Poslední výlet v roce 2021

Nagoya je čtvrté město Japonska. Na cestách do Osaky a Kobe jsem tímto městem projížděla. Kdysi jsem tam zavítala do Atsuta Jinja, ale to je 5 let zpátky. Nagoya je hlavní město Aichi Prefektury s populací kolem 2 milionů obyvatel. Takže se jedná o větší město.

Nagoya byla hradním městem, kolem hradu Owari, které bylo sídlem jedné ze 3 větví vládnoucího rodu Tokugawa v časech Edo. Je to město se samorajskou historií. A také město průmyslu.  Město a místní průmysl byl zničen v průběhu náletu v 1945. 

Kromě místního hradu je tu velká shintou svatyně zvaná Atsuta Jinja. V Atsuta Jinja je zasvěcen Atsuta no Ookami a také dalším 5ti bohům Atsuty. Hlavním je bohyně Amaterasu Ookami, Susanoo no mikoto, Yamato Takeru no mikoto, Miyasu hime no mikoto, Take Inadate no mikoto. 

Kdysi jsem tam byla, když jsem se vracela z Shikoku těhotná. Tehdy mi vyšel špatný rok yakudoshi a také jsem byla vyplašená prvorodička, takže jsem tam vykonala dva obřady, jeden na zrušení yakudoshi a za bezpečný porod. Je to krásná svatyně, takže jsem byla ráda, za šanci jet tentokrát s dětmi. 

Další zastávkou byli místní Buddhové. V Kanagawě máme Velkého Buddhu, ale v Nagoye mají řadu velkých soch, které stojí za návštěvu. Shuurakuen Buddha, Hotei Buddha, Nagoya Buddha a mnoho dalších, které jsem ještě nenavštívila. 

Dále je tu k vidění Dinopark, ten byl přes svátky zavřený a také Legoland, ale tady musíte koupit lístek dopředu a platí se kartou. Další možností je nákup přes 7/11 conbini store, ale byla jsem líná to řešit, takže jsme nezajeli. Mají zde i velké přírodovědné muzeum, kam jsme nešli, protože nebyla nálada a také Tokugawa výstavu umění a to je, co se kultury týče vše. 

Po čem jsem šla já, byl místní hrad. Nagoya hrad s přilehlým parkem. Dále 3 Buddhové. Dinopark. A nakonec pohled na noční Nagoya. K nezaplacení. Byl to pouze dvoudenní výlet, takže nešlo o žádnou tour, pouze pár míst, která jsem našla na IG a chtěla jsem je vidět na vlastní oči.

Sedli jsme na Nozomi a za hodinu a 40 minut jsme byli v Nagoya. Nejprve jsme se vypravili na hotel, musela jsem se kouknout na rezervaci, zda je vše ok a při té příležitost odložit nějaká zavazadla. A hurá na cestu. 

Chtěla bych zmínit, že Nagoya je hodně o přestupování a dávání pozor, kterým směrem jedete zvlášť v okolí Nagoya hradu. Google maps nás několikrát vypekly, takže je třeba si dávat pozor. Chodím podle nich, takže se málokdy ztratím a mezi místy, která jsem vybrala byla vždy, alespoň 40 minutová jízda vlakem, takže dost času na změnu plánu. První půlden jsme jeli rovnou do Shuurakuen na velkého Buddhu. Pak na Nagoya Buddhu a nakonec k Nagoya Hradu. Ten jsme nestihli dovnitř, protože se zavírá v 16.30. 

V Japonsku se nestřídá letní a zimní čas, takže se stmívá brzy. Také v průběhu Oshougatsu, což je pár dní volna kolem Nového Roku je řada památek zavřená. Na to je dobré myslet, pokud plánujete návštěvu Japonska přes Nový Rok. 

Druhý den jsme se vydali do Hotei, což je jméno jednoho ze 7 šťastných bohů. Je to ten, co vypadá jako "tlustý Buddha", kdybychom pokračovali o 20 minut dál na Gifu, dojeli bychom k Velkému Buddhovi Gifu, ale nechtěla jsem mixovat výlet, takže po té, co jsme navštívili Nunobukuro nebo Hotei Buddhu jsme se vydali do Dinoparku, který byl zavřený, tak jsme dali alespoň park s dinosaurem, aby se neřeklo a nakonec jsme Atsuta Jinja. Tam jsme se vybavili talismany na celý rok, ale každému jen jeden. 

