Daily Life Japan: Jak získám PR status v Japonsku?

Dnes k tomu, jak se zbavit víza a získat trvalý pobyt. Běžně se uvádí, že PR se dá získat jen po 5 letech, kdy budete mít prokazatelnou pracovní historii a bude zjevné, že jste schopni ptalit své účty a v Japonsku fungovat. V případě "spouse and child of Japanese national" tzv. "manželského víza" je to trošku jinak. I tady platí oněch 5 let, ale pokud se vám narodí dítě, tak si o PR můžete zažádat i po roce žití v Japonsku. Já jsem si zažádala po skoro 4 letech a v současné době čekám, zda mi bude vyhověno nebo ne. Narozdíl od víza, kdy posuzování výza je hotovo v horizontu max 2 měsíců, tak PR status se prověřuje 4 až 6 měsíců a v případě zamítavého postoje je možné se odvolat.

K čemu je PR dobrý? Tak určitě se hodí v případě problémů v manželství či rovnou rozvodu. Protože po rozvodu vaše vízum skončí a vy můžete zůstat na území Japonska údajně 6 měsíců (ta doba je určená na možnost změny víza např. můžete získat vízum na své dítě, které má japonské občanství, ale to jen v případě, že vám dítě svěří do péče, jinak máte smůlu a další možností je pracovní vízum, ale tady bývá problém se sponzoringem a celkově s nalezením práce pokud vaše Japonština není až taková nebo si nevěříte a ten telefon prostě nedáte a nezavoláte si o práci.

Jenže PR si musíte vyřídit v době, kdy s manželem nejste na kordy, protože po vás budou chtít manželovi dokumenty (které můžete vyzvednout osobně), ale taky chtějí jeho čestné prohlášení a podpis, takže pokud už jste třeba rozhádání, tak už je pozdě. V tomto případě je prostě lépe myslet na zadní kolečka a raději si PR vyřídit dříve ne se po něm shánět až přijdou problémy...to už je totiž pozdě..

V mém případě jsem získala PR status před Vánoci 2015, což je pěkná oslava uzavření mého 4.roku v Japonsku. Karta má platnost na 7 let, což mě nutí k zamyšlení, zda budu obnovovat kartu, pak na městkém úřadě nebo na imigračním. A zda po 7 letech budu muset zase platit 8tis. Vízum tedy už nemám, ale po 7 letech musím řešit, že platnost karty (je to z důvodu výměny fotografie, tak aby odpovídala aktuálnímu vzhledu) skončí v roce 2022. Jednou z podmínek pro získání japonského občanství je získání PR (trvalý pobyt), ale o tom neuvažuji, protože Japonsko stále vede pouze jedno občanství, takže před získáním českého občanství bych se musela vzdát toho českého. Česko umožňuje mít dvojí občanství, ale Japonsko stále ještě ne, maximálně dostanete krátkou periodu na vzdání se občanství a děti ze smíšených manželství mohou mít občanství dvojí do cca 20 let (20. rokem se stává Japonec dospělým, do té doby je veden jako mladistvý) ale údajně lze toto prodloužit až do 22. roku, každopadně po té se i toto dítě ze smíšeného manželství musí rozhodnout pro jedno.

Co je třeba pro vyřízení PR?

1) vyplnit formulář (AJ/JP)

2) čestné prohlášení: vyplní manžel, který je garantem

3) výpis z matriky (kdy byl sňatek)

4) platba daní - manžel

5) potvrzení o zaměstnání - manžel

6) občanský výpis - manžel

7) pas, fotka

Seznam je možné si vyžádat na imigračním. Rozhodnutí vám přijde v rozmezí 4-6 měsíců. Mně přišlo po 4 měsících jako krásný dárek k Vánocům. Přijde vám tzv. "hagaki" (pohlednice), kde máte zaškrtnuté vše, co si máte vzít s sebou. Zpravidla je to pas, starou kartu "občanku" (zaryuu ka-do), a pak ještě formulář na které bude nalepená známka v hodnotě 8000yenů (je to ta nejdražší akce, kterou na imigračním můžete vykonat :-) nevím jak získávání občanství, ale mezi změnami víz, prodloužení vízu, je PR status ten nejdražší ). Přijdete na imigrační a předložíte pas, zaryuu kartu a hagaki, který vám poslali. Oni vám vydají formulář, většinou už to vyplní za vás a vy jdete na místo, kde prodávají cenné známky. V ShinJurigaoka imigračním je tohle místo v druhém patře (počítáno pojaponsku, kdy přízemí je značeno 1) hned za prosklenými dveřmi. Známku nalepíte na formulář, a počkáte až vyvolají vaše číslo, které vám bylo přiděleno. Po kontrole údajů jdete domů. Nashledanou za 7 let :-) Takara

Daily Life Japan: Může být eikaiwa nebezpečná?

Přemýšlíte o práci soukromého učitele na volné noze?

Máte profil s fotkou na největší website FindStudents.net, tak dobře čtěte.

Tento web je určitě dobrá věc a můžete příjít k dobrým penězům, nicméně risk v případě, že jste žena, není dle mého názoru úměrný zisku. Problém je, že zatímco vaši studenti profil mít nemusí, a tak tedy nevidíte ani s kým si píšete, přes email (email není veřejný, z website vám přijde email, že ten a ten chce zkusit trial lesson a jeho kontakt, takže si můžete vybrat, zda ho kontaktujete a někdy vám napíše student přes zmíněnou stránku sám. Jakmile spolu komunikujete, tak můžete být překvapení, že očekávajíc studentku na vás čeká student, což je způsobeno tím, že v Japonsku existuje spousta tzv. unisex jmen takže Yuki může být jak muž, tak žena. Takže pokud se nezeptáte, můžete být velmi nepříjemně překvapení.

Tak a teď už se dostávám ke své zkušenosti. Studentů jsem měla pár, ale většinou byli tak zaměstnaní, že z učení sešlo, protože vyučování angličtiny kolem půlnoci není opravdu můj styl. A řadu jsem odmítla už na emailové bázi. Brala jsem spíše ženy, ale učila jsem i pár vysokoškolských studentů. Někteří se stali mými kamarády, některé vedu na FB mezi přáteli, ale dosud se mi nestalo, abych měla problém s nějakým studentem, až dosud. Přiznávám, že jsem ve své dobrotě udělala xchyb, kterým jsem si tento problém vykoledovala, takže ano jsem vinna svou blbostí.

Přišel email od člověka Hiromi celý email byl psán v AJ a jméno bylo psáno latinkou (takže jsem se mylně domnívala, že ono "mi" bude tahle kanji 美, která se používá v dívčích jménech) Připravená jsem byla tedy na studentku, které jsem tedy dala svoje číslo. Jaké bylo moje překvapení, když se mi v telefonu, jak jsme se hledali na nádraží ozval mužský hlas. A na zastávce na mě čekal velký chlapík kolem 40tky. "No nic, stane se," pomyslela jsem si a vyrazili jsme do Starbucks. Ještě že tak.

