuji na FB a na své stránky. 200 lidí má rádo moje stránky. Super!!!! Děkuji moc. 

20:33

Déšť bubnuje na okenice, ale vítr neslyším...

Volá mi ex-přítel zda jsme v pořádku. Za 3 roky mi nezavolal ani jednou, tak jsem v šoku. Mluvíme spolu asi hodinu. Evidentně nepochopil, že jsem se s ním rozešla :-O!!! a nebylo mu divné, že s ním nekomunikuju už 4 měsíce :-O!!! Přemýšlím, opravdu se to děje nebo se mi to zdá??? Z ničeho nic přišel black out. No paráda!!! Baterku mám jen na 30% co budu dělat?! Počítač má plnou, ale to vydrží jen pár hodin!!! Za 5 minut bylo "budiž světlo" uuuuuuuuuuufffffffff! :-D

21:20

Tajfún očividně přešel přes Sagamiharu bez povšimnutí, byla jsem na telefonu :-) a už je v Chibě. No, dobrá...vkrádá se do mě pocit "mnoho povyku pro nic" ale jsem samozřejmě vděčná. Představa střechy pryč a mě v evakuačním centru není příjemná, takže jsem vděčná a ne že ne... Přichází mejl od mojí společnosti, zda jsem v pořádku. Odpovídám, že ano a stěhuju se z prvního patra do druhého.

23:00

Jdu spát. Evidentně je po všem! Všichni jsou zdraví a pod střechou. Vděčnost jedním slovem! Už neprší a všude je klid.

NEDĚLE 13/10

7:00

Emergency email hlásí, že je oficiálně po všem. Vypravím se do místního conbini podívat se jak jsou na tom. Conbini je připraveno na nápor nakupujících. Instantní nudle, vody, baterie, světla aj. Naštěstí to není potřeba, ale někdo měl perné ráno, to musím uznat. Došel mi prášek na praní :-D tak koupím prášek na praní a snídani. 

7:24

Jdeme domů. Venku je krásně a teplo, ač podzim, tak máme zase léto. Čisté nebe a lidi začínají prát a sušit prádlo ve velkém. Někteří uklízejí kolem domů, ale kromě listí není moc co uklízet. Jsme vděční!!!S pocitem smutku hledím k sousedům na ten jejich bordel na parkovišti před jejich domem. Což o to, co mají na parkovišti, po tom je mi kulové. Nicméně že to co mají před domem funguje jako množírna švábů, kteří nezůstávají jen ve "svém rodném domě", to už mi vadí, protože je máme přes ulici a jakmile se ochladilo, tak pozoruji větší výskyt švábích hostů v mém domě. S tolerancí 0 je počet 4 švábů v měsíci už kalamita (alespoň pro mě) a můžu uklízet jak chci, chodí z venku..:-( 

No nic švábi přežili...

9:00

Začínám uklízet všechno, kam to patří a odpovídám na emaily. Píšu tento článek.

10:22

Mám hotovo! Venku je pořád ještě větrno, ale nádherné počasí. Zítra máme naštěstí volno, tak si trošku odpočineme...Tak to je vše! 

Takový byl tajfún č. 19 jménem Hagibis a já poslušně hlásím, že jsme v pořádku. Takara

Yosakoi! RAMBU!

Dnes v rytmu yosakoi tance. Kdo by to řekl, že město, ve kterém žiji bude hostit soutěž na takové úrovni, že týmy soutěžící přijíždějí ze všech koutů Japonska. Den kdy se pořádá Yosakoi! Rambu! je dnem, kde je Sagamihara lidově řečeno "na mapě" a to bez nadsázky. Toto klidné, stárnoucí město s počtem servisů pro seniory převyšující předškolní zařízení se jednou ročně promění v město tance a barevných kostýmů. Město kde to žije a já to absolutně miluju. Jednou ročně se Sagamihara probudí k životu a je tu "bordel a ruch" hurá!!! 

