Zdravím z Hokuriku, z oblasti krásných panoramat s rýžovými poli a zasněženými horami. Už sedíme ve vlaku, na cestě zpátky do Kanazawy...Byl to velmi krásný prodloužený víkend, který byl prodloužen z důvodu jarní rovnodennosti 21. března,. V Japonsku se netřídají zimní a letní čas, takže noci v zimě jsou dlouhé a stmívá se už kolem 4 a 5 hodiny večerní. Od 21. března se ale dny začínají prodlužovat a to je důvod k oslavě, a proto máme státní volno právě na jarní rovnodennost v Japonsku zvanou "Shubun-sai". Shubun-sai je i dnem, kdy se společně japonská rodina odebere na hřbitov a připomíná si své drahé zemřelé. V duchu s nimi rozmlouvá (monolog: stalo se to a to, oženil jsem se apod.) a také se tento den uklízejí hroby, dávají čerstvé květiny, dary a zapalují se vonné tyčinky, k tomu určené, aby se okolí hrobů zbavilo zlých duchů či "nečistot". Loni jsme manželům rodinný hrob v Hakone uklidili, ale letos jsme se k rodině nepřipojili...(měli jsme důvod a širší rodina je tím rozezlena, protože se jedná o japonskou tradici a jako tradičně jsou všichni členové rodiny povinni se dostavit...každopádně manžel rozhodl, že ne a já ho v tom můžu jen podpořit...) Místo rozjímání s širší rodinou jsme se vypravili na cestu.
Na čtvrtek - půlnoc, byl naplánován výjezd z Shinjuku, busem směr Hokuriku. Co to je vlatně Hokuriku? Hokuriku je název území v Japonsku, která zahrnuje 3 prefektury: Fukui, Ishikawa a Toyama...v některých průvodcích se dočtete, že prefektury mohou být až čtyři, protože však používám obecné dělení, tak prefekturu Niigata do Hokuriku nezařazuji. Byli na cestách pouze 3 dny a 3 dny na Hokuriku je zoufale málo, opomenuli jsme dost zajímavostí a já budu jen ráda, kdyby (pokud mě čtou) Češi žijící v této oblasti zanechali komentář s nějakými doporučeními, tipy na výlet apod.
První den byl vyhrazený pro Fukui. Přijeli jsme v 8 ráno na nádraží Fukui a odtud jsme se vypravili do dinosauřího muzea. Muzeum Dinosaurů, které svou velikostí patří k významnějším parkům se nachází asi 45 minut od Fukui. Proč právě Dino Muzeum ve Fukui? Protože v oblasti Fukui se našla řada kosterních pozůstatků dinosaurů a různých zkamenělin. Fukui je místo bohaté na takovéto nálezy, a proto vybudovali Dino Muzeum a Park "přímo u zdroje". Začalo sněžit a my v té chvíli škrtáme DinoPark. Závěje nepřesahují 5 centimetrů, takže jsme v klidu a místní taky, protože Hokuriku je položené severněji, než třeba Kanagawa, tak jsou tu na velké přívaly sněhu zvyklí. Na ulicích jsme viděli řadu lopat na sníh, sněhových fréz a i vlaky tu mají speciální odhrnovací klapky na sníh. A kromě sněhu se tu dají najít kvetoucí švestky tzv. ume. V Kanagawě jsou už jen kawazu zakury a čekáme na japonské sakury. Ume už nám úplně odkvetly...
V dino muzeu jsme viděli spoustu koster dinosaurů...sbírka byla velmi rozsáhlá i robo dinosaury, působili skoro jako živí. Video naleznete zde a doporučuji: ztlumit si zvuk!!! V Japonsku děti v muzeích a galériích pořvávají, takže je tam slyšet spousta hlaholivých hlásků... http://youtu.be/8AgVUrHAjvI (videí je celkem 6 na youtube)
V dino muzeum a v dino parku se dá strávit celý den, když vám počasí přeje. Nám sněžilo, takže jsme si prohlídli muzeum, to nám zabralo hodinu nebo dvě a potom nás už čekal Eiheiji. To je jeden z nejkrásnějších chrámů kolem Fukui. Musíte se ale připravit na to, že cesta tam z Fukui vám zabere 45 minut stejně jako z DinoParku, ale mezi DinoParkem a Eiheiji funguje autobusová linka, cca 20 minut. Hlavním problémem na Hokuriku se ukázalo být doprava: autobus či vlak jednou či dvakrát max 3krát za hodinu, vám cestu trošku znepříjemní zvlášť pokud na cestování nemáte tolik času. To je bohužel fakt.
