Omiyamairi aneb když se narodí Japonec

 

Omiyamairi

3. května 2015 v 10:10 | Takara |  Místní zajímavosti

Omiyamairi je jeden z obřadů šintó. Slaví se narození miminka ale i první návštěva chrámu. Zpravidla se slaví v rozmezí měsíc od porodu až 100dní od porodu. 100 dní je limit, protože 100dní od porodu se slaví další mezník a tím, je přechod mimča na "pevnou stravu". Ale zpátky k omiyamairi. Když se rozhodnete oslavit omiyamairi, tak bává dobře zarezervovat si chrám (šintó), zakoupit nebo zapůjčit kimono a objednat fotostudio. Omiyamairi je záležitostí i širší rodiny, takže babička s dědečkem budou přítomni, protože zvláště babička má velkou roli. Cizinky-matky bývají překvapeny, že se jim při focení babička sápe po miminku. To je ovšem správně, protože v Japonsku je zvykem, že se o malé děti starají babičky (v některých rodinách tento zvyk je uveden do extrému a v jiných rodinách babičku zase k dětem nepouštějí, záleží na dané rodině). Ovšem při focení na omiyamiri drží miminko v kimonu právě babička.

Ráno se vypravíte do chrámu, vyplníte žádanku, zapůjčíte v chrámu kimono a začnete strojit miminko. Jakmile je vše tipťop, tak vás uvedou do místnosti, kde se servíruje zelený čaj a chrámové cukrovinky. Zde počkáte, až na vás přijde řada. Samotný obřad vypadá stejně jako obřad k novému roku. Kněží žádají bohy o přízeň pro malé miminko, aby ho ochraňovali a přáli mu.

Po obřadu miminko dostane dárek, který obsahuje: talismany, užitné věci pro miminko a certifikát. Po té co obřad skončí se fotí fotky před chrámem a babička drží miminko. Po focení před chrámem, se vrátí kimono a následuje návštěva ve foto studiu. Fotky ve foto studiu se fotí celkem 3 (minimálně) miminko-samostatně, miminko s rodiči, a celá rodina (širší). Celkově je omiyamairi určené pro všechny, bez rozdílu vyznání, protože se jedná o tradici a každý rodič ví, že se přízeň bohů může hodit :-D

Omiyamairi je celkem drahá záležitost: zaplatíte 5 až 10 tisíc yenů za obřad, 5 až 8 tisíc yenů za zapůjčení kimona, které si můžete samozřejmě koupit, ale mimčo si ho obleče jen jednou a cena tomu odpovídá 35 až 40 tisíc yenů, takže je to na zvážení. Kimono je dvou vrstvé: spodní vrstva je bílá a horní vrstva má nějaký zajímavý motiv. Kimono pro chlapečky je v černé, modré, zelené, šedivé, fialové barvě zatímco kimono pro holčičky je v bílé, žluté, oranžové, červené, růžové barvě. Dále fotky ve fotostudiu vyjdou na 10 tisíc yenů jedna, takže minimálně zaplatíte 30 tisíc za fotky a často i víc. Když se to sečte vyjde to na 50tisíc yenů a více samozřejmě (na české to vyjde na 10tisíc)

Mlhy v Hakone

 

Mlhy v Hakone

23. srpna 2017 v 3:58 | Takara |  Japonsko křížem krážem

Cíl Hakone! Zastávky: Odawara, Owakudani, Ashinoko. Výhled na Fujisan, tak takový byl plán na první den Obon Week. Jak už to s plány chodí, tak ty jsou od toho aby se měnily. To v praxi znamená, že výhled na Fujisan se nekonal a vše zahalila mlha, mlhoucí. Nicméně zážitek jsme měli za všechny peníze. Mělo to neskutečnou atmosféru. Nejprve jsme nasedli na vlak do Odawary. Se zakoupeným Hakone Pass jsme se dostali všude, kam jsme chtěli za rozumnou cenu. V Odawaře jsme přestoupili a jeli do Hakone Yumoto.