Yosakoi pochází z Shikoku (konkrétně města Kochi) originální verzi vytvořil Takemasa Eisaku a je kombinací tří písní yossakoi bushi, yocchore což je dětská píseň a dále Kochi folklórní píseň. Yosakoi si průběhu 20. století získal na oblibě a rychle se rozšířil po Japonsku. Těší se takové popularitě, že autor dal velkoryse autorská práva veřejnosti. No a dnes tancují malí i velcí. Můj syn měl svůj první yosakoi tanec za sebou na "sportovní den",  protože není taneční typ nechali ho mávat s šátkem :-D to zvládl na jedničku. 

Originalní píseň yosakoi si můžete poslechnout zde (omlouvám se za šum ve videu):

 https://www.youtube.com/watch?v=00pi6UTusYk

tady je čistá verze originální melodie Takemasa Eisaku: 

https://www.youtube.com/watch?v=Bg-URk14owY

a zde je remix: https://www.youtube.com/watch?v=r-rtRIppOxk

Nicméně v dnešní době se používají různé remixy, ale refrén bývá stejný: " yosakoi, yosakoi, souran, souran, yosakoi, yosakoi, souran souran! dokoishou, dokoishou, souran, souran!" Přemýšlím, že bych malého přihlásila do některé z místních skupin, ale jak už jsem zmínila on je "no dance" typ, tak si o tom budu muset nechat zdát. :-)

Co lidi přitahuje na yosakoi kromě melodie jsou i kostými tanečníků. Vlasy, make up a oblečení je prostě nádherné. Tanečníci si oblékají tvz. "happi" což je oblečení na matsuri (slavnosti) s krátkými rukávy nebo oblékají yukaty (letní verze kimona). Vše pestrobarevné a krásně zdobené...kromě toho tanečníci používají rytmický nástroj zvaný "naruko" zařadila bych ho ke zvuku kastanět protože má klapavý zvuk.

https://www.e-bogu.com/YOSAKOI-Naruko-Hand-Clapper-p/dai-gif-naruko-clapper.htm
Klapačky, původně hudebním nástrojem vůbec nejsou, používali se k odstrašování zvěře z polí, protože Shikoku je víceméně zemědělská oblast: hory a pole, nádherné panorama :-). Dále se používají lampiony, asijské slunečníky, vějíře. Dále obří vlaky, se kterými máchají vlajkonoši, většinou nejsilnější chlapi v týmu.

Samotný tanec trvá od minuty a půl do tří minut. Na pódiu se vystřídalo asi 50 týmů. Já jsem shlédla asi 10 týmů, a pak jsem dostala hlad, takže jsem obešla místní stánky a koupila yakitori (pečené kuřecí maso na špejli) a skončila u kebabu a hranolek :-D tolik k "místním" specialitám. Měla bych baštit něco velmi japonského, ale vždy skončím u něčeho u čeho se nepocintám a nemusím se starat, zda to jím podle pravidel (se správným srkáním, s drženám hůlek předpisově atd...) prostě když je čas slavností jedu na úsporný režim a chci se jen bavit...

Na Yosakoi! Rambu! jsme letos vydrželi asi dvě hodiny, a pak jsme se odporoučeli domů, protože letošní léto a babí léto je peklo, stále teploty kolem 30 stupňů a na slunci i víc...Letos je to opravdu horší než předchozí roky, takže se nedivím, že lidé začínají s křížkem po funuse propagovat ekologii i plastikové velmoci, kterou Japonsko bezesporu je. Ať začneme od jednotlivě balených jablek a skončíme u jednotlivě balených bonbónech v sáčku...ale o tom příště :-)...Takara

učitel v Japonsku (jesle, školka, mezinárodní školka, družina, učitel AJ, asistent, ALT)

V Japonsku jsem bezmála devět let a po čas mého života tady mi na mejl chodí dotazy typu, jak se tady živím. No přišla jsem sem jako vdaná paní a první dva měsíce jsem byla bez práce a bez znalosti Japonštiny. Takže mě živil ex-manžel a mé první kroky vedly do kurzů Japonštiny, které pořádají dobrovolnící a bylo to jedna lesson za 100 yenů tzn. 20 Kč ale kvalita hodin byla malá. Většinou to bylo jako schůzky alkoholiků jen tady to byly schůzky gaijinů (cizinců)...ovšem na hledání nových přátel či kontaktů je to perfektní místo. Zde jsem potkala Jill Američanku ze základny. Manželku vojáka přivydělávající si jako učitelku hudby. 