Měla jsem s sebou Ayata, tak jako vždy. A jakmile jsme tam přišli, tak pán začal, že za mě zaplatí to a ono, což jsem odmítla. Nenechávám za sebe platit nikoho ani své BF jsem nikdy nenechávala za sebe platit (ne že bych byla nějak extra feministka, to vůbec, ale co se peněz týče, tak si myslím, že pořádek dělá přátele a prostě mám ráda, když si své účty platím sama. Co se placení v restauraci týče, tak je super, když ženy volající po rovnoprávnosti, nejsou ochotny zaplatit půlku účtu...to mi přijde celkem vtipné, ale to jsem hoooodně odbočila) Takže pozvání jsem odmítla.

Měla jsem připravenou lekci na slovíčka, gramatiku a jednalo se o světové zprávy, takže vcelku zajímavá témata, ale tohohle pána zajímalo jen to, jak to mám: rodinný stav, jestli nechci manžela opustit apod. Takže jsem ho musela několikrát napomenout, že o tom se nehodlám bavit a už jsem věděla, že tohoto studenta už po druhé vidět nemusím. Ale mělo být hůř.

Tak na mě začal "jen tamk mimoděk" sahat. Ač veřejné místo, tak se snažil mě osahávat. Nohy pod stolem, pač stůl je malý a hosté u něj sedí celkem blízko. Už to bylo ke konci hodiny, tak jsem nedělala scény, ale důrazně jsem řekla, že se mi to nelíbí a ať přestane. Pak jsem se rozloučila a odešla s tím, že příští hodinu jsem nedomluvila. Jenže udělala jsem chybu a v domnění, že jde o ženu, tak abychom se snáze našli na naši první lekci, jsem mu dala svoje číslo. A skutečně první hovor přišel hned ten večer.

Během hovoru jsem se snažila být slušná a sdělit mu, že další hodinu s ním nemám v plánu. On, že by mě rád viděl, že můžeme jít na večeři. Odvětila jsem, že jsem vdaná a že nemám zájem. On začal: "proč jsem tak chladná, že by mě na rukou nosil apod." "No dopr..," pomyslela jsem si...Celkově telefon trval 16 minut a já jen opakovala: " ne, že nemám zájem." A on, že mě zve k sobě domů apod. Pročpak asi?! (řečnická otázka) Tenhle chlap očividně neví, že ne znamená ne. Nakonec hovor skončil, ale k mé "velké radosti" mi sdělil, že zase zavolá. :-( Což samozřejmě splnil. :-(

Tentokrát jsem vzala rozum do hrsti, jeho číslo jsem si uložil,a a když volá, tak to nezvedám. Blokovat ho nemůžu, protože kdyby zjistil, že ho blokuju, tak mi bude volat z jiného čísla a je risk, že mu to zvednu. Ten risk je tam i tak, protože už dva měsíce mu telefony nezvedám a jeho hovory se stupňují. Zatím rekord je 12 hovorů za jeden den plus 3 zprávy na email ten samý den. Takže pokud mi volá číslo, které neznám, tak ho raději nezvedám, pokud mi něco chce zavolá znovu. Nicméně celá situace je velmi nepříjemná. Brečet nemůžu navezla jsem se do té situace sama.

Je pravda, že někteří Japonci si pletou eikaiwu (hodiny aj konverzace) s romantickou schůzkou a nebo žijí v přesvědčení, že cizinky je snadnější dostat do love hotelu, čemuž hojně přispívají některé ruské dámy, které se tak opravdu chovají...:-(

V mém případě jsem chráněná před takovými nabídkami, protože s sebou beru vždy malého. A s malým dítětem na love hotel jít prostě nemůžete, ale ani přítomnost mimča mě neochrání před Japonci, kteří hledají lásku, ale na špatném místě...Od známých-žen jsem slyšela mnoho příběhů o tom, jak byly obtěžovány na hodině, dostávaly nabídky k sňatkům apod. Ale zpravidla tyto nabídky přicházely od mužů, o které by ani Japonky neopřely kolo, takže šance najít přítele, pokud jsem mladá a svobodná cizinka, tu určitě je, ale sama to nevidím moc růžově :-)

Do problému jsem se navezla sama, takže čtěte a poučte se z mých chyb. Fotka na profilu je cesta do pekel, i když tady jsem neměla na výběr protože website fotku vyžadovala a já jsem zoufale chtěla práci. Nicméně profil jsem po této zkušenosti zrušila a založila na stránce, kde fotka není potřeba. Dále jsem se nezeptala, zda Hiromi je žena nebo muž a automaticky jsem předpokládala, že se jedná o ženu. To byla velká chyba a úplně největší blbost byla, že v zájmu snadnějšího "najití se na nádraží" jsem sdělila svůj telefon. To jsem neměla dělat, protože jsou cesty, jak se dá z telefonního čísla zjistit adresa apod. Záleží na tom koho znáte...Takže moje blbost.

Takže co dělat v případě, že jste soukromá učitelka AJ

1) žádná fotka na profilu!!!! (kdo chce studovat aj vaši tvář vidět opravdu nepotřebuje)

2) nesdělovat telefonní číslo (dostupnost komunikace, snažžší komunikace k tomu svádí, ale cena je vysoká...)

3) pokud nepotřebujete nutně peníze, tak brát pouze studentky (od studentek vám pravděpodobně nebezpečí nehrozí)

4) pokud berete muže, tak chodit vždy na veřejná místa (knihovna, kavárna apod.) nikdy nezvat k sobě domů a nechodit ke studentovi domů...(abyste pak neposkytovaly i jiný servis, než je ten lektorský)

5) pokud už z nějakého důvodu student na vás číslo má (zpravidla dřív či později mu číslo dáte, kvůli jednodušší komunikaci "sorry přijedu později" nebo tak něco) a zjistíte, že je "divnej",tak si uložte jeho číslo (blokace nemá smysl a akorát ho blokací rozdráždíte a bude vám volat z jiných čísel nebo vaše číslo dá na nějakou porno stránku apod...nikdy nevíte)

6) archivujte hovory, emaily apod. (jako důkaz pro policii, ta už bude vědět, co s tím)

7) jakmile těch hovorů bude víc než je zdrávo a přibudou i výhružky, tak se vydejte směr policie. Nenechejte to zajít do

situace, že bude čekat před vaším domem...to už je pozdě...

V Japonsku je stalking trestný a je není ojedinělou situací...je těžké udělat typologii stakerů, v novinách se často píše o lidech bez práce, kteří si vyplňují stalkingem volný čas, ale rozhodně si nemyslím, že "žádná práce"=stalker...někteří stalkeři jsou jen po lásce zoufale toužící muži, kteří prostě nemají štěstí, jenže můžete narazit na někoho hodně nemocného a nebezpečného, takže si dávejte pozor. Co se mě týče, tak jsem s eikaiwou skončila. Ten risk, že udělám chybu a dám své číslo někomu, kdo by ho mít rozhodně neměl, je příliš vysoký a raději si budu vydělávat peníze jinou cestou. Co se mé zkušenosti s daným člověkem týče, tak zatím probíhá vše JEN obtěžujícími hovory a emaily, protože ten můj je celkem busy a má práci :-D :-D :-D Nicméně pokud by hovory přesáhly 20 za den, tak se vydám na policii. Zatím je to snad ještě dobrý...Snad...

