Hatsumode 2019 aneb rok divočáka je tu...

akemashite omedetou gozaimasu!

Je novoroční přání přesně po půlnoci a používá se na 1. ledna...později se k němu dodává

kotoshi mo yoroshiku onegaishimasu. Což je přání do nového roku a týká se spolupráce, zachování dobrých vztahů apod. v novém roce...

Čas kolem 1. ledna se nazývá "o shougatsu" chrámy i svatyně se zahalí do lampionů a záplavy červeno-bíla což jsou kromě národních barev i barvy sváteční...Výzdoba chrámů a domácností je vidět na každém rohu...na rozdíl od Vánoc, které staří Japonci moc nehrotí, ale mladší rodiny je slaví- i když pravda po svém-po Japonsku...řada dětí najde pod stromkem jen jeden dárek, ale ne z důvodu edukace, že Vánoce nejsou pouze o dárcích, ale protože se jim nechce utrácet. Budou muset utrácet více na Nový Rok. O sechi tradiční novoroční menu a vzhledem k tomu, že se schází celé rodiny, tak i větší zásoby no a "otoshidama", což je menší penežní dárek na Nový Rok. Můžu objektivně říct, že Japonci utrácejí více za oslavu Nového Roku než za Vánoce...

Kagami mochi je tradiční dar bohům. Jsou to dva bochníky mochi na sobě. Na vrch se dává japonská mikan, ale je to speciální odrůda zvaná "daidai" od běžné mikan se liší povrchem a barvou, která je sytě oranžová a symbolizuje slunce. Kdo někdy pozoroval západ slunce na břehu moře mi dá zapravdu, že tam podoba je...sytě oranžový západ slunce... Před oshougatsu se ve školkách pořádá různá tvorba s mochi (rýžovými bochánky) a děti se učí mochi vyrábět. Těsto se vyrábí tak, že se přidává voda a mlátí se do něj palicemi ve velkém hmoždíři. Je to dřina a většinou se angažují muži, pouze tam, kde je mužů nedostatek, tam zaskočí ženy...

Shime kazari je tradiční výzdoba na dveřích v době "o shougatsu" má různé provedení a podobá se vánočnímu věnci, který dáváme v Evropě na dveře. Před 8 lety jsem toto poprvé spatřila a nafotila jsem kolekci, fotila jsem snad každé dveře a vchod. Každé bylo jiné a krásné. Naprosto mě to uchvátilo...společně s tím jsem fotila i kanálové poklopy :-) a z každého výletu jsem měla tak 1000 fotek. Myslím že E.M. si to bude pamatovat, fotila jsem úplně vše a všude...

Kromě shime kazari se z obou stran vchodu dává kadomatsu což jsou obří sloupky z bambusu zdobené jehličnany. Ty nejnákladnější stojí až 40 000. Většinou lidé koupí dvě větvičky s ozdobami a uváží to nalevo a napravo od vchodu jako levnější variantu kadomatsu.

Dalším ze specifických symbolů najdete na fotce níže...Nevěříte? Ale ano kýbl, hadr a koště je další z neoficiálních symbolů pro "oshougatsu" i když je pravda, že na Nový Rok už by nikdo nic vytírat neměl, tak přesto některý byznys funguje až do 31. prosince a to znamená, že "ó souji" se provádí až když je opravdu konec pracovního roku. "Ó souji" je volně přeloženo "velký úklid" a uklízí se opravdu do hloubky: filtry, prach, zažraná špína atd. atd. Je to jediný den v roce, kdy je vše opravdu nablískané...Děti ve školkách dostanou do ruky bílé ručníkům podobné malé utěrky a stírají vše podlahy, stěny, hračky apod. to je nutností, protože většina dětí údajné doma nemusí pomáhat a plný servis zajišťuje matka. Nicméně si myslím, že i toto se mění a 31. prosince jsem viděla malého kluka drhnout auto, takže se domnívám, že záleží na rodině.

Hatsumode je napsáno na  hata (praporu). Hatsumode je první návštěva v novém roce v chrámu či svatyni. Nejpopulárnější je Hatsumode už po půlnoci za zvuku 108 úderů přichází Nový Rok. Nicméně nejoblíbenější chrámy jsou ty největší v Kawasaki, Tokyu, Enoshima aj...Jenže tam můžete počítat s tím, že tam bude takový nával, že váš zážitek z hatsumode přebije pocit "díky bohu, že jsem odtamtud pryč" a to si myslím, že je důvod, proč jsem ta nejslavnější místa zavrhla a místo toho se soustředím na svatyně či chrámy v okolí. Výhody jsou nesporné. Méně lidí a brzký návrat domů.

