Jak se rodí v Japonsku (vzpomínka z roku 2015)

Už je to 5 let, co se mi narodil syn ve 36 týdnu těhotenství. Byl maličky 45cm/2810g. Porod to byl můj první, před tím jsem za sebou měla jedno zamlklé těhu, ze kterého jsem si odnesla trauma, protože doktor mi řekl, že jsem "zabila" své dítě tím, že jsem pracovala a můj ex-manžel mu věřil, protože když to říká pan doktor, tak to musí být přece pravda, že...

       

Další těhu se zadařilo asi půlroku poté...těhu jsem snášela v pohodě po fyzické stránce. Kontroly byly v prvním trimestru co 4 týdny, v druhém trimestru co 3 týdny a ve třetím trimestru co 2týdny. Od 36.tt měly být co týden, ale tam už jsem se nedostala. Fyzicky jsem na tom byla velmi dobře, jen mi chutnalo a výsledkem bylo, že test na cukrovku jsem musela dělat dvakrát, ale nakonec jsem těhu cukrovku neměla. No a z 63kg jsem se dostala na váhu přes 80kg a pak už jsem se přestala vážit. 

Při každé návštěvě vás zváží, změří vám tlak a dáváte moč. Testují vás na chlamydie a také na protilátky na zarděnky. Měří cukr v krvi. Screeningy se tu nedělají. Pokud ho chcete musíte si zažádat a zaplatit. Běžně se nedělají. O tom zda máte postižené dítě se dozvídáte v průběhu těhotenství, ve chvíli kdy už potrat není možný. Nebo až po porodu. I kdybyste termín pro potrat náhodou stihly, tak vám ho nemusí provést, protože z tohoto důvodu se potraty v Japonsku neprovádí. K potratu musíte mít i souhlas otce, což vám znemožní mít potrat v případě znásilnění (leda, že byste zfalšovaly podpis násilníka). Proto řada Japonek si raději porodí doma, a pak dítě vyhodí do smetí...Finanční stránka hraje svou roli též. Za potrat zaplatíte cca 50000Kč. Záleží v kterém týdnu na  něj jdete a zda zůstanete v nemocnici nebo jdete ten samý den domů. 

V 15tt vám berou krev a zjisťují zda nemáte anemii, cukrovku atd. Ve 25 tt. vám miminko zváží a změří a můžete mít 3D ultrazvuk. V pokročilém těhu vás dávají na monitor a měří se srdeční ozvy, také kontrolují čípek, zda se nic nechystá. 

Nicméně v mém případě mě toto nespasilo. Ráno jsem šla na kontrolu a doktor říká: "nic se neděje porodíte v termínu" jojo...ještě ten den navečer jsem byla zpět. Prošla jsem se. Nakoupila jsem, uklidila jsem celý barák a když se natáhnu k filmu, tak mi praskla voda. Byly 3 PM. No a program na daný den byl daný. 

Zavolala jsem ex a do nemocnice. Kolem 5PM jsem se dostala do nemocnice. Nic se nedelo. Dala jsem si večeři. Pořád se nic nedělo, tak jsem poslala ex domů. Poslouchala jsem si hudbu a chodila si po předporodním pokoji. Nikdo tam nebyl, takže pohoda. Došla jsem si na záchod a zase chodila. Pak už to začalo trošku bolet kolem 9. večer, ale sestra říká, že nic, že jsem na jeden cm...Začalo to svinsky bolet bylo asi kolem 11. večer Ale když sestra přišla, že nic že se nic nechystá. Nabyla jsem dojmu, že je obtěžuju...Že zjevně jsem přecitlivělá. Pořád nic. Zavolaly mého manžela, protože přecitlivěla cizinka dělá scény. Nemohla jsem ležet, nemohla jsem stát. Několikrát jsem se rolovala na zemi bolestí. Řvala do polštáře, protože v Japonsku se u porodu neřve. (Nejsem si jistá čím to je, zda sebekontrolou. Jistě ne medikací, protože epidural se v nemocnicích nedostane. Můžete jít na kliniku, která se specializuje na bezbolestný porod, ale za epidural si připlatíte cca 50 tisíc Kč.) 

Jenže, když mě pak sestra zkontrolovala, tak zjistila, že od poslední kontroly jsem se otevřela na 6cm a za dalších 30 min jsem byla otevřená na 9 cm. Najednou kolem mě začaly běhat. Najednou měly pochopení, že to asi fakt bolelo, protože jsem se za ani ne hodinu otevřela z 1 cm na 9cm. To zoufalství, když jsem byla pořád 1 cm a ony mi říkaly, že se nic neděje, ten si pamatuju do teď. Nemyslím si, že jsem přecitlivělá na bolest, prostě to bolelo jako čert. 

Pomalu jsem se měla přesunout na porodní sál. V tu chvíli jsem cítila, že hlavička sestoupila, tak mě popadly a dovlekly na sál, kde byl malý asi na 3 zatlačení venku. Tahle fáze nebolela, nebo si to nevybavuju, ale zařvala jsem si u toho. Nikdo mi nebránil, porod postupoval jak měl a já do každého zatlačení dávala vše. (Už jsem to chtěla mít za sebou) řekli mi abych netlačila, ale malej prostě vyšel aniž bych cokoli dělala, ale patrně to byl důvod xstehů, které jsem měla. Ty stehy byly to nejnepříjemnější, protože člověk si dva týdny pořádně nesedl a hemoragicky kruh se stal nejlepším přítelem na měsíc...

Malej přišel na svět v 1.41 a byl opravdu malej :-) 

Po porodu jsem směla mít malého u sebe asi hodinku, pak ho odvezli a já se měla vyspat po porodu. V Japonsku je tohle normální, že rodička si potřebuje odpočinout. Nicméně nespalo se mi dobře a nelíbilo se mi, že malého nemám u sebe. To je asi jediné s čím jsem měla problém.