Z Hakone Yumoto do Goura jsme jeli vláčkem. Ano, asi tušíte správně je to onen slavný "ajisai vláček" a já jsem dostala možnost vidět v demo-verzi o co každoročně přicházím. Na vláček je třeba rezervace a je to podle: kdo dřív zavolá, ten jede. Ajisai sezóna sice skončila, ale sem tam něco stále kvetlo, takže jsem si udělala představu. No a příští rok se budu více snažit. Z Goura do Souunzan jsme se dostali narvaným "ke-buruka-" a odtud jsme se nechali vynést lanovkou do Owakudani. Tato oblast je cítit sírou a jednou ze specialit, kterou zde nabízejí, je černé vejce.

Mlha byla všude a stěží bylo vidět na 10 metru. Cesta lanovkou probíhala v "bílé tmě", takže jsme přišli o vyhlídky po kraji, které jsou pro Hakone přízračné, ale co se zážitků týče, tak ty jsme si odnesli. Vystoupili jsme v Owadakuni a prošli jsme si místní krámky. Hakone je proslulé vulkanickou aktivitou a díky této skutečnosti bylo možné vidět sirné pole pouze z dálky. Nicméně pach síry byl všudypřítomný...

Z oparu síry jsme opět sedli na lanovku a nechali jsme se zavést až do přístavu. Tam jsem se setkali s tlačenicí jako na Vánoce a byli jsme rádi, že máme Hakone pass, takže nemusíme stát o frontu navíc. Nastoupili jsme na lodičku, co připomíná pirátskou loď, která brázdí hladiny Ashinoko. Jezero je velké a všude kam oko dohlédne jsou hory a v našem případě i mlha. Z jezera bývá vidět Fujisan, ale ta nebyla v pláno. Jezero Ashinoko by mohlo z fleku být jedním z exterérových míst pro LORD, konkrétně pro jezerní město Esgaroth.

Na lodičce na nás někteří Japonci koukali jako na blázny, když jsem na malého dávala bundu a na sebe též. Už jsem poučení z předchozích plaveb, že jakmile se loď dává do pohybu, tak je na ní zima. A to se stalo. Během 10 minut se paluba vylidnila a zůstalo, jen pár lidí (v bundách). Ostatní se šli schovat do uzavřených prostorů lodi. Byla zima a k tomu začalo zase pršet, ale pršelo maličko. Japonci mají různé názvy pro déšť. Ten co padal, když jsme byli v Hakone se nazývá "kirisame" přeložila bych to neobratně jako "mlhový déšť", pokud padá z nebe jen tohle, tak se dá cestovat poměrně bez problémů.

Prošli jsme si městečko, a pak jsme navštívili místní chrám s červenou bránou na jezeře. Chrám je vybudován v lese a stromy rostou všude kolem. Chrám navštěvuji pravidelně a každá návštěva je jiná. Dnes to mělo takový mystický nádech, že by byla šance spatřit nějakého toho Ducha Lesa? Rozhodně to byl den k setkání jiného druhu jako stvořený. Takara.

Zaplava destníku v Nikko

 

Záplavy deštníků v Nikko

13. září 2017 v 9:31 | Takara |  Japonsko křížem krážem

Poslední den našeho Obon Weeku byl ve znamení perly mezi perlami - Nikko. Nikko Národní Park je prostě klenot. Jedním z největších zajimavostí je mauzolemu Tokugawy Ieyasu, které je také jedním z nejzdobnějších chrámů zvaný Toshogu Shrine. Ale to není vše, proto rozhodně nestačí jen jeden den. Ideální jsou alespoň 3 dny. První oblastí je oblast MĚSTO. Další oblastí je PERIFERIE Nikka (jezero, chrám, hiking trasy apod.). No a posledním jsou různé ZÁBAVNÍ věci jako: horké prameny, Edo museum, uličky se suvenýry aj. Protože pro oblast mimo město, nám nepřálo počasí a ani nejsme v kondici, kdy bychom mohli šplhat do výšek. Malej chodí, ale čas od času se unaví, takže se stává dalším batohem na zádech.

