Japonské Alpy: Kamikouchi

 

Zápisky z GW: den čtvrtý

29. května 2014 v 9:50 | Takara |  Japonsko křížem krážem

A je to tady poslední den našeho GW. Je zde zlatý hřeb GW. Kamikochi! Kamikochi je velmi známá lokalita, je to tak profláklé, že řada mých známých spolucizinců, už v Kamikochi byla. S tím jde ruku v ruce o něco více angličtiny a taky nápisy v psané latinkou. (Bydlím v oblasti, která byla ve studii vyhodnocena jako nejméně angličtinou oplývající oblast v Kanagawa prefecture a pozor nejde o žádný venkov s blížící se olympiádou se stav začíná měnit k lepšímu, dokonce se objevila cedule v aj označující městskou nemocnici, dva roky zpátky by se docela zešla :D :D :D takže mě cedule psaná latinkou potěší, není to tak, že bych snad angličtinu vyžadovala, jsme v Japonsku, takže Japonsky jedině je OK, ale potěší to...) Už máme skoro docestováno a pak už jen o chlebu a vodě :) No a návrat do běžné rutiny: práce/studium/práce/studium, to až do srpna, kdy nás čeká Obon Week. Máme samozřejmě nějaké ty svátky, ale není jich zase tolik. V Kamikochi jsem tedy podruhé. Kamikochi je oblast, kde žije stvoření Kappa. Co je to Kappa? Legendy o Kappě jsou různé od těch, které líčí Kappu jako děsivé monstrum po ty, které vyprávějí o Kappě jen to nejlepší. Můžeme si vybrat, kterým pověstem dáme přednost.

Kappa (nazývaná někdy KawaKo dítě Řeky) může trošku nahánět hrůzu, ale v dnešní době je spíše roztomilým stvřením a tomu napomáhá mimo jiné tvorba pro děti. V Japonsku velmi populární kreslený seriál HanaKappa viz. odkaz na youtube, který ovšem upozorňuji není můj vlastní, je v Japonštině s anglickými titulky: https://www.youtube.com/watch?v=OlfmAY_P86I (video na youtube nahrál uživatel GAGAIntl, který není vlastníkem práv,)

Kappa v "reálu" je humanoid vysoký jako dítě s želvím obličejem( jde o vodní želvu) a krunýřem. Tahle stvoření žijí jaro/léto v řekách a jezerech a nazimu se stěhují do hor. Mimojiné existují různé povídačky, že Kappa u řeky číhá na děti, a kdo si hraje příliš blízko, tak toho Kappa stáhne do vody. Pravděpodobně jde o místní folklór, kdy rodiče se snažili odradit děti od her v blízkosti řek, potoků aj. a tak jim řekli, že tam je Kappa, která je stáhne pod vodní hladinu. Tyhle zkazky ( a ještě horší pověsti) připomínají našeho českého vodníka. Akorát musíme odmyslet slušivý kabátek, stužky, hrníčky s dušičkami a vrby no "sviť měsíčku, sviť! Ať mi šije nit" taky. :)

Pověsti o Kappě jsou tak zajímavé, že se jeden americký dobrodruh rozhodl Kappu najít...samozřejmě neuspěl a tak pověsti o Kappě přežívají do dnešních časů, i když už v méně hrůzostrašné podobě. V legendách je prostor pro skamarádění se s Kappou skrze jídlo a úctu. Legend o hrůzostrašných Kappách je spousta, ale stejně tak existují legendy o Kappách, které pomáhají člověku či hrdinovi. No a HanaKappa, to už je roztomilá pohádka o Kappě. Snad se vám bude líbit, tak jako mě.