Shrnutí: 

Rodila jsem v Japonsku, Kanagawa Pref, Yamato City, ve veřejné nemocnici. To je ta nejlevnější varianta. Japonský systém vám proplácí 420 000yenů cca 85 000 Kč. Můžete si vybrat, zda je zaplatíte předem a oni vám pak ty peníze vrátí a nebo variantu, že oni peníze pošlou přímo nemocnici. Nicméně za každou speciální úkon si připlatíte. Malej potřeboval slunit, protože byl trošku žlutější a to stálo plus 10000Kč. Ale ve výsledku jsem platili jen asi 30 000Kč. 

Žádná medikace, epidural, klystýr, holení, můžete se volně pohybovat po pokoji. V posteli musíte být jen, když monitorují. Manžel s vámi může být, ale děti na návštěvy nesmí. Pokoje jsou po 4-5 oddělené závěsy kolem postelí. Můžete si vybrat nadstandart, ale za ten si samozřejmě připlatíte. 

Pokud půjdete do soukromé kliniky, tak samozřejmě dostanete proplaceno 420 000yenů, ale za porod tam si výrazně připlatíte. Nabídnou vám různé procedury, spa, pomůcky i luxusní župany. Po porodu vám přinesou dort a nabídnou vám masáž obličeje apod. Za porod zde zaplatíte cca 300 000Kč. A pokud budete chtít epidural, tak i víc. Některé kliniky nabízejí i možnost přespání celé rodiny na klinice, což se hodí, když nemáte kam dát starší dítě.

Za mě soukromá klinika jsou to vyhozené peníze, leda že by nabízeli nějakou speciální care o spodek. Protože já si ze všeho nejvíc přála jít domů a mít klid. S druhým těhu jsem uvažovala o soukromé klinice z důvodu, že přítel žije 500 km daleko a než sem dojede budu muset čekat. Malého nemůžu nechat samotného. Takže to je jediný důvod proč bych o soukromé klinice uvažovala. Měla jsem tak přirozený porod jaký byl v nemocnici možný (na porod doma nemám "koule" a porodní asistentky v Japonsku nejsou k mání. Vždy je třeba jít do nějaké instituace mateřské centrum, klinika nebo nemocnice)

Z důvodu Covid-19 porody jsou bez přítomnosti manžela a s maskou na obličeji. Navštěvy jsou zakázány jen ve ve speciálních případech 5 minut. 

To je zhruba vše, co bych mohla napsat k prvnímu porodu v Japonsku. 

Omiyamairi aneb první návštěva v shintó svatyni

Život Japonců se točí kolem práce a volna, kterého je méně, než v jiných zemích, ale to se nedá nic dělat, protože smyslem života Japonce je pracovat až do smrti. Tento přístup se pomalu ale jistě mění, protože mladší Japonci už chtějí spíše balanc mezi prací a rodinou. Běžné půtky generací se týkají generace Shówa a generace Heisei. O co jde? Jde o lidi, kteří se narodili do ledna roku 1989, kteří se narodili v tzv. Showa éře a lidi, kteří se narodili od ledna 1989 až do 30. dubna 2019. V budoucnu očekáváme žehrání lidí Heisei na lidi z éry Reiwa, jak už to tak bývá. Předchozí generace byla ta lepší, pracovitější, měla lepší způsoby a byla lépe vychovaná. Jak jinak. 

Volna, kterého máme jako šafránu si užíváme maximálně. Státní svátky jsou nenáboženského charakteru, protože volno má být pro všechny. Z toho důvodu je Golden Week červeně v kalendáři, zatímco Obon week v létě není, protože se jedná o náboženský svátek. Většina Japonců věřících či nejvěřících sledují kalendář a shintou oslavy. Když se malý Japonec narodí, tak ku příležitosti 31 dní v případě chlapců a 33 dnů v případě dívek se slaví. V čase od 31-33 dnů života až do 100 dní života se vykoná návštěva chrámu (budhistický) nebo svatyně (shintoistický). Většina lidí dává přednost Shintou, pokud nejsou vedení k budhismu více. Nicméně pokud člověk v Japonsku zemře, tak obřad posledního rozloučení probíhá v budhistickém chrámu a to bez ohledu na vyznání. 

Zpět k první chrámové či svatyňové návštěvě. K čemu by se to dalo přirovnat je něco jako křtiny. Sejde se celá rodina z obou stran. Formální oblečení je nutností. Miminko se strojí jako na křtiny a přes něj a přes babičku se přehazuje kimono. Ano, během ceremonie drží miminko babička a to ze dvou důvodů. Matka odpočívá po porodu a symbolizuje to roli babičky, která bude v rodině zastávat roli pečovatelky. V Japonsku je zvykem, že po porodu přijede matka ženy a pomáhá s miminkem a domácností. Někdy zůstane jen pár týdnů a někdy i měsíců. 

Podobný zvyk funguje v řadě asijských zemí. Kdy se o děti stará více babička než jejich vlastní matka. Samozřejmě není to pravidlem, záleží jak daleko tchýně bydlí, jak je zdravá apod. Některé matky se starají o své děti raději samy, je to případ od případu. Je ovšem nutné mít na paměti, že starší ročníky Japonců doma nehnou ani prstem a to doslova, takže celá domácnost a péče o novorozeně a manžela (jako o další dítě) může být značně náročná...a pak se o těchto nešťastných ženách a smutných osudech jejich dětí dočítáme v novinách...Mladší Japonci jsou jiní, otcové jsou více s dětmi a více pomáhají. Ovšem generace těsně před 40tkou je ta starší, která očekává plný servis a fulltime práci od své polovičky. Najdou se samozřejmě výjimky, tak jako všude. Nic není 100%. 