Náše lokální svatyně- píši svatyně, protože v Japonsku máme dva typy svatostánků pro dva směry budhismus má chrámy (temple) a směr shintou má svatyně (shrine)...Náš lokální svatostánek je opuštěný svatostánek, který nemá kněze nemá ani velké matsuri v době oshougatsu. Byl obnoven a znovu vystavěn za pomoci místních a to se rozhodně cení. Je tak maličký a bezvýznamný, že jsem se poprvé setkala s rozvrhem...Ne nedělám si legraci. Za normálních okolností si omikuji, omamori a další zakoupíte až po půlnoci. Ale v této svatyni zde byl rozvrh.

Prodávali už od 29. prosince od 12.00 do 15.00, 30. prosince od 10.00 do 12.00 a 31. prosince od 1.00 do 15.00 a po půlnoci do 3. ráno. dále od 8.00 až do poledne. Zjevně tím chtěli předejít tlačenicím na omamori (talismany) a na novoroční věštby. Protože paní, kterou jsem potkala v chrámu strašila, že přijde strašně moc lidí, tak jsem si věštbu tahala odpoledne, ale otevřela jsem ji až po půlnoci. Prostě to kouzlo "novoroční věštby" by bylo pryč, kdybych ji otevřela už 31. prosince.

Na plakátě byl i ceník za talisman s ochranou bohyně Amaterasu to bylo 1000yenů, za ochranu domu a rodiny 500-1000 yenů. Personální omamori-talisman je za 500 yenů a jsou ve dvou barvách červené a fialové. Malej si vybral červený a já tedy fialový. Tyto talismany se kupují jen jeden na rok a na konci roku se musejí vracet, protože pohlcují zlo a neštěstí po celý rok a jakmile rok uplyne, tak to neštěstí začnou uvolňovat.

Tohle jsou naše talismany pro rok 2018, byl ve znamení psa...Ten krásný šíp je na sestřelování všeho zlého. Chtěla jsem si ho koupit i letos a tentokrát s divokým prasátkem, ale to bylo k mání až po půlnoci a bohužel já už měla odpoledne nakoupeno. Poučení pro příští rok "šíp" kupovat až po půlnoci... Na fotce níže vidíte, kam se dávají staré talismany. Dávají se na hromadu a nakonec se pálí. Nezapomeňte poděkovat za ochranu během celého roku.

A teď už Hatsumode v praxi. :-) Letos to bylo na dvakrát, protože to byla naše první návštěva na Nový Rok v lokálním chrámu. Před necelým rokem jsem zde koupila malý domeček, a tak s lokalitou máme už vazby, které se v budoucnu měnit nebudou, leda by byla nějaká nějaká větší změna v soukromém životě, ale zatím žádnou nečekám.

Vyrážíme na cestu...malej zachrápnul v 10.20 a já byla v pokušení nechat ho spát a nejít na Hatsumode, ale převážila moje dobrodružná stránka, takže vzbudit, do kombinézy, rukavic a čepice a hurá ven. Kombinéza byla ne z důvodu sněhu, ale zimy, protože jsme vyráželi v 11.00 večer. Paní mě docela vyděsila a já jsem nechtěla čekat v dlouhé frontě ne na Nový rok.

Lajny na betonu jasně ukazují, že se na nával lidí připravují opravdu pořádně. Nicméně v 11.00 tam nebyla skoro ani noha. Až jsem si říkala, zda nejdu až moc brzy...:-) No a letos věřte nevěřte jsme šli na hatsumode jako první ještě s jedním dědou, který tam čekal už před námi. 

Nikde ani noha. A to mi rozhodně vyhovuje :-) Tlačenice jsou něco, co opravdu nesnáším...Čekali jsme asi 40 minut. Nakonec se před nás postavilo asi 6 lidí, kteří jsou takzvaně "in charge" 

v obnově chrámu. Následovalo bubnování na taiko a nakonec ono známé: "akemashite omedetou gozaimasu" Pak už jsme po třech přicházeli k svatyni. 

1. nejprve se hodí peníze do kasičky

2. pak se zazvoní na rolničku

3. následují dvě úklony a tlesknutí (2krát)

4. přací nebo děkovací modlení

5. závěrem jedna úklona a odchod

Čas na otevření omikuji což je novoroční věštba. Letos se mi v tašce pomíchali, takže nevím, kdo si vytáhl co, ale vytáhli jsme si kichi 吉 a shoukichi 小吉, což jsou malé štěstíčka. Nicméně předpokládám, že malej si vytáhl to lepší z těchto dvou. Existují dva druhy řazení. 

大吉daikichi- velké štěstí、吉 kichi-štěstí、中吉chuu kichi-střední štěstí、小吉shoukichi malé štěstí、末吉suekichi částečné štěstí、凶 kyou smůla、大凶 velké neštěstí daikyou 

 nebo 

大吉 daikichi velké štěstí、中吉chuu kichi střední štěstí、小吉shou kichi malé štěstí、吉 kichi štěstí、末吉 koncové štěstí suekichi、凶 kyou neštěstí、大凶 daikyou velké neštěstí

Happy New Year 2019!

