Ze stínu sakur...

Někteří čtenáři si mě patrně pamatují v mých začátcích na Blog.cz...Blog je stále na serveru, ale není to ten první blog, který jsem psala nejprve "ve stínu sakur" a později "ze stínu sakur"...Během 8 let v Japonsku jsem si prošla několika fázemi. Od počátečního Japonsko stojí za starou bačkoru a "všichni mi ubližují", přes už to tu začínám chápat, přes Japonsko nesnáším a život v izolaci, který následovalo pár zásadních změn v osobním a profesním životě, až po fázi, ve které jsem teď...tuto fázi bych charakterizovala jako "už bych neměnila" snad poprvé v životě jsem v klidu, mám pohodovou práci a s malým se nám daří...(samozřejmě, že není vše zalité jen sluncem...malej má autismus a ADHD, takže jsem vyfasovala speciální péči v sobotu mezi 12.-13.00 věděla bych o lepším programu na sobotu, ale vzhledem k tomu, že musím myslet na to jak bude malej fungovat ve škole, tak není zbytí...)

Kdo mě zná nebo mě někdy četl, tak ví, že jsem dříč, že nefňukám (většinou), že na sobě makám...Pravda po narození syna jsem se snažila zlepšit svůj level Japonštiny, ale to se mi nepodařilo, stále čekám na dobrý impulz, abych zkusila JLPT N2, stále jsem se neodhodlala. Jedním z problémů je, že zkouška se koná v neděli a já nemám hlídání a cizím babysitters si říkat nehodlám...proč? Protože mám problém s tím, jak si ověřit, že se jedná o profesionála a člověka zdravého po mentální stránce...Nebudu riskovat...při mé smůle...Takže jsem se rozhodla odsunout JLPT na dobu, kdy malej může být bez problému sám doma na pár hodin...

Místo toho jsem se rozhodla zapracovat na státní zkoušce pro učitelky MŠ. Samozřejmě tohle není ani jednoduchá ani levná záležitost, ale v tuhle chvíli jsem plně motivovaná na tomhle poli zapracovat. Japonsko neuznává certifikáty a diplomy jiných zemí v případě učitelek v Nursery school nebo ve školkách...Takže musím doložit své vzdělání od ZŠ, přes SŠ až po univerzitu. Vše s apostilou  přeložené do Japonštiny. Pokud potřebujete něco v Japonsku přeeložit, pak doporučuji pana Holého, spolupráce s ním je velmi dobrá. Už jsem s ním měla tu čest, když jsem potřebovala přeložit dokumenty k českému soudu. Co se mých vysvědčení a diplomů týče, tak se budu obracet na něj. Po přeložení dokumentů je musím poslat do centrální kanceláře, která řídí zkoušky. Ti pak rozhodnou, zda mi vzdělání uznají nebo ne. Zda budu muset skládat zkoušky nebo ne. Ale to není jediné kritérium, také chtějí vědět kolik hodin mám odpracováno jako paní učitelka v Japonsku ale i v ČR, protože pro certifikaci učitelek mají různé stupně. Jakmile doložím tohle všechno, tak se rozhodne, zda a kolik mi toho uznají, zda se budu muset nebo moci přihlásit ke studiu pro učitelky MŠ a přihlásit se ke státní zkoušce. No a abych nezapomněla, i když se ke zkoušce budu moci přihlásit, tak to neznamená, že ji budu schopná složit...protože odborná Japonština není můj level ani zdaleka. Hádám, že na poprvé zkusím typovačku a své "štěstí"...Takže můj dlouhodobý cíl je stanovený a mám tedy, co dělat...:-)

Malej má před sebou ještě dva roky ve školce, a pak už půjde do tuhého, co se týče PTA a domácích úkolů a různých akcích škol, ze kterých se nemohou vyvléknout ani matky samoživitelky...Jako je patrolování a hlídání dětí na cestě do školy, kde se rodiče střídají bez rozdílů. Systém je striktní a nehledí na to, že některá rodina žije jen z jednoho platu a brát si volno na tyhle patroly je problematické...A spousta akcí, kde je vyžadovaná přítomnost rodičů...řekla bych, že důvodem pro tyhle akce je, aby se ženy v domácnosti zabavily, protože běžně fulltime pracující člověk toho má až nad hlavu i bez těchto akcí a já se přiznám, že akce budu sabotovat jak jen to půjde..."minna onaji"  aneb všichni stejně, protože v některých situacích fungovat nemůže...ať se to Japoncům líbí nebo ne...jsou prostě situace, kdy to nejde...a takových situacích budu prostě jen bad gaijin...