Na závěr bych chtěla říct, že tohle je první případ za 4 roky, co mám vedený profil, ale je pravda, že řadu studentů jsem ani neviděla a odmítla rovnou v emailu, protože jsem v tu dobu měla práci na plný úvazek. Takže jsem se touto cestou sešla s 10 studenty během 4 let, takže to není dost studentů na to, abych mohla dělat závěry, zda můžete nebo nemůžete narazit často na člověka, který se stane vaším stalkerem...Story o tom, že se to děje jsou časté, ale studie na tohle téma nikdo nikdy nedělal, takže těžko říct, zda je šance, že se potkáte s někým takovým vysoká nebo ne. Pokud vyučujete "eikaiwu" tak přeji hodně štěstí! A hlavně štěstí na běžné studenty, kteří od vás budou chtít jen a jen Angličtinu. Vyučování "eikaiwy" má určitě své kouzlo a jedná se o velmi zábavný způsob obživy, pokud je vše v pořádku, takže hodně štěstí. Takara

Jak se rodí v Japonsku (vzpomínka z roku 2015)

Už je to 5 let, co se mi narodil syn ve 36 týdnu těhotenství. Byl maličky 45cm/2810g. Porod to byl můj první, před tím jsem za sebou měla jedno zamlklé těhu, ze kterého jsem si odnesla trauma, protože doktor mi řekl, že jsem "zabila" své dítě tím, že jsem pracovala a můj ex-manžel mu věřil, protože když to říká pan doktor, tak to musí být přece pravda, že...

       

Další těhu se zadařilo asi půlroku poté...těhu jsem snášela v pohodě po fyzické stránce. Kontroly byly v prvním trimestru co 4 týdny, v druhém trimestru co 3 týdny a ve třetím trimestru co 2týdny. Od 36.tt měly být co týden, ale tam už jsem se nedostala. Fyzicky jsem na tom byla velmi dobře, jen mi chutnalo a výsledkem bylo, že test na cukrovku jsem musela dělat dvakrát, ale nakonec jsem těhu cukrovku neměla. No a z 63kg jsem se dostala na váhu přes 80kg a pak už jsem se přestala vážit. 

Při každé návštěvě vás zváží, změří vám tlak a dáváte moč. Testují vás na chlamydie a také na protilátky na zarděnky. Měří cukr v krvi. Screeningy se tu nedělají. Pokud ho chcete musíte si zažádat a zaplatit. Běžně se nedělají. O tom zda máte postižené dítě se dozvídáte v průběhu těhotenství, ve chvíli kdy už potrat není možný. Nebo až po porodu. I kdybyste termín pro potrat náhodou stihly, tak vám ho nemusí provést, protože z tohoto důvodu se potraty v Japonsku neprovádí. K potratu musíte mít i souhlas otce, což vám znemožní mít potrat v případě znásilnění (leda, že byste zfalšovaly podpis násilníka). Proto řada Japonek si raději porodí doma, a pak dítě vyhodí do smetí...Finanční stránka hraje svou roli též. Za potrat zaplatíte cca 50000Kč. Záleží v kterém týdnu na  něj jdete a zda zůstanete v nemocnici nebo jdete ten samý den domů. 

V 15tt vám berou krev a zjisťují zda nemáte anemii, cukrovku atd. Ve 25 tt. vám miminko zváží a změří a můžete mít 3D ultrazvuk. V pokročilém těhu vás dávají na monitor a měří se srdeční ozvy, také kontrolují čípek, zda se nic nechystá. 

Nicméně v mém případě mě toto nespasilo. Ráno jsem šla na kontrolu a doktor říká: "nic se neděje porodíte v termínu" jojo...ještě ten den navečer jsem byla zpět. Prošla jsem se. Nakoupila jsem, uklidila jsem celý barák a když se natáhnu k filmu, tak mi praskla voda. Byly 3 PM. No a program na daný den byl daný. 

Zavolala jsem ex a do nemocnice. Kolem 5PM jsem se dostala do nemocnice. Nic se nedelo. Dala jsem si večeři. Pořád se nic nedělo, tak jsem poslala ex domů. Poslouchala jsem si hudbu a chodila si po předporodním pokoji. Nikdo tam nebyl, takže pohoda. Došla jsem si na záchod a zase chodila. Pak už to začalo trošku bolet kolem 9. večer, ale sestra říká, že nic, že jsem na jeden cm...Začalo to svinsky bolet bylo asi kolem 11. večer Ale když sestra přišla, že nic že se nic nechystá. Nabyla jsem dojmu, že je obtěžuju...Že zjevně jsem přecitlivělá. Pořád nic. Zavolaly mého manžela, protože přecitlivěla cizinka dělá scény. Nemohla jsem ležet, nemohla jsem stát. Několikrát jsem se rolovala na zemi bolestí. Řvala do polštáře, protože v Japonsku se u porodu neřve. (Nejsem si jistá čím to je, zda sebekontrolou. Jistě ne medikací, protože epidural se v nemocnicích nedostane. Můžete jít na kliniku, která se specializuje na bezbolestný porod, ale za epidural si připlatíte cca 50 tisíc Kč.) 

Jenže, když mě pak sestra zkontrolovala, tak zjistila, že od poslední kontroly jsem se otevřela na 6cm a za dalších 30 min jsem byla otevřená na 9 cm. Najednou kolem mě začaly běhat. Najednou měly pochopení, že to asi fakt bolelo, protože jsem se za ani ne hodinu otevřela z 1 cm na 9cm. To zoufalství, když jsem byla pořád 1 cm a ony mi říkaly, že se nic neděje, ten si pamatuju do teď. Nemyslím si, že jsem přecitlivělá na bolest, prostě to bolelo jako čert. 

Pomalu jsem se měla přesunout na porodní sál. V tu chvíli jsem cítila, že hlavička sestoupila, tak mě popadly a dovlekly na sál, kde byl malý asi na 3 zatlačení venku. Tahle fáze nebolela, nebo si to nevybavuju, ale zařvala jsem si u toho. Nikdo mi nebránil, porod postupoval jak měl a já do každého zatlačení dávala vše. (Už jsem to chtěla mít za sebou) řekli mi abych netlačila, ale malej prostě vyšel aniž bych cokoli dělala, ale patrně to byl důvod xstehů, které jsem měla. Ty stehy byly to nejnepříjemnější, protože člověk si dva týdny pořádně nesedl a hemoragicky kruh se stal nejlepším přítelem na měsíc...