Máme hotovo. Letos jako první. Paní, kterou jsme potkali odpoledne měla pravdu. Je tu opravdu nával, tak jsem ráda, že jsem vyšli za včasu. Přejeme krásné svátky a šťastný nový rok 2019.

Talismany a ochrané amulety pro letošní rok. Letos jsem se objevila i na tabuli yakudoshi. To je tabule označující ročníky, které budou mít v tomto roce větší či menší smůlu. Jsou zde tři řádky. Opravdu špatný je ten prostřední řádek, ale první a poslední stojí za zmínku. Já se nacházím v prvním řádku, takže bych si měla dávat pozor, ale přemýšlím zda se vyplatit nebo ne. Asi to nechám náhodě. Uvidíme, jaký bude ten následující rok. Je to rok lichý a ty mívám dobré, takže uvidíme a necháme se překvapit.

Šťastný nový rok 2019 všem! 

Co se předsevzetí týče, tak si myslím, že stačí jen jedno a to "být letos lepším člověkem" a pokud se ho budeme snažit naplnit mohlo by být na světě lépe...Takara

8. rok připravit-pozor-start!

Rok se s rokem sešel a je to zase tady...další výročí...dne 22. prosince 2011 jsem se sbalila a vyrazila za štěstím a za láskou do Japonska. Odjela jsem s lehkým srdcem, protože vazby v Čechách jsem neměla hluboké. Práce se vždycky sežene, tak jsem neváhala.

A jsem tu po 7 letech strávených v Japonsku. Začínám svůj 8. rok v Japonsku a budu doufat, že bude jen ten nejlepší. Během 7 letech jsem si udělala JLPT N3, ale tím moje studium skončilo. Myslím, že bych se měla pokusit o N2. Co se týče odborného vzdělání, tak jsem se neposunula. Po pracovní stránce jsem si polepšila. Dostala jsem se na pracovní místo, kde mě nic neštve a nemám žádný stres. Navíc je to pracovní místo, kam se běžně cizinci nedostanou za dvou důvodů: Japonština a japonský učitelský certifikát. Vzdělání v zahraničí se totiž v odvětví jesliček a mateřských škol neuznává. Samozřejmě, že na základě svého Bc. v oboru předškolní a mimoškolní vzdělávání jsem vyhrála nejeden konkurz, ale na plat to vliv nemělo a na pozici učitele AJ kvalifikaci většinou nepotřebujete. I když si školy vybírají vysokoškoláky tedy Bc. minimálně... Začínala jsem v mezinárodních školkách jako učitel-asistent, pak třídní učitel, pak jsem přešla do japonských školek a byla jsem ALT (učitel AJ), dále už jen učitelka v MŠ anglicky mluvící staff tam jsem na dlouhou dobu zakotvila. Ale většinou jsem měla smlouvu na rok a když se mě ptali zda ji chci prodloužit, tak jsem řekla, že ne, děkuji a šla hledat práci o dům dál.

Tento luxus jsem si mohla dopřát, protože jsem měla manžela a čili jeden plat byl jistý. Nicméně po 4 letech jsem naše manželství odpískala...na FB byste v té době viděli krásný dům a spoustu cestování, což je super a bylo to krásné...co už jsem neukázala, byly věčné neshody, který vyvrcholily poté, co mě můj manžel obvinil z toho, že jsem "zabila naše dítě"...on mě z toho obvinil doktor na gynekologii s tím, že jsem pracovala a proto našemu dítěti přestalo bít srdce v 10. týdnu. Šlo o jev, kterému se říká zamlklé těhotenství a končí takto až 50% těhotenství...Nenásledoval samovolný potrat a musela jsem na jeho odstranění...můj manžel vyplnil jen papíry a už se nestaral...papíry vyplnil blbě, takže jsem se dostala do situace, kdy jsem nevěděla, co dělat a sestra byla super nepříjemná, takže jsem z nemocnice utekla a volala jsem manželovi a ten na mě tehdy zavrčel "pracuju, neotravuj"(tohle nepíšu proto abych tu budila soucit, to v žádném případě, už je to dlouho a sedá na to prach, tohle zmiňuji jen tak mezi řečí, protože téma zamlklé těhotenství o tom se nemluví lehce, ale pokud máte při sobě milujícího partnera, tak je to výhra, protože může být hůř...přebolí to, ale člověk nezapomene)...takže jsem se o sebe musela postarat sama, po mnoha peripetiích jsem skončila v dobré veřejné nemocnici, kde se o mě postarali...tam mého manžela zpracovali, takže se pak omluvil a začal se chovat lépe...nicméně tuhle křivdu jsem mu nezapomněla...

ovšem touha po dítěti byla větší (dalo by se to shrnout: když je někdo blbej...nicméně nelituju, že mám dítě, naopak jsem ráda, že ho mám, ale pravda otce jsem si mohla vybrat lépe, o tom žádná), takže jsem nakonec byla těhotná podruhé a během těhu se naplno projevila povaha mého muže...říkal mi v těhu, že se chce nechat rozvést ať vypadnu apod. bylo rozhodnuto s tímhle chlapem už dlouho nebudu. Porodím, zůstanu na rodičovské alespoň rok, a pak si najdu práci a podnájem. Takový byl plán. Do plánu jsem zahrnula i vyřízení trvalého pobytu, protože mi bylo jasné, že mi můj nyní už ex bude chtít ublížit, takže jsem si vybavila všechny papíry za včasu a neinformovala jsem ho o svém plánu, protože by se na mě připravil.

