Včera jsme se rozloučili s naším malým kamarádem, který s námi zažil všechno možné. Je to smutné, ale jsem ráda, že odpočívá v pokoji, protože celý týden bylo vidět, že nám chřadne. Nebylo to nijak překvapující, protože s námi byl 3 a půl roku. Přesto je to ztráta.
Předtím jsem nikdy křečka neměla ani jako dítě, protože pocházím z rodiny, kde se vedli králíci. Za svůj život jsem měla nebo se nacházelo ve společné domácnosti 5 králíků. Náš první rodinný: Muf, druhý rodinný: Čert, třetí byl jen můj Zrzek no a když jsem se odstěhovala, tak jsem měla dva: jednouchého Bubáka a Škubánka. Oba zůstali v Čechách.
V Japonsku jsem zvířátka nevedla, protože jsem byla pořád na cestách a péče o domácí zvířata je v Japonsku velmi drahá. Pokud jim nic není, tak k němu nechodíte, ale pokud k němu jdete, tak se připravte, že to je na dlouho a peněženka zapláče. Jenže na druhou stranu, co byste pro své zvířecí miláčky neudělali, že? Ne, rozhodla jsem se, žít bez zvířecích přátel. Kupodivu to fungovalo víc jak 5 let. Všechno se změnilo po té, co přišel na svět malej a já jsem se odstěhovala ze Zama City.
Žili jsme tehdy v mikrobytě a zvířata byla zakázána, ale já před Novým rokem 2018 dostala spontánní nápad. Koupíme křečka! Tak jsem měla křečka a malej tehdy rok a 9měsíců měl svého prvního zvířecího kamaráda. Křeček byl miminko narozené v listopadu. Byl to větší typ. Malého jsem se ptala jaké, že mu dáme jméno. Malej jen říkal "maisu" "maisu", tak křeček skončil jako "mai-mai" nebo "Mai-chan" a velmi brzy se ukázalo, že křeček je kluk...no nevadí...
Sympatické bylo, že křeček si nechal od malého líbit šťouchání (snažila jsem se tomu zabránit, jak to jen šlo, ale ne vždy máte děti pod dohledem 24/7, takže jsem ho občas přistihla s prstem v kleci) Byla jsem moc ráda, že si křeček pomohl sám...Následující týdny jsem odpovídala na otázky, co se malému stalo, protože to celkem trvalo, než se malej naučil, že to co dělá se Maimai nelíbí. Trvalo to asi měsíc. A za to jsem Mai-chan vděčná. Hned první lekce života byla pro malého šokující. Přiběhl, brečící, krvácenící a řval: "kanda, kanda" to znamená "kousnul mě" neměla jsem s malým slitování. Dostal, co si zasloužil. A to se stalo ještě několikrát. Nicméně z Mai-chan se nestala kousající mrcha, jak by člověk mohl očekávat v dané situaci. Nikdy mě nekousnul ani omylem a jakmile malej přestal strkat do klece prsty, voskovky, hůlky aj. tak byli kamarádi. Jsem vděčná za lekci, kterou malej od Mai-chan dostal. Poučení bylo jasné: když někomu děláš něco, co se mu nelíbí, můžeš očekávat reakci a ta se ti líbit nebude.
Já jsem samozřejmě musela odpovídat na otázky ve školce. Učitelé nechápali, že nechám křečka aby malého pokousal. Ne, že bych nechávala křečka kousat mé dítě. Ne, ale když mu řeknu, že něco nemá dělat (někam strkat prsty popřípadě šťouchat do něčeho) a on neposlechne, pak je naprosto v pořádku, když mu to křeček spočítá. Není moje vina nebo vina křečka, že malému to nedošlo hned na poprvé...Je dobře, že měl šanci dostat tuto lekci od malého kamaráda, protože se psem bych tohle nezkoušela mohlo by to být fatální.
