Cesty osudu jsou nevyzpytatelné...

Občas se musím smát...ne vážně, pokud jde o ČR a život v ní. Vždy jsem byla spokojená a neuměla jsem si představit, že žiju někde jinde. Pamatuju si, co jsem odpověděla p. uč. na otázku, proč se nesnažím studovat AJ pořádně..."já z ČR nikdy neodejdu, takže AJ mi je k ničemu"...podle pravidla nikdy neříkej nikdy...A teď jsem zde coby učitel AJ haha...větší paradox si neumím představit. Ano, opustila jsem vodu učitelství pro MŠ (i když ne natrvalo) a po delší době jsem se vrhla na nenáročnou výuku AJ v MŠ a jeslích.

S Japonskem jsem koketovala spíše ve snech, jakože bych mohla studovat japanologii, ale byla jsem líná studovat hiraganu a katakanu (jaké bylo moje překvapení, když jsem se hiraganu a katakanu naučila za měsíc a ani to nebolelo, haha). Vypadalo to obtížně, tak jsem se do toho nepouštěla. Dělala jsem léta karate a kolébkou karate je právě Japonsko, takže nějaké spojení s Japonskem jsem měla. Ale nezajímala jsem se nijak více o J-pop nebo anime či mangu. S jedním dobrým anime mě seznámil můj ex. Ten sledoval Naruta (anime a mangu) a po čase jsem to začala sledovat s ním. Chytlo mě to, ale ne tak, že bych byla japanofil nebo se zajímala o chlapy Japonce jako takové...a přesto jsem s jedním skončila haha...

Seznámení nebylo jako z pohádky, seznámili jsme se přes cestovatelskou stránku a provedla jsem ho po ČR aby on mě provedl po Japonsku. Byli jsme mladí a hloupí, takže jsme nakonec skončili spolu a prožili spolu 5 let. Z těch 5 let to nejlepší je náš syn, jinak hodnotím vztah asi tak, že jsem vyrostla co se osobnosti týče, zlepšila jsem se v Japonštině a stala jsem se nezávislou na manželovi. Procestovala jsem téměř celé Japonsko a ještě zdaleka nekončím. Jinak jsem ráda uzavřela tuto kapitolu. 

Od separace od manžela jsem zkoušela randit a na 3 roky jsem zaparkovala ve vztahu-nevztahu s 36letým Japoncem, který byl opravdu můj typ nicméně povahově byl někde úplně jinde. Vztah na dálku já v Japonsku a on v Amsterdamu prostě dlouhodobě fungovat nemohl, a tak jsem se s ním rozcházela a scházela...Všechny výstražné cedule pořádaly párty v hlavě, protože mi lhal o svém jménu, nechtěl mluvit o ničem ze svého života. Kde bydlí jeho rodiče apod. Žádné telefonní hovory, skype, jen zprávy a to ještě s intervaly, kdy odpověď přišla za týden, dva, nebo i měsíc...myslím, že důvod proč jsem to táhla tak dlouho, že jsem nechtěla být sama...a trošku jsem si chlapce přikrášlila...z toho vztahu jsem už venku, i když panáček stale nevratil klice...

A pak jsem někoho potkala úplně náhodou. Ani jeden nevíme, jak k tomu došlo, nicméně mi přistála na FB žádost o přátelství od človíčka žijícího v Japonsku. Koukla jsem zběžně na profil a viděla jsem človíčka, který navzdory faktu, že je tmavější, tak dokázal prorazit v "rasistickém" Japonsku, které je až moc známé, že se na tmavé lidi dívá trošku jinak. Mohu uvést příklad: kdysi jsem pracovala jako učitelka AJ v jiné společnosti a když jsem končila, tak mě měl nahradit Afroameričan. Ředitelka školky byla děsně proti, říkala, že se jí líbil více můj "rodilý" přízvuk a moje krásná, čistá AJ (haha), chlápek byl rodilý mluvčí...ale všem bylo dost jasné, že má problém s tím, že je černej jako bota...Některé děti dokonce i dospělí mají z tmavějších lidí strach, protože jejich svítící oči a zuby připomínají japonské Oni (ďáblíky) a můžu se přihlásit k lidem, kteří si všimli, že být v Japonsku "bílý" je rozhodně snadnější než být "černý" samozřejmě, že v případě sportovců a slavných lidí dělají výjimku. Např. Naomi Osaka je slavná tenistka, která má japonskou matku a otec je z Haiti. Od 3 let žije v USA a japonsky téměř nemluví. Přesto hraje za Japonsko a Japonci ji vnímají jako "jejich" Naomi. Řekla bych, že je to případ od případu.

Můj nový objev je mixem Francie a Haiti z NY, je mu plus 45, ale na svůj věk vypadá velmi mladě, je to tím, že to co dělá miluje a vede spokojený život :-D a je to výtvarník. Kromě toho, že se mu podařilo prorazit v Japonsku, tak se věnuje postiženým dětem a provozuje řadu dalších projektů (šíření poselství míru přes výtvarné umění, restaurace, workshopy atd...). Velmi pracovitý člověk se zajímavým přístupem k životu. Ale co na něm mám nejraději je fakt, že mě miluje, že se stará a zajímá o to, co dělám. Že jsme v denodenním kontaktu (tel. hovory, zprávy) hodně se spolu nasmějeme a navzájem se motivujeme. V tuhle chvíli máme sázku kdo zhubne dřív na požadovanou váhu...držte mi pěsti...:-D 

Na někoho takového jsem čekala...syn ho zbožňuje a city jsou oboustranné...prostě všechno vypadá tak dobře, až si říkám, zda to je vůbec pravda...nicméně tentokrát žádné vystražné cedule napracují. A tváří se to, že by to mohla být i pravda...:-) Necháme se překvapit...To jak se k nám chová, je prostě něco v co jsem se neodvážila ani doufat a jsem za to neskutečně vděčná...

Zajímavé je, že jsme se opravdu potkali ve správný čas...Kdybychom se potkali o 10 let dřív, tak by z toho nic nebylo, tím jsem si jistá. Perfektní načasování, perfektní stav mysli. Je to poprvé co můžu říct, že jsem spokojená s prací i se svým soukromým životem...Nová životní kapitola se vším všudy...

Tak s chutí do toho... Takara