Když bylo všechno zařízeno a měla jsem datum stěhování začali jsme komunikovat přes dopisy a FB ale na ničem jsme se nedomluvili a já raději navštívila právníka. Ten hodně pomohl. No začala jsem svou kariéru, která byla nejblíže tomu, co jsem chtěla dělat profesně. Nicméně neustálá nespravedlnost, lži a lezení do prdele jakožto 95% cizinců pracující pro tuto firmu byli z Filipín. Nic proti Filipíncům a Filipínám...je mi jasné, že se jim nežije lehce. Většinou nechávají své děti doma, aby se o ně postaraly babičky a jedou bouchat kačky do zahraničí. Nicméně s chudobou přichází i jakási "svinskost" a závist. "Hamty, hamty, hamty ať mám víc než tamti..."kolikrát mi bylo opravdu šoufl, co si všechno dovolí a protože se umí přetvařovat a nasadit milý úsměv, tak jim to u Japonců prochází...Po 3 letech tam jsem měla dost...

Našla jsem si práci v Tokyu, dobře placenou...ale sáhla jsem vedle. Byl to typ školy, která děti nic učit nechce (ostatně všichni učitelé byli neučitelské odbornosti), takže i kdyby chtěli tak nemohou, ale navíc to fungovalo na principu "nech děti dělat, co chtějí, za všech okolností" nic pro mě musím přiznat, ale plat byl motivační, takže jsem se snažila...Nicméně po zkušební době mi řekli, že se mnou nepočítají a jako důvod uvedli, že mám jako jediná dítě, a že se na mě nemohou spolehnout při akcích a přesčasech (to je pravda, protože školka v určitý čas zavře a moje přesčasy je nezajímají a v sobotu je školka limitovaná, takže ano mají naprostou pravdu, přesto způsob, jakým jsem byla odmítnuta se mi nelíbil...) Ač jsem se snažila, jak jsem mohla a stálo mě to dost nervů a sil, tak to nevyšlo...no stane se...

Dnes jsem za to ráda, protože jsem se souhrou náhod dostala do státní školky jako učitel-asistent (což je pozice, na které jsem začínala ALE ve školce, která je certifikovaná tzn. oproti soukromým školkám, kde pracují i ne-učitelé a neprofesionálové v těchto školkách smí pracovat pouze certifikovaní učitelé...takže jsem si polepšila a o dost...začala jsem hledat cestu, jak si doplnit vzdělání v Japonsku- buďto jak nechat uznat si Bc. pokud by to bylo možné nebo najít kurz, kam přijmou i cizince a bude šance, že kurz s úspěchem dodělám...

Nicméně minulý týden se mě pan ředitel ptal, zda bych byla schopná a ochotná učit AJ tzn. zlepšení pracovní pozice...samozřejmě bych brala, ale na rovinu jsem mu řekla, že bych ráda viděla předchozího pana učitele, jak to vedl (v jedné z jejich škol mají Kanaďana, který už půjde do důchodu, tak si myslím, že pan ředitel si připravuje půdu pro jeho nahrazení) a také jsem mu řekla, že mám svůj styl, který může doznat změn, ale hlavním cílem je aby to děti bavilo tzn. učím formou hry a zábavy a jen easy English...žádné 45 minutové lesson v lavici dělat nebudu, protože s tím mám zkušenosti a nefunguje to...ukážu mu svoje porfólio, což jsou fotky z mých předchozích působišť a uvidíme jak...současná pozice mi v celku vyhovuje, takže pokud bych chtěla víc práce, tak ji chci dělat po svém, pokud by to nebylo možné, tak budu doufat, že se nějak domluvíme...

Poslední pracovní místo je zatím to nejlepší a jsem ráda, že si mě v Tokyu nechtěli nechat...i když jsem tehdy už nevěděla kudy, kam a přiznám, že jsem měla černé myšlenky ohledně budoucnosti...Měla jsem opět štěstí, protože tentokrát jsem plán B neměla...

Sudé roky mi štěstí většinou nenosí, ale odhodlala jsem se ke koupi domu na hypotéku a riskovala jsem na poli pracovním. Také jsem se odhodlala s malým k operaci, která byla riskantní, zvlášť když se zvoře, tak následky mohli být fatální, celkově jsem dost riskovala na to, že mívám sudé roky většinou smolné...možná si to namlouvám..