Rozhodla jsem se obejít-objet místní chrámy v Nikko. Tzn. oblast MĚSTO. Zakoupila jsem si celodenní pas za 500 yenů na autobus. Dále jsem si zakoupila vstupenky do všech chrámů, abych nemusela kupovat na místě (dobře jsem udělala) Co se jízdy autobusem týče, tak díky dopravní zácpě způsobené Obon Weekem. Tak jsme měli na výběr dvě možnosti. Strávit celý den v autobusu nebo si to v klídku, pomaličku obejít s deštníkem. Nakonec, jsem se rozhodla pro "deštníkovou" variantu. A vylezli jsme z busu. A hurá do deště s malým do deště :-)

Navzdory dešti bylo na chrámové tour spousta lidí a taky spousta deštníků. Déšť nám výlet rozhodně nezkazil, naopak to mělo výbornou atmosféru a musím říct, že Nikko je super. Zajet si do Nikko byl můj sen, protože se jedná o vyhledávané místo a skoro každá cestovní kancelář zastávku v Nikko nabízí. Celých 6 let jsem si neudělala na Nikko čas a o dost jsem přišla, proto se to chystám letos napravit.

Toshigu chrám (shrine) byl opravdu nádherný. Nepodobný japonských chrámům. Jsem víc na čínské chrámy a barevnost, takže jsem si tady přišla na své. Taiyuinbyo což je mauzoleum Ieyasuova vnuka. Rinnoji chrám (temple) byl další z našich zastávek. Futarasan chrám (shrine). V závorkách uvádím v AJ, co je co, protože v Nikko se setkávají směry budhismus a shinto. No a pak už jsme jen courali po městě. Pokud bych byla bez malého dokázala bych chrámy obejít v pohodě během půldenního výletu, ale nikam jsme nespěchali, takže jsme si to roztáhli.

Příští návštěva Nikko bude spadat na čas, kdy bude k vidění-focení momiji (červené javorové listí) Takže do té doby si budu muset plnit ještě další cestovatelské sny. Možná by mohlo konečně dojít i na SKYTREE?! Uvidíme. Takara

Japonské Alpy: Kamikouchi

 

Zápisky z GW: den čtvrtý

29. května 2014 v 9:50 | Takara |  Japonsko křížem krážem

A je to tady poslední den našeho GW. Je zde zlatý hřeb GW. Kamikochi! Kamikochi je velmi známá lokalita, je to tak profláklé, že řada mých známých spolucizinců, už v Kamikochi byla. S tím jde ruku v ruce o něco více angličtiny a taky nápisy v psané latinkou. (Bydlím v oblasti, která byla ve studii vyhodnocena jako nejméně angličtinou oplývající oblast v Kanagawa prefecture a pozor nejde o žádný venkov s blížící se olympiádou se stav začíná měnit k lepšímu, dokonce se objevila cedule v aj označující městskou nemocnici, dva roky zpátky by se docela zešla :D :D :D takže mě cedule psaná latinkou potěší, není to tak, že bych snad angličtinu vyžadovala, jsme v Japonsku, takže Japonsky jedině je OK, ale potěší to...) Už máme skoro docestováno a pak už jen o chlebu a vodě :) No a návrat do běžné rutiny: práce/studium/práce/studium, to až do srpna, kdy nás čeká Obon Week. Máme samozřejmě nějaké ty svátky, ale není jich zase tolik. V Kamikochi jsem tedy podruhé. Kamikochi je oblast, kde žije stvoření Kappa. Co je to Kappa? Legendy o Kappě jsou různé od těch, které líčí Kappu jako děsivé monstrum po ty, které vyprávějí o Kappě jen to nejlepší. Můžeme si vybrat, kterým pověstem dáme přednost.

Kappa (nazývaná někdy KawaKo dítě Řeky) může trošku nahánět hrůzu, ale v dnešní době je spíše roztomilým stvřením a tomu napomáhá mimo jiné tvorba pro děti. V Japonsku velmi populární kreslený seriál HanaKappa viz. odkaz na youtube, který ovšem upozorňuji není můj vlastní, je v Japonštině s anglickými titulky: https://www.youtube.com/watch?v=OlfmAY_P86I (video na youtube nahrál uživatel GAGAIntl, který není vlastníkem práv,)

Kappa v "reálu" je humanoid vysoký jako dítě s želvím obličejem( jde o vodní želvu) a krunýřem. Tahle stvoření žijí jaro/léto v řekách a jezerech a nazimu se stěhují do hor. Mimojiné existují různé povídačky, že Kappa u řeky číhá na děti, a kdo si hraje příliš blízko, tak toho Kappa stáhne do vody. Pravděpodobně jde o místní folklór, kdy rodiče se snažili odradit děti od her v blízkosti řek, potoků aj. a tak jim řekli, že tam je Kappa, která je stáhne pod vodní hladinu. Tyhle zkazky ( a ještě horší pověsti) připomínají našeho českého vodníka. Akorát musíme odmyslet slušivý kabátek, stužky, hrníčky s dušičkami a vrby no "sviť měsíčku, sviť! Ať mi šije nit" taky. :)