V mém případě návštěva svatyně proběhla v úzkém kruhu rodinném a byla jsem za to ráda. Mimčo jsem si nesla sama a bylo mi fajn. Ve svatyni jsme vykonali příslušný obřad. Po obřadu se šlo na oběd a nakonec do fotostudia, kde jsme fotili do speciálního alba. Fotky byly super předražené. Jak je to jednou za život, tak to stojí za to a to do slova.

Po obřadu byl malej obdarován. Dostal svůj první jídelní set. Byl s mašinkou Tomášem. Byl tam tác, talíř, miska a hrneček. Bylo to velmi milé. Naše omiyamairi proběhlo v Zama Jinja, což je lokální chrám v Zama City. Je to jeden z hlavních chrámů v Zama City, takže na Nový rok se tam schází skoro celá Zama. Já jsem tam nebyla už tak 4 roky a až skončí nouzový stav, bylo by fajn svatyni zase jednou navštívit. Už jen proto, že jejich omikuji jsou v dřevěných pouzdrech ve tvaru ryby, která je nalakovaná na červeno. Ryba je znak Ebisu, který je patronem rybářů a dětí, takže velmi příhodná svatyně pro konání Omiyamairi.  Takara 

učitel v Japonsku (jesle, školka, mezinárodní školka, družina, učitel AJ, asistent, ALT)

V Japonsku jsem bezmála devět let a po čas mého života tady mi na mejl chodí dotazy typu, jak se tady živím. No přišla jsem sem jako vdaná paní a první dva měsíce jsem byla bez práce a bez znalosti Japonštiny. Takže mě živil ex-manžel a mé první kroky vedly do kurzů Japonštiny, které pořádají dobrovolnící a bylo to jedna lesson za 100 yenů tzn. 20 Kč ale kvalita hodin byla malá. Většinou to bylo jako schůzky alkoholiků jen tady to byly schůzky gaijinů (cizinců)...ovšem na hledání nových přátel či kontaktů je to perfektní místo. Zde jsem potkala Jill Američanku ze základny. Manželku vojáka přivydělávající si jako učitelku hudby. 

Ta předala můj životopis ve škole, kde sama pracovala. 

Bylo to perfektní místo, jen 20 min chůze od nádraží. Pozice byla asistent učitel. Majitel školy se divil, že se s takovým životopisem ucházím o pozici asistenta, ale brzy bylo jisté, že se svojí AJ budu muset něco dělat. Pro mezinárodní školku to co jsem se naučila nestačilo ani zdaleka a někteří jednodušší jedinci mi to dávali pořádně sežrat. Musela jsem zamakat a to hodně rychle. Po incidentu s jedním rodilým ubožákem jsem tuto práci vzdala. 

Další zaměstnání jsem našla přes gaijinpot. Dnes už vím, že firmy, které často někoho hledají jsou firmy, odkud se zdrhá a tedy pokud možno, takovým se vyhnout. Byla to indická mezinárodní školka. Co mi vadilo bylo poslouchání za dveřmi, donášení apod. Opravdu nechutné. Majitelka pěla ódy na určitou učitelku, ale jakmile se tato učitelka otočila zády a odešla, tak byla označená za neschopnou a hroznou. Indičtí rodiče byli kapitola sama o sobě, při rozhovoru s nimi byla pohoda a za 30 min. už si to špacírovali za majitelkou se stížnostmi, ale do očí nikdy nic... Důvodem proč jsem odešla bylo, že jsme dávali dětem domů jejich domácí akvárka: potravinářské barvivo (modré) a olej v pet láhvích. Moje asistentka, která měla odeslání láhví domů na starost jim nezalepila víčka a protože ona byla asistentka a já hlavní učitelka, tak to byla moje chyba. Vskutku byla, protože jsem jí věřila a neskontrolovala jsem to po ní.

Během roku se toho semlelo hodně. Měla jsem stížnosti na svoji osobu, protože jsem po asistentkách chtěla práci a jim to vadilo. Nebyla jsem hrubá, ale když asistentka šla s dětmi na záchod a ony tam běžely jako stádo volů, tak jsem jí řekla, zda by byla tak hodná a na děti dohlídla. Ona řekla, že ne a dala výpověď...a jako důvod zmínila, že jsem na děti přísná (to je pravda, ale ne abnormálně, nicméně v Číně děti až do školních let rozmazlují, takže chtít po dětech, aby vzorně seděly a psaly do písanky nebylo nic pro ni...ani pro mě ne, ale nebyl to můj nápad...takto škola prostě fungovala) Po roce jsem toho měla dost a práci jsem vzdala. Začala jsem cítit, že práce v mezinárodních školkách není nic pro mě.

Příští práce byla v japonské školce. Majitelka byla velmi svá. Kojení je přirozená věc, ale asi bych to nechala až po interview. Pozice byla učitel ve školce a školka byla anglicko-japonska. Majitelka byla velmi přísná a velmi nepředvidatelná. Spoustu věcí jsem nemusela. Nucení dětí do jídla, až se pozvracely. Všechny děti byly "pravoruké" a ty, které praváci nebyly, ty byly přeučovány. To mi bylo silně proti srsti, ale proč jsem skončila bylo, protože když jsem otěhotněla bylo mi řečeno, že "těhotnou učitelku" nepotřebují. Vtipné bylo, že sama byla těhotná. Majitelka mi zkrouhla hodiny bez konzultace, a pak na mě nehorázně řvala při každé příležitosti. Řvala tak moc, že ji museli klidnit ostatní učitelé. Potratila jsem...a v práci jsem skončila...