Co naleznete v Kamikochi? Hory, jezírka, řeky a říčky, mosty, chrámy, to vše v krásném panoramatu a ještě bych mohla zmínit, že voda v řekách má vlivem nerostů obsažených v půdě světlý odstín tyrkysově modré/zelené. Je to nádherná barva, která je typická pro vodu v Kamikochi. Ale to není všechno. Pokud jsme plakali nad tím, že jsme nestihli bílé sněžné opičky v Yamanouchi, tak v Kamikochi jsme narazili na celou rodinku.

Opičky jsem nafotila a natočila, ale musím přiznat, že jsem měla štěstí. O tom, že ttam jsou jsem se dozvěděla od jedné Japonky ve středních letech, která mi anglicky sdělila, že tamhle za keřem je celá opičí rodinky, když mě viděla jak se snažím natočit opici, která vylezla vysoko do koruny stromu. Překvapená, že na mě Japonka mluví anglicky jsem jí odpověděla japonsky, to zase bylo překvapení na její straně, tak jsme se navzájem pochválily, jak jsme na tom jazykově "dobře" a byla jsem ji vděčná, protože natáčet opičí rodinku bylo dost zábavné, jen jsem zjistila, že jsem asi dost výrazná, protože trvalo jen minutu, než dalších 20 lidí přicválalo, když zjistilo, že cosi natáčím na kameru.

Nojo málem jsem zapomněla. Lidí tam kolem 9hodiny ranní bylo jak much. Mám srovnání, když jsme před dvěma lety byli v Kamikochi poprvé a to za ranního rozbřesku. Tam s námi bylo asi 20 lidí celkem. Kolem 9ráno už těch lidí bylo alespoň 100. Klid lesa a zpěv ptáků byl ten tam, protože řada lidí se v lese neumí chovat a chovají a pletou si les s nádražím či supermarketem. Ale přesto si neodpustím jeden "rasistický" poznatek: běžného uřvaného Japonce strčí do kapsy uřvaní Číňané, což jsme měli možnost vidět jak v Kamikochi, tak v Nagano chrámu, tak v hotelu v Matsumotu, ale tam mě na chodbách řvoucí Číňané o půlnoci dost štvali, ale dřív než jsme je šli spacifikovat, vylezli jiní hosté, kterým se půlnoční čínské vyřvávání na chodbách taky nelíbilo. Konec "rasistické" poznámky. Nechci škatulkovat lidi, ale opravdu platí, že některé národy jsou tišší než jiné a jiné hlasitější než jiné a proto se jistým stereotypům vyhnout nemůžu.

Lidí jako much, což znamená jen jediné, že pořizování fotek se stává věcí náročnou. Naštěstí po 2km měli lidé na výběr ze dvou cest: 1) podél řeky 2) lesem. Drtivá většina lidí si zvolila malebnou cestu podél řeky a my jsme tedy zvolili méně malebnější a mírně hikingovou trasu lesem, ale za to bez lidí. Užívali jsme si focení hor a lesa, místních rašelinišť a zpěv ptáků.

Po dalších 2 km jsme dorazili ke Kappa Mostu, podle pověsti by se zde měly zdržovat Kappy a veškerý sortiment suvenýrů z přilehlých krámků byl orientován právě na Kappu. Samozřejmě jsme viděli další tradiční jablečné suvenýry a také místní dřevořezbu (sovy, datlové, thunderbirdi, ale i krajinořezby apod.) Pouze 3km od Kappa Bashi se nalézá místní chrám no spíše chrámek, který sousedí s rašelinovým jezírkem.

Oblast Kamikochi je národním parkem, právě pro místní flóru a faunu. Místní ekosystém je speciální v mnohaohledech a proto pokyny k tomu, jak se chovat v parku jsou multijazyčné a nezkrácené. Narozdíl od pokynů pro turisty, kdy a kde staví autobus, kde si koupit jízdenku. V angličtině ti sdělí jen, že pro návrat autobusem musíš mít platnou jízdenku a popřejí ti příjemnou cestu. V tenhle moment mi bylo docela i líto človíčka, který cestoval s námi a neuměl japonsky ani kváknout. Snad se domů dostal v pořádku. Jsme v Japonsku a proto můžeme být rádi za jakoukoli snahu o aj v jakémkoli provedení. Na tomto příkladu jsem chtěla jen ukázat, že je tento ekosystém vyjímečný a chtějí ho chránit, tak si dali (zaměstnanci parku) tu práci a to, co říkají japonských turistům, sdělí i turistům z nejaponských zemí v nezkráceném znění, protože je to pro tento park důležité.