Pověsti o Kappě jsou tak zajímavé, že se jeden americký dobrodruh rozhodl Kappu najít...samozřejmě neuspěl a tak pověsti o Kappě přežívají do dnešních časů, i když už v méně hrůzostrašné podobě. V legendách je prostor pro skamarádění se s Kappou skrze jídlo a úctu. Legend o hrůzostrašných Kappách je spousta, ale stejně tak existují legendy o Kappách, které pomáhají člověku či hrdinovi. No a HanaKappa, to už je roztomilá pohádka o Kappě. Snad se vám bude líbit, tak jako mě.

Co naleznete v Kamikochi? Hory, jezírka, řeky a říčky, mosty, chrámy, to vše v krásném panoramatu a ještě bych mohla zmínit, že voda v řekách má vlivem nerostů obsažených v půdě světlý odstín tyrkysově modré/zelené. Je to nádherná barva, která je typická pro vodu v Kamikochi. Ale to není všechno. Pokud jsme plakali nad tím, že jsme nestihli bílé sněžné opičky v Yamanouchi, tak v Kamikochi jsme narazili na celou rodinku.

Opičky jsem nafotila a natočila, ale musím přiznat, že jsem měla štěstí. O tom, že ttam jsou jsem se dozvěděla od jedné Japonky ve středních letech, která mi anglicky sdělila, že tamhle za keřem je celá opičí rodinky, když mě viděla jak se snažím natočit opici, která vylezla vysoko do koruny stromu. Překvapená, že na mě Japonka mluví anglicky jsem jí odpověděla japonsky, to zase bylo překvapení na její straně, tak jsme se navzájem pochválily, jak jsme na tom jazykově "dobře" a byla jsem ji vděčná, protože natáčet opičí rodinku bylo dost zábavné, jen jsem zjistila, že jsem asi dost výrazná, protože trvalo jen minutu, než dalších 20 lidí přicválalo, když zjistilo, že cosi natáčím na kameru.

Nojo málem jsem zapomněla. Lidí tam kolem 9hodiny ranní bylo jak much. Mám srovnání, když jsme před dvěma lety byli v Kamikochi poprvé a to za ranního rozbřesku. Tam s námi bylo asi 20 lidí celkem. Kolem 9ráno už těch lidí bylo alespoň 100. Klid lesa a zpěv ptáků byl ten tam, protože řada lidí se v lese neumí chovat a chovají a pletou si les s nádražím či supermarketem. Ale přesto si neodpustím jeden "rasistický" poznatek: běžného uřvaného Japonce strčí do kapsy uřvaní Číňané, což jsme měli možnost vidět jak v Kamikochi, tak v Nagano chrámu, tak v hotelu v Matsumotu, ale tam mě na chodbách řvoucí Číňané o půlnoci dost štvali, ale dřív než jsme je šli spacifikovat, vylezli jiní hosté, kterým se půlnoční čínské vyřvávání na chodbách taky nelíbilo. Konec "rasistické" poznámky. Nechci škatulkovat lidi, ale opravdu platí, že některé národy jsou tišší než jiné a jiné hlasitější než jiné a proto se jistým stereotypům vyhnout nemůžu.

Lidí jako much, což znamená jen jediné, že pořizování fotek se stává věcí náročnou. Naštěstí po 2km měli lidé na výběr ze dvou cest: 1) podél řeky 2) lesem. Drtivá většina lidí si zvolila malebnou cestu podél řeky a my jsme tedy zvolili méně malebnější a mírně hikingovou trasu lesem, ale za to bez lidí. Užívali jsme si focení hor a lesa, místních rašelinišť a zpěv ptáků.