Eiheiji chrám je proslulý zenbudhismem. V chrámu žijí a pracují mniši, kteří praktikují jednu z forem či odnoží budhismu tzv. Zazen budhismus. Důvod proč o tom píšu je i ten, že většina bojových umění jejichž kolébkou je Japonsko, má těsné sepjetí se zen budhismem a není vyjímkou, že řada bojovníků je s koncepcí "zenu" obeznámena. Pro lidi, kteří se chtějí se zen budhismem seznámit je, je zde skvělá příležitost. V chrámu nabízejí jednodenní kurzy zenu, které zahrnují společnou přípravu jídla, ranní a večerní meditaci (co přesně za programy nabízejí jsem se podrobně nepídila, protože jich nabízejí více...ale láká mě to...to přiznám...)
Zde nabízím odkaz na rajčeti, fotky chrámu se nalézají za fotkami s dinosaury.
V chrámu je zakázáno fotit mnichy, takže žádného na mé fotce nenajdete. Ale na život v chrámu se jich zeptat můžete, a že to není procházka růžovou zahradou, to je fakt. Do chrámu přicházejí lidé, kteří chtějí zesílit na duchu i na těle, což kromě studia, meditací, zahrnuje i práci a jídelníček. Jeden z mnichů říkal, že mu trvalo půlroku, než si zvykl na jedno jídlo denně a na skladbu jídla, tento mnich říkal, že měl nutkání krást ze sousedovy porce...zdá se, že i jídlo může být místo k zesílení na duchu.
Když jsme navštívili chrám zažili jsme různé změny počasí, kdy během hodiny se vystřídal: déšť, kroupy, sníh, pak dvakrát zahřmělo a zase sníh. Musím přiznat, že sníh a chrám má své kouzlo. Všude je takový klid a mír a do toho klidu se snášejí sněhové vločky. Video zde: http://youtu.be/8Oxu1KdZ6nE
Po návštěvě Eiheiji, jsme se vydali na Toujinbou. Zdá se vám tohle jméno povědomé? Pak máte pravdu, tenhle spot je oblíbeným životním finishem pro lidi s úmyslem ukončit svůj život, ale pozor na popularitu lesu kolem Fuji (Jukai) tenhle spot nemá ani zdaleka. Ve mě toto místo nevzbudilo přání ukončit vlastní život, protože jakmile bylo pod mrakem, tak útesy vypadaly až moc strašidelně a jakmile bylo slunečno vypadalo to kol kolem nádherně. Tyrkysově modré moře, tuhle barvu jsem viděla naposledy na Okinawě, ale světlejší. Je to tím, že břehy Hokuriku omývá Japonské moře, které má jinou barvu a útesy či skaliska mají na straně Hokuriku jiný tvar. Vysvětlením pro jinou barvu a tvar je jiné nerostné podloží, než v případě Kanagawy (Enoshima), ale podrobnosti vám nesdělím, nejsem geolog a na Google si to může najít každý sám.
