Power spot zvaný Jogashima

 Jak už jste u mě zvyklí navštěvuji řadu míst každý rok stejná místa. Nicméně občas zavítám na místa, kam jsem nevkročila alespoň 5 let. Jedním z takových míst je Poloostrov Miura v Kanagawa Prefektuře. Tak jako Shizuoka Prefektura má poloostov Izu, kde se nachází Atami. Tak Kanagawa Prefektura má Miura Poloostrov. Je tam Zushi a Yokosuka. 

Od Miura Poloostrova vede dlouhý most k malému skalnatému ostrovu zvanému Jogashima. Je to malý ostrov porostlý travou, pampasovou trávou susuki a divokými liliemi, ale hlavně je tam krásný výhled na Fuji san. V létě je viditelnost horší než 
v zimě nicméně pořád se dá Fuji zahlédnout. Natočila jsem i vlog, tak můžete mrknout, jak to tam vypadalo. 

A. si to tam užil, skákal ze skály na skálu, až jsem se bála, že někam zahučí. J. tak, tam jsme měli jiný problém. Zapomněla jsem si Ergobaby nosítko, takže kam nemohl kočárek, tam musel J. za krk. Po dni nošení tímto způsobem, jsem druhý den měla zablokovaná záda, tak jako už dlouho ne. Samozřejmě druhé dítě se na mě podepsalo ještě víc, než první. V současnosti mám o 26 kg víc, než jsem měla, když jsem sem před 10 lety přijela. Takže fyzička není, co bývala.

Vypravili jsme se přes skály k power spotu, který přestavuje skalní okno s výhledem na moře. Vyfotila jsem tam A a J a vyrazili jsme zpátky. J má 8 měsíců a 9 kg, takže už se pronesl. Přešli jsme skaliska a odtud jsme se vydali na poslední spot, který jsem chtěla navštívit a tím byl místní maják. 

Podívaná to byla luxusní: modré nebe, jestřábi kroužící kolem, moře a susuki k tomu moře a bílý maják. Paráda. Příště bych se ráda vydala na 2. stranu Kanagawy a tentokrát na útes zvaný Manazuru, tak snad to vyjde. Plánů mám vždycky tolik, ale daří se mi plnit, jen asi desetinu toho, co chci navštívit, tak doufám, že jste na tom o něco lépe s plněním snů než já. Mějte se krásně. Takara

Želví svatyně bez Ninja želv

Dnes (uz mesic zpatky)  se hlásím z Kameida. Jak už název napovídá jsou tu kame. A co jsou kame? Jsou to vodní želvy. Ty najdete všude: na obrazech, zdobení, reliéfech, ale taky v jezírku, kde se vyhřívají na kamenech. 

Opět jsem navštívila Tokyo (ne nedám si pokoj ani s koronou v zádech). V Koto čtvrti se nalézá krásná svatyně Kameido Tenjin, kde kvetou fuji (ne nemyslím Fuji-san) Fuji jsou wisterie a ty kvetou od poloviny dubna. Příští týden mají být matsuri (slavnosti), které raději vynechám, protože v sezóně je zde hlava na hlavě a člověk by si mohl donést menší suvenýr. Menší v tom lepším případě. 

Tím, že jsem vyrazila dříve jsem se vystavila faktu, že wisterie nebudou pořádně rozkvetlé a nebyly. Ovšem našla jsem dva spoty, kde byly plně rozkvetlé, takže jsem neodešla s prázdnou, co se fotek týče. Lidí tam bylo dost (řekla bych, že řada z nich měla stejný nápad...)Wisterie byly v květu zhruba do poloviny trsu. Půlka byla fialová a trčel z ní zelená nerozkvetlá část. Volume bylo tedy chudší, než je v reálu, ale i tak se mi podařilo nafotit krásné fotky. Natočila jsem vlog z tohoto výletu, takže budete moci porovnat, jak to vypadá plně rozkvetlé. 

Já jsem vlastně Kameido v plném květu nikdy neviděla. Buď jsem přijela, když už bylo skoro po kvetení a nebo jako letos dřív, než to bylo plně rozkvetlé. Načasování...jj, ale jak říkám, letos jsem jela dřív záměrně, kvůli koroně. Nesnáším něco dělat nebo nedělat kvůli koroně, ale čísla se zase začínají zvyšovat, takže se nedá nic dělat. V poslední době je horší situace v Ósace, ale Tokyo není spaseno. 