V chrámu jsem si přišli pro další moudro, které bylo zpoplatněno pouze 300yenů (běžná částka se pohybuje mezi 800-1200yeny v závislosti kolik moudra tam mnich napíše a kolik razítek natiskne a také jako famózní je ten chrám) V maličkém chrámku z toho nedělali žádnou vědu a proto byla cena nižší.

Dnes jsme nachodili jen něco málo kolem 10km s veškerými zavazadli, což činilo naši cestu mnohem nepohodlnější, protože dáváme přednost cestování nalehko, takže bagáž necháváme na hotelu nebo v coinlocker, pokud nemusíme batohy netaháme. Poslední fotky z Kamikochi, poslední oběhnutí obchůdků se suvenýry (pro moje spolužáky z Jazykovky a pro pro kolegy v práci) No a už sedíme v autobusu na trase Kamikochi-Shinjuku na cestě domů. Musím říct, že to byl krásný GW, i když jsme nechali kotel peněz v hotelech (noc na hotelu se pohybovala od 5tis.yenů do 12tis. yenů) a pak cestování vlakem také něco stojí, plus dvakrát půjčení auta na celý den (2x10tis.yenů) a samozřejmě dvakrát bus tam a zpět taky (cca30tis.yenů)

Tenhle měsíc už jen poplatíme, co musíme (energie, internet/telefon, jídlo) a do příští výplaty jsme jasní. Ale pořád peníze jsou k tomu, aby se utrácely, jen je hromadit a nic si neužít je blbost, stejně jako jen peníze utrácet, ale nesyslit si průběžně na horší časy...Obojí je špatně a my volíme zlatý řez. Sem tam si zautrácet ale mimo (utrácecí sezónu) vést velmi skromný život. Tak skončil den pátý a s ním i náš Golden Week!

Nyní zpátky do "šedi" všedního dne :) Takara

Nagano, Iiyama 2014

 

Zápisky z GW: den třetí

26. května 2014 v 9:47 | Takara |  Japonsko křížem krážem

Ráno už jsme věděli, že nás nečeká hezké počasí ani náhodou. Deštníky ani pláštěnky jsme neměli, takže jsme přemýšleli, co budeme dělat a kam pojedeme. Zapůjčili jsme si v Naganu auto a hned první cíl byl chrám Zenkoji. Musím přiznat, že z Nagana jsem byla unešená. Nagano je velmi moderní město s kulturním vyžitím a s krásnou přírodou. Ať se vydáte v Naganu kamkoli, tak hory vždycky uvidíte. A místní chrám to byla krása. Jednak v tomto chrámu objevíte pohromadě nejvíce rituálů: počítadlo na kameny, kamenné kolo v sloupu, různé omývání soch bohů a bohyň. Různá forma očisty příchozích: voda, kouř, oheň. Shodou okolností naše chrámová kniha do které si necháváme psát chrámová moudra v každém chrámu, kam přijdeme se po dvou letech zaplnila moudry a bylo potřeba si koupit novou knihu. Tak se stalo v Zenkoji.

Zenkoji má místní superstar, kočku chrámovou. Každý se s ní mazlil a fotil a kočka, jak na ní bylo vidět, to nesla dobře. Zdá se, že je na to zvyklá a dokonce se jí to líbí, protože některým návštěvníkům skákala do náruče. Kromě kočky jsou zde i různé obchůdky se suvenýry, pochutinami z daného regionu (omiyage) a také s talismany (omamori) a věštbami pro rok koně (omikuji). Zenkoji má i nádhernou zahradu kolem, která v tomhle ročním období hraje růžovými a fialovými tóny. Fotek máme zase kotel a suvenýrů také.

