Po odchodu od manžela z našeho domu v Zamě, jsem se dostala do bydlení financovaného zaměstnavetelem. Byl to malý pokojík s úložným prostorem u stropu (loft), s koupelnou a záchodem v jednom a AC, vařičem rýže a wifi. Takže celkem vzato bylo tam vše. Měla jsem být za co vděčná. Nájem byl jen 6000Kč (voda, elektřina, internet v ceně).
Nakonec jsem dokoupila postel (skládací pohovka bed-sofa), troubu s mikrovlnkou, notebook, stůl, koberec. Takže jsme si žili v pohodě a klídku. Jen to bylo opravdu malé, hodně malé (12metrů čtverečních odhadem s loftem). Proto jsme chodili každou možnou chvíli ven a čas strávený doma jsme minimalizovali.
Nakonec po roce a něco jsem i říkala, že už je čas se osamostatnit a to z několika důvodů. V bytě jste nesměli nikoho nechávat přespat. Stejně tak tam nikdo nesměl mít domácí zvířata apod. Takže celkem opruz. K tomu bych přidala spolubydlící z Filipín, kterým čistota nic moc neříká...Samozřejmě jsou vždy vymalované, oblékané apod. v mnohých případěch stylověji, než se oblékám já...ale pořád je to o tom, že nahoře huj a vespod fuj. Takže švábi byli častými návštěvníky tohoto apartmanového domu. Zvláštní bylo, že jsem byla jediná, kdo je viděl :-(.
Dalším důvodem je, že pokud dostanete výpověď z práce, tak byt musíte opustit též. Pokud vaše společnost z nějakého důvodu skončí, pak "z bytu ven" je ve hře. Takže je lépe do bytu, který vlastní společnost, nejlépe nelézt. V mé pozici to ale byla záchrana.
V domě bylo celkem 8 bytů. Číslování bylo čistě japonské: 101,102,103,105 a stejně tak nahoře: 201,202,203 a 205. Důvod je notoricky známý a má co dělat s fonetickou podobností číslovky 4 a slova "smrt". Můj byt byl v prvním patře úplně vpravo. 105. Na dva roky to bylo moje útočiště, během času stráveného v mikrobytě jsem si šetřila peníze a začala se osamostatňovat.
Přemýšlela jsem nad podnájmem, ale ten se ukázal jako velmi komplikovanou věcí. Potřebujete hodně peněz, ručitele a často vás odmítnou na základě vaší národnosti. Dalším krokem byla koupě starého bytu v danchi (starý panelák, který se po čase zbourá, protože se jedná o bydlení druhé kategorie a velmi staré), po zvážení pro a proti jsem to nakonec zavrhla. Samozřejmě jsem se ptala tam a tady, ale bylo mi řečeno, že mám smůlu jako matka samoživitelka jsem bez šance...
Rozhodla jsem se to raději ověřit...to co lidé říkají, nemusí být nutně pravda a toto rozhodnutí se ukázalo jako správné...lidé rádi mluví i o věcech, které si jenom "myslí" a předkládají své názory jako ověřená fakta...což vám může komplikovat cestu za lepším životem...pokud se tedy budete spoléhat jen a jen na to, co kdo říká...chce to sebrat kuráž a alespoň se zeptat.
To jsem udělala já. Hledala jsem dům, alespoň postavený kolem roku 2000 rozhodně ne 80. léta, ta už jsou riskantní. Takže nakonec jsem našla domeček po rekonstrukci. Co mi je líto, že nemá zahradu (ale to se dá vyřešit, protože máme parkovací místo, které se dá potáhnout kobercem s umělou trávou a květináče už problém vyřeší. ) Dále zeď kolem není moc pěkná, ale i to se dá vyřešit, chce to jen být kreativní. Další věci je, že dům je vzdálen od vlaku 25 minut chůze tzn. na japonské poměry "až moc daleko" nicméně pokud máte kolo jste na místě za 6-10 minut, takže no problem. Kolo lze zaparkovat u nádraží za měsíční poplatek 1500yenů (přibližně 300Kč). Domeček jse z roku 1996 takže 4 roky starší, než jsem chtěla, ale po rekonstrukci, takže v něm nějakou dobu vydržíme...Plánuji minimálně 20let, pak v závilosti na mém stavu (svobodná, vdaná) se dům prodá a koupí se dům nový nebo se starý dům zbourá a postaví se nový a v tom už se dožije...Takový je plán...
Žádné komentáře:
Okomentovat