Ta předala můj životopis ve škole, kde sama pracovala. 

Bylo to perfektní místo, jen 20 min chůze od nádraží. Pozice byla asistent učitel. Majitel školy se divil, že se s takovým životopisem ucházím o pozici asistenta, ale brzy bylo jisté, že se svojí AJ budu muset něco dělat. Pro mezinárodní školku to co jsem se naučila nestačilo ani zdaleka a někteří jednodušší jedinci mi to dávali pořádně sežrat. Musela jsem zamakat a to hodně rychle. Po incidentu s jedním rodilým ubožákem jsem tuto práci vzdala. 

Další zaměstnání jsem našla přes gaijinpot. Dnes už vím, že firmy, které často někoho hledají jsou firmy, odkud se zdrhá a tedy pokud možno, takovým se vyhnout. Byla to indická mezinárodní školka. Co mi vadilo bylo poslouchání za dveřmi, donášení apod. Opravdu nechutné. Majitelka pěla ódy na určitou učitelku, ale jakmile se tato učitelka otočila zády a odešla, tak byla označená za neschopnou a hroznou. Indičtí rodiče byli kapitola sama o sobě, při rozhovoru s nimi byla pohoda a za 30 min. už si to špacírovali za majitelkou se stížnostmi, ale do očí nikdy nic... Důvodem proč jsem odešla bylo, že jsme dávali dětem domů jejich domácí akvárka: potravinářské barvivo (modré) a olej v pet láhvích. Moje asistentka, která měla odeslání láhví domů na starost jim nezalepila víčka a protože ona byla asistentka a já hlavní učitelka, tak to byla moje chyba. Vskutku byla, protože jsem jí věřila a neskontrolovala jsem to po ní.

Během roku se toho semlelo hodně. Měla jsem stížnosti na svoji osobu, protože jsem po asistentkách chtěla práci a jim to vadilo. Nebyla jsem hrubá, ale když asistentka šla s dětmi na záchod a ony tam běžely jako stádo volů, tak jsem jí řekla, zda by byla tak hodná a na děti dohlídla. Ona řekla, že ne a dala výpověď...a jako důvod zmínila, že jsem na děti přísná (to je pravda, ale ne abnormálně, nicméně v Číně děti až do školních let rozmazlují, takže chtít po dětech, aby vzorně seděly a psaly do písanky nebylo nic pro ni...ani pro mě ne, ale nebyl to můj nápad...takto škola prostě fungovala) Po roce jsem toho měla dost a práci jsem vzdala. Začala jsem cítit, že práce v mezinárodních školkách není nic pro mě.

Příští práce byla v japonské školce. Majitelka byla velmi svá. Kojení je přirozená věc, ale asi bych to nechala až po interview. Pozice byla učitel ve školce a školka byla anglicko-japonska. Majitelka byla velmi přísná a velmi nepředvidatelná. Spoustu věcí jsem nemusela. Nucení dětí do jídla, až se pozvracely. Všechny děti byly "pravoruké" a ty, které praváci nebyly, ty byly přeučovány. To mi bylo silně proti srsti, ale proč jsem skončila bylo, protože když jsem otěhotněla bylo mi řečeno, že "těhotnou učitelku" nepotřebují. Vtipné bylo, že sama byla těhotná. Majitelka mi zkrouhla hodiny bez konzultace, a pak na mě nehorázně řvala při každé příležitosti. Řvala tak moc, že ji museli klidnit ostatní učitelé. Potratila jsem...a v práci jsem skončila...

Později jsem se dozvěděla, že umřela na rakovinu a nechala za sebou dvě malé děti, o které se stará její manžel a sestra. V podstatě se snažila o vytvoření anglické státní školky a v té době to bylo velmi těžké. Ten sen si splnila, ale měla spoustu dalších, které se jí splnit už nepodařilo. Vztahy stranou...bylo mi to líto...