Talismany tzv. Omamori jsou různých druhů, ale můžete mít pouze jeden na rok a po roce ho musíte vrátit, protože začne uvolňovat pohlcené neštěstí. Musíte tedy zvážit, co je pro tento rok nejdůležitější: zdraví, láska, štěstí, úspěch u zkoušek atd. Dále můžete zakoupit talisman do domu, vypadá to jako dlouhý obdelník, tvrdý papír a na něj jméno chrámu či boha, který dům chrání - ten jsem tam nekoupila, ale ukážu přístě v Novoročním článku a šíp, který sestřeluje všechno neštěstí, které vám přijde do domu. Dále jsme navštívili hrad Kiyoshi, ale ten též dostane samostatný článek.　A odtud už jsme jeli zpátky na hotel. 

Jakmile se pořádně setmělo, tak jsme se vydali na Sky Promenade, která je hned u Nagoya nádraží pouze 5 min chůze. Tam jsme nafotili parádní fotky. Ty ukážu 

v samostatném článku společně s povídáním o tom, jaká je Nagoya a místní lidi. 

Měla jsem v plánu zůstat ještě jeden den, ale bohužel ozval se tatínek od dětí, že chce vidět děti a já měla nakrmenou domácí zvěř na 3 dny max. (4 holuby a jedno morče) takže jsem se vrátila brzo ráno, ale z cesty do Kansai nic nebylo, protože nechal někoho jiného rezervovat sedadla a ten někdo nevěděl, že je tam třeba QR code, abychom mohli nasednout tzn. byl mi poslán screenshot bez kódu a 30. prosince už se na shinkansen vlézt nedalo, protože byl plný. 

To se dalo čekat, protože Nen matsu Nen shi je čas od zhruba 28. prosince do 3. ledna, kdy Japonci navštěvují rodinu i vzdálenou, kdy se vrací do svých rodných domovů, tzn. takové malé stěhování národů.¨Takže 30. prosince už šance dostat se na shinkansen se dvěma dětmi je nulová. Takže jsme slavili Nový rok doma ve třech a nebylo to vůbec špatné... Tak takový byl náš poslední výlet v roce 2021. Takara

O cem byl 2021

Popravdě jsem vždycky věřila, že sudé roky mám blbé a 2020 rozhodně nezklamal, 

ale 2021 byl to samé - jen v bleděmodrém. 

Během stay home jsem zjistila, že mi interakce s lidmi nechybí. Nijak jsem se netrápila a byla jsem šťastná jak blecha, protože čas s rodinou je v Japonsku vzácný. Mám pár přátel většinou cizinců a pár známý většinou sousedů Japonců. Řekla bych, že si mírnou potřebu odbývám na IG a tím hasnu, prostě poslední dobou jsem víc sama pro sebe a s rodinou. No a s covidem na každém rohu jsem se ani lidem moc vyhýbat nemusela, vyhýbali se mi sami...:-D

 

Začátkem roku 2021 jsem porodila a hormony po porodu, neustála zaneprázdněnost vedly k tomu, že jsem vrátila prsten a udělala jsem tlustou čáru za vztahem, tak tlustou, jak jen to jde, když jsou ve vztahu děti. Tlustá čára se ovšem dělá za vztahem špatně, zvlášť když jsou ve vztahu děti a otec je fungující v rámci možností (600km distance). 

Já v prosinci kolem Vánoc

Na jednu stranu touha po uplne rodine a strach, ze to napodruhe uz sama nedam (zdravi, energie neni to, co to byvalo) na druhe strane svoboda,  ale jista osamnelost. V tuhle chvili radeji druhou variantu. V tehotenstvi a poporodu se moc neosvedcil a ted se tvari, ze koupi dum a ja budu doma s detmi. Neco jako zlata klec. Váhám, mám tu dům, práci a zázemí. Zdá se mi podaří vrátit do práce netuším. Problém dělá vodění dětí do školky a školy a ze školy a školky. Časy bude hodně problematické skloubit.  