Malej přišel na svět v 1.41 a byl opravdu malej :-) 

Po porodu jsem směla mít malého u sebe asi hodinku, pak ho odvezli a já se měla vyspat po porodu. V Japonsku je tohle normální, že rodička si potřebuje odpočinout. Nicméně nespalo se mi dobře a nelíbilo se mi, že malého nemám u sebe. To je asi jediné s čím jsem měla problém.

Shrnutí: 

Rodila jsem v Japonsku, Kanagawa Pref, Yamato City, ve veřejné nemocnici. To je ta nejlevnější varianta. Japonský systém vám proplácí 420 000yenů cca 85 000 Kč. Můžete si vybrat, zda je zaplatíte předem a oni vám pak ty peníze vrátí a nebo variantu, že oni peníze pošlou přímo nemocnici. Nicméně za každou speciální úkon si připlatíte. Malej potřeboval slunit, protože byl trošku žlutější a to stálo plus 10000Kč. Ale ve výsledku jsem platili jen asi 30 000Kč. 

Žádná medikace, epidural, klystýr, holení, můžete se volně pohybovat po pokoji. V posteli musíte být jen, když monitorují. Manžel s vámi může být, ale děti na návštěvy nesmí. Pokoje jsou po 4-5 oddělené závěsy kolem postelí. Můžete si vybrat nadstandart, ale za ten si samozřejmě připlatíte. 

Pokud půjdete do soukromé kliniky, tak samozřejmě dostanete proplaceno 420 000yenů, ale za porod tam si výrazně připlatíte. Nabídnou vám různé procedury, spa, pomůcky i luxusní župany. Po porodu vám přinesou dort a nabídnou vám masáž obličeje apod. Za porod zde zaplatíte cca 300 000Kč. A pokud budete chtít epidural, tak i víc. Některé kliniky nabízejí i možnost přespání celé rodiny na klinice, což se hodí, když nemáte kam dát starší dítě.

Za mě soukromá klinika jsou to vyhozené peníze, leda že by nabízeli nějakou speciální care o spodek. Protože já si ze všeho nejvíc přála jít domů a mít klid. S druhým těhu jsem uvažovala o soukromé klinice z důvodu, že přítel žije 500 km daleko a než sem dojede budu muset čekat. Malého nemůžu nechat samotného. Takže to je jediný důvod proč bych o soukromé klinice uvažovala. Měla jsem tak přirozený porod jaký byl v nemocnici možný (na porod doma nemám "koule" a porodní asistentky v Japonsku nejsou k mání. Vždy je třeba jít do nějaké instituace mateřské centrum, klinika nebo nemocnice)

Z důvodu Covid-19 porody jsou bez přítomnosti manžela a s maskou na obličeji. Navštěvy jsou zakázány jen ve ve speciálních případech 5 minut. 

To je zhruba vše, co bych mohla napsat k prvnímu porodu v Japonsku. 

Daily Life Japan: Pohřeb v Japonsku

Za 6 let jsem byla pozvaná na dva pohřby. Z prvního jsem utekla. Šlo o pohřeb jednoho zákazníka mého manžela. Vzhledem k faktu, že jsem nebyla řádně připravená na to, co se bude dít, takže jsem se vyděsila a raději jsem tam nezacláněla. Dobře jsem udělala. Opravdu. Nemám ráda výmluvy typu, jsem cizinec a tak neznám to a to...na takové věci se dá připravit. Tak hurá na internet a hledat. Tento článek je laický pohled, bez odborné terminologie. Některé věci mohou být popsány velmi neuměle a neohrabaně. Je to dáno tím, že nejsem v chození na pohřby kovaná. Pokud se pohřbům mohu vyhnout, tak s nejvyšší radostí tak učiním.

Z druhého pohřbu jsem se nemohla vyvléct, protože šlo o matku mojí tchýně, tedy členku rodiny. V neděli ráno jsem dostala zprávu, že se bude rozloučení konat v pátek večer a poslední rozloučení v sobotu dopoledne. Z večerního rozloučení jsem se nezúčastníla, nicméně pro jistotu jsem si to raději vyhledala na internetu, protože i když by mi trapas moji japonští příbuzní odpustili, tak si myslím, že na pohřeb gaijin trapasy nepatří. Takže info jsem vyhledávala. Nakonec jsem toto info nepotřebovala, protože jsem se účastnila pouze rozloučení v sobotu, kam přišla pouze rodina.

Pohřební ceremonie se konala v Saitamě v budhistickém chrámu. Jeli jsme tam asi 2 hodiny a bylo to velmi náročné. Nejprve jsme byli uvedeni do speciální místnosti, kde byla rakev a oltář, za ním stál mnich a pronášel motlitby. Nad rakví byla vystavena fotografie zemřelé a kolem rozmístěné z každé strany dvě vázy s naaranžovanými květinami. Jsou to květy od rodiny, dětí, vnuků, naaranžované byly lilie (různé barvy, tvary), karafiáty a chryzantémy. Za stojícím mnichem byly vyrovnané židle s uličkou oddělující pravou stranu (4 na 4 židle a na nich mantra, kterou jsme četli společně s mnichem) a levou stranu. Mnich prováděl obřad a postupně vyvolával pohřební hosty. Jakmile mnich vyvolal jméno, jmenovaný se postavil a uklonil se nejprve členům, kteří jsou v pokračující linii. tzn. člověk, který je pokračovatelem rodu a nese jméno rodu. Většinou to bývá nejstarší syn, ale v tomto případě starší sestry se provdaly do jiných rodin, takže tato povinnost (povinnost chránit rodinný hrob) připadla jejich mladšímu bratrovi. Takže úklona hostům vlevo a pak vpravo. Pak úklona oltáři a z krabičky vzít dvě špetky nějakého prášku a dát ho do jiné krabičky. Pokaždé špetku prášku držet chvíli před obličejem (sekunda či dvě). Opět úklona oltáři a opět úklona hostům. A zpátky na místo.

Koupě kostýmu na pohřeb je nákladná věc, protože si ho nekupujete každý týden, sako nelze použít k pohovoru, protože má speciální střih a Japonci "to" poznají...Takže oblek k promoci nebo k pohovoru si určitě kupte...

☆předepsané šperky na pohřeb (perly pouze

☆náramek, který se drží v levé ruce , nalečený kolem 4 prstů mezi ukazovákem a palcem 

☆kabelka do které přijde náramek určený k modlení, a také obálka s 10000yenu 

☆oblečení na pohřeb pro malé děti (u malých dětí stačí přijít v černém nebo černo-bílé kombinaci. 