Vlny ženoucí se k pobřeží Hokuriku jsou vysoké, na Toujinbou jsem měla strach chodit ke kraji útesu a kam oko dohlédne, nenaleznete žádné ostrůvky kolem. Tohle moře je "rovné" a dají se zde fotit krásné západy a východy slunce, pokud nemáte zrovna zataženo, což potkalo nás, takže žádné východy/západy se nekonaly. Japonské moře je bohaté na kraby a jiné mořské potvory, takže jako omijage (dárky z cest, které představují z 50% procent suvenýry z daného kraje a z 50% pochutiny z daného kraje) naleznete různé o senbei z kraba, jídla typu: krab na sto způsobů, v některých případech doplněný krevetou. Pokud milujete seafood, pak tady naleznete "nebe na zemi" Pokud dáváte přednost kuřeti na paprice, pak si zakoupíte pečenou kukuřici a bude vám fajn. http://youtu.be/HQqY_jtLCqA
Už se začalo stmívat, takže víc jsme nestihli. Přestože dny se začínají prodlužovat a 21. Je volno protože se oslavuje "jarní rovnodennost", tak stále se stmívá mezi 5 a 6 večerní. V Japonsku nemají letní a zimní čas a díky tomu jsou zimní dny opravdu krátké a po práci už za světla nic nevyřídíte, protože už z práce jdete za tmy...A když už bude skora tma, tak je čas najít hotel. Tak jako vždy, pokud neslavíme výročí spíme v byznys hotelu Toyoko inn. Ceny jsou přijatelné a snídaně je v ceně. Kvalita Toyoko inn se liší město od města, ale pokoje jsou jeden jako druhý s různými detaily: (více prostoru, stůl s židlemi navíc, fén navíc, vestavěná skříň apod.) V některém městě máte Toyoko hotely dva, a pak následuje panna nebo orel, bude to ten vlevo nebo vpravo??? Naštěstí ve Fukui byl tenhle hotel při nádraží pouze jeden, takže cesta za postelí byla snadná.
Druhý den jsme měli v plánu navštívit Kanazawu, ale protože jsme se rozhodli navštívit známou rekreační lokalitu, oblast bohatou na horké prameny a vysokou sochou bohyně Kannon a pak Kanazawu. No hned na začátku musím přiznat, že Kanazawa nám nevyšla z důvodů spousty zajímavých míst v KagaOnsen. Jen uvedu výčet a opět musím říct, že jsme všechno nestihli. Co se dá najít v KagaOnsen: Muzeum sněhu!!! (tam jsme nebyli...sakra), ovocná farma: jahody, hroznové víno, jablka, atd. Samozřejmě v téhle roční době Fruit Farm je na nic, pokud není vaší touhou vyzkoušet ovocný džus, či kompot či jiné pochutiny, chrámy, krámková zóna, Yamanaka onsen, a kotel dalších, krabí restaurace, Rybí trh, vyhlídka z útesu na moře, přístav, Taneční divadlo, dílničky, téma park, výstava světového skla, Měsíční Králíci- to je kavárnička s králíčky, Muzeum Saké, čaje, Kitamae-loď, což byla velký obývaný prostor pro vlastníka Zoroku-en a téma Park...tohle se opravdu stihnout nedá...
Na nádraží v KagaOnsen jsme si zakoupili jednodenní (oni tomu říkali passport) pas, který měl dvě části: "mořskou cestu" pas byl modrý a "horskou cestu" pas byl zelený. Celově zastávek bylo až 23 a to se za jeden den nedá stihnout, zvlášť když autobus jede jen jednou za hodinu. Vystoupíte, hodinku se projdete a podíváte se po okolí, něco si vyrobíte a vykoupete se a následující hodinu zase nastoupíte do busu popojedete kousek a vystoupíte a zase se kocháte. Bus má omezené hodiny, takže my jsme stihli 4 stanoviště ze zelené trasy a dvě stanoviště z modré trasy. Příště až pojedeme do KagaOnsen bereme auto a trasu busu a hezky si to objedeme, bude to rychlejší a uvidíme toho víc, alespoň doufáme...V časové tísni je opravdu obtížné vybrat ta nejlepší místa a ač jsme byli v onsenové oblasti, tak jsme se do onsenu vůbec nedostali, protože nebyl čas...Ale nakoupili jsme krásné věci z cest (a tím jsme rozšířili naši sbírku krámů z cest) Opět jsem byla obdarována...paní v obchodě, kde jsem si koupila jednu kočičí lucerničku ruční výroby, mi dala dáreček v podobě japonského snacku, který jsem ještě neměla, je mi to blbé si takové dárky brát, ale odmítnout je nemůžu, vždy sice chabě vysvětlím, že v Japonsku žiju, takže nejsem až "takový cizinec" jako třeba turista na výletě...