Rok divokého prasete (inoshishi) by mohl být mým šťastným rokem, i když do něj vstupuji s "dluhem" asi kolem 200 000, který jsem získala za shiminzei městské tax, které mi měly být strženy po částech, ale místo toho to shrnuli na jednu složenku (70 000, splacenou mám polovinu) no, a pak poprvé nejsem v shakai hoken, ale jsem v kokumin hoken, co si lidi platí sami, to první nabízí firma, kde pracujete a strhává se vám z platu, je levnější. Spočítali mi to tak, že do penzijního musím přispět 16500 měsíčně a do zdravotního 25 000 měsíčně...no a protože jsem během 4 měsíců měnila práci dvakrát a neskončila jsem přesně 30. v měsíci, tak mi naskákali další částky. v práci jsem skončila 26. a začala 27, ale papírově jsem začala až 1. další měsíc, takže z platu mi strhli shakai hoken a ještě ten samý měsíc musím doplatit 4 dny, ale plnou částku 16 500 a 25 000 k tomu. Byla jsem pěkně naštvaná... A to samé se mi stalo po zkušebce, která končila 25. a novou práci jsem začala až 1. stejný styl musím doplatit těch 5 dní a plnou částku, takže dva měsíce mám zaplacené dvakrát a celkem jsem zaplatila přes 120 000 jen za dva měsíce (při platu 190 000) se tomu říká "do dluhů snadno a rychle" naštěstí neběží penále a tento "dluh" je splatný do 3 let...narozdíl od shiminzei, které musím zaplatit do února.  Myslím si, že od dubna se zeptám, zda by bylo možné mě zařadit do shakai hoken, protože je levnější a není s ním tolik papírování...celkem 40000 měsíčně kokumin pojištění a 28 000 měsíčně shakai pojištění je pořádný rozdíl...

Samozřejmě existují lidé, kteří toto neplatí vůbec a chodí jim domů složenky a zvoní jim na dveře, zda zaplatí...Faktem je, že vás k zaplacení nic nenutí...prostě nezaplatíte a je to...a dlužná částka vám roste podle let strávených v Japonsku...Nicméně, pokud byste rádi důchod, pak se vyplatí toto platit. Slyšela jsem info z druhé ruky, že někdo nic neplatil a dostal základní důchod...nechce se mi tomu věřit, pokud by to byla pravda, tak ti co to platí jsou blbci...Spíš si myslím, že ten dotyčný to zaplatil jednorázově nebo to doplácel...ale naopak jsem četla případy cizinců, kteří platili a když se vrátili zpět do vlasti, tak neviděli ani jen z penzijka...Záleží tedy na vašich plánech. Já tu mám barák, už se do Čech vracet nebudu, takže důchod budu brát v Japonsku (za předpokladu, že nějaký bude, znáte to stranoucí populace a málo dětí..těžko říct, zda nějaký důchod bude nebo nebude...) 

Měnění práce a nestabilní příjem nebyl dobrý pro úspory, takže do nového roku bych ráda něco našetřila a zase začala platit složenky včas...

Malej se dává do kupy po operaci a vše vyšlo na jedničku. Ve školce říkali, že je na tom lépe, má méně záchvatů zuřivosti a je z něj veselé dítě, což kvituju s povděkem...Poslední dobou s malým nemám moc starostí, jen ty běžné jako má každý, tak jsem ráda.

Poslední věc, kterou bych měla udělat je zapracovat na svém vzhledu, už delší dobu na sebe kašlu a začínám si všímat následky. Ve svém vlastním zájmu bych měla zapracovat na stravování a pravidelném pohybu...Rovněž jsem si na podzim potykala s medikací, takže opravdu potřebuju vypustit a začít myslet trošku víc na sebe. Přiznám, že můj syn je mojí prioritou a má přednost před vším ostatním...

Snad se nám podaří zase víc cestovat, protože letos jsme toho moc nenacestovali, nebyly peníze a bylo hodně starostí, takže do nového roku 2019 hledím s nadějí a s pocitem, že jsem si to špatné vybrala v roce předchozím a teď přijde dobrá vlna :-) Doufám a samozřejmě se na tom budu aktivně podílet...

Vážení čtenáři, děkuji Vám za další rok, který jsme spolu s přestávkami strávili. Přeji Vám všem krásné svátky vánoční a do nového roku 2019 jen to nej. Bude to znít jako klišé, ale svátky strávené s rodinou a blízkými nad ty prostě není...Takara

Z nemocničního lůžka aneb svišť v nemocnici...

Na delší dobu jsem se zase odmlčela...Tentokrát důvodem byla hospitalizace sviště...