V pripade pohrbu v kostele: 

Po provedení obřadu jsme museli opustit místnost na nějaký čas. Během té doby připravili zaměstnanci pohřebního ústavu tělo, zabalili jej do bílé plachty a sundali květinovou výzdobu. Ta měla přijít do rakve, která byla otevřená a příbuzní umisťovali květy do rakve. Pokud nějaký květ upadl na podlahu, tak se do rakve už nedával. Květy se aranžovaly do rakve a jakmile bylo vše hotovo. Rakev se zavřela a příbuzní muži pouze nesli rakev do pohřebního auta. Hosté nastoupili do autobusu, který je zavezl do krematória. V Japonsku se pohřbívá žehem, takže následovala úklona, předání fotografie zemřelé nejbližší rodině a na rakev byla umístěna ochraná formule, následovala úklona a rakev na kovovém vozíku krychlového tvaru byla dovezena do pece. Pec se zavřela, následovala další úklona a všichni příbuzní se odebrali do salónku, kde se podával čas a osenbe a onigiri, protože už bylo poledne, takže všichni měli hlad. Čekalo se na to, až tělo shoří. To se stalo za cca 30 minut. Pak jsme se vrátili zpátky do haly s pecemi (pecí bylo celkem pět). 

Zřízenci pec otevřeli uklonili se ostatkům a ostatky šetrně vyndali z vozíku a rozložili na připravený stůl. Následovalo opět přenášení prášku a tentokrát z mísky do krabičky. Opět dvě špetičky a nakonec úklona. Vedle stolu byl zřízenec, který vysvětlil, co se bude dít a rozdával hůlky. Rovněž přinesl urnu na které bylo něco napsané, hádám, že nějaká hluboká myšlenka a jméno zemřelé osoby. Následovala pro mě ta nejhorší část. Do urny se umísťovaly kosti zemřelé. Začínalo se od dlouhých kostí, které se umisťovaly do urny pomocí hůlek a vždy ve dvou osobách. Na tento zvyk jsem se ptala svých příbuzných i známých. Je jisté, že je pro to nějaký hlubší smysl, ale nikdo nebyl schopen odpovědět. Ano, někdy ani Japonci sami nevědí. Nejprve se umístily do urny dlouhé kosti a jako poslední přišly kosti lebky. Pak se urna zavřela a dala se do zdobné bílé krabice, která se na konec předala synovi zemřelé.

Opět jsme nastoupili do autobusu pohřebního ústavu, který nás zavezl do chrámu, kde se pořádala počáteční, smuteční ceremonie. Byli jsme uvedeni do jídelny, kde se konal smuteční oběd. Vepředu se nacházel stůl s obědem, fotografií a urnou zemřelé. A stoly byly rozdělený na pánský a dámský s dětmi. Menu bylo klasické vařená zelenina, sushi, polévka miso, různá nakládaná zelenina, rýže, čaj, saké, pomerančový džus. Měli i menu pro děti. V tom byl hamburgr, brambory, puding, rýže zabalená v nori, obalovaná ebi, kuře etc. A. se nehorázně nacpal, že pak večer nejedl. Tímto smuteční obřad skončil. V průběhu oběda obdržel syn zemřelé obálky s penězmi. Tyto obálky jsou zdobené černobílé a nepoužívají se pro svatby apod. Zpravidla se do obálky dává 10000yenů. Obálka je nadepsaná jménem rodiny, za kterou se částka odevzdává. Japonské pohřby jsou velmi nákladné a tento byl jeden z těch nákladnější. Po obědě si každý host odnesl tašku se suvenýrem. Uvnitř bylo něco na zub a čaj, dále malý ručník a dopis se smuteční řečí. A malý sáček se solí na očištění od zlých duchů. Kosterní pozůstatky se do hrobu k ostatkům zemřelých členů rodiny přidávájí až po určité době. Zda se toho zúčastním netuším.

Účast na japonském pohřbu mi ukázala, že se mám ještě hoooooooooooodně, co učit o japonských zvycích a způsobech. Takara 

Credit: vsechny ilustrace k tomuto clanku pochazeji z webu "koekisha", kde vysvetluji pravidla chovani na pohrbu Japoncum.  

https://www.koekisha.co.jp

Omiyamairi aneb první návštěva v shintó svatyni

Život Japonců se točí kolem práce a volna, kterého je méně, než v jiných zemích, ale to se nedá nic dělat, protože smyslem života Japonce je pracovat až do smrti. Tento přístup se pomalu ale jistě mění, protože mladší Japonci už chtějí spíše balanc mezi prací a rodinou. Běžné půtky generací se týkají generace Shówa a generace Heisei. O co jde? Jde o lidi, kteří se narodili do ledna roku 1989, kteří se narodili v tzv. Showa éře a lidi, kteří se narodili od ledna 1989 až do 30. dubna 2019. V budoucnu očekáváme žehrání lidí Heisei na lidi z éry Reiwa, jak už to tak bývá. Předchozí generace byla ta lepší, pracovitější, měla lepší způsoby a byla lépe vychovaná. Jak jinak. 

Volna, kterého máme jako šafránu si užíváme maximálně. Státní svátky jsou nenáboženského charakteru, protože volno má být pro všechny. Z toho důvodu je Golden Week červeně v kalendáři, zatímco Obon week v létě není, protože se jedná o náboženský svátek. Většina Japonců věřících či nejvěřících sledují kalendář a shintou oslavy. Když se malý Japonec narodí, tak ku příležitosti 31 dní v případě chlapců a 33 dnů v případě dívek se slaví. V čase od 31-33 dnů života až do 100 dní života se vykoná návštěva chrámu (budhistický) nebo svatyně (shintoistický). Většina lidí dává přednost Shintou, pokud nejsou vedení k budhismu více. Nicméně pokud člověk v Japonsku zemře, tak obřad posledního rozloučení probíhá v budhistickém chrámu a to bez ohledu na vyznání. 

Zpět k první chrámové či svatyňové návštěvě. K čemu by se to dalo přirovnat je něco jako křtiny. Sejde se celá rodina z obou stran. Formální oblečení je nutností. Miminko se strojí jako na křtiny a přes něj a přes babičku se přehazuje kimono. Ano, během ceremonie drží miminko babička a to ze dvou důvodů. Matka odpočívá po porodu a symbolizuje to roli babičky, která bude v rodině zastávat roli pečovatelky. V Japonsku je zvykem, že po porodu přijede matka ženy a pomáhá s miminkem a domácností. Někdy zůstane jen pár týdnů a někdy i měsíců. 

Podobný zvyk funguje v řadě asijských zemí. Kdy se o děti stará více babička než jejich vlastní matka. Samozřejmě není to pravidlem, záleží jak daleko tchýně bydlí, jak je zdravá apod. Některé matky se starají o své děti raději samy, je to případ od případu. Je ovšem nutné mít na paměti, že starší ročníky Japonců doma nehnou ani prstem a to doslova, takže celá domácnost a péče o novorozeně a manžela (jako o další dítě) může být značně náročná...a pak se o těchto nešťastných ženách a smutných osudech jejich dětí dočítáme v novinách...Mladší Japonci jsou jiní, otcové jsou více s dětmi a více pomáhají. Ovšem generace těsně před 40tkou je ta starší, která očekává plný servis a fulltime práci od své polovičky. Najdou se samozřejmě výjimky, tak jako všude. Nic není 100%. 