Na Hokuriku jsem se přesvědčila, že se do studia Japonštiny musím pustit, protože jsem zjistila, že některé fráze, co jsem naposlouchala, mám naposlouchané s chybou a poprvé jsem potkala lidi, kteří mi byli schopni říct, že nerozumí tomu, co jsem řekla...Za to jsem byla maximálně vděčná...protože, když vám nikdo nikdy nedá zpětnou vazbu, tak je snadné si v Japonsku myslet, že mluvíte dobře japonsky. To že vám Japonci pochválí japonštinu i když umíte říct jen "konnichi wa" je běžné, při konverzaci s cizinci vaši snahu mluvit japonsky, Japonci vždy ocení, ale není to tak, že by si opravdu mysleli, že jste tak dobří, je to spíš něco jako zdvořilostní fráze "To je ale hezké počasí." Dnes hned v jednom městě jsem dostala dvakrát zpětnou vazbu, že je třeba na sobě pracovat...Ano na to, že jsem Japonštinu studovala pouze 3 měsíce v jazykovce a zbytek mám naposlouchaný, tak si myslím, že moje Japonština je vzhledem k podmínkám OK...ale to rozhodně neznamená, že umím kdovíjak dobře japonsky...problémem číslo jedna je "henna nihongo" k té u mě dochází, když se snažím něco doslovně přeložit z češtiny do japonštiny...výsledek pak většinou nedává smysl. Opravdu jsem vděčná za každou konstruktivní kritiku.
Pro mě největším tahounem byli "měsíční králíci", kavárnička s 50 králíčky různých druhů a velikosti. Zde jsem byla fascinována hlavně pravidly kavárny. Návštěvníci si museli oblékat klasické prstové zimní rukavice, když chtěli hladit králíčky. Na jednu stranu chápu cosi o alergiích člověka na zvířecí srst, chápu i nečistoty a viry, které mají zákazníci na rukou, ale umyvadlo a mýdlo tam bylo, takže jaký to stres. Hlazení králíka rukou v rukavici není přijemné pro ani jednu stranu: pro králíka to příjemné není, protože člověk rukavicí ztrácí cit a hladí ho hruběji, než by musel a pro člověka hlazení králíka rukou v rukavici ztrácí smysl, to si tu rukavici může vzít a hladit s ní židli vyjde to na stejnou...Ale co mě rozžhavilo doběla bylo typicky japonské "skladování zvířat" viz foto: Ano králík má vodu, králík má jídlo...fajn, ale co ta velikost klece? A co sluníčko? A co ta podlaha s dírama (ano dobrý nápad, králík se vyčůrá a moc steče dírama na připravené noviny, ale kdy naposledy jste stáli nebo leželi na děravé podlaze) tahle podlaha je ještě celkem ok, už jsem viděla, že králíci měli místo podlahy a podestýlky pouze mříže a to byla chuťovka. Jako králíkáře mě takové ubytování dost leze krkem. Nelíbí se mi...protože pro mě to není jenom blbej králík...Trošku jsem si zavzpomínala na ta dvě zlata ušatá, která jsem musela nechat doma v Čechách...
Když už jsme dojeli zpět na nádraží v KagaOnsen posledním autobusem, rozhodli jsme se navštívit chrám s Kannon. Socha Kannon je vidět už z dálky, jak je vysoká. Jedná se o bohyni Matku držící dítě v náručí. V Ofuně Kanagawa se nalézá socha Kannon také, ale jedná se pouze o hlavu a tahle hlava je z bílého kamena narozdíl od Kannon z KagaOnsen, která je jako ze zlata. Socha Kannon slouží jako vyhlídková věž, ale protože jsme přišli až po zavíračce a měli jsme štěstí, že se chrám na noc nezavírá, tak jsme si mohli Kannon užít sami, i když jsme se nahoru do věže nedostali. Chrám na mě působil trošku zchátralejším dojmem, trošku mě dostal vycpaný jelínek hned u vchodu. Jelínky mám ráda, ale preferuju je nevycpané a dávám jim sušenky. No nic Kannon jsme viděli a teď hurá na hotel, který máme v Toyamě.
