V Japonsku jsem bezmála devět let a po čas mého života tady mi na mejl chodí dotazy typu, jak se tady živím. No přišla jsem sem jako vdaná paní a první dva měsíce jsem byla bez práce a bez znalosti Japonštiny. Takže mě živil ex-manžel a mé první kroky vedly do kurzů Japonštiny, které pořádají dobrovolnící a bylo to jedna lesson za 100 yenů tzn. 20 Kč ale kvalita hodin byla malá. Většinou to bylo jako schůzky alkoholiků jen tady to byly schůzky gaijinů (cizinců)...ovšem na hledání nových přátel či kontaktů je to perfektní místo. Zde jsem potkala Jill Američanku ze základny. Manželku vojáka přivydělávající si jako učitelku hudby.
Ta předala můj životopis ve škole, kde sama pracovala.
Bylo to perfektní místo, jen 20 min chůze od nádraží. Pozice byla asistent učitel. Majitel školy se divil, že se s takovým životopisem ucházím o pozici asistenta, ale brzy bylo jisté, že se svojí AJ budu muset něco dělat. Pro mezinárodní školku to co jsem se naučila nestačilo ani zdaleka a někteří jednodušší jedinci mi to dávali pořádně sežrat. Musela jsem zamakat a to hodně rychle. Po incidentu s jedním rodilým ubožákem jsem tuto práci vzdala.
Další zaměstnání jsem našla přes gaijinpot. Dnes už vím, že firmy, které často někoho hledají jsou firmy, odkud se zdrhá a tedy pokud možno, takovým se vyhnout. Byla to indická mezinárodní školka. Co mi vadilo bylo poslouchání za dveřmi, donášení apod. Opravdu nechutné. Majitelka pěla ódy na určitou učitelku, ale jakmile se tato učitelka otočila zády a odešla, tak byla označená za neschopnou a hroznou. Indičtí rodiče byli kapitola sama o sobě, při rozhovoru s nimi byla pohoda a za 30 min. už si to špacírovali za majitelkou se stížnostmi, ale do očí nikdy nic... Důvodem proč jsem odešla bylo, že jsme dávali dětem domů jejich domácí akvárka: potravinářské barvivo (modré) a olej v pet láhvích. Moje asistentka, která měla odeslání láhví domů na starost jim nezalepila víčka a protože ona byla asistentka a já hlavní učitelka, tak to byla moje chyba. Vskutku byla, protože jsem jí věřila a neskontrolovala jsem to po ní.
Během roku se toho semlelo hodně. Měla jsem stížnosti na svoji osobu, protože jsem po asistentkách chtěla práci a jim to vadilo. Nebyla jsem hrubá, ale když asistentka šla s dětmi na záchod a ony tam běžely jako stádo volů, tak jsem jí řekla, zda by byla tak hodná a na děti dohlídla. Ona řekla, že ne a dala výpověď...a jako důvod zmínila, že jsem na děti přísná (to je pravda, ale ne abnormálně, nicméně v Číně děti až do školních let rozmazlují, takže chtít po dětech, aby vzorně seděly a psaly do písanky nebylo nic pro ni...ani pro mě ne, ale nebyl to můj nápad...takto škola prostě fungovala) Po roce jsem toho měla dost a práci jsem vzdala. Začala jsem cítit, že práce v mezinárodních školkách není nic pro mě.
Příští práce byla v japonské školce. Majitelka byla velmi svá. Kojení je přirozená věc, ale asi bych to nechala až po interview. Pozice byla učitel ve školce a školka byla anglicko-japonska. Majitelka byla velmi přísná a velmi nepředvidatelná. Spoustu věcí jsem nemusela. Nucení dětí do jídla, až se pozvracely. Všechny děti byly "pravoruké" a ty, které praváci nebyly, ty byly přeučovány. To mi bylo silně proti srsti, ale proč jsem skončila bylo, protože když jsem otěhotněla bylo mi řečeno, že "těhotnou učitelku" nepotřebují. Vtipné bylo, že sama byla těhotná. Majitelka mi zkrouhla hodiny bez konzultace, a pak na mě nehorázně řvala při každé příležitosti. Řvala tak moc, že ji museli klidnit ostatní učitelé. Potratila jsem...a v práci jsem skončila...
Později jsem se dozvěděla, že umřela na rakovinu a nechala za sebou dvě malé děti, o které se stará její manžel a sestra. V podstatě se snažila o vytvoření anglické státní školky a v té době to bylo velmi těžké. Ten sen si splnila, ale měla spoustu dalších, které se jí splnit už nepodařilo. Vztahy stranou...bylo mi to líto...