Zpět ke Kameido svatyni, je to krásná svatyně s kvetoucími wisteriemi a výhledem na Tokyo Sky Tree. Je zde krásný červený most (ten je zvaný engetsu kyoo, moon bridge - obloukový most, inspirovaný mosty v Číně) vedoucí přes jezírko. Voda vrhá odlesky na spodek mostu a vypadá to opravdu pěkně. Kromě želváků, tu najdete holuby a japonské kapry. Lidi je sem chodí krmit.  Kameido Tenjin je zasvěcen politikovi a mysliteli z 9. století Sugawara no Michizane, který je patronem inteligence, vzdělanosti a učitelů. Samotná svatyně byla znovu vystavěna, protože původní dřevěná svatyně byla zničena při náletech za 2. světové války.

Dnes můžeme obdivovat svatyni uprostřed moderních budov a ruchu Tokya. Výhled na Tokyo Sky Tree je pak už jen třešničkou na dorty v záplavě fialovo-bíle kvetoucích wisterií. A želvy...ano...na ty nesmíme zapomenout, i když nejsou Ninja. Takara

Zápisky z cest: Mlhy v Hakone

Cíl Hakone! Zastávky: Odawara, Owakudani, Ashinoko. Výhled na Fujisan, tak takový byl plán na první den Obon Week. Jak už to s plány chodí, tak ty jsou od toho aby se měnily. To v praxi znamená, že výhled na Fujisan se nekonal a vše zahalila mlha, mlhoucí. Nicméně zážitek jsme měli za všechny peníze. Mělo to neskutečnou atmosféru. Nejprve jsme nasedli na vlak do Odawary. Se zakoupeným Hakone Pass jsme se dostali všude, kam jsme chtěli za rozumnou cenu. V Odawaře jsme přestoupili a jeli do Hakone Yumoto.

Z Hakone Yumoto do Gora jsme jeli vláčkem. Ano, asi tušíte správně je to onen slavný "ajisai vláček" a já jsem dostala možnost vidět v demo-verzi o co každoročně přicházím. Na vláček je třeba rezervace a je to podle: kdo dřív zavolá, ten jede. Ajisai sezóna sice skončila, ale sem tam něco stále kvetlo, takže jsem si udělala představu. No a příští rok se budu více snažit. Z Gora do Souunzan jsme se dostali narvaným "ke-buruka-" a odtud jsme se nechali vynést lanovkou do Owakudani. Tato oblast je cítit sírou a jednou ze specialit, kterou zde nabízejí, je černé vejce.

Mlha byla všude a stěží bylo vidět na 10 metru. Cesta lanovkou probíhala v "bílé tmě", takže jsme přišli o vyhlídky po kraji, které jsou pro Hakone přízračné, ale co se zážitků týče, tak ty jsme si odnesli. Vystoupili jsme v Owadakuni a prošli jsme si místní krámky. Hakone je proslulé vulkanickou aktivitou a díky této skutečnosti bylo možné vidět sirné pole pouze z dálky. Nicméně pach síry byl všudypřítomný...

Z oparu síry jsme opět sedli na lanovku a nechali jsme se zavést až do přístavu. Tam jsem se setkali s tlačenicí jako na Vánoce a byli jsme rádi, že máme Hakone pass, takže nemusíme stát o frontu navíc. Nastoupili jsme na lodičku, co připomíná pirátskou loď, která brázdí hladiny Ashinoko. Jezero je velké a všude kam oko dohlédne jsou hory a v našem případě i mlha. Z jezera bývá vidět Fujisan, ale ta nebyla v pláno. Jezero Ashinoko by mohlo z fleku být jedním z exterérových míst pro LORD, konkrétně pro jezerní město Esgaroth.

Na lodičce na nás někteří Japonci koukali jako na blázny, když jsem na malého dávala bundu a na sebe též. Už jsem poučení z předchozích plaveb, že jakmile se loď dává do pohybu, tak je na ní zima. A to se stalo. Během 10 minut se paluba vylidnila a zůstalo, jen pár lidí (v bundách). Ostatní se šli schovat do uzavřených prostorů lodi. Byla zima a k tomu začalo zase pršet, ale pršelo maličko. Japonci mají různé názvy pro déšť. Ten co padal, když jsme byli v Hakone se nazývá "kirisame" přeložila bych to neobratně jako "mlhový déšť", pokud padá z nebe jen tohle, tak se dá cestovat poměrně bez problémů.

Prošli jsme si městečko, a pak jsme navštívili místní chrám s červenou bránou na jezeře. Chrám je vybudován v lese a stromy rostou všude kolem. Chrám navštěvuji pravidelně a každá návštěva je jiná. Dnes to mělo takový mystický nádech, že by byla šance spatřit nějakého toho Ducha Lesa? Rozhodně to byl den k setkání jiného druhu jako stvořený. Takara.

Zápisky z cest: Ibaraki Pref., Hitachi Kaihin Kouen

Podzim už je v plném proudu a Japonsko nabízí řadu možností se kochat. Ať už jde o listí a pestrobarenou podívanou, tak různé rostliny, které kvetou na podzim. Podzim v Japonsku bývá větrný, deštivý, ale s přicházející zimou začíná čas slunečných i když mrazivých dnů.