Já v lednu 

Jedu prostě dál. Poslala jsem žádost o prodloužení rodičovské do června (malej bude rok a půl) a já doufám, že v úroru dostanu oznámení o přihlášení do předškolního vzdělávání. Pokud vše dobře vyjde, tak začne chodit do školky na roce a 3 měsících. O 5 měsíců později, než starší syn a už teď vím, že malej bude ve školce plakat hodně, protože nemůžu ani do jiného pokoje, aby po mě nebrečel. Jedna zastávka na toaletě znamenala, že mě  šel hledat do patra a vyšplhal po schodech nahoru. Naštěstí si ho všiml brácha, tak ho zachytil v polovině. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Zatím ještě nechodí, tak mám chvíli klid. Na chvilku. 

Rodičovskou jsem si užila od dost víc, než poprvé, člověk tak nějak už víc, co má dělat, takže spousta věcí je jednodušší. Rozumí tomu, že fakt, že mimčo brečí neznamená, že do 2 minut umře, takže teorie o rozmazlených mladších sourozencích dostává povážlivé trhliny (jsem starší). U druhého dítěte je matka méně vystresovaná a také méně přecitlivělá. Alespoň u mě to tak je. Starám se o oba jak nejlépe umím, ale je to jiné. 

Pokud je oba srovnám, tak velkéj nepotřeboval dudlík, prst na uklidňování. Malej nám slintá všechny chlupaté deky. Co se jídla týče, tak velkej byl žrout a malej byl nežerka, ale poslední dobou už to dotahuje a jí dvakrát víc. Malej nikdy nebyl tlusté, buclaté mimčo. Velkej měl buřtíkové ruce i nohy. Velkej lezl do výšek, malej je opatrnější. Velkej nikdy moc neplakal, když jsem odešla z místnosti a nebrečel ani ve školce. Malej řve jak tur, kduž mě 10 vteřin nevidí. Velkej se zajímal o hračky od pár měsíců, malej si nejraději hraje s rukama a nohama. Velkej začal chodit na 14 měsících (zásluhou školky) malej bude mít rok a zatím nic...Nechávám ho být. Zatím obchází nábytek, hodně leze a stojí bez opory (nejdýl stojí, když řve jak pavián, když je happy, tak vydrží 3 sekundy a pak si vzpomene, že se má chytit a sedne si na zadel. Celkově malej je hlasitější než býval velkej  a nebo si to už nepamatuju. Další velký rozdíl je, co se lidí venku týče. Velkej neměl problém s nikým. Malej je vybíravej. Nemá rád chlapy všech věkových skupin a babičky. 

Velkej má za sebou úspěšně dvě třetiny školního roku a prospívá dobře. Kanji má za plný počet. Matematiku také dává. Problém má se slovními úlohami a s porozumněním textu. Což mám taky a slovní úlohy jsem vždyckz nesnášela. První tři ročníky na základní škole jsem hodně o způsobech a slušném vychování a také je to o dostání se do školní rutiny. Takže nic moc obtížného. S čím máme problém je se zapomínáním a tady si musím posypat hlavu popelem, protože já v první třídě jsem byla úplně stejná. Děcka ve třídě mi počítaly černé puntíky za zapomínání. Byla jsem master-class co se zapomínání týče. V tomhle je po mě, ale naděje je, od 3. ročníku jsem se snažila víc. A už jsem tolik nezapomínala. Takže naděje je. 

Co se mě osobně týče, tak jsem se moc neposunula, ale letos se chci opravdu posunout, co se váhy týče. Prostě návrat k tomu, co bylo, když jsem přijela do Japonska. V tuhle chvíli bojuju o každý gram dolů z 90 kilo. Z IG to nepoznáte, protože fotím xicht a také vím jak se natočit, aby to nebylo zjevně :-) :-) 

Také bych se ráda konečně dala JLPT N2. Už to je 5 let, co jsem byla na testu a během rodičovské jsem se vůbec neposunula. Nejsem moc aktivní. Takže už by to chtělo N2, ale musím nastudovat kanji a oprášit gramatiku.  Ne že by to bylo opravdu důležité, protože co si budeme povídat. Číňan přijde ke zkoušce a dá N2 nebo N1 po měsíci v Japonsku pouze díky znalosti kanji, ale ve finále neumí ani kváknout japonsky. Nikdo se mě nikdy nezeptal na moji JLPT úroveň. Nicméně to záleží na zaměstnání, které vykonáváte. Pokud se chcete přihlásit na VŠ, pak musíte mít N1.