Po dalších 2 km jsme dorazili ke Kappa Mostu, podle pověsti by se zde měly zdržovat Kappy a veškerý sortiment suvenýrů z přilehlých krámků byl orientován právě na Kappu. Samozřejmě jsme viděli další tradiční jablečné suvenýry a také místní dřevořezbu (sovy, datlové, thunderbirdi, ale i krajinořezby apod.) Pouze 3km od Kappa Bashi se nalézá místní chrám no spíše chrámek, který sousedí s rašelinovým jezírkem.

Oblast Kamikochi je národním parkem, právě pro místní flóru a faunu. Místní ekosystém je speciální v mnohaohledech a proto pokyny k tomu, jak se chovat v parku jsou multijazyčné a nezkrácené. Narozdíl od pokynů pro turisty, kdy a kde staví autobus, kde si koupit jízdenku. V angličtině ti sdělí jen, že pro návrat autobusem musíš mít platnou jízdenku a popřejí ti příjemnou cestu. V tenhle moment mi bylo docela i líto človíčka, který cestoval s námi a neuměl japonsky ani kváknout. Snad se domů dostal v pořádku. Jsme v Japonsku a proto můžeme být rádi za jakoukoli snahu o aj v jakémkoli provedení. Na tomto příkladu jsem chtěla jen ukázat, že je tento ekosystém vyjímečný a chtějí ho chránit, tak si dali (zaměstnanci parku) tu práci a to, co říkají japonských turistům, sdělí i turistům z nejaponských zemí v nezkráceném znění, protože je to pro tento park důležité.

V chrámu jsem si přišli pro další moudro, které bylo zpoplatněno pouze 300yenů (běžná částka se pohybuje mezi 800-1200yeny v závislosti kolik moudra tam mnich napíše a kolik razítek natiskne a také jako famózní je ten chrám) V maličkém chrámku z toho nedělali žádnou vědu a proto byla cena nižší.

Dnes jsme nachodili jen něco málo kolem 10km s veškerými zavazadli, což činilo naši cestu mnohem nepohodlnější, protože dáváme přednost cestování nalehko, takže bagáž necháváme na hotelu nebo v coinlocker, pokud nemusíme batohy netaháme. Poslední fotky z Kamikochi, poslední oběhnutí obchůdků se suvenýry (pro moje spolužáky z Jazykovky a pro pro kolegy v práci) No a už sedíme v autobusu na trase Kamikochi-Shinjuku na cestě domů. Musím říct, že to byl krásný GW, i když jsme nechali kotel peněz v hotelech (noc na hotelu se pohybovala od 5tis.yenů do 12tis. yenů) a pak cestování vlakem také něco stojí, plus dvakrát půjčení auta na celý den (2x10tis.yenů) a samozřejmě dvakrát bus tam a zpět taky (cca30tis.yenů)

Tenhle měsíc už jen poplatíme, co musíme (energie, internet/telefon, jídlo) a do příští výplaty jsme jasní. Ale pořád peníze jsou k tomu, aby se utrácely, jen je hromadit a nic si neužít je blbost, stejně jako jen peníze utrácet, ale nesyslit si průběžně na horší časy...Obojí je špatně a my volíme zlatý řez. Sem tam si zautrácet ale mimo (utrácecí sezónu) vést velmi skromný život. Tak skončil den pátý a s ním i náš Golden Week!

Nyní zpátky do "šedi" všedního dne :) Takara

Nagano, Iiyama 2014

 

Zápisky z GW: den třetí

26. května 2014 v 9:47 | Takara |  Japonsko křížem krážem

Ráno už jsme věděli, že nás nečeká hezké počasí ani náhodou. Deštníky ani pláštěnky jsme neměli, takže jsme přemýšleli, co budeme dělat a kam pojedeme. Zapůjčili jsme si v Naganu auto a hned první cíl byl chrám Zenkoji. Musím přiznat, že z Nagana jsem byla unešená. Nagano je velmi moderní město s kulturním vyžitím a s krásnou přírodou. Ať se vydáte v Naganu kamkoli, tak hory vždycky uvidíte. A místní chrám to byla krása. Jednak v tomto chrámu objevíte pohromadě nejvíce rituálů: počítadlo na kameny, kamenné kolo v sloupu, různé omývání soch bohů a bohyň. Různá forma očisty příchozích: voda, kouř, oheň. Shodou okolností naše chrámová kniha do které si necháváme psát chrámová moudra v každém chrámu, kam přijdeme se po dvou letech zaplnila moudry a bylo potřeba si koupit novou knihu. Tak se stalo v Zenkoji.