Po čase jsme koupili morče (neodolala jsem prosbám malého) a tak jsme měli křečka a morče. S morčetem mám ty nejhorší zkušenosti. Morče, které přinesla moje matka bylo jedno z nejmenších a nejslabších z vrhu. Mělo autoimunitní problémy. Kožní problémy. Abcesy a po 3 letech snahy i na veterině viděli, že trpí a nabídli možnost uspání. Po operaci abcesu mu oteklo ucho a prsklo to k tomu se přidala plíseň a nic čím jsem mazala a v čem jsem koupala nepomáhalo. Po této zkušenosti jsem na morčata zanevřela, až do doby rok a půl zpět. Domů jsem si přinesla černé morče, které mělo srdíčko z rezatých chlupů na zadku (pořád to má).
Mai-chan se o morče hodně zajímal. Někdy mu vlezl na hřbet a chtěl se nechat vozit, jenže morče se o křečka nezajímalo ani náhodou a kamarádšoft se nestal. A tak začali žít spolu, ale spíš vedle sebe. Morče bylo aktivní ve dne a křeček v noci a to bylo perfektní pro malého. Rychle se naučil, kdy je správný čas si hrát se svými kamarády.
Čas plynul a Mai-chan oslavil 3. narozeniny. Začal ztrácet chuť k jídlu, ale stále jídlo hromadil. Přestal být aktivní. Začala mu padal srst ve velkém a kůže se mu svraštila, jako u starých lidí. Nejdřív jsem si myslela, že má plíseň nebo tak něco, ale vet mi řekl, že u opravdu starých křečků je to normální. Snažila jsem se ho držet v teple, protože bylo jasné, že mu bez kožíšku je zima.
Poslední týden už se moc nepohyboval a pospával ve svém domečku. Jsem vděčná za možnost být doma a být s ním až do poslední chvíle, i když zvířata chodí umřít do ústraní. Sobecky jsem ráda, že jsme se s ním mohli rozloučit, tak jak si zasloužil.
Smrt zvířecího člena rodiny je velmi bolestivá a děti tuto situaci vnímají. U nás to bylo zvláštní. Večer před tím než Mai-chan odešel jsem mu řekla, že Mai-chan odejde do nebíčka. Používám tu frázi v mnoha obměnách: "Pokud se nerozhlédneš na obě strany, tak půjdeš do nebíčka..." a to ne, že bych byla věřící, ale smrt a myšlenka "ne-existence" je tak děsivá, že chápu, že si lidé tyto myšlenky ulehčovali ideou, že po smrti něco je. Malej nejdřív, že půjdeme do obchodu a koupíme novou Maimai. Vysvětlila jsem mu, že ano můžeme koupit nového křečka, ale to nebude Maimai, protože Maimai bude v tengoku (v nebi). Tehdy mu došlo, že tak jako je máma jenom jedna, tak i Maimai je jenom jedna.
Malej měl spoustu otázek. A já taky umřu? A máma taky umře? Zaobalila jsem to prostě tak, že Mai-chan odejde do nebíčka a tam si bude hrát s dalšími křečky. A až přijde čas, tak všichni jednou půjdeme do nebíčka. Ten večer jsme strávili s Mai-chan a pobrečeli jsme si.
Druhý den jsem Maimai umístila do měkkého polštáře s dečkou. Všimla jsem si, že Mai-chan hůř dýchá, byl čas se rozloučit. Ani ne za 15minut Mai-chan odešel ve spánku. Pobrečela jsem si, ale malej ne. Nebrečel. Vzal to až bych řekla chladně. Nevím, zda to brát jako, že to nechápe (protože včera jsem měla pocit, že to chápe velmi dobře) a nebo že se přes to přenesl s lehkostí autisty a ADHD. Netuším, ale pro mě to bylo nesnesitelné...
Vystrojili jsme mini-pohřeb, protože náš křeček domácí, naše Mai-mai si to zaslouží...Vybrala jsem strom v parku, kolem kterého každý den chodíme. Je to borovice s velkou prasklinou uvnitř. Mai-chan jsme uložili pod tento strom. Do praskliny jsme dali kytičky. Rozloučení jaké si Maimai rozhodně zasloužila.
Žádné komentáře:
Okomentovat