Ahoj všichni zdraví vás Takara ze stínu sakur. Jak je u mě dobrým zvykem opět jsem se opozdila s videem. Většinou nahrávám v úterý kolem 10 večer japonského času, ale jsem tak trošku busy, takže se omlouvám za zpoždění...Od dubna začínám novou práci a ano vracím se do školství. Důvody jsou finanční, učitelství platí víc než všechny ostatní práce, které jsem zkusila během dvou let. Byly dvě jedna ve fabrice a druhá byla v love hotelu. S tou druhou jsem se dostala na úplné dno ne ani tak finančně, ale psychicky, protože jsem se tam setkala s místní spodinou.
Upřímně za 15 let jsem se takovými lidmi nesetkala, ale je to typ práce, kterou dělají lidé, kteří nic jiného dělat neumí. Budu generalizovat, ale většina je s nižším vzděláním jako je nižší střední škola, což je náš druhý stupeň, tzn. mají základní vzdělaní a víc nic. Škola není vše, spousta lidí s vejškou jsou pěkní debos. Já sama mám jen Bc.a nejsem nic chytrého, jsem jen tvrdohlavá a to je vše...Ale v Japonsku je obsese kolem vzdělání, takže narazit na někoho se základním vzděláním, je jako narazit na bíleho slona. Řada má nějaký handicap (a jsou dva typy, typ první, který nikomu neubližuje a je smůla, že žije v Japonsku, kde péče o děti se speciálními potřebami je hodně špatná, a pak typ druhý, pro kterého je těžké cítit jakoukoli sympatii, protože se chová hrozně a je zlej) co se týče interakce s lidmi, takže nečekejte slušnost a ohleduplnost. Právě naopak. Můžete očekávat naschvály a různé legrácky, ale i třeba krádeže. Vě chvíli, kdy nějaká firma má ve smlouvě, že se nesmí pomlouvat, tak je jisté, že to tam je pěkný bordel.
A to se ukázalo záhy, ale to si nechám až do jiného videa. Ve zkratce řeknu jen to, že po 3 měsících jsem měla dost a byla jsem ráda, že smlouvu mám jen na 3 měsíce, pač si mě chtěli nechat...(kdo by nechtěl, když umím dělat a nestěžuju si)...O tom příště...proště rozeslala jsem životopisy a vybavila jsem si radu jedné mé kolegyně z předchozí školky, kteřá říkala, že vždycky radí svým dětem rozeslat životopisy všude možně...ve svých 20 jsem se k tomu neodhodlala, měla jsem nějaké zábrany, teď ve skoro 40 už žádné zábrany nemám, takže jsem rozeslala životopis a vyšlo to...a blízko od domu, takže žádný vlak...super...díky Ms. R.
U pohovoru jsem měla pocit, že dva roky neučení se na mně podepsaly, zapomněla jsem jako učit, všechny písničky a básničky. Takže jsem si byla jistá, že jsem neuspěla. Ale překvapení uspěla, takže jsem na dobré cestě s vizí, že časem dostanu smlouvu na dobu neurčitou...ale budu muset makat...
A teď už k dnešnímu tématu. Jaké to je žít v predominantním japonském prostředí jako cizinec. Rozdělím to do 4 skupin. 1) život v mansion aka paneláku 2) život v komunitě mladých rodin 3) zivot v apato s ostatními cizinci 4) život v komunitě Japonců seniorů...
1) Přijela jsem v roce 2011 a žila jsem v 5. poschodí mansion s tehdejším manželem. První co mě přivítalo bylo třídění odpadu, který se odkládat do speciální klece, která se otvírala pomocí kódu. Sousedy jsem prakticky nevídala, vypadalo to, že lidé se sobě navzájem vyhýbají. Tzn. že pokud oba sousedi opouštějí byt ve stejnou dobu, jeden z nich většinou počká až ten druhý je pryč. Není to zlý úmysl nebo nepřátelskost, jen většina Japonců je plachá, takže se chtějí vyhnout trapným situacím a malé konverzaci. Neměla jsem problém se sousedy, ale jedna věc mě štvala a tou byly babky hrabalky. Babka hrabalka je osoba, který se hrabe v odpadcích a kontroluje, kdo třídí a kdo netřídí a tím, že se vědělo, že jsem cizinka, to se vědělo, bez toho abych s nimi měla osobní konverzaci. :-) Tak moje odpadky byly prohledávány jak v nějakém kriminálním firmu. Nicméně žila jsem 3 roky se stejnými Japonci a kromě toho, že jsem tam spatřila svého prvního švába, tak si nestěžuji.
2)Přestěhovali jsme se do rodinného domu a byla to domová kolonie, takže ve stejnou domu se tam přistěhovali další 3 rodiny. Některé měly děti, některé teprve děti čekaly. A přes ulici bylo pár dalších rodin. Musím říct, že jsem hned od začátku nezapadala. Neměla jsem děti. Tzn., když se odjel školkový autobus, tak Japonky stály v kroužku a drbaly asi hodinu. Většina byla shufu tzn. žena v domácnosti, takže kromě denního úklidu a vaření snídaně a večerě nic na práci neměly. Nicméně každá měla nějaký zájem. Netflix, Gelové nehty, bubnování aj. Všichni jsme byli stejná generace, takže došlo k tomu, že se porovnávalo. Kdo má čistější dům, kdo ho lépe zdobí. Koupila jsem strom vedle dveří, následující den všichni měli koupený strom. Dala jsem nové kytky na zahradu? Následující den všichni zahradničili...Byla to soutěž nekonečná. A ty jsme jeli záclonkovou špionáž, kdykoli jsem měla návštěvu, tak záclony na okolních domech jakoby ožily. Neměla jsem si s nimi co říct a když už jsem se náhodou s nimi potkala, tak většinou to byly stížnosti na manžela s různé povídačky o hercích a zpěvácích, tam jsem taky neměla, co dodat protože J-Pop a K-Pop nesleduji a drama taky ne.