Trvalo mi nějaký čas, než jsem našla další práci a tentokrát v learningovém centru. Byla to školkam, kde fungovali ALT a měli specifické požadavky, které jsem byla ochotná plnit. Problém byl s příliš ambiciózními cizinci. Dostala jsem svojí školu, ale z nějakého důvodu se o tu školu zajímali i ostatní ALT. Moje pozice byla hodně nejistá, jak jsem si všímala, že se někteří ALT opravdu snaží se tam dostat...Budova byla celá nová a tak pracovat tam bylo lákavé.
Dali mě do třídy s Japonkou, která se od počátku chovala divně. Měla jsem podezření na mentální onemocnění. Což se potvrdilo později. S dětmi třásla, strkala jim jídlo do krku doslova. Měla jsem s ní řadu problémů, kdy mě obvinila z něčeho, co jsem neuděla a po třech měsících jsem byla vyklepaná jako ratlík, co se zase stane. Důvod proč jsem skončila, byl fakt, že mě fyzicky a slovně napadla. Firma to zametla pod koberec a ji přesunuli do jiné školky, ale omluva žádná a to mě dost drásalo. Později jsem se dozvěděla, že pokud má někdo mentální problém a někoho napadne, tak ho policie nechá jít s tím, že pokud na to má papír, tak je nepostižitelný. Týká se to ADHD a autismu. Pokud se jedná o malý incident, tak se tím policie odmítne zabývat, proto se to firma snažila zamést pod koberec.
A důvod napadení? Údajně jsem jí v její choré mysli pořádně nepozdravila...Měla jsem říct "dobré ráno" a uklonit se. Jenže v této školce se nikdo neklaněl, takže nebyl důvod se klanět. Ona se na mě přiřítila a grabla mě za ruku a začala se mnou třást. Prý mě i mlátila, toho jsem si nevšimla, byla jsem v šoku. Jeden učitel vlezl mezi nás a oddělil jí ode mně. Vše před dětmi a rodiči. Byl to mazec a já jsem se z toho dostávala dost dlouho. Byla jsem vdaná, takže jsem se nemusela bát měnit zaměstnání a já jsem toho možná až zneužívala, ale těžko říct. Během 4 let 4 práce, to je až moc střídání na můj vkus, ale pořád jsem hledala, co by mi vyhovovalo nejlépe. Přecejen budu pracovat až do smrti, takže to musí být snesitelné.
Otěhotněla jsem a manželství nevydrželo. Odstěhovala jsem se, když bylo malému 8 měsíců získala jsem práci v anglicko-japonské školkce, kde jsem zůstala 3 roky. Díky tomu jsem byla schopná získat hypotéku. Práce byla náročná, byla jsem vedoucí učitelka a nad sebou jsem měla ředitelku. Co se dalo psát anglicky, to jsem psala. Dále jsem dala dohromad blog a připravovala jsem veškeré akce během roku a též výtvarné práce. Jako cizinka to byla nejlepší pracovní pozice, jakou jsem mohla mít. Nicméně single mother pracující 9 hodin v kuse, a pak ještě doma: papírování, dekorace, plány apod. K tomu dítě s autismem (lehčí formou) a ADHD...po třech letech jsem měla opravdu dost.
Hned jsem našla práci v Tokyu v mezinárodni akademii pro děti předškolního věku. Tam jsem byla dva měsíce a bylo mi řečeno, že protože mám dítě, tak se na mě nemohou spolehnout. Kromě mě a majitelky nikdo neměl děti, takže chápu. Single a bezdětní jsou mnohem více atraktivní pro zaměstnavatele. Byla to hořká pilule, ale přikládala jsem to Tokyu. Tokyo má vyšší nároky a do práce jdete vždy...i třeba polomrtví...omlouvá vás jen vaše úmrtí nebo úmrtí v rodině jinak nemáte nárok. Nemocné dítě? Nezájem...ošetřovačka se tu nevede a když vede tak máte 5 placených dnů na celý rok...
Během 4 měsíců jsem měnila práci hned dvakrát. Byla jsem opravdu na dně. Otevřely se mi dveře v podobě "státní školky" byla to šance k získání japonské kvalifikace a tedy k bytí pouze "učitelky ve školce". Opět jsem byla na pozici asistentka, protože evropská kvalifikace se v Japonsku neuznává...