Zenkoji má místní superstar, kočku chrámovou. Každý se s ní mazlil a fotil a kočka, jak na ní bylo vidět, to nesla dobře. Zdá se, že je na to zvyklá a dokonce se jí to líbí, protože některým návštěvníkům skákala do náruče. Kromě kočky jsou zde i různé obchůdky se suvenýry, pochutinami z daného regionu (omiyage) a také s talismany (omamori) a věštbami pro rok koně (omikuji). Zenkoji má i nádhernou zahradu kolem, která v tomhle ročním období hraje růžovými a fialovými tóny. Fotek máme zase kotel a suvenýrů také.

Vydali jsme se do Iiyamy, ale po cestě jsme se několikrát zastavili například v mamutím muzeu nebo v Jablečném Muzeum. A propo Jablka, ty v Nagano pref. najdete často, protože se zde ve velkém pěstují. Nagano prefektura vyrábí z Jablek spoustu věcí, jak jsme viděli na omijage (suvenýrech určených ke konzumaci). Jablko je jeden ze symbolů Nagano Prefektury. Cestou jsme míjeli spoustu jablečných sadů. Jak o tom píšu, tak mám chuť na jablko...bohužel žádné doma nemáme :(

Dalším bodem na naší cestě bylo městečko iiyama, které je známé svými chrámy 7 bohů. Tyhle chrámy jsou celkem populární a najdete jich v Japonsku spoustu. Těchto 7 bohů se objevuje i v čase oslav Tanabaty a Nového Roku, kdy přijíždějí na Lodi Pokladů 宝船 TakaraBune (ha, teď víte, co znamená Takara, protože bune je jiné čtení fune, což znamená loď) a jsou symbolem štěstí a prosperity v nadcházejícím roce. Slyšela jsem, od svých žáčků, že na Nový Rok dostali do obálky se sedmi Bohy peníze, ale sama jsem tu obálku neviděla, tak opravdu nevím... No kterých 7 to je? Tyhle bohy je dobré znát, protože se s nimi setkáte častěji, než s jinými. Původem se jedná o mix bohů z Indie a Číny, ale někteří se vyškrtli a jiní se přidali jako například: Bůh Rybář a Bůh Obchodník. Zde se potkávají bohové z hinduismu a shintoismu na "jedné lodi". :-)

Bráno od shora a zleva do prava: válečník je Bishamonten, vedle něj stojí Bohyně Benzaiten, Fukurokuju. Pokračujeme spodní řadou opět zleva: Juroujin, vedle něj Bůh Rybář: Ebisu, vedle něj je Bůh štěstí a hojnosti: Hotei a nakonec bůh obchodník: Daikokuten

Sedm (Šťastných) Bohů:

-Hotei je tlustý, plešatý chlapík s pupkem. Symbolizuje hojnosti, zdraví a štěstí.

-Ebisu Tenhle bůh je bohem rybářů a obchodníků, často je vyobrazován s prutem v ruce. Rybářství je v Japonsku důležitým odvětvím, proto je zde zastoupen i Bůh Rybář, který nahradil původního šintoistického boha štěstí

-Daikokuten I tento bůh je obchodníkem- řemeslníkem. Obchod, řemeslo a bohatství, toje oč tu běží. Často bývá zobrazován v páru s Ebisu, protože oba zastupují obchod.

-Benzaiten Je jediná dáma mezi sedmi bohy, i když dříve byly mezi 7 bohy, dámy dvě. Benten sama jak se jí někdy taky říká, je moje oblíbená :) Bývá zobrazována s šamisenem v ruce. Mezi sedmi bohy zastupuje umění, krásy a vědění. Skvělá to Bohyně! :)

-Bishamonten naopak Bůh válečníků, je mým neoblíbeným, nelíbí se mi jeho výraz ve tváři. Nicméně kult bojovníků je v Japonsku zastoupen skrze samuraje. a tak nemůže v sestavě chybět, tak jako nechybí Bůh války Ares v antické mythologii.