3) Když jsem se rozešla s manželem, tak jsem žila v apato, což jsou levnější byty v Japonsku s kupou dalších cizinců. Sousedství bylo japonské, ale musím říct, že si nás nikdo nevšímal až na jednu věc. Bydlela jsem v prvním poschodí, tzn. české přízemí. Oblečení jsem sušila venku na okně. Nad oknem byla sušáková tyč, kde jsem sušila svoje oblečení a spodní prádlo jsem sušila, tak že nebylo naprvní pohled vidět a zakryté tričky atd. nicméně i toto si našlo fanouška a já jsem zjistila, že mi někdo krade spodní prádlo ze sušáku za cca měsíc, kdy jsem koupila nový set a spodní část chyběla a nebyla k nalezení. Velmi rychle jsem se naučila sušit spodní prádlo unitř a nedávat ho ven. Byla to moje blbost, ale nějak mě nenapadlo, že by moje bombarďáky někoho zajímaly, ale lidi jsou různí. Po 3 letech jsem byla ráda, že jsem se přestěhovala do nového domu.
4) Bylo mi čerstvých 30, když jsem si koupila dům. Na hypotéku. 35let. Platit budu až do důchodu. Moje sousedství je plné lidí, kteří se tam nastěhovali v roce 1996. Většina z nich je kolem 50-ti s dospělými dětmi, ale také lidé v důchodu. Tihle lidé nemají čas a energie na záclonkovou špionáž a je jim buřt jestli si uklízíš kolem domu nebo ne. Je to tiché sousedství a normální lidé. Jediný domeček, který vzbudí vášně je domeček "gomi yashiki". V Japonsku je hodně lidí, kteří hromadí věci a jejich domy jsou naplněné až po střechu věcmi a odpadem. V našem případě je situace vážná, mají jen asi 50cm cestičku od dveří dovnitř do domu. Mají dospělou dceru. Nikoho neotravují, jen pohled na dům je trošku smutný. V sousedství s nikým nemám problém, když se potkáme, tak popovídáme o denních věcech, a pak se rozejdeme.
Starší sousedé mají rádi děti, takže nám kolikrát něco dali. Ovoce, zeleninu, sladkosti aj. A popravdě tohle sousedství mám ráda. Nikdo se mi v odpadcích nehrabe, kromě místních vran nebo havranů. Místní havrani jsou tu kapitola sama o sobě. Na místě kde odkládáte odpadky vždy najdete žlutou nebo zelenou síť, to je ochrana proti havranům/vránam. Vrány v Japonsku jsou hodně chytré, takže vědí, jak a kde hrabat pro jídlo a objevují se ve dnech, kdy se vyhazuje směsný odpad. Tzn. pokud svůj odpad nezakryješ pořádně sítí, tak najdeš svoje odpadky rozeseté po celé ulici. Kolikrát jsem uklízela spoušt po vránách, protože načasování vran a kdy odcházím z domu do práce je perfektní. Oni rozklovou a já uklidím...
Několikrát jsem zmiňovala proti-cizinecké nálady v Japonsku. Takaichi vyhlásila nové volby tzn. objevily se plakáty na podporu politických stran a s potešením musím říct, že nikdo nevyvěsil sanzeito (něco jako naše SPD) ani Jiminto, což je vládnoucí strana přes 30 let a je zodpovědná a situaci v Japonsku a je to strana Takaichi. Všichni sousedé kolem měli plakát Centralistů, což je nová strana vzniklá z Komeito, bývalí koaliční partneři Jimintou, kteří prohrali volby, protože nejeli na vlně proti-cizinecké nálady. Za mě pokud bych někoho volila, tak bych volila je, protože jsou více o kompromisu a nejsou radikální. Team Mirai se mi líbil do chvíle, než začali propagovat užívání AI místo cizinců jako slogan. AI může pomoci, ale chtěla bych vidět AI v conbini nebo v ošetřovatelství nebo ve fabrikách a zemědělství. Prázdná slova se snahou se zalíbit masám lidí, kteří nepoužívají hlavu...možná očekávají, že i to za ně udělá AI. Kdo ví...
Upřímně cítila bych se hodně blbě, kdyby měli všichni vyvěšené plakáty Sanzeito (japonská SPD) Naše čtvrť se mění, v současnosti tu máme rodinu ze Sudanu, Ukrajinku provdanou za Japonce a taky několik Indů/Bangladešanů, kteří tu mají pronajatý dům zaměstnavatelem. Takže musím říct, že letos tu máme víc cizinců, než tomu bylo v letech předešlých. Za sebe problém jsem neměla a nemám a snad mít nebudu.
Většinou je to o tom, že když si v Římě, tak dělej jako Římané dělají. Go ni haireba Go ni shitagai. Pokud dodržuješ pravidla v Japonsku, tak většinou problém nemáš. Vyjímkou bude pokud narazíš na idiota a na člověka, který ze svého špatného života viní cizince, pak máš smůlu...ale to je všude...lidi jsou všude stejní a je jedno ještli je to v Čechách nebo v Japonsku. Osobně mám ráda Japonce 20-35max, a pak 60 a výš. V práci mívám nejvíc problémů s lidmi 40-55. Proč tomu tak je, těžko říct...
To je ode mě už vše. Mějte se krásně a zase naviděnou. Takara