Koncem října jsem se vypravila s cestovkou do Ibaraki do Hitachi Sea Parku. Cestování s cestovkou je rychlé a pohodové, ale musíte se smířit s tím, že program a časy jsou dané. Tak tedy v mém případě jsem nasedla na bus ve Futago Tamagawě v 8.00. Vyjeli jsme a průvodkyně nám podávala výklad o japonské národní bance, kterou jsme míjeli apod.

S jednou servisní zastávkou jsme se do Ibaraki dostali kolem 11.00 na Hitachi Park jsme měli pouze hodinu, což na mě bylo málo a na Japonce až až. Udělat pár fotek, pak sushi tabehoudai (aneb sněz kolik dokážeš v časovém limitu, zde to bylo 40), a pak na nákupy na rybí trh a nakonec nashi tabehoudai a hurá domu. Tolik k programu. Musím říct, že mě zajímal jen ten Park a tabehoudai mi bylo volné, ale vzhledem k tomu, že kdybych jela na vlastní pěst vyšlo by mě to dráž, ale byla bych oželela tabehoudai si myslím.

Park je velmi rozlehlý a celý rok je zde něco k vidění. Park se mění s místní květenou a sezónou a je oteřený po celý rok. Je to opravdu krásný park, jen je škoda, že je poměrně z ruky. Na Golden Week jsem nachystaná na další návštěvu, protože pokvetou Nemophila kytky zvané Baby blue Eyes a parku se rozprostře květinový koberec v modrém. Na to se opravdu těším.

Ale zpátky k podzimnímu Hitachi Parku. V červeném tu jsou keříkovité rostliny zvané Kochia, pak je tu speciální druh trávy s dlouhým stéblem (jméno už si nepamatuji) a fialová ve všech odstínech tu kvete Krásenka (kosmos). Zkrátka krása kam se podíváš, jen tenhle výlet na Park nebyl až tolik čas a už se frčelo na "Sushi tabehoudai" popojeli jsme autobusem a zastavili jsme před sushi restaurací. Vzhledem k tomu, že sushi nejím, tak jsem si dala pár tamagoyaki a tím jsem skončila. Snědla jsem naservírované sushi, ale ebi jsem vynechala, měla ještě oči a mně se zvedal žaludek. Ne, syrové opravdu není nic pro mě.

Potom se jelo na nákupní orgie, kde jsem se vyloženě nudila, ale co se dalo dělat, program je program a po hodině jsme opět popojeli a vyjeli jsme do místních sadů a zde došlo k další změně, místo "nashi tabehoudai". Nashi je samostatná odrůda Hrušně tzv. Hrušeň Písečná a pochází z Číny. Vypadá jako kříženec něco mezi hruškou a jablkem, ale o křížence se nejedná. Nashi se nepřekládá jako hruška. Stejně jako Mikan (mandarince podobný citrus) je Mikan, tak Nashi je Nashi. Ale na Nashi jsme si nepochutnali. Je už konec října a sezóna Nashi skončila a začala sezóna Kaki což je plod stromu zvaného Tomel Japonský. Kaki je sladké a oranžové je měkké nicméně na tabehoudai to není. Kaki se totiž špatně jí. Musí se oloupat a vypeckovat (i když sem tam můžete najít odrůdu bez pecek, takže "tabehoudai" u nás byl "sněz jedno a běž si umýt upatlané ruce" no co se dá dělat. Nicméně starší Japonky hlasitě reptaly, že chtěly Nashi, ne Kaki. Chtít můžeš, ale když není, tak  není...a nedá se nic dělat.

Jako jednodenní výlet to bylo fajn, i s malým svištěm se to dalo v pohodě zvládnout, za což jsem velmi ráda. Letos si chci dát premiéru s oběma, tak snad to vyjde časově. Mějte se krásně. Takara

Kobe

Kobe je hlavní město Hyogo Prefektury. Je to velké město, které bylo hodně poničeno v roce 1995, kdy se odehrálo Velké Hanshin-Awaji Zemětřesení. Zemětřesení bylo devastující, nicméně větším problémem byl následný požár. Celkem přišlo o život 5000 lidí a zničeny byly stovky několik stotisíc domů. Někde se hovoří až o třetině města. Dnes už je vše opraveno, ale po Kobe jsou zanechány památky na zemětřesení. Například v přístavu, který navazuje na Meriken Park.

Místní dominantou je Port Tower Kobe. Zajímavé je, že město šetří energií, takže 

v 9.00 večer věž a námořnické muzeum zhaslo. Jak už jsem zmínila Kobe je přístavní město zhruba od 19. století a vždy bylo význemné. Mezi další přístavní města řadíme. Yokohama, Niigata, Hakodate a Nagasaki. 