Následují dva starci, kteří se často pletou, pocházejí z taoismu a vznikli rozdělením původního taoistického. A v některých oblastích symbolizují prakticky to samé, ale jak jsem pochopila je mezi nimi rozdíl:

- Fukurokuju Bůh štěstí a dlouhověkosti, bohatství (zkušeností)

- Juroujin Bůh dlouhověkosti a moudrosti

Jistě jste si mohli všimnout, že vesnické chrámy nejsou tak upravené, jako chrámy ve větších městech, není vzácností, že hned vedle chrámu je opřený složený stůl, či nahromaděný šrot z vesnice. Prostě na vesnici se s tím nemažou. Přesto mají i tyto malé vesnické chrámy svoje kouzlo. O tom, že to chodí ve vesnických chrámech jinak, mám důkaz na fotkách, kdy mě správcová chrámu nutila, abych si chrám vyfotila i zevnitř.

Dalším skvostem, který naleznete v Iiyamě jsou "zlaté toalety". Ne vážně nedělám si srandu. Protože jsem zvyklá, že na venkově naleznete záchody západního stylu (záchody, na které se dá sednout) jen zřídka a běžné jsou "Japonské záchody" nebo záchody "východního stylu", kdy se potřeba vykonává v podřepu. Lidově řečeno "turecký záchod". Pod pojmem "zlatý záchod" jsem si na venkově představila lecos, ale byla jsem překvapená. Místnost pro toaletu a umytí rukou byla vymalovaná zlatě a záchod, byl to nač jsme z Evropy zvyklí....Opravdu "zlatý záchod"!!! :) :)

Každý z chrámů má i vlastní razítko, která sbírám. Ano, čtete správně: mám knihu pro razítka a moudra chrámů a pak mám ještě jednu, do které sbírám všechna možná razítka. V Japonsku mají vlakové stanice svá razítka, významné památky, muzea, hrady atd. Svá velká a velmi krásně zpracovaná razítka, což je fajn zpestření cesty, kdy se snažíte razítko ulovit. Na téma chrámové knihy a razítkovací knihy se rozepíšu více později v sekci "Co mi dělá radost" Takže razítka z chrámů 7 bohů jsme sesbírali a hůrá do opičího onsenu.

Opičí onsen je velmi známým místem a pro nás je to už podruhé, co jsme se do něj chystali a nedojeli jsme. V prvním případě nám nezbyl čas a v druhém případě jsme skončili před branami, protože jsme přijeli po zavíračce. Říká se do třetice všeho dobrého a zlého...Yamanouchi je park, kde žijí bílé opice a ty se v zimě drží při onsenu, kde je horká voda. Zima v Yamanouchi je tuhá a opice ohřívající se v onsenu jsou místní atrakcí a sjíždějí se na ně podívat z celého Japonska. My jsme měli podruhé smolíka, tak snad příště...

Po neúspěšné návštěvě Yamanouchi jsme se vrátili do Nagana, abychom vrátili auto a vlakem jsme se přesunuli do Matsumota. Původní plán byl, že počkáme do rána v internetové kavárně a vydáme se do Kamikochi prvním vlakem. Dva roky zpátky jsme tuhle možnost zvolili také, ale tehdy jsme přespali na nádraží v Matsumoto (bez spacáku, jen s karimatkou a teplotami plus 13stupňů) poslední dvě hodiny jsme se ohřívali v místním MCDonaldu, protože se to nedalo vydržet. Na Matsumoto nádraží s námi tehdy přespávalo dalších 8 lidí. Zde to jinak nejde. Dorazíte kolem půlnoci a na 4 až 5 hodin si brát hotel se nikomu moc nechce, takže se to řeší internetovou kavárnou nebo přespáním na vlakovém nádraží.

Už první den, po výstupu z autobusu) jsem pocítila příznaky angíny a postupně se to zvrhlo v nachlazení (nevím kde, když mi bylo pořád vedro, ale kašlu a mám rýmu a bolí mě hlava) takže nebylo možné vstávat ve 4 ráno, bdít v internetové kavárně. Už jsem z toho, že nejsem v pořádku a cestování je sice zábavné, ale energeticky náročné, takže už jsem byla dost unavená, takže jsme se rozhodli pro hotel a vstávat až v 7 ráno. Za což jsem byla hodně vděčná. Na noc jsme tedy zakotvili v hotelu v Matsumotu. Dobrou Noc! Takara :)