Operace byla plánovaná, takže se neděste, všechno dobře dopadlo. Nicméně pro oba to byla premiéra být přes noc zvlášť. První noc v nemocnici můžete strávit v rozkládacím křesle, ale bez možnosti sprchy, takže žádný komfort nečekejte. Ono to ani nejde, protože s svištěm můžu zůstat jen jednu noc a zbytek pobytu nejpozději v 20.00 hodin večer domů...a druhý den zpět od 10.00...

Popíšu pouze situaci v této konkrétní nemocnici, moje zkušenost určitě neobsáhne celé japonské zdravotnictví...

Vybrala jsem si univerzitní nemocnici v blízkosti bydliště, měla i dobré hodnocení. S operací a přijmem jsem byla velmi spokojená na dětském-pooperačním už jsem byla spokojená méně...

Jsem ráda, že jsem si na celý pobyt vzala dovolenou, protože ač sester na dětském oddělení bylo hodně, spousta dětí v postýlkách plakala a byla vesele ignorovaná. Dokonce tam mají i pečovatelky (učitelky z jesliček a mateřských škol) ale jen limitovaně do oběda. Rodiče si berou dovolenou celý den, půlden nebo přijdou na pár hodin nebo vůbec.

Zjevně je to systém, kdy sestry rozvážejí léky a kontrolují sem tam děti a jinak od 10.00 do 20.00 je to na rodičích, pokud se samozřejmě dostaví. U nás na pokoji, který byl pro 4 děti, bylo ani ne roční dítě a rodiče se celý týden neukázali...Péče o toto dítě byla mizerná, protože koupou rodiče, takže dítě nevykoupené a co se výměny plen týče, tak ta proběhla dvakrát za den, co jsem viděla, nepřevlékalo se nic. Jeden den tam bylo to dítě v gumové sedátku od rána až do oběda bez možnosti pohybu tam sedělo v klecovém typu postele. 

Z těch zamřížovaných postelí jsem měla dost taky...zažertovala jsem v tom smyslu, že to je aby děti neutekly, hned mě opravili, že ne...že to je z důvodu bezpečnosti, každý to nazývá po svém, že :-D.  Myslím, že kdyby některé děti mohly mluvit, tak by jim řekly svoje. Postele byly odstrčené od bzučáku do sesterského centra, takže pochybuju, že se jim podařilo dozvonit se na sestry, když potřebují na záchod. Můj svišť v klecové posteli si na záchod nedojde a na zvonek nedosáhl, takže jsem ho vybavila plínami a stejně přes noc prosákl až na kalhoty. Ale alespoň mi ho převlékli, než jsem přišla...kdyby byl počůranej v posteli, tak bych asi těžko držela zobák...naštěstí pro všechny zúčastněné si všimly...i když pravděpodobně malej si ty počůrané kalhoty sám sundal, nesnáší mokré plíny a sotva se počůrá v plínách, tak je hned sundá, což v noci bývá problém...:-D

Nevím, zda je to blbej systém, protože sester tam měli víc než dost anebo prostě spoléhají na to, že si rodiče vezmou dovolenou a v době od 10.00 do 20.00 se o své děti budou starat. Uspí je a pak přijdou po snídani. Těžko říct. Jenže co děti, kterým rodiče nepříjdou? K některým se dostala sestra, o jiné pečovala učitelka jako ošetřovatelka. Ale k některým se chodilo jen krmit a to bylo vše...Těch mi bylo hodně líto...O svého sviště jsem se postarala a musím říct, že si to v nemocnici užil...:-) 

Měli tam super hrací koutek a spoustu knížek a hraček. Poprvé jsem s malým četla...ne že bych doma nechtěla číct, ale prostě u toho doma nevydrží. No a měla jsem také možnost skouknout jeho denní režim, protože to dost flákáme o víkendu. Takže jsem byla příjemně překvapená, že řadu věcí v daném denním rytmu zvládá a nemá s nimi problém...měla by to být samozřejmost nicméně máme doma autistu s ADHD (tím opravdovým...ne jen nálepkou...)

Byli jsme na pokoji 4. Holčička s vysokými teplotami, ta tam byla už měsíc. Dále postižený chlapeček, a pak miminko holčička. S maminkou holčičky jsem si sedla, byla to taky učitelka. Než odešla z nemocnice, vždycky svou dceru uspala, aby neměla stýskací. Vzorná máma, tak bych to řekla...Za postiženým chlapečkem chodili rodiče každý den a jeho tatínek byl ze zlata. Staral se o svého syna víc, než matka musím říct. Choval ho, převlékal ho, uspával ho...tenhle tatínek byl za všechny prachy. Všichni tři než jsme odešli z nemocnice jsme své děti uspávali. 