Bohužel šanci jsem nevyužila. Opět problém s Japonkou. Jakmile je Japonka přes 40 neprovdaná a ani nerozvedená, tak můžete čekat problém. Problém této paní byla "hysterie" a to myslím osobnost zvanou "hysterka" její konverzační tón byl křik a bylo toho až moc. Měla jsem s ní incident, kdy na mě křičela: "ať netahám dítě za ruku", odvětila jsem, že nikoho za ruku netahám. Nicméně problém byl na světě. Bylo to v době, kdy jiný cizinec byl obviněn z mlácení dětí a já jen trnula, kdy mě někdo nahlásí kvůli této hysterce. Protože co se stalo. Šla jsem s ročním dítětem za ruku a dítě si náhle sedlo. Já jsem to zaregistrovala a zastavila jsem. Nicméně zezadu do mě někdo vrazil, tak jsem se podívala dozadu. Otočila jsem hlavu a ona začala hysterčit, ať dítě netahám. To vše před těhotnou maminkou, která tam byla na prohlídce školky.
Řešili jsme to na meetingu, kdy jsem řekla, že chápu, že měla obavy, ale mohla mi to říct jinak. Ve školce se nemá křičet a už vůbec ne před dětmi a rodiči. Ona kývala hlavou, ale o pár dní později mi řekla, že v příručce pro učitelky se píše, že v emergency časech se může křičet. Odvětila jsem jí, že "emergency" se myslí: vetřelec s nožem, požár nebo zemětřesení. Prostě chybu neuznala a já už jí měla plné zuby...
Komunikace s ní byla "já o voze, ty o koze". Ve třídě se pozvracelo dítě a schytalz to hračky, koberec a podlaha. Začala jsem uklízet, ale pro úklid platí zvláštní pravidla, takže jsem se zeptala zda mohu koberec dát do pračky na vyprání...Ona začala vysvětlovat: nejdřív vytřeš podlahu, pak uklidíš hračky a potom koberec. Říkám jí: děkuju, ale na to jsem se neptala. Ptám se, zda se koberec pere nebo ne? Nehledě na fakt, že dřív než začnu vytírat, tak nejdřív odstraním vše poblité z podlahy, a až pak vytírám, to je snad stejné po celém světě...Měla jsem dost...
Miluju práci s dětmi, ale s kolegyněmi to bývá na mašli. Své práci jsem dala vše a možná i víc. Nicméně v tuhle chvíli si dávám pauzu a po 15 letech ve školství bych řekla, že mám nárok a je čas zkusit i něco jiného...
A co teď dělám? Dělám něco, co jsem si myslela, že nikdy dělat nebudu...Jsem učitel AJ v mateřských školách a jeslích. Jj. Never say never! Moje pracovní náplň je navštívit dvě školky za den. Tam učím děti od roku do 6 let a bývá to 5 tříd. Každá třída má specifický čas daný věkem dětí. Protože roční dítě se 30 minut soustředit nebude. Zpíváme, tančíme a učíme se anglická slovíčka. ABC a počítáme. Ráno 2 hodiny plus mínus a odpoledne 2 hodiny plus mínus. Mezi školou ráno a odpoledne bývá hodinový dojezd vlakem a spadá tam i hodinová přestávka. Cesta do ranní školy a z odpolední školy trvá cca hodinu. Tzn. 4 hodiny a půl učím, a další 3 a půl hodiny cestuju. Během cesty vyplňuji reporty a plány, ale doma už nedělám nic.
Práce je to snadná a ohodnocená mnohem lépe než všechný předchozí. (dostala jsem se přes hranici 50 000 Kč, dosud jsem vydělávala cca 30 000Kč) Myslím, že jsem našla, to co mi vyhovuje nejvíce, ale je to firma sídlící v Tokyu, takže už mám problém s absencí, kvůli malýmu. Teď jsem byla schopná udělat nulovou absenci 3 měsíce po sobě, tak doufám, že budu schopná získat nový kontrakt v červenci.
Ovšem koketuji s myšlenkou vlastního byznysu. Něco jako pořádání Narozeninových Oslav (tématických: Piráti, Tropy, Moře, Vesmír, Starodávný Egypt, Cirkus, Farma, Princezny atd.) Další nápad je pořádání AJ lekcí ve vlastním domě, pořád mám jednu místnost volnou, takže bych tam mohla mít třídu. :-) Dostala jsem se do etapy života, kdy se chci realizovat...:-) Takara
Žádné komentáře:
Okomentovat