Kobe Port Tower a Marine Museum se nalézá v Meriken Parku. Meriken je překlad pro American v Meiji érě. Takže se jedná o American Park, ale jen podle jména. Tento byl poničen zemětřesením a ředa obětí byla právě zde, proto tu nechali pietní místo s vyvrácenými pouličními lampami a prasklým chodníkem a dlažbou. Doporučuju si to projít je to opravdu poučné a ta představa brutální přírodní síly. Velice děsivé.  

Součástí parku je i slavný nápis, u kterého se lidé fotí. Be Kobe. Buď Kobe. Kobe patří mezi jedno z nejatraktivnějších měst. Trošku připomíná Yokohamu, hlavně tím, že se jedná o přístavní město, ale také tím, že tu také mají China Town  stejně jako v Yokohamě. 

China Town v Kobe je menší než v Yokohamě a je tu méně náboženských staveb, ale pořád stojí za to ho navštívit, i kvůli jídlu, které v době korony nesmíte jíst na ulici, ale musíte si ho vzít domu. No nevadí. A když už jsme u jídla, tak milovníci masa a to konkrétně hovězího si tu přijdou na své, protože značka: Kobe Beef je známá po celém světě. 

Město je pojmenováno Nankinmachi, zdá se vám to povědomé, ano je to bývalé hlavní město Číny Nanjing. Je velmi populární čtvrtí pro nakupování. Co se jídla týče, tak tradiční čínské jídlo tu moc nenajdete. Většina jídla je přizpůsobena japonským konzumentům, takže se jedná spíše o čínsko-japonská jídla. 

                      

Kromě zmíněného tu můžete najít Muzeum Výtvarného Umění. Akashi Kaikyo Bridge to má titul " The world´s longest suspension bridge". Horu Rokko, ze které je super výhled na Kobe a noční výhled z Rokko patří mezi nejkrásnější noční výhledy

v Japonsku. Jiný pohled nabízí Shin-Kobe Ropeway. 

No a nakonec je tu Sorakuen, který jsem zatím ještě nenavštívila, snad se to podaří v budoucnu. Budu moc ráda. Kdysi jsem navštívila starou čtvrť Kitano, kterou rozhodně můžu doporučit, kdysi zde bydleli obchodníci a diplomaté ze zahraničí, takže domy z 19. století vypadají trošku jinak a vy si můžete vily prohlédnout za poplatek 500 až 700 yenů. 

To už je ode mě vše a já se budu těšit zase s dalším zápiskem z cest, ale i ze života. 

Mějte krásný podzim. S pozdravem Takara

Zápisky z cest: Mukougaoka Yuen

O posledním víkendu jsem vyrazila se kamarády z kroužku Japonštiny. Bylo to moc fajn. Některé lidičky jsem viděla po 3 letech s jinými jsem v čilém kontaktu. Tak či tak byl v plánu výlet do lidového muzea pod širým nebem, které se nachází v městské části Mukougaoka. Lidové muzeum je situováno v místní zeleni a kromě kabuki tu najdete spoustu zajímavých staveb a povídání o lidových řemeslech a životě Japonců v dobách minulých. Rozhodně jsem nenudila.

V muzeu se dozvíte, jak se stavěly domy dříve a je zajímavé, že technika stavby domu a to je trámy sloužící jako konstrukce domu se nezměnila, jen přibyly šrouby a matice, ale technika je nadčasová. Jednotlivé trámy do sebe zapadají a nechávají místo i pro pohyb v časech zemětřesení. 

V podstatě japonské doby nejsou robustní, bytelné. Jsou spíše jako stéblo trávy, které se ohne podle větru, tak i domy jsou stavěny tak, aby byly schopné "přizpůsobit" se pohybu země. Ohniště v dome sloužilo nejen k vaření, ale také jako odpuzovač hmyzu, ale musím říct, že po 5 minutovém vdechování kouře mi nebylo zrovna nejlépe a byla jsem ráda, když jsme se po výkladu ven na čerstvý vzduch.

Barvy podzimu, to je pastva pro oči. Těch barev, co je na podzim v Japonsku. Nádhera. Turistická sezóna v Japonsku vrcholí: momiji a sakura, to jsou dvě největší lákadla v Japonsku. Jaro a Podzim to je nejlepší doba pro návštěvu Japonska. Jako výlet bych to rozhodně doporučila. Barvy podzimu jsou všude kolem a staré domečky k tomu, to je prostě nádhera. I jako výlet s dětmi je to fajn, všude je dobrá dostupnost a dobrovolníci v místním muzeu pořádají různé aktivity a workshopy. Tohle muzeum mám plánu navštíit na Hinamatsuri, hádám, že se zase něčemu přiučím. Takara