Po týdnu se zjevili rodiče miminka. Už od pohledu zevláci (ne vzhled nedám, ale tady to bylo do očí bijící), takže trošku pochybuju, že byli zaneprázdnění prací. Nicméně přišli v 18.30 (už po večeři, asi aby nemuseli krmit, protože malá se dost vztekala, ať bylo menu jaké bylo) no a oba si tam poseděli vedle postýlky asi hodinu, holka byla celou dobu v postýlce ani na ruku ji nevzali no a po hodině se zvedli s tím, že jdou...Ostatní měli děti uspané, já jsem zrovna douspala malýho a že se zdejchnu a v tom ta maličká začala řvát jako by na nože brali. A její matka prohodila jen: "shouganai wa" tzn. "co se dá dělat..." a šla s manželem pryč. Já jsem vypěnila a řekla jsem jí: "jak, co se dá dělat?!" no prostě matka roku...měla ještě 30 minut na to aby malou uspala, ale líná jak veš, tak ji nechá vyřvat a vzbudí všechny ostatní...super...

Vidět malého, jak brečí, že nechce zůstat v nemocnici, bylo emocionálně vysilující, nikdy nebrečel ani když šel do školky. Navíc to bylo poprvé, kdy jsem ho měla někde přes noc. Takže jsem měla separační úzkost taky...Snažila jsem se mu to co nejvíc usnadnit a jedním z těchto usnadnění je uspání dětí, předtím než odejdete z nemocnice. Pak už se modlíte aby se v noci neprobudily...a pak se najde taková "matka", které je u zadku vlastní dítě, ale navíc z vysoka kašle na ostatní lidi...takže jsem měla dost...

Vrátila jsem se na pokoj a malou alespoň přikryla a pohladila po zádech. Z reakce té malé soudím, že kdyby se matka snažila, tak spí jedna, dvě...ve školce uspávám mimča pravidelně, takže vím, co a jak...což o to, kdyby to bylo ok, tak tu malou klidně uspím, jenže nevím, jestli je to ok sahat na cizí dítě mimo práci...myslím, že už tím, že jsem tu malou zakryla a pohladila jsem překročila hranici...nicméně když jsem se vzdálila malá začala zase vřískat a sestra se k ní nehrnula žádná... Takže jsem si tam za nima došla a vysvětlila jsem jim situaci na pokoji. "3 ze 4 své děti řádně uspali a děti spí. Rodiče 4. nemají zájem a dítě na pokoji brečí, nepříjde mi to OK a ocenila bych, kdyby se někdo postaral...což o to uspala bych ji sama, ale není moje..." Po mé výzvě tam konečně šla sestra a malou začala uspávat... 

Maličké mi bylo líto, byla fakt hodná a klidná celý týden. Jen u krmení se vztekala, ale jinak poklad...Zvláštní jaká skupina jsme se na tom pokoji sešla. Teď už se směju, ale jsem ráda, že tam malej nemusel být dlouho. V době kdy jsme tam byli spolu měl o zábavu postaráno a nebyl zavřený v kleci jak opice. Tam byl jenom v noci, ale kupodivu se mu ta postel líbila, říkal, že je "pirátská" asi měl na mysli "piráta ve vězení" :-) Snad se na dlouho hospitalizacím vyhneme...

Spokojenost asi tak napůl...říkala jsem si, zda by si někdo všimnul, kdyby malej začal krvácet nebo byly nějaké komplikace...rozhodně doporučuju vzít si dovolenou na dobu hospitalizace dítěte...před hospitalizací jsem měla takové tendence, že bych si vzala volno na půlden a šla do práce, abych se jim tam zbytečně nepletla, ale takové myšlenky mě přešly během prvního dne...

Zakončím to v pozitivním duchu. Musím přiznat, že jsem se po 3 letech pořádně vyspala. Nekontrolovala zda si "někdo" sundal mokrou plínu, za "někdo" nemá holej zadek, nebo se odkopal...také jsem se nebudila s rukou či nohou v obličeji...říkala jsem si, že bych měla zajít "za kulturou", když jsem přes noc free, ale nakonec jsem skončila jako vždy doma, ale s tím, že jsem se vyspala do růžova...:-) to se mi zase nějaký ten pátek nepovede, ale vzpomínky zůstanou, že?                                                                                           Takara

Oyama aneb neočekavaný hiking

Máme prodloužený víkend. Od pátku do neděle je volno a sezóna momiji (červeného javorového listí) je v plném proudu. Jedno z míst, které mohu doporučit je Afuri Jinja. Je to chrámový komplex (Shintou), který se nalézá v horách. 

                                               

Cesta tam je v podstatě jednoduchá. Dojedete do Isehara (Odakyuu Odawara Line-směr Odawara) tam sednete na bus, kterým se svezete cca 10-15 minut. Pak od busu v Ooyama Eki vylezete schody, opět se jedná o záležitost 15 minut, ale cesta je lemovaná restauracemi a suvenýry, takže se můžete kochat, ale suvenýry-omijage bych koupila až na cestě zpátky, otevřeno mají až do 20.00, takže to stihnete v pohodě na cestě zpátky. Pak sednete na "cabel car" toto kabelové vozítko má 3 zastávky a jede cca 8 minut na trase: Oyama Eki- Oyama chrám- Afuri Jinja. 