Vydali jsme se do Iiyamy, ale po cestě jsme se několikrát zastavili například v mamutím muzeu nebo v Jablečném Muzeum. A propo Jablka, ty v Nagano pref. najdete často, protože se zde ve velkém pěstují. Nagano prefektura vyrábí z Jablek spoustu věcí, jak jsme viděli na omijage (suvenýrech určených ke konzumaci). Jablko je jeden ze symbolů Nagano Prefektury. Cestou jsme míjeli spoustu jablečných sadů. Jak o tom píšu, tak mám chuť na jablko...bohužel žádné doma nemáme :(

Dalším bodem na naší cestě bylo městečko iiyama, které je známé svými chrámy 7 bohů. Tyhle chrámy jsou celkem populární a najdete jich v Japonsku spoustu. Těchto 7 bohů se objevuje i v čase oslav Tanabaty a Nového Roku, kdy přijíždějí na Lodi Pokladů 宝船 TakaraBune (ha, teď víte, co znamená Takara, protože bune je jiné čtení fune, což znamená loď) a jsou symbolem štěstí a prosperity v nadcházejícím roce. Slyšela jsem, od svých žáčků, že na Nový Rok dostali do obálky se sedmi Bohy peníze, ale sama jsem tu obálku neviděla, tak opravdu nevím... No kterých 7 to je? Tyhle bohy je dobré znát, protože se s nimi setkáte častěji, než s jinými. Původem se jedná o mix bohů z Indie a Číny, ale někteří se vyškrtli a jiní se přidali jako například: Bůh Rybář a Bůh Obchodník. Zde se potkávají bohové z hinduismu a shintoismu na "jedné lodi". :-)

Bráno od shora a zleva do prava: válečník je Bishamonten, vedle něj stojí Bohyně Benzaiten, Fukurokuju. Pokračujeme spodní řadou opět zleva: Juroujin, vedle něj Bůh Rybář: Ebisu, vedle něj je Bůh štěstí a hojnosti: Hotei a nakonec bůh obchodník: Daikokuten

Sedm (Šťastných) Bohů:

-Hotei je tlustý, plešatý chlapík s pupkem. Symbolizuje hojnosti, zdraví a štěstí.

-Ebisu Tenhle bůh je bohem rybářů a obchodníků, často je vyobrazován s prutem v ruce. Rybářství je v Japonsku důležitým odvětvím, proto je zde zastoupen i Bůh Rybář, který nahradil původního šintoistického boha štěstí

-Daikokuten I tento bůh je obchodníkem- řemeslníkem. Obchod, řemeslo a bohatství, toje oč tu běží. Často bývá zobrazován v páru s Ebisu, protože oba zastupují obchod.

-Benzaiten Je jediná dáma mezi sedmi bohy, i když dříve byly mezi 7 bohy, dámy dvě. Benten sama jak se jí někdy taky říká, je moje oblíbená :) Bývá zobrazována s šamisenem v ruce. Mezi sedmi bohy zastupuje umění, krásy a vědění. Skvělá to Bohyně! :)

-Bishamonten naopak Bůh válečníků, je mým neoblíbeným, nelíbí se mi jeho výraz ve tváři. Nicméně kult bojovníků je v Japonsku zastoupen skrze samuraje. a tak nemůže v sestavě chybět, tak jako nechybí Bůh války Ares v antické mythologii.