Později jsem se dozvěděla, že umřela na rakovinu a nechala za sebou dvě malé děti, o které se stará její manžel a sestra. V podstatě se snažila o vytvoření anglické státní školky a v té době to bylo velmi těžké. Ten sen si splnila, ale měla spoustu dalších, které se jí splnit už nepodařilo. Vztahy stranou...bylo mi to líto...

Trvalo mi nějaký čas, než jsem našla další práci a tentokrát v learningovém centru. Byla to školkam, kde fungovali ALT a měli specifické požadavky, které jsem byla ochotná plnit. Problém byl s příliš ambiciózními cizinci. Dostala jsem svojí školu, ale z nějakého důvodu se o tu školu zajímali i ostatní ALT. Moje pozice byla hodně nejistá, jak jsem si všímala, že se někteří ALT opravdu snaží se tam dostat...Budova byla celá nová a tak pracovat tam bylo lákavé. 

Dali mě do třídy s Japonkou, která se od počátku chovala divně. Měla jsem podezření na mentální onemocnění. Což se potvrdilo později. S dětmi třásla, strkala jim jídlo do krku doslova. Měla jsem s ní řadu problémů, kdy mě obvinila z něčeho, co jsem neuděla a po třech měsících jsem byla vyklepaná jako ratlík, co se zase stane. Důvod proč jsem skončila, byl fakt, že mě fyzicky a slovně napadla. Firma to zametla pod koberec a ji přesunuli do jiné školky, ale omluva žádná a to mě dost drásalo. Později jsem se dozvěděla, že pokud má někdo mentální problém a někoho napadne, tak ho policie nechá jít s tím, že pokud na to má papír, tak je nepostižitelný. Týká se to ADHD a autismu. Pokud se jedná o malý incident, tak se tím policie odmítne zabývat, proto se to firma snažila zamést pod koberec. 

A důvod napadení? Údajně jsem jí v její choré mysli pořádně nepozdravila...Měla jsem říct "dobré ráno" a uklonit se. Jenže v této školce se nikdo neklaněl, takže nebyl důvod se klanět. Ona se na mě přiřítila a grabla mě za ruku a začala se mnou třást. Prý mě i mlátila, toho jsem si nevšimla, byla jsem v šoku. Jeden učitel vlezl mezi nás a oddělil jí ode mně. Vše před dětmi a rodiči. Byl to mazec a já jsem se z toho dostávala dost dlouho. Byla jsem vdaná, takže jsem se nemusela bát měnit zaměstnání a já jsem toho možná až zneužívala, ale těžko říct. Během 4 let 4 práce, to je až moc střídání na můj vkus, ale pořád jsem hledala, co by mi vyhovovalo nejlépe. Přecejen budu pracovat až do smrti, takže to musí být snesitelné.

Otěhotněla jsem a manželství nevydrželo. Odstěhovala jsem se, když bylo malému 8 měsíců získala jsem práci v anglicko-japonské školkce, kde jsem zůstala 3 roky. Díky tomu jsem byla schopná získat hypotéku. Práce byla náročná, byla jsem vedoucí učitelka a nad sebou jsem měla ředitelku. Co se dalo psát anglicky, to jsem psala. Dále jsem dala dohromad blog a připravovala jsem veškeré akce během roku a též výtvarné práce. Jako cizinka to byla nejlepší pracovní pozice, jakou jsem mohla mít. Nicméně single mother pracující 9 hodin v kuse, a pak ještě doma: papírování, dekorace, plány apod. K tomu dítě s autismem (lehčí formou) a ADHD...po třech letech jsem měla opravdu dost. 

Hned jsem našla práci v Tokyu v mezinárodni akademii pro děti předškolního věku. Tam jsem byla dva měsíce a bylo mi řečeno, že protože mám dítě, tak se na mě nemohou spolehnout. Kromě mě a majitelky nikdo neměl děti, takže chápu. Single a bezdětní jsou mnohem více atraktivní pro zaměstnavatele. Byla to hořká pilule, ale přikládala jsem to Tokyu. Tokyo má vyšší nároky a do práce jdete vždy...i třeba polomrtví...omlouvá vás jen vaše úmrtí nebo úmrtí v rodině jinak nemáte nárok. Nemocné dítě? Nezájem...ošetřovačka se tu nevede a když vede tak máte 5 placených dnů na celý rok...

Během 4 měsíců jsem měnila práci hned dvakrát. Byla jsem opravdu na dně. Otevřely se mi dveře v podobě "státní školky" byla to šance k získání japonské kvalifikace a tedy k bytí pouze "učitelky ve školce". Opět jsem byla na pozici asistentka, protože evropská kvalifikace se v Japonsku neuznává... 

Bohužel šanci jsem nevyužila. Opět problém s Japonkou. Jakmile je Japonka přes 40 neprovdaná a ani nerozvedená, tak můžete čekat problém. Problém této paní byla "hysterie" a to myslím osobnost zvanou "hysterka" její konverzační tón byl křik a bylo toho až moc. Měla jsem s ní incident, kdy na mě křičela: "ať netahám dítě za ruku", odvětila jsem, že nikoho za ruku netahám. Nicméně problém byl na světě. Bylo to v době, kdy jiný cizinec byl obviněn z mlácení dětí a já jen trnula, kdy mě někdo nahlásí kvůli této hysterce. Protože co se stalo. Šla jsem s ročním dítětem za ruku a dítě si náhle sedlo. Já jsem to zaregistrovala a zastavila jsem. Nicméně zezadu do mě někdo vrazil, tak jsem se podívala dozadu. Otočila jsem hlavu a ona začala hysterčit, ať dítě netahám. To vše před těhotnou maminkou, která tam byla na prohlídce školky. 