Pro plynulost jízdy doporučuju koupit si Free Pass, bude vás stát 2020 yenů a pouze ho ukazujete a procházíte navíc je levnější, než kdybyste používali dobíjecí kartu SUICA nebo PASMO. 

Rovněž doporučuju nejdříve vyjet nahoru do Afuri Jinja a na cestě zpátky vystoupit u spodního chrámu na zastávce Oyama chrám a stihnout tak nasvícené momiji bez dlouhého čekání. A propo čekání, toho jsme si užili až moc. Narozdíl od loňska, kde bylo zataženo, pršelo a byla mlha tak letos svítilo slunce a tak jsme si užili mraky lidí a fronty, kam až oko dohlédlo. Takže doporučení: Pokud si chcete užít romantiku Oyama na podzim, pak jeďte ve všední den nebo když je normální víkend-neprodloužený myslím. Dále horší počasí, také pomůže....

Co jsme zažili my bylo nepopsatelné: Od Isehara nádraží asi 100 metrů fronta, ale čekání nebylo, tak hrozné cca 30 minut. Podařilo se nám vejít se do dřívějšího busu, protože jsme nepotřebovali sedět a stát se nám chtělo. Jakmile jsme dorazili do Oyama, tak na "cabel car" byla asi 500 metrů fronta a čekalo se asi hodinu. Malej z toho byl dost nesvůj, ale protože pro něj byl zlatým hřebem "cabel car" (lanovka jedoucí po kolejích do kopce a z kopce), tak to vydržel. Vyjeli jsme do Afuri Jinja a tam bylo lidí jako much. Když jsme jeli zpět, tak nás cekala asi 400 metrů fronta (až k záchodům a i na záchody byla fronta až bůhví kam, takže od poledne se na záchod nedalo zajít-doporučuju pít méně a co se dětí týče, tak papírové pleny jsou dobrým způsobem, jak se těmto frontám vyhnout)  a já jsem přemýšlela jestli je dobrý nápad vystoupit ve spodním chrámu nebo ne, ale jelikož nasvícené javorové listí bylo mým zlatým hřebem, tak jsem to riskla a jakmile jsme vystoupili, tak jsme míjeli hrůznou frontu asi 500 metrů...

                                                 

Měla jsem strach jestli se mi podaří vrátit se včas domů. Posledním busem či vlakem...Musím říct, že tato fronta byla nejhorší, už byla tma a zima a ač jsme byli teple oblečení, tak boty a rukavice jsme podcenili. Trvalo asi hodinu a půl než jsme se dostali do "cabel car", které jelo dolů. Bylo to tím, že prázdné "cabel car" se naplnilo nahoře a dole ve spodním chrámů vystoupili jen ti odvážnější, řada lidi, když viděla tu frontu se otočila na podpatku a vlezla zpátky do cabel car.  Takže místa pro lidi čekající ve spodním chrámu byla omezená cca 15 lidi se mohlo svézt. My jsme si zariskovali a nakonec jsme skončili v této frontě, ta byla nejhorší: nohy bolely, byla nám zima, malej už unavenej, takže chtěl nosit. No paráda. Dalším bodem, ze kterého jsem měla strach je poslední fronta na bus. Ale tady jsme měli štěstí, protože jakmile jsme slezli "suvenýrové schody" autobus už čekal a mohli jsme přeskočit frontu, protože jsme se rozhodli stát v busu. Těch 15 minut už vydržíme.

                                     

Z Afuri Jinja se dá vylézt na top hory, trvá to asi 90 minut a cesta je to kamenitá, má 20 "zastávek", ale větší posezení naleznete kolem 13. a 20., a pak až nahoře...Neměla jsem v plánu šplhat nahoru, protože nejsem fanda hikingu, ale řízením osudu jsme se úplně nahoru vyšplhali. Malej řval jako tur posledních 300 metrů, ale jakmile jsme dorazili nahoru dali jsme si "amazake" a "kare raisu", tak už byl jak rybička a dolů šel sám a bez keců... 

Oyama je vysoká 1252 metrů, takže můžu říct, že malej byl nejmenším človíčkem, který lezl nahoru. Všichni ho chválili, jak pěkně leze a byli v šoku, že jsme to dali až nahoru...Taky dostal spoustu sladkostí, vývar zdarma v Afuri Jinja a navrch ještě mikan (japonský citrus podobný mandarince, ale jak už jsem kdysi psala: mikan je japonský produkt, takže se nepřekládá ani jako mandarinka a ani jako small orange)

 

Podzim v Oyama je prostě nádherný i když ho mám raději bez tolika lidí. Příští rok pokud pojedeme, pak už jen na light up v dolním chrámu. Nahoře to stačí vidět jednou bohatě...a na příští rok se pokusím najít další místo s momiji, které stojí za to vidět. Takara