Vláčkem jsme jeli asi 30 minut do Kanazawy, kde jsme pouze přestoupili a za něco kolem hodinky jsme byli z Kanazawy v Toyamě. Už byla noc od nádraží, když jsme šli na hotel. Hotely Toyoko inn jsme od nádraží viděli dva, ale rozhodli jsme se pro "bližší levý" hotel a sázka vyšla. Tohle Toyoko bylo jiné, než většina Toyoko inn, ve kterých jsme spali: recepce byla místo v přízemí až ve 4 patře. Dále pokojíček byl opravdu mikro s AC, která vypadala, že už lecos zažila. Koupelna mě dostala nejvíc, zjevně ji nechali "v původním stavu", když hotel rekonstruovali, takže jsem se docela bála, zda voda poteče nebo nepoteče...Tekla!!! Hned se mi ulevilo, ale nespala jsem nijak zvlášť protože AC vydávala zvláštní zvuky, takže jsem si říkala, zda bude hořet nebo nebude hořet??? Tohle bylo asi nejhorší Toyoko Inn, které jsme dosud navštívili, ale ne nejhorší hotel, který jsme navštívili na Supá Hotel v Atami to nemá...a ten hotel se rozpadával už od pohledu...Až na zmíněné drobnosti, jsme si užili komfort Toyoko Inn, jedná se o jeden z levnějších typů hotelů tzv. Byznys hotel nebo economic hotel, kde spíme, když nemáme výročí nebo co slavit....cena za pro dva v jednom pokoji je od 6000yenů do 8000yenů (záleží na lokalitě a servisu). Vyspali jsme se (no jak kdo), nasnídali jsme se (oba dva) a hned ráno jsme vyrazili na Kanazawu, který je velmi populárním destinací, takže cizinců se tam našlo víc než dost a také programů pro turisty v angličtině také. Pokud pojedete do Kanazawy jen s angličtinou, tak zde budete mít šanci, že se domluvíte na základní bázi jako je "můžu si zakoupit pas na okružní linku po Kanazawě" Nebudete mít problém.
Co se okružních linek týče, tak mají dvě Kenroku shuttle bus, který je populárnější a to znamená, že je tam narváno a Loop way bus, který má delší trasu je narvaný jen tím, že se jedná o menší bus a není to až tak tradiční bus. My jsme si vybrali tento Loop way bus: Chtěli jsme vidět: Chaya ulice (východ), Kanazawa hrad, Kenrokuen zahrady, Ninja dera (Myoryuji), Chaya čtvrť (západ). Plán opět nevyšel z časového důvodu.
Tentokrát Loop bus jel 4krát za hodinu, takže to byla pohodička, ale je to poslední den a my se musíme vrátit z Hokuriku vlakem je to mezi 8 až 10 hodinami, autobusem to bylo 6 hodin. Takže času nebylo nazbyt. Vyrazili jsme busem do Chaya district, ulice které jsou krásnou ukázkou staré tradiční zástavby a uvnitř jsou krámky nabízející vějíře, ozdobné tašky, závěsné obrazy, hůlky, šperky, saké, čaj, místní specialitou je technika zlacení: misky s vyzlaceným ornamentem. Zlaté či pozlacené šperky, krabice na kapesníky se zlatým zdobením plus uvnitř obchodu je k vidění japonská zahrada se zlatou zdí. Dále produkty čaje se zlatem, krémy se zlatem. Takže zde moje sebeovládání povolilo a vezu si švestkový parfém, zelený čaj se zlatem a krém na ruce se zlatem, to abych si udržela "zlaté české ručičky" Z Chaya district pěší tůra Kanazawou a nakonec jsme zavítali do Kenrokuen.
Kenrokuen je opět centrum obchůdků se zbožím suvenýrového typu. Síť tradičních restaurací. Na levé straně se nachází zahrady a na pravé straně se tyčí hrad Kanazawa. Tento hrad je velmi speciální pro barvu a typ zdění.Jen pro představu, viz foto níže.
Začnu hradním komplexem, který je velmi rozlehlý a částečně v rekonstrukci. V hradě nenaleznete žádnou velkou expozici, kromě panelů s historií hradu, ale víceméně se právě zde na tomto hradu poučíte a dozvíte se základ o stavbě hradů a důmyslnosti, se kterou je hrad postaven. Při prohlídce hradu můžete obdivovat i prvky obrané, jako různá okna v podlaze, který mi se dalo házet lecos dolů na nepřítele, pak velmi strmé schodiště, aby se nepříteli pronikání do hradu, co nejvíce znepříjemnilo. Tenhle hrad mě inspiroval k napsání článku o hradech, které jsem už navštívila a o napsání nějakého shrnutí na hrady v Japonsku, které mi utkvělo v hlavě za tu dobu, co tu žiju. To je plán.