Řešili jsme to na meetingu, kdy jsem řekla, že chápu, že měla obavy, ale mohla mi to říct jinak. Ve školce se nemá křičet a už vůbec ne před dětmi a rodiči. Ona kývala hlavou, ale o pár dní později mi řekla, že v příručce pro učitelky se píše, že v emergency časech se může křičet. Odvětila jsem jí, že "emergency" se myslí: vetřelec s nožem, požár nebo zemětřesení. Prostě chybu neuznala a já už jí měla plné zuby...

Komunikace s ní byla "já o voze, ty o koze". Ve třídě se pozvracelo dítě a schytalz to hračky, koberec a podlaha. Začala jsem uklízet, ale pro úklid platí zvláštní pravidla, takže jsem se zeptala zda mohu koberec dát do pračky na vyprání...Ona začala vysvětlovat: nejdřív vytřeš podlahu, pak uklidíš hračky a potom koberec. Říkám jí: děkuju, ale na to jsem se neptala. Ptám se, zda se koberec pere nebo ne? Nehledě na fakt, že dřív než začnu vytírat, tak nejdřív odstraním vše poblité z podlahy, a až pak vytírám, to je snad stejné po celém světě...Měla jsem dost...

Miluju práci s dětmi, ale s kolegyněmi to bývá na mašli. Své práci jsem dala vše a možná i víc. Nicméně v tuhle chvíli si dávám pauzu a po 15 letech ve školství bych řekla, že mám nárok a je čas zkusit i něco jiného...

A co teď dělám? Dělám něco, co jsem si myslela, že nikdy dělat nebudu...Jsem učitel AJ v mateřských školách a jeslích. Jj. Never say never! Moje pracovní náplň je navštívit dvě školky za den. Tam učím děti od roku do 6 let a bývá to 5 tříd. Každá třída má specifický čas daný věkem dětí. Protože roční dítě se 30 minut soustředit nebude. Zpíváme, tančíme a učíme se anglická slovíčka. ABC a počítáme. Ráno 2 hodiny plus mínus a odpoledne 2 hodiny plus mínus. Mezi školou ráno a odpoledne bývá hodinový dojezd vlakem a spadá tam i hodinová přestávka. Cesta do ranní školy a z odpolední školy trvá cca hodinu. Tzn. 4 hodiny a půl učím, a další 3 a půl hodiny cestuju. Během cesty vyplňuji reporty a plány, ale doma už nedělám nic. 

Práce je to snadná a ohodnocená mnohem lépe než všechný předchozí. (dostala jsem se přes hranici 50 000 Kč, dosud jsem vydělávala cca   30 000Kč) Myslím, že jsem našla, to co mi vyhovuje nejvíce, ale je to firma sídlící v Tokyu, takže už mám problém s absencí, kvůli malýmu. Teď jsem byla schopná udělat nulovou absenci 3 měsíce po sobě, tak doufám, že budu schopná získat nový kontrakt v červenci. 

Ovšem koketuji s myšlenkou vlastního byznysu. Něco jako pořádání Narozeninových Oslav (tématických: Piráti, Tropy, Moře, Vesmír, Starodávný Egypt, Cirkus, Farma, Princezny atd.) Další nápad je pořádání AJ lekcí ve vlastním domě, pořád mám jednu místnost volnou, takže bych tam mohla mít třídu. :-) Dostala jsem se do etapy života, kdy se chci realizovat...:-) Takara

Ze stínu sakur...

Někteří čtenáři si mě patrně pamatují v mých začátcích na Blog.cz...Blog je stále na serveru, ale není to ten první blog, který jsem psala nejprve "ve stínu sakur" a později "ze stínu sakur"...Během 8 let v Japonsku jsem si prošla několika fázemi. Od počátečního Japonsko stojí za starou bačkoru a "všichni mi ubližují", přes už to tu začínám chápat, přes Japonsko nesnáším a život v izolaci, který následovalo pár zásadních změn v osobním a profesním životě, až po fázi, ve které jsem teď...tuto fázi bych charakterizovala jako "už bych neměnila" snad poprvé v životě jsem v klidu, mám pohodovou práci a s malým se nám daří...(samozřejmě, že není vše zalité jen sluncem...malej má autismus a ADHD, takže jsem vyfasovala speciální péči v sobotu mezi 12.-13.00 věděla bych o lepším programu na sobotu, ale vzhledem k tomu, že musím myslet na to jak bude malej fungovat ve škole, tak není zbytí...)

Kdo mě zná nebo mě někdy četl, tak ví, že jsem dříč, že nefňukám (většinou), že na sobě makám...Pravda po narození syna jsem se snažila zlepšit svůj level Japonštiny, ale to se mi nepodařilo, stále čekám na dobrý impulz, abych zkusila JLPT N2, stále jsem se neodhodlala. Jedním z problémů je, že zkouška se koná v neděli a já nemám hlídání a cizím babysitters si říkat nehodlám...proč? Protože mám problém s tím, jak si ověřit, že se jedná o profesionála a člověka zdravého po mentální stránce...Nebudu riskovat...při mé smůle...Takže jsem se rozhodla odsunout JLPT na dobu, kdy malej může být bez problému sám doma na pár hodin...