Trvalo mi nějaký čas, než jsem našla další práci a tentokrát v learningovém centru. Byla to školkam, kde fungovali ALT a měli specifické požadavky, které jsem byla ochotná plnit. Problém byl s příliš ambiciózními cizinci. Dostala jsem svojí školu, ale z nějakého důvodu se o tu školu zajímali i ostatní ALT. Moje pozice byla hodně nejistá, jak jsem si všímala, že se někteří ALT opravdu snaží se tam dostat...Budova byla celá nová a tak pracovat tam bylo lákavé. 

Dali mě do třídy s Japonkou, která se od počátku chovala divně. Měla jsem podezření na mentální onemocnění. Což se potvrdilo později. S dětmi třásla, strkala jim jídlo do krku doslova. Měla jsem s ní řadu problémů, kdy mě obvinila z něčeho, co jsem neuděla a po třech měsících jsem byla vyklepaná jako ratlík, co se zase stane. Důvod proč jsem skončila, byl fakt, že mě fyzicky a slovně napadla. Firma to zametla pod koberec a ji přesunuli do jiné školky, ale omluva žádná a to mě dost drásalo. Později jsem se dozvěděla, že pokud má někdo mentální problém a někoho napadne, tak ho policie nechá jít s tím, že pokud na to má papír, tak je nepostižitelný. Týká se to ADHD a autismu. Pokud se jedná o malý incident, tak se tím policie odmítne zabývat, proto se to firma snažila zamést pod koberec. 

A důvod napadení? Údajně jsem jí v její choré mysli pořádně nepozdravila...Měla jsem říct "dobré ráno" a uklonit se. Jenže v této školce se nikdo neklaněl, takže nebyl důvod se klanět. Ona se na mě přiřítila a grabla mě za ruku a začala se mnou třást. Prý mě i mlátila, toho jsem si nevšimla, byla jsem v šoku. Jeden učitel vlezl mezi nás a oddělil jí ode mně. Vše před dětmi a rodiči. Byl to mazec a já jsem se z toho dostávala dost dlouho. Byla jsem vdaná, takže jsem se nemusela bát měnit zaměstnání a já jsem toho možná až zneužívala, ale těžko říct. Během 4 let 4 práce, to je až moc střídání na můj vkus, ale pořád jsem hledala, co by mi vyhovovalo nejlépe. Přecejen budu pracovat až do smrti, takže to musí být snesitelné.

Otěhotněla jsem a manželství nevydrželo. Odstěhovala jsem se, když bylo malému 8 měsíců získala jsem práci v anglicko-japonské školkce, kde jsem zůstala 3 roky. Díky tomu jsem byla schopná získat hypotéku. Práce byla náročná, byla jsem vedoucí učitelka a nad sebou jsem měla ředitelku. Co se dalo psát anglicky, to jsem psala. Dále jsem dala dohromad blog a připravovala jsem veškeré akce během roku a též výtvarné práce. Jako cizinka to byla nejlepší pracovní pozice, jakou jsem mohla mít. Nicméně single mother pracující 9 hodin v kuse, a pak ještě doma: papírování, dekorace, plány apod. K tomu dítě s autismem (lehčí formou) a ADHD...po třech letech jsem měla opravdu dost. 

Hned jsem našla práci v Tokyu v mezinárodni akademii pro děti předškolního věku. Tam jsem byla dva měsíce a bylo mi řečeno, že protože mám dítě, tak se na mě nemohou spolehnout. Kromě mě a majitelky nikdo neměl děti, takže chápu. Single a bezdětní jsou mnohem více atraktivní pro zaměstnavatele. Byla to hořká pilule, ale přikládala jsem to Tokyu. Tokyo má vyšší nároky a do práce jdete vždy...i třeba polomrtví...omlouvá vás jen vaše úmrtí nebo úmrtí v rodině jinak nemáte nárok. Nemocné dítě? Nezájem...ošetřovačka se tu nevede a když vede tak máte 5 placených dnů na celý rok...

