Oyama aneb neočekavaný hiking

Máme prodloužený víkend. Od pátku do neděle je volno a sezóna momiji (červeného javorového listí) je v plném proudu. Jedno z míst, které mohu doporučit je Afuri Jinja. Je to chrámový komplex (Shintou), který se nalézá v horách. 

                                               

Cesta tam je v podstatě jednoduchá. Dojedete do Isehara (Odakyuu Odawara Line-směr Odawara) tam sednete na bus, kterým se svezete cca 10-15 minut. Pak od busu v Ooyama Eki vylezete schody, opět se jedná o záležitost 15 minut, ale cesta je lemovaná restauracemi a suvenýry, takže se můžete kochat, ale suvenýry-omijage bych koupila až na cestě zpátky, otevřeno mají až do 20.00, takže to stihnete v pohodě na cestě zpátky. Pak sednete na "cabel car" toto kabelové vozítko má 3 zastávky a jede cca 8 minut na trase: Oyama Eki- Oyama chrám- Afuri Jinja. 

Pro plynulost jízdy doporučuju koupit si Free Pass, bude vás stát 2020 yenů a pouze ho ukazujete a procházíte navíc je levnější, než kdybyste používali dobíjecí kartu SUICA nebo PASMO. 

Rovněž doporučuju nejdříve vyjet nahoru do Afuri Jinja a na cestě zpátky vystoupit u spodního chrámu na zastávce Oyama chrám a stihnout tak nasvícené momiji bez dlouhého čekání. A propo čekání, toho jsme si užili až moc. Narozdíl od loňska, kde bylo zataženo, pršelo a byla mlha tak letos svítilo slunce a tak jsme si užili mraky lidí a fronty, kam až oko dohlédlo. Takže doporučení: Pokud si chcete užít romantiku Oyama na podzim, pak jeďte ve všední den nebo když je normální víkend-neprodloužený myslím. Dále horší počasí, také pomůže....

Co jsme zažili my bylo nepopsatelné: Od Isehara nádraží asi 100 metrů fronta, ale čekání nebylo, tak hrozné cca 30 minut. Podařilo se nám vejít se do dřívějšího busu, protože jsme nepotřebovali sedět a stát se nám chtělo. Jakmile jsme dorazili do Oyama, tak na "cabel car" byla asi 500 metrů fronta a čekalo se asi hodinu. Malej z toho byl dost nesvůj, ale protože pro něj byl zlatým hřebem "cabel car" (lanovka jedoucí po kolejích do kopce a z kopce), tak to vydržel. Vyjeli jsme do Afuri Jinja a tam bylo lidí jako much. Když jsme jeli zpět, tak nás cekala asi 400 metrů fronta (až k záchodům a i na záchody byla fronta až bůhví kam, takže od poledne se na záchod nedalo zajít-doporučuju pít méně a co se dětí týče, tak papírové pleny jsou dobrým způsobem, jak se těmto frontám vyhnout)  a já jsem přemýšlela jestli je dobrý nápad vystoupit ve spodním chrámu nebo ne, ale jelikož nasvícené javorové listí bylo mým zlatým hřebem, tak jsem to riskla a jakmile jsme vystoupili, tak jsme míjeli hrůznou frontu asi 500 metrů...

                                                 

Měla jsem strach jestli se mi podaří vrátit se včas domů. Posledním busem či vlakem...Musím říct, že tato fronta byla nejhorší, už byla tma a zima a ač jsme byli teple oblečení, tak boty a rukavice jsme podcenili. Trvalo asi hodinu a půl než jsme se dostali do "cabel car", které jelo dolů. Bylo to tím, že prázdné "cabel car" se naplnilo nahoře a dole ve spodním chrámů vystoupili jen ti odvážnější, řada lidi, když viděla tu frontu se otočila na podpatku a vlezla zpátky do cabel car.  Takže místa pro lidi čekající ve spodním chrámu byla omezená cca 15 lidi se mohlo svézt. My jsme si zariskovali a nakonec jsme skončili v této frontě, ta byla nejhorší: nohy bolely, byla nám zima, malej už unavenej, takže chtěl nosit. No paráda. Dalším bodem, ze kterého jsem měla strach je poslední fronta na bus. Ale tady jsme měli štěstí, protože jakmile jsme slezli "suvenýrové schody" autobus už čekal a mohli jsme přeskočit frontu, protože jsme se rozhodli stát v busu. Těch 15 minut už vydržíme.

                                     

Z Afuri Jinja se dá vylézt na top hory, trvá to asi 90 minut a cesta je to kamenitá, má 20 "zastávek", ale větší posezení naleznete kolem 13. a 20., a pak až nahoře...Neměla jsem v plánu šplhat nahoru, protože nejsem fanda hikingu, ale řízením osudu jsme se úplně nahoru vyšplhali. Malej řval jako tur posledních 300 metrů, ale jakmile jsme dorazili nahoru dali jsme si "amazake" a "kare raisu", tak už byl jak rybička a dolů šel sám a bez keců... 

Oyama je vysoká 1252 metrů, takže můžu říct, že malej byl nejmenším človíčkem, který lezl nahoru. Všichni ho chválili, jak pěkně leze a byli v šoku, že jsme to dali až nahoru...Taky dostal spoustu sladkostí, vývar zdarma v Afuri Jinja a navrch ještě mikan (japonský citrus podobný mandarince, ale jak už jsem kdysi psala: mikan je japonský produkt, takže se nepřekládá ani jako mandarinka a ani jako small orange)

 

Podzim v Oyama je prostě nádherný i když ho mám raději bez tolika lidí. Příští rok pokud pojedeme, pak už jen na light up v dolním chrámu. Nahoře to stačí vidět jednou bohatě...a na příští rok se pokusím najít další místo s momiji, které stojí za to vidět. Takara