Místo toho jsem se rozhodla zapracovat na státní zkoušce pro učitelky MŠ. Samozřejmě tohle není ani jednoduchá ani levná záležitost, ale v tuhle chvíli jsem plně motivovaná na tomhle poli zapracovat. Japonsko neuznává certifikáty a diplomy jiných zemí v případě učitelek v Nursery school nebo ve školkách...Takže musím doložit své vzdělání od ZŠ, přes SŠ až po univerzitu. Vše s apostilou  přeložené do Japonštiny. Pokud potřebujete něco v Japonsku přeeložit, pak doporučuji pana Holého, spolupráce s ním je velmi dobrá. Už jsem s ním měla tu čest, když jsem potřebovala přeložit dokumenty k českému soudu. Co se mých vysvědčení a diplomů týče, tak se budu obracet na něj. Po přeložení dokumentů je musím poslat do centrální kanceláře, která řídí zkoušky. Ti pak rozhodnou, zda mi vzdělání uznají nebo ne. Zda budu muset skládat zkoušky nebo ne. Ale to není jediné kritérium, také chtějí vědět kolik hodin mám odpracováno jako paní učitelka v Japonsku ale i v ČR, protože pro certifikaci učitelek mají různé stupně. Jakmile doložím tohle všechno, tak se rozhodne, zda a kolik mi toho uznají, zda se budu muset nebo moci přihlásit ke studiu pro učitelky MŠ a přihlásit se ke státní zkoušce. No a abych nezapomněla, i když se ke zkoušce budu moci přihlásit, tak to neznamená, že ji budu schopná složit...protože odborná Japonština není můj level ani zdaleka. Hádám, že na poprvé zkusím typovačku a své "štěstí"...Takže můj dlouhodobý cíl je stanovený a mám tedy, co dělat...:-)

Malej má před sebou ještě dva roky ve školce, a pak už půjde do tuhého, co se týče PTA a domácích úkolů a různých akcích škol, ze kterých se nemohou vyvléknout ani matky samoživitelky...Jako je patrolování a hlídání dětí na cestě do školy, kde se rodiče střídají bez rozdílů. Systém je striktní a nehledí na to, že některá rodina žije jen z jednoho platu a brát si volno na tyhle patroly je problematické...A spousta akcí, kde je vyžadovaná přítomnost rodičů...řekla bych, že důvodem pro tyhle akce je, aby se ženy v domácnosti zabavily, protože běžně fulltime pracující člověk toho má až nad hlavu i bez těchto akcí a já se přiznám, že akce budu sabotovat jak jen to půjde..."minna onaji"  aneb všichni stejně, protože v některých situacích fungovat nemůže...ať se to Japoncům líbí nebo ne...jsou prostě situace, kdy to nejde...a takových situacích budu prostě jen bad gaijin...

Osobní rovina se nezměnila, řekla bych, že jsem se změnila já...Nepopírám, že bych se ráda vdala a měla ještě jedno nebo dvě děti, ale už jsem přes 30 a začínám se srovnávat s tím, že jsem svou šanci měla, a že mi už nebude přáno...člověk prostě nemůže mít všechno. Zlenivěla jsem a rezignovala jsem na svůj vzhled ale i na pořádek v domě...Uklízím pravidelně jednou týdně...Ono to ani jinak nejde. Z domu vylezu v 7.45 a vracím se v 19.30, takže vyperu, připravím se na druhý den, nakrmím sebe a malého, dáme vanu, koukneme na nějakou pohádku a v 22.00 spát...Takže na nějaké vyvařování a sterilní domácnost není čas...Uklízím průběžně a jednou týdně důkladný úklid, protože se nechci potkávat s gokiburi pokud možno...Když se na to kouknu kolem a kolem, tak jsem prostě zlenivěla a mám ráda svůj klid. Asi by mi vyhovoval jen někdo, kdo by byl doma jen o víkendu, protože přes víkend stejně nemám na nic čas a na každodenní uklízení a vyvařování a na vrch ještě vypadat dobře a být v nejlepší formě...mno řekněme, že na to kašlu...Dalším a podstatně zásadním argumentem, proč si nikoho domů netahat, je malej. Nemůžu generalizovat, ale zprávy hovoří jasně nevlastní otcové se s dětmi, které vyženili potýkají špatně, dle mého subjektivního názoru hůř než Evropané, i když je to případ od případu...Nemůžu být s někým, kdo malého nebude brát alespoň jako kamaráda...poslední co bych chtěla aby se můj syn cítil, že je na obtíž...ne, nechystám se obětovat pro svého syna, ale jsem zodpovědná za to, aby můj syn měl to nejhezčí dětství, které mu můžu dát...Objektivně nemám na to, abych byla "dobrá japonská manželka" a ani o to nestojím...změnila jsem se...asi ne k lepšímu...po 35. roce života už děti stejně mít nechci, takže pokud se něco zásadního nezmění, tak zůstaneme ve formaci "já a můj svišť"...a to není vůbec špatné...

Zažila jsem toho v Japonsku dost a myslím si, že jsem si svůj život zařídila dobře. Plním si postupně své sny: syn, domeček, JLPT alespoň N2, učitelský certifikát, a pak už jen cestovat a možná jednou zase po dlouhé době 63kg na váze :-D ale to už je trošku divoký sen, protože jsem blíž 80kg než 60kg:-) Co se zdraví týče, tak se mi vážné problémy vyhýbají, takže musím zaklepat na dřevo. Jediné, co mě zlobí jsou momentálně zuby...stoličky mě zlobí, mám zaplombovaný vršek zleva i zprava, protože po porodu se mi zuby začaly kazit...Do porodu jsem byla bez kazu, po porodu hned 4 zuby...už mi dokonce doktor vyhrožoval, že bude tahat nerv ven...Zub mám zacementovaný a měsíc jsem na pozorování...Pokud zub bolet nebude, tak nerv nechá, pokud zub začne bolet, tak jsem v pr...a seznámím se s tím jaké to je nechat si tahat nerv a následné čištění kanálku bude taky stát za to...:-( 