Během 4 měsíců jsem měnila práci hned dvakrát. Byla jsem opravdu na dně. Otevřely se mi dveře v podobě "státní školky" byla to šance k získání japonské kvalifikace a tedy k bytí pouze "učitelky ve školce". Opět jsem byla na pozici asistentka, protože evropská kvalifikace se v Japonsku neuznává... 

Bohužel šanci jsem nevyužila. Opět problém s Japonkou. Jakmile je Japonka přes 40 neprovdaná a ani nerozvedená, tak můžete čekat problém. Problém této paní byla "hysterie" a to myslím osobnost zvanou "hysterka" její konverzační tón byl křik a bylo toho až moc. Měla jsem s ní incident, kdy na mě křičela: "ať netahám dítě za ruku", odvětila jsem, že nikoho za ruku netahám. Nicméně problém byl na světě. Bylo to v době, kdy jiný cizinec byl obviněn z mlácení dětí a já jen trnula, kdy mě někdo nahlásí kvůli této hysterce. Protože co se stalo. Šla jsem s ročním dítětem za ruku a dítě si náhle sedlo. Já jsem to zaregistrovala a zastavila jsem. Nicméně zezadu do mě někdo vrazil, tak jsem se podívala dozadu. Otočila jsem hlavu a ona začala hysterčit, ať dítě netahám. To vše před těhotnou maminkou, která tam byla na prohlídce školky. 

Řešili jsme to na meetingu, kdy jsem řekla, že chápu, že měla obavy, ale mohla mi to říct jinak. Ve školce se nemá křičet a už vůbec ne před dětmi a rodiči. Ona kývala hlavou, ale o pár dní později mi řekla, že v příručce pro učitelky se píše, že v emergency časech se může křičet. Odvětila jsem jí, že "emergency" se myslí: vetřelec s nožem, požár nebo zemětřesení. Prostě chybu neuznala a já už jí měla plné zuby...

Komunikace s ní byla "já o voze, ty o koze". Ve třídě se pozvracelo dítě a schytalz to hračky, koberec a podlaha. Začala jsem uklízet, ale pro úklid platí zvláštní pravidla, takže jsem se zeptala zda mohu koberec dát do pračky na vyprání...Ona začala vysvětlovat: nejdřív vytřeš podlahu, pak uklidíš hračky a potom koberec. Říkám jí: děkuju, ale na to jsem se neptala. Ptám se, zda se koberec pere nebo ne? Nehledě na fakt, že dřív než začnu vytírat, tak nejdřív odstraním vše poblité z podlahy, a až pak vytírám, to je snad stejné po celém světě...Měla jsem dost...

Miluju práci s dětmi, ale s kolegyněmi to bývá na mašli. Své práci jsem dala vše a možná i víc. Nicméně v tuhle chvíli si dávám pauzu a po 15 letech ve školství bych řekla, že mám nárok a je čas zkusit i něco jiného...

A co teď dělám? Dělám něco, co jsem si myslela, že nikdy dělat nebudu...Jsem učitel AJ v mateřských školách a jeslích. Jj. Never say never! Moje pracovní náplň je navštívit dvě školky za den. Tam učím děti od roku do 6 let a bývá to 5 tříd. Každá třída má specifický čas daný věkem dětí. Protože roční dítě se 30 minut soustředit nebude. Zpíváme, tančíme a učíme se anglická slovíčka. ABC a počítáme. Ráno 2 hodiny plus mínus a odpoledne 2 hodiny plus mínus. Mezi školou ráno a odpoledne bývá hodinový dojezd vlakem a spadá tam i hodinová přestávka. Cesta do ranní školy a z odpolední školy trvá cca hodinu. Tzn. 4 hodiny a půl učím, a další 3 a půl hodiny cestuju. Během cesty vyplňuji reporty a plány, ale doma už nedělám nic. 

Práce je to snadná a ohodnocená mnohem lépe než všechný předchozí. (dostala jsem se přes hranici 50 000 Kč, dosud jsem vydělávala cca   30 000Kč) Myslím, že jsem našla, to co mi vyhovuje nejvíce, ale je to firma sídlící v Tokyu, takže už mám problém s absencí, kvůli malýmu. Teď jsem byla schopná udělat nulovou absenci 3 měsíce po sobě, tak doufám, že budu schopná získat nový kontrakt v červenci. 

