Omiyamairi aneb první návštěva v shintó svatyni

Život Japonců se točí kolem práce a volna, kterého je méně, než v jiných zemích, ale to se nedá nic dělat, protože smyslem života Japonce je pracovat až do smrti. Tento přístup se pomalu ale jistě mění, protože mladší Japonci už chtějí spíše balanc mezi prací a rodinou. Běžné půtky generací se týkají generace Shówa a generace Heisei. O co jde? Jde o lidi, kteří se narodili do ledna roku 1989, kteří se narodili v tzv. Showa éře a lidi, kteří se narodili od ledna 1989 až do 30. dubna 2019. V budoucnu očekáváme žehrání lidí Heisei na lidi z éry Reiwa, jak už to tak bývá. Předchozí generace byla ta lepší, pracovitější, měla lepší způsoby a byla lépe vychovaná. Jak jinak. 

Volna, kterého máme jako šafránu si užíváme maximálně. Státní svátky jsou nenáboženského charakteru, protože volno má být pro všechny. Z toho důvodu je Golden Week červeně v kalendáři, zatímco Obon week v létě není, protože se jedná o náboženský svátek. Většina Japonců věřících či nejvěřících sledují kalendář a shintou oslavy. Když se malý Japonec narodí, tak ku příležitosti 31 dní v případě chlapců a 33 dnů v případě dívek se slaví. V čase od 31-33 dnů života až do 100 dní života se vykoná návštěva chrámu (budhistický) nebo svatyně (shintoistický). Většina lidí dává přednost Shintou, pokud nejsou vedení k budhismu více. Nicméně pokud člověk v Japonsku zemře, tak obřad posledního rozloučení probíhá v budhistickém chrámu a to bez ohledu na vyznání. 

Zpět k první chrámové či svatyňové návštěvě. K čemu by se to dalo přirovnat je něco jako křtiny. Sejde se celá rodina z obou stran. Formální oblečení je nutností. Miminko se strojí jako na křtiny a přes něj a přes babičku se přehazuje kimono. Ano, během ceremonie drží miminko babička a to ze dvou důvodů. Matka odpočívá po porodu a symbolizuje to roli babičky, která bude v rodině zastávat roli pečovatelky. V Japonsku je zvykem, že po porodu přijede matka ženy a pomáhá s miminkem a domácností. Někdy zůstane jen pár týdnů a někdy i měsíců. 

Podobný zvyk funguje v řadě asijských zemí. Kdy se o děti stará více babička než jejich vlastní matka. Samozřejmě není to pravidlem, záleží jak daleko tchýně bydlí, jak je zdravá apod. Některé matky se starají o své děti raději samy, je to případ od případu. Je ovšem nutné mít na paměti, že starší ročníky Japonců doma nehnou ani prstem a to doslova, takže celá domácnost a péče o novorozeně a manžela (jako o další dítě) může být značně náročná...a pak se o těchto nešťastných ženách a smutných osudech jejich dětí dočítáme v novinách...Mladší Japonci jsou jiní, otcové jsou více s dětmi a více pomáhají. Ovšem generace těsně před 40tkou je ta starší, která očekává plný servis a fulltime práci od své polovičky. Najdou se samozřejmě výjimky, tak jako všude. Nic není 100%. 

V mém případě návštěva svatyně proběhla v úzkém kruhu rodinném a byla jsem za to ráda. Mimčo jsem si nesla sama a bylo mi fajn. Ve svatyni jsme vykonali příslušný obřad. Po obřadu se šlo na oběd a nakonec do fotostudia, kde jsme fotili do speciálního alba. Fotky byly super předražené. Jak je to jednou za život, tak to stojí za to a to do slova.

Po obřadu byl malej obdarován. Dostal svůj první jídelní set. Byl s mašinkou Tomášem. Byl tam tác, talíř, miska a hrneček. Bylo to velmi milé. Naše omiyamairi proběhlo v Zama Jinja, což je lokální chrám v Zama City. Je to jeden z hlavních chrámů v Zama City, takže na Nový rok se tam schází skoro celá Zama. Já jsem tam nebyla už tak 4 roky a až skončí nouzový stav, bylo by fajn svatyni zase jednou navštívit. Už jen proto, že jejich omikuji jsou v dřevěných pouzdrech ve tvaru ryby, která je nalakovaná na červeno. Ryba je znak Ebisu, který je patronem rybářů a dětí, takže velmi příhodná svatyně pro konání Omiyamairi.  Takara