Osobní rovina se nezměnila, řekla bych, že jsem se změnila já...Nepopírám, že bych se ráda vdala a měla ještě jedno nebo dvě děti, ale už jsem přes 30 a začínám se srovnávat s tím, že jsem svou šanci měla, a že mi už nebude přáno...člověk prostě nemůže mít všechno. Zlenivěla jsem a rezignovala jsem na svůj vzhled ale i na pořádek v domě...Uklízím pravidelně jednou týdně...Ono to ani jinak nejde. Z domu vylezu v 7.45 a vracím se v 19.30, takže vyperu, připravím se na druhý den, nakrmím sebe a malého, dáme vanu, koukneme na nějakou pohádku a v 22.00 spát...Takže na nějaké vyvařování a sterilní domácnost není čas...Uklízím průběžně a jednou týdně důkladný úklid, protože se nechci potkávat s gokiburi pokud možno...Když se na to kouknu kolem a kolem, tak jsem prostě zlenivěla a mám ráda svůj klid. Asi by mi vyhovoval jen někdo, kdo by byl doma jen o víkendu, protože přes víkend stejně nemám na nic čas a na každodenní uklízení a vyvařování a na vrch ještě vypadat dobře a být v nejlepší formě...mno řekněme, že na to kašlu...Dalším a podstatně zásadním argumentem, proč si nikoho domů netahat, je malej. Nemůžu generalizovat, ale zprávy hovoří jasně nevlastní otcové se s dětmi, které vyženili potýkají špatně, dle mého subjektivního názoru hůř než Evropané, i když je to případ od případu...Nemůžu být s někým, kdo malého nebude brát alespoň jako kamaráda...poslední co bych chtěla aby se můj syn cítil, že je na obtíž...ne, nechystám se obětovat pro svého syna, ale jsem zodpovědná za to, aby můj syn měl to nejhezčí dětství, které mu můžu dát...Objektivně nemám na to, abych byla "dobrá japonská manželka" a ani o to nestojím...změnila jsem se...asi ne k lepšímu...po 35. roce života už děti stejně mít nechci, takže pokud se něco zásadního nezmění, tak zůstaneme ve formaci "já a můj svišť"...a to není vůbec špatné...

Zažila jsem toho v Japonsku dost a myslím si, že jsem si svůj život zařídila dobře. Plním si postupně své sny: syn, domeček, JLPT alespoň N2, učitelský certifikát, a pak už jen cestovat a možná jednou zase po dlouhé době 63kg na váze :-D ale to už je trošku divoký sen, protože jsem blíž 80kg než 60kg:-) Co se zdraví týče, tak se mi vážné problémy vyhýbají, takže musím zaklepat na dřevo. Jediné, co mě zlobí jsou momentálně zuby...stoličky mě zlobí, mám zaplombovaný vršek zleva i zprava, protože po porodu se mi zuby začaly kazit...Do porodu jsem byla bez kazu, po porodu hned 4 zuby...už mi dokonce doktor vyhrožoval, že bude tahat nerv ven...Zub mám zacementovaný a měsíc jsem na pozorování...Pokud zub bolet nebude, tak nerv nechá, pokud zub začne bolet, tak jsem v pr...a seznámím se s tím jaké to je nechat si tahat nerv a následné čištění kanálku bude taky stát za to...:-( 

Cestování je stále mojí vášní jen bych si přála aby mi zůstávalo více prostředků na něj...Zatím jen přání...Pořád dovybavuju domeček. A nejsem u cíle ani zdaleka, protože to jde hodně pomalu z jednoho platu...Nicméně po roce už můžu říct, že pokoj malého je celý hotový. Začala jsem s předsíní, protože další z mých vášní je design a dekorování domu. Mám určitou představu o tom, jak bych chtěla bydlet a údajně mám estetické cítění (říkají druzí) ze své představy neslevuji...Co se ale mění jsou barvy, které se mi líbí...od loňského roku do mé palety barev červená, žlutá a oranžová v kombinaci s bílou a černou přibyla zelená, hnědá a šedá...s věkem se zjevně mění i taste pro barvy a styl...Přiznám se, že vyznávám minimalismus a doma nic nehromadím, selektuji naprosto vše...co nepotřebuju, toho se prostě zbavuju a hodně přemýšlím nad tím, co nakupuju, zda to opravdu potřebuju...jedinou výjimkou jsou věci pro malého...tam minimalismus nemá šanci, ale po určité době selektuji...protože je vidět, že méně je více...a ne nedělám to podle Marie Kondo :-D