Ovšem koketuji s myšlenkou vlastního byznysu. Něco jako pořádání Narozeninových Oslav (tématických: Piráti, Tropy, Moře, Vesmír, Starodávný Egypt, Cirkus, Farma, Princezny atd.) Další nápad je pořádání AJ lekcí ve vlastním domě, pořád mám jednu místnost volnou, takže bych tam mohla mít třídu. :-) Dostala jsem se do etapy života, kdy se chci realizovat...:-) Takara

Train mania No.1

Train mania tak by se dala nazvat kultura kolem vlaků a vše co s nimi souvisí. Samozřejmě, že v ČR známe slavná anime, která ukazují čisté a poloprázné vláčky, které drandí nezastavěnou krajinou, no prostě romantika, co si budeme povídat. Ale jaká je realita? Takový dotaz mi přistál ve schránce asi dva týdny zpátky. Pokusím se, co nejlépe odpovědět.

Článek o vlacích bude seriálem, protože se jedná o obsáhlé téma, které se do jednoho článku nevejde. V první části se zmíním o tom jaké to je cestovat v Japonsku vlakem. Půjde o článek subjektivní, čistě o můj osobní pohled. Mám zkušenosti s vlaky na venkově, ale pohybuji se v oblasti Kanagawa Prefektura a Tokyo. Ve vlaku trávím až 3 hodiny denně, takže si myslím, že mám co říct. :-)

Pokud srovnám ČD a vlaky v Japonsku, pak co se čistoty týče, pak se jedná o nebe a dudy. Řada lidí kvituje častost spojů a přesnost. Nicméně faktem je, že v Japonsku převládá vlaková doprava nad autobusovou a v ČR, kde busy jezdí více méně podle jízdních řádů, tak v Japonsku busy mají zpoždění až 30 minut a to běžně...v podstatě voláte do centra, zda se máte vydat pěšky nebo ne...

Co se zpoždění vlaků týče, tak pokud trošku naprší, tak většina vlaků hlásí zpoždění a to samé se stane pokud napadne 5 cm sněhu, to už je kalamita. Stejně to je i se silným větrem a v případě tajfůnu jsou shinkanseny zrušeny už půl dne dopředu.  Takže určitě není pravda, že vláčky jsou 100% to nejsou. Nehledě na fakt, že přibývá situací, kde selže lidský faktor. Měli jsme bouračku vlaku, který nezastavil přesně na nádraží a sešrotoval se a minulý týden zůstal mezi závorami náklaďák a vlak, který jel 120km v hodině vykolejil (35 lidí zraněno, řidič náklaďáku zemřel) nehody se stávají. No a pak tu máme nešťastné lidičky, kterým se udělalo nevolno ve vlaku (to většinou skončí lehčím zpožděním) a v horším případě nešťastníky, kteří pod vlaky skáčí a to většinou vyjde na několik hodin zpoždění.

Co se pohodlnosti týče, tak na venkově nebo v době mimo špičku jsou vlaky v Japonsku čisté a pohodlné. Na venkově jezdí vlaky méně často, takže se tu budete cítit jako doma :-) jednou dvakrát za hodinu a většinou jezdí i poloprázdné, takže romantiku zažijete, jen nesmíte zapomenout, kdy vlak odjíždí.  Co mi vadí je AC a doporučuji si do vlaku vzít mikinu, protože za hodinu v "lednici" prostě nastydnete...Ve vlacích nabízejí dva typy klimatizace, takže se vyplatí číst kanji a jít do vozu, kde mají jenom větráky. Stání pod AC nedoporučuju a už jsem viděla pár lidí, kteří to řeší pokrývkou hlavy, protože i když je vlak poloprázdný, tak se teplota neupravuje...