Cestování je stále mojí vášní jen bych si přála aby mi zůstávalo více prostředků na něj...Zatím jen přání...Pořád dovybavuju domeček. A nejsem u cíle ani zdaleka, protože to jde hodně pomalu z jednoho platu...Nicméně po roce už můžu říct, že pokoj malého je celý hotový. Začala jsem s předsíní, protože další z mých vášní je design a dekorování domu. Mám určitou představu o tom, jak bych chtěla bydlet a údajně mám estetické cítění (říkají druzí) ze své představy neslevuji...Co se ale mění jsou barvy, které se mi líbí...od loňského roku do mé palety barev červená, žlutá a oranžová v kombinaci s bílou a černou přibyla zelená, hnědá a šedá...s věkem se zjevně mění i taste pro barvy a styl...Přiznám se, že vyznávám minimalismus a doma nic nehromadím, selektuji naprosto vše...co nepotřebuju, toho se prostě zbavuju a hodně přemýšlím nad tím, co nakupuju, zda to opravdu potřebuju...jedinou výjimkou jsou věci pro malého...tam minimalismus nemá šanci, ale po určité době selektuji...protože je vidět, že méně je více...a ne nedělám to podle Marie Kondo :-D

Pořádek si nedělám jen ve věcech, ale i ve vztazích. Matku mého ex jsem musela vykázat do patřičných mezí, protože si nebrala servítky a ze všeho obvinila mě (ze svatby, z rozvodu...) kritizovala moji výchovu a péči o syna ( ano byla to tato osoba, která mi řekla, že jí mám malýho dát a vrátit se do Čech), říkala mi, který dům můžu a kde koupit, a který koupit nesmím...nehledě na to, že chtěla abych bydlela v paneláku v jejich blízkosti (to ani náhodou...) mě je samozřejmě jasné proč to chtěla...chtěla mít snadný přístup k malému...já ji ve styku nebráním, může ho vidět, kdy si řekne, ale nemusí vědět o každém kroku, který udělám...není moje rodina...nic pro mě neudělala a já ji o nic nikdy nežádala...když jsem skončila v práci, tak mi posílala zprávy typu, že jsem neschopná, že přijdu o syna i o dům...za mými zády syna vzala do nějaké nemocnice, a pak mi sdělila s vítězoslavným výrazem, že její známá zdravotní sestra jí řekla, že malej je naprosto normální a žádnej autismus nemá...(co na tom, že dvě nezávislá centra na sobě řekla, že ho má po xx testech a prohlídkách...její super známá ho viděla jednou a byla schopná ho přesně diagnostikovat...) Už jsem měla dost, a tak jsem ji sjela...v podstatě jsem ji řekla, že jsem rozvedená, nemám s ní nic společného...není moje matka a nemá právo zasahovat do mého života..jediné, co si myslím, že má právo je: být babičkou mého syna, ale tím končí...o babičku malého připravit nechci, ale jsem si vědoma toho, že ho bude poštvávat proti mě, a že nad tím můžu jednou zaplakat, protože Japonci, když se rozvedou, tak zpravidla polovina rodiny je odříznuta od dítěte, protože tu nemají střídavou péči a v matrice je dítě zapsáno jen u jednoho rodiče...(na dědictví se tohle odříznutí nevztahuje) rozvod v Japonsku je komplikovaná věc a v praxi to vypadá tak, že se otec vídá s dítětem jednou či dvakrát do měsíce nebo podle domluvy nebo vůbec...japonské zákony jsou bezzubé, takže vymáhání styku s dítětem je věc velmi problematická...ne-li nemožná...V mém případě jsem pro aby se malej stýkal s otcem, ale otec nemá zájem a jako důvod uvádí mě. Prarodiče se s malým vídat chtějí a byla doba, kdy jsem se s nimi vídala i já, ale to už  neplatí. Malej se s nimi vídat bude, ale beze mně nechci být v jejich blízkosti, protože mě jejich přítomnost netěší, ale malej je má rád, takže proč mu je upírat zatím není důvod a snad žádný nevyrobí...

Udělala jsem pár zásadních změn na FB, i když jsem velmi otevřená ohledně svého života v Japonsku, tak jsem proselektovala své přátele a nechala jsem si lidi, kteří mě obohacují o sociální vazby a zkrátka mám radost s nimi být v kontaktu. Jsem si jistá, že jsem se někoho mohla dotknout, ale řekla bych, že i to je forma dospělosti, kdy člověk začíná rozlišovat mezi známými a přáteli. Lidmi, se kterými si dá pouze "small talk" a mezi lidmi, se kterými si má člověk víc co říct...Prostě přátelé nejsou pokemoni a nemusíme je mít všechny..Všem přeji jen a jen to nejlepší, nejsem nikdo speciální nebo nepostradatelný...Cesty se prostě rozdělují a já se přiznám, že už přestávám držet tempo s některými českými zvyky a způsoby...

Nechci žádné drama, nechci poslouchat jaké problémy mají druzí( které ani neznám a většinou jsou to přátelé mých přátel), pokud jim nemůžu pomoci...a ve většině případů si člověk stejně musí pomoci sám...nemá cenu žít životy druhých a zapomenout žít ten svůj...

Většinou si tu čtete o tom, jak se mi daří, jak jsem dosáhla toho a toho a možná by bylo fajn nastavit sama sobě zrcadlo a podělit se i o to, co se nedaří a dlouhodobě...:-) nemluvím o tom, že se mi nedaří zhubnout...to se mi nedaří už od porodu...ale nepovedlo se mi naučit malého mluvit česky...to je věc, kterou si neodpustím...nebyla jsem schopná ho naučit mateřský jazyk...Další věcí je, že často nemám sílu si s malým hrát, že už jsem tak grogy, že ho musím zabavit v lepším případě hračkou v horším případě videem na youtube...Zkrátka zkloubení fulltime práce a věnování se synovi na 100% je něco, co se mi nedaří, tak jak bych si představovala a dokonce byla doba, kdy jsem musela vyhledat odbornou pomoc a medikaci, protože jsem se psychicky složila...Dobrá zpráva je, že když se problém řeší za včasu, tak řešení bývá rychlé a stejně tak i následky jsou minimální...V mém případě to tak bylo a mám být za co vděčná...