Následují dva starci, kteří se často pletou, pocházejí z taoismu a vznikli rozdělením původního taoistického. A v některých oblastích symbolizují prakticky to samé, ale jak jsem pochopila je mezi nimi rozdíl:

- Fukurokuju Bůh štěstí a dlouhověkosti, bohatství (zkušeností)

- Juroujin Bůh dlouhověkosti a moudrosti

Jistě jste si mohli všimnout, že vesnické chrámy nejsou tak upravené, jako chrámy ve větších městech, není vzácností, že hned vedle chrámu je opřený složený stůl, či nahromaděný šrot z vesnice. Prostě na vesnici se s tím nemažou. Přesto mají i tyto malé vesnické chrámy svoje kouzlo. O tom, že to chodí ve vesnických chrámech jinak, mám důkaz na fotkách, kdy mě správcová chrámu nutila, abych si chrám vyfotila i zevnitř.

Dalším skvostem, který naleznete v Iiyamě jsou "zlaté toalety". Ne vážně nedělám si srandu. Protože jsem zvyklá, že na venkově naleznete záchody západního stylu (záchody, na které se dá sednout) jen zřídka a běžné jsou "Japonské záchody" nebo záchody "východního stylu", kdy se potřeba vykonává v podřepu. Lidově řečeno "turecký záchod". Pod pojmem "zlatý záchod" jsem si na venkově představila lecos, ale byla jsem překvapená. Místnost pro toaletu a umytí rukou byla vymalovaná zlatě a záchod, byl to nač jsme z Evropy zvyklí....Opravdu "zlatý záchod"!!! :) :)

Každý z chrámů má i vlastní razítko, která sbírám. Ano, čtete správně: mám knihu pro razítka a moudra chrámů a pak mám ještě jednu, do které sbírám všechna možná razítka. V Japonsku mají vlakové stanice svá razítka, významné památky, muzea, hrady atd. Svá velká a velmi krásně zpracovaná razítka, což je fajn zpestření cesty, kdy se snažíte razítko ulovit. Na téma chrámové knihy a razítkovací knihy se rozepíšu více později v sekci "Co mi dělá radost" Takže razítka z chrámů 7 bohů jsme sesbírali a hůrá do opičího onsenu.

Opičí onsen je velmi známým místem a pro nás je to už podruhé, co jsme se do něj chystali a nedojeli jsme. V prvním případě nám nezbyl čas a v druhém případě jsme skončili před branami, protože jsme přijeli po zavíračce. Říká se do třetice všeho dobrého a zlého...Yamanouchi je park, kde žijí bílé opice a ty se v zimě drží při onsenu, kde je horká voda. Zima v Yamanouchi je tuhá a opice ohřívající se v onsenu jsou místní atrakcí a sjíždějí se na ně podívat z celého Japonska. My jsme měli podruhé smolíka, tak snad příště...

Po neúspěšné návštěvě Yamanouchi jsme se vrátili do Nagana, abychom vrátili auto a vlakem jsme se přesunuli do Matsumota. Původní plán byl, že počkáme do rána v internetové kavárně a vydáme se do Kamikochi prvním vlakem. Dva roky zpátky jsme tuhle možnost zvolili také, ale tehdy jsme přespali na nádraží v Matsumoto (bez spacáku, jen s karimatkou a teplotami plus 13stupňů) poslední dvě hodiny jsme se ohřívali v místním MCDonaldu, protože se to nedalo vydržet. Na Matsumoto nádraží s námi tehdy přespávalo dalších 8 lidí. Zde to jinak nejde. Dorazíte kolem půlnoci a na 4 až 5 hodin si brát hotel se nikomu moc nechce, takže se to řeší internetovou kavárnou nebo přespáním na vlakovém nádraží.