Po důkladné prohlídce hradu už nás čekala zahrada. Japonská zahrada a jedna z nejkrásnějších v Japonsku. Naprostý souhlas! Kenrokuen je jedno z nejkrásnějších míst, které jsem navštívila. Japonské borovice vytvarované do nejrůznějších tvarů. Jezírka s lampami. Čajové domky a krámky s dangem jen dotvářejí atmosféru. A navíc mám další typ danga tzv. Kenrokuen dango, které tvoří dvě řady tří zelených kuliček danga a ně doprostřed se položí dvě kuličky bílého danga, takže vytvoří takovou stupňovitou pyramidu. Chuť byla nasládlá a Kenrokuen dango je podáváno s cukrovým práškem, takže můžete dosladit chcete-li. (warabi- bracken zelené kuličky, bílé rýže) Já si dala své oblíbené mitarashi dango, takže na mé straně byla také spokojenost.
Velkým překvapením pro mě byly kvetoucí ume. No popravdě pro vás to asi takové překvapení nebude, protože už víte, že Hokuriku je oblast položená severněji, takže je tu více sněhu a chladnější podnebí. V Kenrokuenu jsme přišli do zahrady plné kvetoucích ume. Bílé, růžové a jedna, která kvetla tmavě růžově, ta se mi líbila nejvíce. Jako bychom dohnali švestky, které jsme nestihli v Kanagawě. Super.
Jakmile jsme se dostatečně pokochali a nacpali si břicha dangem, naše další kroky směřovali do Ninja chrámu. Zavrhli jsme bus a pěkně jsme se prošli po Kanazawě, je to zvláštní (nebo prostě smůla), protože v den odjezdu bylo nejlepší počasí, nebe bez mráčku a slunce svítilo, co dodat.
Ninja dera byl zvenku nádherný a bohužel pro nás u dojmu zvenku i zůstalo, protože zmíněný Ninja chrám byl tak populární, že se na něj dělala rezervace. Kdo rezervaci neměl- jako my- tak si musel holt počkat na konci a modlit se, zda na něj přijde nebo nepřijde řada. Bohužel pro nás, my ten čas na čekání neměli, takže jsme chrám museli vzdát. V okolí chrámu jsou různé krámy s kunaiemi, shurikeny, nunchaki a jinými zbraněmi, ale vše v dětském provedení a s tupým ostřím, takže nic funkčního. S velkým zklamáním jsme opustili Ninja dera a vydali jsme se do západní Chaya čtvrti. Přemýšleli jsme co dál a nakonec jsme se rozhodli, že je třeba to zabalit a jet domů, abychom byli doma ještě dneska. Poslední foto velké dřevěné brány na nádraží a už se jede domů, pěkně lokálem. Lokály kolem Nagana jsou celkem pohodové, málo lidí, vláček jede pomaleji kvůli sněhových závějí kolem dokola, takže je to taková romantika, ale protože už je tma, tak s tou romantikou to moc nevyšlo. Za denního světla to mohla být i zajímavá podívaná.
Přestupovali jsme před Naganem dvakrát a už byla skoro 8 večer. Už je téměř jisté, že lokákem se domů nedostaneme, a tak volíme narychlo Shinkanzen, který nás zaveze až do Saitamy do Omiya. Pokud budeme mít štěstí, tak budeme kolem 11 večer doma.
To byla naše malá ochutnávka z Hokuriku, která byla opravdu velmi, velmi malá. Příště bych se chtěla podívat znovu do KagaOnsen, Kanazawy (které jsme neprošli pořádně), Toyamy, ve které jsme jen spali (byla by to dobrá příležitost potkat někoho nového z Čech, že Davide?) A stále je ve hře Alpen Route a horský onsen, ve kterém se koupou horské opice. Asi plán na GW už máme...Uvidíme...plány jsou totiž od toho, aby se měnily, jak jsme si potvrdili právě v Hokuriku.