Závěrem musím říct, že nelituji ničeho, co se v životě přihodilo. Jak to dobré, tak to špatné mělo svůj smysl a posunulo mě zase o něco dál. Nic bych neměnila. S tím jak se blíží den, kdy budu zase o jeden rok starší a posunula jsem se to střední dospělosti si plně uvědomuji, že za své úspěchy i neúspěchy si můžu sama...:-) a že čas na dělání blbostí už pominul...Jsem zdravá a mám zdravého syna (až na pár specialit), takže mám za co být vděčná...Našla jsem konečně místo, kam patřím, kam chodím ráda (práce)...opět mám za co být vděčná...našla jsem pár přátel, se kterými mohu sdílet to dobré i to špatné...opět mám za co být vděčná...vše co bylo třeba vyřešit, mám vyřešeno...jsem za to vděčná...takže sečteno a podtrženo: nemám problém (snad poprvé v mém životě)...a jsem za to sakra vděčná...Takara ze stínu sakur...

Přestupní stanice: jednopokojový byt

Po odchodu od manžela z našeho domu v Zamě, jsem se dostala do bydlení financovaného zaměstnavetelem. Byl to malý pokojík s úložným prostorem u stropu (loft), s koupelnou a záchodem v jednom a AC, vařičem rýže a wifi. Takže celkem vzato bylo tam vše. Měla jsem být za co vděčná. Nájem byl jen 6000Kč (voda, elektřina, internet v ceně). 

Nakonec jsem dokoupila postel (skládací pohovka bed-sofa), troubu s mikrovlnkou, notebook, stůl, koberec. Takže jsme si žili v pohodě a klídku. Jen to bylo opravdu malé, hodně malé (12metrů čtverečních odhadem s loftem). Proto jsme chodili každou možnou chvíli ven a čas strávený doma jsme minimalizovali.

Nakonec po roce a něco jsem i říkala, že už je čas se osamostatnit a to z několika důvodů. V bytě jste nesměli nikoho nechávat přespat. Stejně tak tam nikdo nesměl mít domácí zvířata apod. Takže celkem opruz. K tomu bych přidala spolubydlící z Filipín, kterým čistota nic moc neříká...Samozřejmě jsou vždy vymalované, oblékané apod. v mnohých případěch stylověji, než se oblékám já...ale pořád je to o tom, že nahoře huj a vespod fuj. Takže švábi byli častými návštěvníky tohoto apartmanového domu. Zvláštní bylo, že jsem byla jediná, kdo je viděl :-(.

Dalším důvodem je, že pokud dostanete výpověď z práce, tak byt musíte opustit též. Pokud vaše společnost z nějakého důvodu skončí, pak "z bytu ven" je ve hře. Takže je lépe do bytu, který vlastní společnost, nejlépe nelézt. V mé pozici to ale byla záchrana.

V domě bylo celkem 8 bytů. Číslování bylo čistě japonské: 101,102,103,105 a stejně tak nahoře: 201,202,203 a 205. Důvod je notoricky známý a má co dělat s fonetickou podobností číslovky 4 a slova "smrt". Můj byt byl v prvním patře úplně vpravo. 105. Na dva roky to bylo moje útočiště, během času stráveného v mikrobytě jsem si šetřila peníze a začala se osamostatňovat.

Přemýšlela jsem nad podnájmem, ale ten se ukázal jako velmi komplikovanou věcí. Potřebujete hodně peněz, ručitele a často vás odmítnou na základě vaší národnosti. Dalším krokem byla koupě starého bytu v danchi (starý panelák, který se po čase zbourá, protože se jedná o bydlení druhé kategorie a velmi staré), po zvážení pro a proti jsem to nakonec zavrhla. Samozřejmě jsem se ptala tam a tady, ale bylo mi řečeno, že mám smůlu jako matka samoživitelka jsem bez šance...

Rozhodla jsem se to raději ověřit...to co lidé říkají, nemusí být nutně pravda a toto rozhodnutí se ukázalo jako správné...lidé rádi mluví i o věcech, které si jenom "myslí" a předkládají své názory jako ověřená fakta...což vám může komplikovat cestu za lepším životem...pokud se tedy budete spoléhat jen a jen na to, co kdo říká...chce to sebrat kuráž a alespoň se zeptat.

To jsem udělala já. Hledala jsem dům, alespoň postavený kolem roku 2000 rozhodně ne 80. léta, ta už jsou riskantní. Takže nakonec jsem našla domeček po rekonstrukci. Co mi je líto, že nemá zahradu (ale to se dá vyřešit, protože máme parkovací místo, které se dá potáhnout kobercem s umělou trávou a květináče už problém vyřeší. ) Dále zeď kolem není moc pěkná, ale i to se dá vyřešit, chce to jen být kreativní. Další věci je, že dům je vzdálen od vlaku 25 minut chůze tzn. na japonské poměry "až moc daleko" nicméně pokud máte kolo jste na místě za 6-10 minut, takže no problem. Kolo lze zaparkovat u nádraží za měsíční poplatek 1500yenů (přibližně 300Kč). Domeček jse z roku 1996 takže 4 roky starší, než jsem chtěla, ale po rekonstrukci, takže v něm nějakou dobu vydržíme...Plánuji minimálně 20let, pak v závilosti na mém stavu (svobodná, vdaná) se dům prodá a koupí se dům nový nebo se starý dům zbourá a postaví se nový a v tom už se dožije...Takový je plán...