V mém případě návštěva svatyně proběhla v úzkém kruhu rodinném a byla jsem za to ráda. Mimčo jsem si nesla sama a bylo mi fajn. Ve svatyni jsme vykonali příslušný obřad. Po obřadu se šlo na oběd a nakonec do fotostudia, kde jsme fotili do speciálního alba. Fotky byly super předražené. Jak je to jednou za život, tak to stojí za to a to do slova.

Po obřadu byl malej obdarován. Dostal svůj první jídelní set. Byl s mašinkou Tomášem. Byl tam tác, talíř, miska a hrneček. Bylo to velmi milé. Naše omiyamairi proběhlo v Zama Jinja, což je lokální chrám v Zama City. Je to jeden z hlavních chrámů v Zama City, takže na Nový rok se tam schází skoro celá Zama. Já jsem tam nebyla už tak 4 roky a až skončí nouzový stav, bylo by fajn svatyni zase jednou navštívit. Už jen proto, že jejich omikuji jsou v dřevěných pouzdrech ve tvaru ryby, která je nalakovaná na červeno. Ryba je znak Ebisu, který je patronem rybářů a dětí, takže velmi příhodná svatyně pro konání Omiyamairi.  Takara 

Golden Week 2020 ve stínu koronaviru

Golden week aneb Zlatý týden to je čas volna a většinou se jedná o 7 až 10 dní, kdy jsou zavřené školy, společnosti a většina lidí je na cestách za dobrodružstvím. Letos to tak slavné nebude (ale lidí, kteří si z korony nic nedělají je hodně, takže je jasné, že spousta lidí doma nezůstane zvlášť teď když hotely je možné zarezervovat tak snadno, protože jsou prázdné.) Nicméně nouzový stav z Tokya a 6 prefektur se rozšířil na celé Japonsko. Lidé jsou žádáni (!!!ano, pouze žádáni, žádné zatýkání, postihy, či pokuty) aby zůstali doma. Nouzový stav v Japonsku bude trvat předběžně až do 6.května, což spadá přesně po Golden Weeku. 

Zlatý týden je čas, kde se kumulují státní svátky s víkendy. V Japonsku je systém šťastných pondělí, kdy pokud státní svátek připadne na neděli, tak se přesová na pondělí. Pokud padne na sobotu, tak se nic nestane, protože v Japonsku je i sobota pracovním dnem pro spoustu lidí, takže tito lidé mají speciální volno, ale pro ostatní je to sobota jako jiná. A co že se to slaví v době Golden Weeku?

Vezmu to popořadě: 

29. dubna Showa no Hi- Den Showa

Je oslava císařské ery Showa tento den slavil narozeniny císař Showa éry Hirohito, což byl císař, který vládl v Japonsku v době 2. světové války. Po jeho smrti se den jeho narozenin pojmenoval Showa no Hi a slouží jako připomínka tehdejší éry a císaře. 

3.května Kenpo no kinenbi- Den Konstituce

Den, kdy Japonsko přijalo konstituci. Byl otevřen parlament a úloha císaře se omezila na formální prezentace, ale exekutivní moc přešla na vládu a premiéra země. Taktéž císařská rodina byla zeštíhlena na pouze základní rodinu a ostatní větve byly odříznuty a byli donuceny stát se běžnými občany. Toto se událo po Hiroshimě a Nagasaki, kdy Japonsko kapitulovalo a USA jim nadiktovala podmínky, za kterých bude Japonsko fungovat. Diskuze nebyla možná, protože USA hrozila Japonsku, že budou soudit jejich císaře jako válečného zločince s možností popravy. To Japonsko nechtělo dopustit, takže muselo přijmout podmínky, takové jaké byly. Nicméně v den narozenin císaře Meiji se Japonsko stalo demokratickou zemí s císařem jako formální postavou. Navzdory této změně se císaři v Japonsku těší velké oblibě a jsou uctívání i když už ne jako bohové či potomci bohů. 

4. května Midori no Hi- Den Zeleně

Tento den se původně slavil 29. dubna, ale po smrti císaře se tento den přesunul, protože bylo potřeba slavit Showa eru. Midori no Hi je oslava zeleně a přírody. Císař Showa éry byl údajně velkým milovníkem zeleně a tedy byl vyhlášen státní svátek jako poděkování bohům za požehnání, které se Japonsku dostává. Tento den je využívám jako den ekologie. Slavnosti, které v tento den probíhají se zabývají zemědělstvím, zdravým stravováním, péči o zeleň kolem nás, ale i kampaň na třídění odpadu. 

5. května Kodomo no Hi- Den Dětí

Někdy se mu říká Tango no sekku a v minulosti byl tento den oslavou malých samurajů. Stejně jako Hinamatsuri jsou dětským dnem pro dívky, tak chlapci mají svůj den právě 5.5. Vystavují se samurajské zbroje či jen přilby, ale také z balkónů vlají velcí kapři zvaní Koinobori. Proč zrovna kapři? 

Legenda ve zkratce:

Žil byl jeden kapr, který si plaval v řece a upínal svůj zrak k nebi. "Oh, jak by bylo krásné, kdybych mohl létat."pomyslel si. Záviděl ptákům, kteří létali po obloze sem a tam. A pak najednou skočil. "No, trošku jsem letěl...chci letět výš, " řekl kapr a skočil znovu trošku výš...A znovu...a znovu...a znovu o kousek výš...až najednou...

kapr letěl...ale už to nebyl kapr...z kapra se stal totiž drak. A to je skryté poselství Koinobori. Lidé se modlí za své chlapce v rodině, aby z nich vyrostli zdraví a silní muži. V podstatě si přejí aby se udála metamorfóza z kapra na draka...Někdy se to povede a někdy ne (ale to je na jiné příběhy...ty ze života...)

To je Golden Week ve zkratce. Jistě si říkáte, že pokud je Zlatý týden, pak je jistě i Stříbrný týden. A budete mít naprostou pravdu tento týden je v září. Stříbrný týden je kratší a méně známý, protože závisí na tom, jak se v kalendáři poskládají soboty a neděle společně s oslavou Keiro no Hi, což je Den Prarodičů a Shuubun no Hi -Den Podzimní rovnodennosti. Pokud se dny poskládají před sobotu nebo po neděli dostanete 4 dny volna a ty vám dají zmiňovaný Stříbrný týden. To se ale děje jednou za čas. Není to každý rok, protože často 21. a 22(někdy 23) září spadá někdy do poloviny týdne, takže máte jeden či dva dny volno, pak musíte pár dní do práce, a pak je víkend. 

Jaký bude GW pro mě? No rozhodně ušetřím. Cestovat nebudu, ale přidám pár článků s fotkami z předešlých let. V rámci akci #stayathomewithme #zůstaňmedoma. Situace s koronavirem dává krásnou šanci prohrabat fotografie, na které se roky nesáhlo, uklidit složky a sdílet úlovky, na které sedl prach. Plánuji více na příští rok. Letos cestování nevidím moc dobře, ráda bych vyrazila na Okinawu, pokud to situace dovolí...do té doby: #zustanmezdravi Takara

Provozní info: Jsem na isntagramu, kde prezentuji fotky z Japonska, které nafotila za celých 10 let, co tu jsem. 