Ve špičce jsou vlaky v Japonsku peklo...Dochází k paradoxu: lidi vzorně ve dvou až třech řadách. Zpravidla máte na podlaze namalované značky a pokud si chcete ve vlaku sednou, tak si stoupnete do fronty u značky pro druhý vlak v pořadí. Jakmile příští vlak odjede uděláte jeden či dva kroky stranou a posunete se na značku pro "příští vlak" a jakmile ten přijede na nádraží nastoupíte. Samozřejmě jsou místa, kde se to dá takto dělat, a pak jsou místa, kde se prostě nacpete do vlaku nebo jste do vlaku nacpání lidmi či lidmi pracující na nádraží. Legendární videa, jak nádražáci cpou lidi do vlaku jsou autentická a je to běžný život.

Japonci jsou zvyklí...cizinci už ne a mě to trvalo zhruba 3 roky než jsem si zvykla... Nesnáším přístup vlezu do vlaku, otočím se zády k davu a sunu se dovnitř ( zjevně logika: co nevidím, za to nemůžu dostat pojeb)...Myslím si, že kdyby se podívali kolem sebe a vyhledali místo či skulinu ke stání nemuseli by se tolik tlačit. Tak to dělám já a nemám nejmenší problém do nikoho nestrkám, takže si myslím, že kdyby se snažili, tak ono by to šlo...ale oni se kolektivně nesnaží...slovo "sumimasen" "promiňte", když se človíček snaží vystoupit jsem neslyšela ani nepamatuju ano výmluva je, že řada lidí má na uších sluchátka, a že stejně neslyší nicméně řada lidí sluchátka nemá, takže sumimasen je na místě (ať už lidi mají sluchátka nebo ne...)  Paradox, který jsem chtěla zmínit je fakt, že lidi vzorně stojí ve frontě a jakmile se dveře otevřou lidi se naženou dovnitř jako dobytek, strkají se a perou se o sedadla, což je opravdu trapné...chápu, že si chtějí sednout, ale tohle je opravdu mazec. 

Občas si říkám, jak nám vymývali mozek v hodinách Japonštiny, kde věta s použitím slova "yasashii nebo shinsetsu" což znamená zdvořilý, slušný, jemný, ohleduplný znělá takto: Nihonjin ha yasashii desu.  Japonci jsou slušní-ohleduplní to může být pravda v určitých situacích ale v případě vlaků jsem se často ptala, kdeže ti ohleduplní a slušní Japonci jsou...zjevně jezdí autem...Moje vlastní zkušenosti jsou k nezaplacení. Ve vlacích existují tzv. priority seat jsou to místa vyhrazená pro zdravotně omezené lidi (červený přívěšek s bílým srdcem nebo křížem) dále pro staré lidi, imobilní lidi, lidi s malými dětmi a těhotné ženy (i ty mají vlastní přívěšek růžový s ilustrací matky, která je v očekávání)...Je dobře známo, že lidé sedící na těchto sedadlech většinou nepouštějí sednout nikoho. Buď předstírají, že nevídí nebo zavřou oči a spí, samozřejmě, že někdy si člověk nevšimne o tom žádná, ale většinou je to ten první případ. Co mě irituje nejvíc je, když vidím, jak mladí Japonci (chlapi sedí) a kolem stojí stařenky sotva se drží na nohou...netvrdím, že to není stejné i v ČR, ale musím říct, že mě to irituje, když to vidím... 

Když jsem byla těhotná, tak jsem stála v zóně pro priority seat, ale většinou jsem si nesedla a naopak jsem vyslechla rozhovor dvou office lady, které tam seděly (obě kolem 20) a bavily se o tom, že mě nepustí sednout, protože za 20 minut vystupují. Věřím tomu, že obě jakmile budou těhotné (pokud budou), tak budou první, kdo si bude stěžovat, že je nikdo ve vlaku nepustil sednout. Taktéž s přívěškem "těhotná" na kabele jsem byla hrubě strčena a tím hrubě myslím, že jsem málem skončila na podlaze. Když jsem se slovně ohradila, tak mě chlap kolem 40tky kopnul do holeně (ne fakt si nedělám srandu) to už jsem se naštvala a vydala jsem se za ním a říkám mu: " Takto tedy ne, vydáme se na policii..." najednou byl samá slušnost a omlouval se...(samozřejmě, že to byloto co nazývám  "japonské promiňte" co tím myslím je to, že v Japonsku se Japonci omlouvají tak často, že to je spíš fráze a pokud v Japonsku jste delší dobu, už jste schopni rozlišit, kdy je člověk opravdu sorry a kdy je to jen něco jako "tak sorry no..." )