Pořádek si nedělám jen ve věcech, ale i ve vztazích. Matku mého ex jsem musela vykázat do patřičných mezí, protože si nebrala servítky a ze všeho obvinila mě (ze svatby, z rozvodu...) kritizovala moji výchovu a péči o syna ( ano byla to tato osoba, která mi řekla, že jí mám malýho dát a vrátit se do Čech), říkala mi, který dům můžu a kde koupit, a který koupit nesmím...nehledě na to, že chtěla abych bydlela v paneláku v jejich blízkosti (to ani náhodou...) mě je samozřejmě jasné proč to chtěla...chtěla mít snadný přístup k malému...já ji ve styku nebráním, může ho vidět, kdy si řekne, ale nemusí vědět o každém kroku, který udělám...není moje rodina...nic pro mě neudělala a já ji o nic nikdy nežádala...když jsem skončila v práci, tak mi posílala zprávy typu, že jsem neschopná, že přijdu o syna i o dům...za mými zády syna vzala do nějaké nemocnice, a pak mi sdělila s vítězoslavným výrazem, že její známá zdravotní sestra jí řekla, že malej je naprosto normální a žádnej autismus nemá...(co na tom, že dvě nezávislá centra na sobě řekla, že ho má po xx testech a prohlídkách...její super známá ho viděla jednou a byla schopná ho přesně diagnostikovat...) Už jsem měla dost, a tak jsem ji sjela...v podstatě jsem ji řekla, že jsem rozvedená, nemám s ní nic společného...není moje matka a nemá právo zasahovat do mého života..jediné, co si myslím, že má právo je: být babičkou mého syna, ale tím končí...o babičku malého připravit nechci, ale jsem si vědoma toho, že ho bude poštvávat proti mě, a že nad tím můžu jednou zaplakat, protože Japonci, když se rozvedou, tak zpravidla polovina rodiny je odříznuta od dítěte, protože tu nemají střídavou péči a v matrice je dítě zapsáno jen u jednoho rodiče...(na dědictví se tohle odříznutí nevztahuje) rozvod v Japonsku je komplikovaná věc a v praxi to vypadá tak, že se otec vídá s dítětem jednou či dvakrát do měsíce nebo podle domluvy nebo vůbec...japonské zákony jsou bezzubé, takže vymáhání styku s dítětem je věc velmi problematická...ne-li nemožná...V mém případě jsem pro aby se malej stýkal s otcem, ale otec nemá zájem a jako důvod uvádí mě. Prarodiče se s malým vídat chtějí a byla doba, kdy jsem se s nimi vídala i já, ale to už  neplatí. Malej se s nimi vídat bude, ale beze mně nechci být v jejich blízkosti, protože mě jejich přítomnost netěší, ale malej je má rád, takže proč mu je upírat zatím není důvod a snad žádný nevyrobí...

Udělala jsem pár zásadních změn na FB, i když jsem velmi otevřená ohledně svého života v Japonsku, tak jsem proselektovala své přátele a nechala jsem si lidi, kteří mě obohacují o sociální vazby a zkrátka mám radost s nimi být v kontaktu. Jsem si jistá, že jsem se někoho mohla dotknout, ale řekla bych, že i to je forma dospělosti, kdy člověk začíná rozlišovat mezi známými a přáteli. Lidmi, se kterými si dá pouze "small talk" a mezi lidmi, se kterými si má člověk víc co říct...Prostě přátelé nejsou pokemoni a nemusíme je mít všechny..Všem přeji jen a jen to nejlepší, nejsem nikdo speciální nebo nepostradatelný...Cesty se prostě rozdělují a já se přiznám, že už přestávám držet tempo s některými českými zvyky a způsoby...

Nechci žádné drama, nechci poslouchat jaké problémy mají druzí( které ani neznám a většinou jsou to přátelé mých přátel), pokud jim nemůžu pomoci...a ve většině případů si člověk stejně musí pomoci sám...nemá cenu žít životy druhých a zapomenout žít ten svůj...

Většinou si tu čtete o tom, jak se mi daří, jak jsem dosáhla toho a toho a možná by bylo fajn nastavit sama sobě zrcadlo a podělit se i o to, co se nedaří a dlouhodobě...:-) nemluvím o tom, že se mi nedaří zhubnout...to se mi nedaří už od porodu...ale nepovedlo se mi naučit malého mluvit česky...to je věc, kterou si neodpustím...nebyla jsem schopná ho naučit mateřský jazyk...Další věcí je, že často nemám sílu si s malým hrát, že už jsem tak grogy, že ho musím zabavit v lepším případě hračkou v horším případě videem na youtube...Zkrátka zkloubení fulltime práce a věnování se synovi na 100% je něco, co se mi nedaří, tak jak bych si představovala a dokonce byla doba, kdy jsem musela vyhledat odbornou pomoc a medikaci, protože jsem se psychicky složila...Dobrá zpráva je, že když se problém řeší za včasu, tak řešení bývá rychlé a stejně tak i následky jsou minimální...V mém případě to tak bylo a mám být za co vděčná...

Závěrem musím říct, že nelituji ničeho, co se v životě přihodilo. Jak to dobré, tak to špatné mělo svůj smysl a posunulo mě zase o něco dál. Nic bych neměnila. S tím jak se blíží den, kdy budu zase o jeden rok starší a posunula jsem se to střední dospělosti si plně uvědomuji, že za své úspěchy i neúspěchy si můžu sama...:-) a že čas na dělání blbostí už pominul...Jsem zdravá a mám zdravého syna (až na pár specialit), takže mám za co být vděčná...Našla jsem konečně místo, kam patřím, kam chodím ráda (práce)...opět mám za co být vděčná...našla jsem pár přátel, se kterými mohu sdílet to dobré i to špatné...opět mám za co být vděčná...vše co bylo třeba vyřešit, mám vyřešeno...jsem za to vděčná...takže sečteno a podtrženo: nemám problém (snad poprvé v mém životě)...a jsem za to sakra vděčná...Takara ze stínu sakur...