Už první den, po výstupu z autobusu) jsem pocítila příznaky angíny a postupně se to zvrhlo v nachlazení (nevím kde, když mi bylo pořád vedro, ale kašlu a mám rýmu a bolí mě hlava) takže nebylo možné vstávat ve 4 ráno, bdít v internetové kavárně. Už jsem z toho, že nejsem v pořádku a cestování je sice zábavné, ale energeticky náročné, takže už jsem byla dost unavená, takže jsme se rozhodli pro hotel a vstávat až v 7 ráno. Za což jsem byla hodně vděčná. Na noc jsme tedy zakotvili v hotelu v Matsumotu. Dobrou Noc! Takara :)

Toyama, Kobuchizawa, Suwa 2014

 

Zápisky z GW: den druhý

21. května 2014 v 7:08 | Takara |  Japonsko křížem krážem

Tehle den jsme neměli v plánu nic speciálního a jeli jsme pouze kam nás vlak zavedl. Vyrazili jsme do Suwy, kde se nacházely dva velmi zajímavé chrámy a sochy typické pro tento region. Dále jsme vystoupili v Kobuchisawě, kde jsme si prohlédli vesnici a spatřili jsme v dálce Fujisan a hory kolkolem. Další zastávkou na naší cestě bylo Komoro a Karuizawa. O Komoru jsem dříve neslyšela, ale o Karuizawě ano, je mezi tipy na výlet na "japanguide".

Kobuchisawa je malebná vesnička se starou čtvrtí, kterou jsme nenavštívili, protože jsme měli pouze hodinu na prohlédnutí vesničky. Ve vesničce jsme čekali na přípoj vlaku, takže jsme se šli projít. Z vesničky je vidět v dáli Fujisan a kolem Kobuchisawy se tyčí vysoké hory. V Kobuchisawě stále kvetou švestky a sakury. Na vesničce je patrné jak se liší vesničky od města, kde předzahrádky ve městech jsou opravdu naklizené a trávníky střižené na milimetr, zatímco na vesnici si lidičkové se zahradami nelámou hlavu. Pokud nemají tradiční japonskou zahradu, pak na zahradě místních naleznete různé kolekce šrotu, nářadí apod. Cítila jsem se na vesnici tak nějak lépe...tak trošku česky :) :) :) Tím, nechci nikoho urážet, jen se snažím napsat, že jsem se cítila fajn.

Po Kobuchisawě byla Karuizawa a to byl náš velký omyl. Jak to tedy bylo? Karuizawa je rekreačním místem jak na jaře, tak v létě, i na podzim a v zimě. Oblíbená bohatými Japonci, kteří zde mají chatičky a ti chudší si zde mohou chatičku pronajmout. Ceny vám nepovím. První co mě neuchvátilo bylo, že jsme strávili asi 4 minuty vycházením z východu Karuizawa nádraží. Vchod byl úzký, takže vedle sebe mohli projít pouze dva lidé a navíc nádraží je příliš malé aby mohlo koordinovaně pojmout takovou masu turistů. Mínus bod. Půjčili jsme si kola s tím, že se budeme prohánět po malebné Karuizawě za 500yenů na den, to je za plus bod, jenže po chodníku se pro spoustu lidí nedalo jet a silnice tam mají plné výmolů a úzké, že člověka přejde chuť. Uznávám, že Karuzaizawa je krásná, ale velká záplava turistů výsledný dojem ničí. Karuizawa je plná obchůdků se suvenýry, v podstatě celé městečko je sítí obchůdků a restaurací a tím se vysvětluje ta záplava lidí. Pro mě nic moc, po pravdě po prázdné Toyamě a Suwě byl o tohle mraveniště šokem. Něco jako návrat "zpět do civilizace". Pokud máte pevné nervy, rádi chodíte s lidmi rameno na rameni, pak krásy Karuizawy jezera, lesy, parky a obchůdky doceníte. Já se v mraveništi moc necítím, takže jsem manželovi řekla, že to chci zabalit, vydržela jsem 2 hodiny a i to bylo moc...