Najdete mě zde: https://www.instagram.com/takarablog/

Dále spouštím youtube kanál Takara ze stinu sakur

Jedná se o starý kanál, kde v tuhle chvíli naleznete pouze stará videa nevalné kvality. Jakmile situace s koronou dovolí chystám se ven a pravděpodobně budou i nějaké vlogy uvidíme. Stále přemýšlím o konceptu jaký zvolím. Pokud je něco, co byste chtěli vidět určitě dejte vědět v sekci komentářů. Za návrhy, nápady budu maximálně vděčná. 

https://www.youtube.com/channel/UCkm4pKnNeJkli2S7ijBJ6Ow?view_as=subscriber

Sayounara sakura 2020

Je to smutné...ale je to tak...

letošní sakura season bylo naprosto o ničem a vše je o korona-chan. Bohužel pamatuju strach ze SARS, ale ten se nedostal do Čech, pokud mi pamět slouží a tehdy jsem potkala jen dva asijské spoluobčany v autobusu a všichni na ně koukali jako na mimozemšťany. Letos je to jiné, utichly řeči o tom, jak to je jen slabá chřipka, utichly řeči, jak o nic nejde. Ano, úmrtnost je nízká, ale ne nulová a umřít nechce nikdo. Je velmi smutné číst zprávy o mrtvých prarodičích, čerstvě narozených dětí, ale i mladých lidí, protože ještě zdaleka nebyl jejich čas. 

Každá země se ke koroně postavila jinak. Rychle zavření hranic a drsná karanténa nebo promoření celé země, až po pasivitu a popírání skutečné situace. Japonsko bylo spíše pasivní a čísla mělo proklatě nízká, nicméně jsem přesědčená, že lidi netestovali aby neztratili práci a čísla jsou nízká jen proto, že lidi netestovali. Počet lidí, kteří testovali na koronavirus v Japonsku je opravdu nízký v porovnání s jinými zeměmi. Logika věci je čím méně testuješ, tím méně případů máš. Navíc Japonsko mělo velký zájem na tom, aby se čísla držela nízko. Uhodnete to i beze mě. 

Olympiáda. Letošní Olympiáda je opravdu jedna z těch obtížnějších. Kromě toho, že odmítají dělat Olympiádu na podzim, což by mělo smysl, protože léto je v Japonsku peklo. Nicméně přesunutí na podzim by se údajně krylo se sportovními přenosy v USA (world cup čehosi). Takže se zuby, nehty bránili i jenom přesunutí maratonu na Hokkaido, kde bude o pár stupňů chladněji. Hlavně starostka měla řeči, že to je politický tlak a další blablabla. Paní moc nemusím, to přiznávám. V poslední době je terčem vtipů. Její tři pravidla se stala hitem na Twitteru a někteří lidé neustáli fakt, že říká lidem aby v noci nikam nechodili a tiskovou konferenci svolá v noci, aby tam všichni novináři v noci dorazili...

Ani premiér Abe to nemá lehké. Jeho slib 2 bavlněné masky/roušky na osobu se setkal s výsměchem. Jeho návrh na vyplacení 300 000yenů každé rodině, která se ocitla bez příjmů kvůli korona virusu se setkala již s větším nadšením. Nicméně 300 000yenů vás nevytrhne na dlouho. Pro mě je to dost na dva měsíce, když se super uskrovním. Nicméně cizinci v Japonsku se začínají obávat, že se s nimi nepočítá. Někteří cizinci byli informováni, že si o podporu mají říct své zemi. Což je nehorázné, zvlášť v případě, že jedinec má PR v Japonsku a odvádí daně do japonské kasy. A že nás škubou pořádně o tom žádná. 

Pak se ovšem paní premiérová vyfotila před nějakou restaurací u kvetoucích sakur a oheň byl na střeše. V době, kdy slyšíme, že korona tam a támhle, že nemáme chodit na místa, kde je hodně lidí, jíst venku a hanami jsou zakázané (sakurové slavnosti, kdy se jedná o velké skupiny lidí na pikniku pod rozkvetlými sakurami). V době kdy slyšíme, že si máme odpustit sakury a užít si je příští rok, to někteří Japonci dali Abemu a jeho paní pěkně sežrat. Ona se bránila, že nešlo o hanami, že se vyfotila před restaurací, ale je to obrana z těch, kterým můžete věřit, ale nemusíte. Mě osobně rychlá fotka u sakury nevadí, ale chápu rozhořčení jiných.

Nicméně idiotů, kteří se rozhodli piknikovat v době korony a zpráv o koroně bylo v Sagamihaře dost a dost. Bohužel. Pro lidi bylo těžké odolat. Já jsem odolala a žádný piknik jsem nepořádala nicméně rychlou fotku se sakurou v našem sousedství jsem si udělala též. Neodolala jsem. 

S opadajícími sakurami byl vyhlášen v Japonsku "nouzový stav". Bude trvat až do 6. května a co to bude znamenat pro mě a mé přátele to netuším. Někteří mají strach o práci, jiní vítají možnost zůstat doma. Všichni se ale modlí aby to nechytli jejich nejbližší. Hesla typu "společně to zvládneme" či "společně to překonáme" se šíří po celém světě. Nezbývá nám, než se rozloučit. Sayounara sakura 2020 a modlit se, ať to všichni ve zdraví zvládneme. Jsme v tom společně. Takara 

Výchovné etudy: Maimai

Včera jsme se rozloučili s naším malým kamarádem, který s námi zažil všechno možné. Je to smutné, ale jsem ráda, že odpočívá v pokoji, protože celý týden bylo vidět, že nám chřadne. Nebylo to nijak překvapující, protože s námi byl 3 a půl roku. Přesto je to ztráta.

Předtím jsem nikdy křečka neměla ani jako dítě, protože pocházím z rodiny, kde se vedli králíci. Za svůj život jsem měla nebo se nacházelo ve společné domácnosti 5 králíků. Náš první rodinný: Muf, druhý rodinný: Čert, třetí byl jen můj Zrzek no a když jsem se odstěhovala, tak jsem měla dva: jednouchého Bubáka a Škubánka. Oba zůstali v Čechách. 

V Japonsku jsem zvířátka nevedla, protože jsem byla pořád na cestách a péče o domácí zvířata je v Japonsku velmi drahá. Pokud jim nic není, tak k němu nechodíte, ale pokud k němu jdete, tak se připravte, že to je na dlouho a peněženka zapláče. Jenže na druhou stranu, co byste pro své zvířecí miláčky neudělali, že? Ne, rozhodla jsem se, žít bez zvířecích přátel. Kupodivu to fungovalo víc jak 5 let. Všechno se změnilo po té, co přišel na svět malej a já jsem se odstěhovala ze Zama City. 