Na další problém jsem si počkala pár let a musím říct, že byl ze všech nejnepříjemnější a nešlo o střet s japonským občanem ale s cizinkou. Co se stalo bylo, že jsem v zájmu ulovení sedadla čekala tři vlaky a pak si stoupla do příslušné řady. Všichni stáli v lajně a vlak přijel. Z ničeho nic se tam objevila ženská, která se postavila přímo do čela fronty.  Já na ni zůstala čumět, zda to myslí vážně...zjevně myslela...tak jsem jí poklepala na rameno...a to jste měli vidět.:-)

Zařvala na mě ať na ni nesahám, pak se začala afektovaně oprašovat, jako bych byla nějaká špína. Já jsem ji ignorovala a říkám ji, ať se ráčí postavit do fronty, tak jako ostatní. Ona mlela jen to samé, ať na ni nesahám a pěkně nahlas. Zjevně už v tom má praxi, prostě místo aby uznala, že udělala něco, co se nedělá, tak řvala pěkně nahlas japonsky, ať na ni nesahám...Když jsme se usadily a pořád o tom mlela, tak jsem ji anglicky řekla: "že jestli nezavře hubu, tak půjdu a opravdu na ni sáhnu..." a ona sklapla. Co budu povídat byla to dobrá ostuda, ale opravdu nesnesu, když jako hodná holka čekám pěkně ve na vlak a přímo přede mně si stoupne taková primadóna...ale člověk se pak nediví, že mají cizinci v Japonsku často špatnou pověst, co se dá dělat, když si cizinec neumí stoupnout do fronty na vlak..:-D

Naopak jsem byla překvapená, jak to funguje v Kansai, i když vlak byl narvaný až po střechu a můj syn měl zrovna záchvat vzteku, tak lidi kolem byli milí a ohleduplní. Potkávám hodně ohleduplných lidí ve vlaku též, ale většinou jsou to starší ročníky a nebo pocházejí z Kansai oblasti...Občas mě dostává, když paní, která se sotva drží na nohou nabízí sedadlo k sezení mému synovi. S díky odmítám. Malej má nohy, takže může stát. 20 minut stání ve vlaku by 4letého špunta zabít nemělo, ale ne všichni se mnou tento názor sdílí. Myslím, že japonská společnost se mění, ale ne k lepšímu...je to dané tím, že výchova v Japonsku je o tom, že rodiče nemají věčně čas a vychovávají instituce...Už ani nepočítám, kolikrát dostal malej taškou, protože není dost vysoký, aby si ho lidi kolem zjevně všimli, takže mu říkám, pokud na tebe někdo šlápne nebo do tebe strká hodně, tak prostě zařvi, to je jediný způsob jak dát najevo, že je tu něco "malého" do čeho by se bouchat či strkat nemělo. Také mu vysvětluji, že do lidí se nestrká ani se nestojí příliš těsně a když se vystupuje, tak se říká "promiňte prosím, s dovolením"...

Na cestování vlakem v Japonsku jsem si zvykla...nicméně dělám vše proto abych necestovala ve špičce a pokud cestuju ve špičce hledám cestu jak si sednout abych neskončila v mlýnku na maso, který se tvoří v prostoru dveří, protože lidem se nechce prodírat se doprostřed vozu a najít si místo tam, zpravidla je tam místa až až, ale lidé mají tendenci hromadit se u dveří. A pokud to jde, tak se snažím chodit pěšky, protože stanice od sebe jsou vzdálené třeba jen dva km, což se dá ujít v pohodě...Tak a máme to! První část vlakového seriálu je za námi. V druhá část bude vzdělávací. Společně se podíváme na japonské přepravce, druhy vlaků a různé značky na názdraží a jejich význam. Podíváme se na tom, jak by technicky mělo vypadat cestování vlakem a pohyb z vlaku do vlaku a z nádraží a na nádraží. Snad Vás neunudím k smrti. Takara