Zamířili jsme do Owary, kde jsme navštívili muzeum tance, naživo jsme tanečnice a tanečníky bohužel neviděli. Abychom je viděly museli bychom přijet na Obon Week nebo na nějaké větší slavnosti. Tanečníci mají typické klobouky, které vypadají jako střecha. Poprvé jsem se s tímto tancem setkala v Shikoku, ale zatím jsem měla možnost navštívit pouze muzeum. Vidět je tančit naživo, mám na seznamu: "co musím určitě vyzkoušet nebo vidět"

Jak jsme míjeli vesnické domky, všimla jsem si ještě jedné zvláštnosti a tou byly střechy některých domů. Tyto střechy jsem nikde jinde v Japonsku neviděla, proto se domnívám, že takto tvarované střechy se nacházejí v prefektuře Nagano a okolních prefekturách jako je Toyama a Ishikawa. Střechy jsou sedlové a už na pohled bytelnější a silnější. Pravděpodobně konstrukce střech odpovídá místním podmínkách, kdy střecha musí něco vydržet, když v oblasti Hokuriku (Fukui, Ishikawa a Toyama) a Koushinetsu (Nagano, Yamanashi, Niigata) je sněhu dost a dost...rozhodně takové množství, že v každé domácnosti 100% naleznete věci potřebné k odklízení sněhu, ne jako tady u nás v Kanagawě, kde je nakupujeme až ve chvíli, kdy opravdu nasněží nebo hůř už nasněžilo.:-)

Navštívili jsme místní pláž, ale také park s tulipánů, tisíc barev a tvarů. Byla to opravdu pastva pro oči. Celý park byl opravdu krásně upraven, taktéž obchody se suvenýry nabízely široký sortiment a byly to věci, které jinde nakoupíte. Takže i zde jsme nakoupili. Nemohli jsme si pomoci. Dnešní den byl opravdu od všeho trošku: Tanec v Owaře, Tulipánový Park, Chrám a krásná panoramata s horami, lesy a vesničkami. Moře, kde jsme na pláži dohnáněli spánkový deficit. Spali jsme asi něco kolem dvou hodin, jak tam byl klídek a pohodička.

Po putování po tam a támhle jsme se vrátili do Nagana (města, známého zimní olympiádou) na hotel a tím náš den druhý skončil. Dneska to byla všehochuť. Takara

Tateyama, Kurobe, Matsumoto 2014

 Edit z 2026

Tohle je jedno z mých oblíbených míst, kam doufám budu moci vzít děti jednou. Kamikochi, Tateyama, Okinawa a Ookunoshima jsou místa, kam se nejezdí "jen jednou"...bohužel ale platí, že se jedná o oblíbené spoty tzn. očekávejte návaly turistů...

Vyrazili jsme už ve čtvtek v 11 večer a 10 minut z Tokya autobusem. Musím přiznat, že poslední dobou mám na busy smůlu, buď netopí nebo cestující mají nějaké virózy jako suvenýr na palubě. V tomhle případě se topilo až hrůza a já jsem seděla v šortkách a tričku s krátkým rukávem a škvařila se ve vlastním sádle. Horší byl muž, který kašlal jako tuberák...s mojí oslabenou imunitou a nevyspáním se jsem za 7 hodin strávených v pekelné výhni autobusu byla jasná. Ráno už jsem mohla přivítat návštěvou "conbini store" a koupit si mentolové bonbóny, které by mi alespoň trošku ulevily od rozjeté angíny.

V Toyamě jsme si půjčili auto za 10tisíc yenů na den a vyjeli jsme do okolí Toyamy. Navštívili jsme Himi, Hamaharashi, Owara, Tonami. Na hotel jsme přijeli asi v 5 p.m. totálně vyšťavení a měli jsme vstávat příští den v 5 ráno! Měla jsem pocit, že umřu. K bolesti v krku se přidala i horečka, no super! Docela jsem trnula, jak budu vypadat další den.