Žili jsme tehdy v mikrobytě a zvířata byla zakázána, ale já před Novým rokem 2018 dostala spontánní nápad. Koupíme křečka! Tak jsem měla křečka a malej tehdy rok a 9měsíců měl svého prvního zvířecího kamaráda. Křeček byl miminko narozené v listopadu. Byl to větší typ. Malého jsem se ptala jaké, že mu dáme jméno. Malej jen říkal "maisu" "maisu", tak křeček skončil jako "mai-mai" nebo "Mai-chan" a velmi brzy se ukázalo, že křeček je kluk...no nevadí...

Sympatické bylo, že křeček si nechal od malého líbit šťouchání (snažila jsem se tomu zabránit, jak to jen šlo, ale ne vždy máte děti pod dohledem 24/7, takže jsem ho občas přistihla s prstem v kleci) Byla jsem moc ráda, že si křeček pomohl sám...Následující týdny jsem odpovídala na otázky, co se malému stalo, protože to celkem trvalo, než se malej naučil, že to co dělá se Maimai nelíbí. Trvalo to asi měsíc. A za to jsem Mai-chan vděčná. Hned první lekce života byla pro malého šokující. Přiběhl, brečící, krvácenící a řval: "kanda, kanda" to znamená "kousnul mě" neměla jsem s malým slitování. Dostal, co si zasloužil. A to se stalo ještě několikrát. Nicméně z Mai-chan se nestala kousající mrcha, jak by člověk mohl očekávat v dané situaci. Nikdy mě nekousnul ani omylem a jakmile malej přestal strkat do klece prsty, voskovky, hůlky aj. tak byli kamarádi. Jsem vděčná za lekci, kterou malej od Mai-chan dostal. Poučení bylo jasné: když někomu děláš něco, co se mu nelíbí, můžeš očekávat reakci a ta se ti líbit nebude. 

 

Já jsem samozřejmě musela odpovídat na otázky ve školce. Učitelé nechápali, že nechám křečka aby malého pokousal. Ne, že bych nechávala křečka kousat mé dítě. Ne, ale když mu řeknu, že něco nemá dělat (někam strkat prsty popřípadě šťouchat do něčeho) a on neposlechne, pak je naprosto v pořádku, když mu to křeček spočítá. Není moje vina nebo vina křečka, že malému to nedošlo hned na poprvé...Je dobře, že měl šanci dostat tuto lekci od malého kamaráda, protože se psem bych tohle nezkoušela mohlo by to být fatální. 

V průběhu let jsme se stěhovali a zařizovali a Mai-chan byl vždycky s námi. Malej si ji posazoval na hlavu. Nosil ho v kapse. Nicméně Mai-chan měl svoji hlavu. Když si s malým hrát nechtěl, tak si to hned metelil do svého úkrytu do speciálního tunelu, ze kterého ho malý dostat nedokázal. Chytrej Mai-chan.

Po čase jsme koupili morče (neodolala jsem prosbám malého) a tak jsme měli křečka a morče. S morčetem mám ty nejhorší zkušenosti. Morče, které přinesla moje matka bylo jedno z nejmenších a nejslabších z vrhu. Mělo autoimunitní problémy. Kožní problémy. Abcesy a po 3 letech snahy i na veterině viděli, že trpí a nabídli možnost uspání. Po operaci abcesu mu oteklo ucho a prsklo to k tomu se přidala plíseň a nic čím jsem mazala a v čem jsem koupala nepomáhalo. Po této zkušenosti jsem na morčata zanevřela, až do doby rok a půl zpět. Domů jsem si přinesla černé morče, které mělo srdíčko z rezatých chlupů na zadku (pořád to má). 

Mai-chan se o morče hodně zajímal. Někdy mu vlezl na hřbet a chtěl se nechat vozit, jenže morče se o křečka nezajímalo ani náhodou a kamarádšoft se nestal. A tak začali žít spolu, ale spíš vedle sebe. Morče bylo aktivní ve dne a křeček v noci a to bylo perfektní pro malého. Rychle se naučil, kdy je správný čas si hrát se svými kamarády. 

Čas plynul a Mai-chan oslavil 3. narozeniny. Začal ztrácet chuť k jídlu, ale stále jídlo hromadil. Přestal být aktivní. Začala mu padal srst ve velkém a kůže se mu svraštila, jako u starých lidí. Nejdřív jsem si myslela, že má plíseň nebo tak něco, ale vet mi řekl, že u opravdu starých křečků je to normální. Snažila jsem se ho držet v teple, protože bylo jasné, že mu bez kožíšku je zima. 

Poslední týden už se moc nepohyboval a pospával ve svém domečku. Jsem vděčná za možnost být doma a být s ním až do poslední chvíle, i když zvířata chodí umřít do ústraní. Sobecky jsem ráda, že jsme se s ním mohli rozloučit, tak jak si zasloužil. 

Smrt zvířecího člena rodiny je velmi bolestivá a děti tuto situaci vnímají. U nás to bylo zvláštní. Večer před tím než Mai-chan odešel jsem mu řekla, že Mai-chan odejde do nebíčka. Používám tu frázi v mnoha obměnách: "Pokud se nerozhlédneš na obě strany, tak půjdeš do nebíčka..." a to ne, že bych byla věřící, ale smrt a myšlenka "ne-existence" je tak děsivá, že chápu, že si lidé tyto myšlenky ulehčovali ideou, že po smrti něco je. Malej nejdřív, že půjdeme do obchodu a koupíme novou Maimai. Vysvětlila jsem mu, že ano můžeme koupit nového křečka, ale to nebude Maimai, protože Maimai bude v tengoku (v nebi). Tehdy mu došlo, že tak jako je máma jenom jedna, tak i Maimai je jenom jedna. 

Malej měl spoustu otázek. A já taky umřu? A máma taky umře? Zaobalila jsem to prostě tak, že Mai-chan odejde do nebíčka a tam si bude hrát s dalšími křečky. A až přijde čas, tak všichni jednou půjdeme do nebíčka. Ten večer jsme strávili s Mai-chan a pobrečeli jsme si. 

Druhý den jsem Maimai umístila do měkkého polštáře s dečkou. Všimla jsem si, že Mai-chan hůř dýchá, byl čas se rozloučit. Ani ne za 15minut Mai-chan odešel ve spánku. Pobrečela jsem si, ale malej ne. Nebrečel. Vzal to až bych řekla chladně. Nevím, zda to brát jako, že to nechápe (protože včera jsem měla pocit, že to chápe velmi dobře) a nebo že se přes to přenesl s lehkostí autisty a ADHD. Netuším, ale pro mě to bylo nesnesitelné...

Vystrojili jsme mini-pohřeb, protože náš křeček domácí, naše Mai-mai si to zaslouží...Vybrala jsem strom v parku, kolem kterého každý den chodíme. Je to borovice s velkou prasklinou uvnitř. Mai-chan jsme uložili pod tento strom. Do praskliny jsme dali kytičky. Rozloučení jaké si Maimai rozhodně zasloužila. 

Mai-chan...děkujeme za ten čas, co si byl s námi...děkujeme za všechno, co si nás naučil a za radost, kterou jsi přinesl do našeho domova...budeš nám chybět...Takara