Podzimní čas beru jako čas reflexe a sebereflexe především...
Spoustu chyb, které jsem učinila, některé jdou odčinit a jiné jsou nevratné a jiné byly nutné v zájmu katarze a očištění...
Podzim hýřící barvami a modrá obloha k tomu je něco, co je nepopsatelné a člověka to energii nabíjí. Nicméně v roce 2019 takových dnů bylo poskrovnu a do mého života se vkradla blbá nálada, ale i depresivní stavy. S komplexy, které mám a s vnitřní nespokojeností sobě vlastní se jedná o smrtelný koktejl. Těžko tomu odolat...Nutno říci, že já jsem se tomu plně poddala a ničila jsem co jsem mohla, pálila jsem mosty, ale s postupem času přišel čas, kdy jsem byla nejen ochotná poslouchat, ale poslouchat s porozumnění. Občas je těžké vidět svoji nezralost a diletanství...Zpravidla chodíte po světě s více či méně nebezpečnými myšlenkami.
Nikdy jsem se za sebe nestyděla. Nikdy jsem se nestyděla za to, že jsem učitelka a nikdy jsem neměla velké ambice ani kariérní sny až jsem potkala někoho, kdo mě motivuje udělat něco ze sebe něco více a být tou nejlepší možnou verzí samasebe...Zdá se vám to povědomé ano dá se říct, že tohle je NY mantra a já na to slyším...Nesnila jsem, protože jsem neměla odvahu jít za svými sny. V podstatě jsem se automaticky posadila na lavičku mezi poražené aniž bych to alespoň zkusila. Přehnaná kritika vlastní osoby, přehnaná skromnost, nedostatek víry ve vlastní schopnosti...to je to co mě formuje a pro co mám jméno "Ms. Mediocre" "Miss průměr"...Co se průměrnosti týče, tak v té jsme si libovala už od školních let. S oblibou jsem tvrdila: Nikdy nebuď v ničem první nebo poslední...
Pokud budeš první budou od tebe dobré výsledky očekávat pravidelně, a pokud zklameš bude z toho haló. Naopak pokud budeš poslední, tak tě každý uvidí jako blba a povede se spousta řečí: "proč se nesnažíš, kdyby ses trošku snažil..." otravné řeči. Takže pro mě byl průměr místo, kde jsem se cítila nejlépe...a když se náhodou ozvala ambice, tak z průměru to jde nahoru pořád ještě dobře. Soustředila jsem se ne na to být nejlepší, ale na to projít. Červený diplom?! Netřeba nikdo se mě nikdy nezeptá na barvu a taky, že nezeptal.
Co se talentu týče, tak jsem nadaná průměrně ve všem. Zacvičím gymnastickou sestavu, zazpívám Truverskou mši, vytvořím výtvarnou práci technikou Informelu, napíšu pohádku, zahraji na flétnu nebo na klavír, předvedu kata: heian nidan karate sestavu...ale vždy to bude průměrné nikdy to nebude nic z čeho si někdo sedne na zadek. V čem jsem dobrá a můžu to říct je: jsem dobrá učitelka (ale ne perfektní) pořád se vzdělávám a studuji. Ale kromě toho přišel čas se sebou něco dělat po všech stránkách. Nejsem na to sama, i když jsem mu dala pěkně zabrat a málem to bylo tak, že jsem na to byla sama.
Podzim zafungoval jako katarze a očištění, stržení růžových brýlí, nastavení zrcadla a nocí bez spánku, kdy jsme mluvili a poslouchali a vysvětlovali. Pak přišel čas pálení mostů a měsíc mlčení během kterého jsme reflektovali konečně viděli své chyby. Popravdě jsem si myslela, že je konec, ale mýlila jsem se. Občas je naděje i tam, kde by ji člověk nehledal a i když s oblibou říkáme slovíčka "nikdy víc", tak pořád platí: "Never say never!" Takara
Po každém podzimu přicházívá jaro a obojí, zdá se, má dobrý smysl :-).
OdpovědětVymazat