Druhý den jsem vstala bez větších problémů, tedy ne větších, než jsem měla předchozí den. Vyjeli jsme brzy ráno z Toyamy a pokračovali jsme autobusem, který nás vyvezl do výšky 2 500 metrů. Cestou jsme míjeli různé sněhové kaňony a na Tateyamu jsme dojeli v 8 ráno. Přivítala nás zima a sníh. V tu chvíli jsem zjistila, že jsem jeden z mnoha tupců, kteří si na internetu přečetli, že na Tateyamu je OK si vzít tenisky...autor článku zjevně zapomněl říct, že tohle platí pro léto a podzim, ale nikoli pro jaro. Tateyama je oblíbeným místem pro hiking, ale pokud jste líní, tak zaplatíte pouze pouze kolem 10tisíc yenů a přes Tateyame do Kurobe a dál vás povezou: vlakem, trelejbusem, busem, lanovkou, lanovkou na kolejích. Vystřídá te řadu prostředků, ale dobrou zprávou je, že na sebe navazují, takže jsme nikde nečekali dlouho.

Na Tateyamě, jsme byli oblečeni naprosto nevhodně stejně jako kotel dalších ubožáků, takže jsme se po Tatyamě trošku prošli, obdivovali jsme zasněžené štíty, různé průchody ve sněhu a zamrzlé a zasněžené jezírko. Rovněž cestou nahoru na Tateyamu jsme byli upozorněni na jedny z nejdelších vodopádů v Japonsku. Byla to nádhera. Tateyama má v podstatě 3 období: zima je časem sněhu a zimních sportů, jaroléto je zeleň všude, sakur jsme příliš neviděli a to ani odkvetlých. Ale podzim se to tu červená zvlášť v okolí přehrady pod Tateyamou. Když jsme si dostatečně zmáčeli boty a nabažili se sněhu, kterého není mnoho v Kanagawě, kde žijeme máme sníh max. 2krát do roka a většinou je rychle po něm. Z Tateyamy se dostanete trolejbusem na další vyhlídkové místo Kurobedaira.

Užijete si spoustu krásných pohledů na vysoké hory a myšlenku, že jste pro tu krásu nemuseli udělat ani krok, když nepočítám asi 30 schodů na vyhlídku, po kterých byla cedule s omluvou, že vás po těch 30 schodech čeká ještě dalších 5 schodů J Z Kurobedaira se dostanete do Kurobeko lanovkou. Z lanovky si můžete užít různé pohledy na hory a přehradu pod vámi. Dále následuje lanovka na kolejích a samotná Kurobe Damu, jedna z nejznámějších v Japonsku. Přesto však Kurobe Damu a Aikawa Damu, kterou jsem navštívila na podzim, dávám přednost té v Aikawě, je krásnější, hlavně vodní plocha je větší. Dále už jsme si užívali jen a jen různá horská panoramata a postupně jsme vystřídali různé autobusy, trolejbusy aj. Tenhle den byl ve znamení krásných horských panoramat a návštěvy jedné z japonských přehrad.

Pozdní odpoledne jsme dojeli do Matsumota, kde jsme měli hotel a navštívili jsme místní suvenýrovou uličku a chrám, před kterým jsem si sedla a dodělala nikki, co máme za domácí úkol z jazykovky. Před chrámem jsme měli štěstí, že jsme viděli svatbu. Nevětsta měla sice tradiční kimono, ale ve vlasech měla nějakou ozdobnou rostlinu místo tradičního "kloubouku" který má za úkol zakrýt rohy žárlivosti budoucí manželky. Tuhle novou módu vítám, nevěsty tak vypadají lépe, sama na svoji svatbu v Japonsku ještě čekám, protože jsem se vdávala pouze v Čechách a proto bych si ráda svatbu zopakovala i v Japonsku s tím, že by to bylo na podzim za červeného listí....Uvidíme...Od chrámu jsme šli jen a pouze na hotel, bylo kolem 4 odpoledne a my jsme byli už prostě mrtví, takže jsme spali až do 6 ráno.

A tak začal GW 2014...Takara