Víceméně je to spíše pro dobrý pocit a jakousi kontrolu, co za studijní úroveň máte, ale rozhodně to neslouží jako indikátor jako dobří jste v Japonštině. Hodně záleží na tom, jaký test dostanete. Zažila jsem, že poslech na N4 byl těžší než na N3, kdy jsem si říkal, zda je to vůbec možné, zda sedím ve správné místnosti. Poslech jsem měla za plný počet. Popravdě mě to zachránilo, protože kanji na N3 byla masakr a kdybych bývala neměla plný počet za poslech. Takže mám N3 a 2022 bude můj challenge rok. 

Challenge pro 2022

1) vrátit se do práce

2) váha 

3) N2

Budu dále cestovat, jak jste u mě zvyklí. Letos půjdu pocestuju po Shizuoka, Chiba, Saitama prefektuře pouze! Jsou to nejbližší prefektury, takže je docela ostuda, že tam moc nejezdím. Do Shizuoky jsem zavítala párkrát, do Chiba a Saitama prefektury jednou max dvakrát za rok. Takže plán pro 2022 je tady. 

Postupně dopíšu články z 2021, které vám dlužím, tak prosím vydržte. Pokud jste mě ještě nenašli, tak si mě určitě najděte na IG a také Youtube. Nová videa budou vždy v neděli 19.00 (český čas). 

To je vše. Rozloučím se s japonským Akemashite Omedetou Gozaimasu. Kotoshi mo yoroshiku onegaishimasu. Šťastný nový rok 2022. Je to Rok Tygra, takže jdeme bojovat, vážení přátelé. Ne, vážně! Vše nej v novém roce, pokud bojujete, bojujte a nedejte se. Hlavně zdraví a to ostatní už se nějak zařídí.  Takara

 

Pouštění draků aneb zábava na Nový rok

Dnes jsem zpět s článkem o pouštění draků. Kratochvíle, kterou mnozí znají ze svých dětských let a hádám, že mladší ročníky už tuto podzimní aktivitu neznají (nevím) s rodiči jsem byla pouštět draky snad dvakrát v životě, takže žádná hitparáda. Nicméněně v Japonsku je tato kratochvíle stále při životě a baví malé i velké. Dokonce se v Japonsku pořádají soutěže v pouštění draků, hodnotí se kreativita a doba strávená ve vzduchu. Nicméně takto lehké to není. V duchu soutěživosti se soutěžící snaží shodit draka protivníka nebo si řežou lanka. Sama jsem se takové soutěže nezúčastnila, takže ji znám pouze z doslechu.

Letos jsem se vypravila k řece Tama, protože tam to pěkně fouká. Co se práce týče, tak tam chodíme s dětmi vycházky, takže o podmínkách jsem informovaná velmi dobře. Vždy když si přečtu, že vycházka je až k Tama River, tak mé sdrce "zaplesá", protože se vracíme pěkně vyfoukaní a zmrzlý až na kost.

Ale na pouštění draků ideální místo. Musím říct, že mi dalo co proto dostat draka nahoru. Padal k zemi tak často, že jsem se docela styděla, zvlášť vedle profíků, kterým se drak pěkně vznášel ve vzduchu. Nakonec se mi povedlo draka i utopit v řece a po delším úsilí se mi nakonec podařilo draka rozlétat. Pro A. to bylo první pouštění draků v životě a docela si to užil. 

Protože pouštění draků patří k jedné z tradic kolem Nového Roku. Je to jedna z her, která se v Japonsku doma i ve školách dělá, hádám, že si to napřesrok zopakujeme. To víte, mistra dělá pilný cvik. Ve školkách se drak zhotoví z bílé igelitky, na kterou se kreslí fixy a nakonec se drak uváže 3 lanky (ta se dají koupit v 100yen shopu pod názvem takoito タコ糸, ). Tato nit-lanko má univerzální využití, v Japonsku se z ní háčkuje, používá se jako nit na pečení a samozřejmě i jako lanko na draka. Větší děti se snaží draka vyrobit samy, ale draci se dají snaze zakoupit i v 100yen shopu tzv. drak na jedno použití pro začátečníky.

Každopádně nás to bavilo, takže tradici pouštění draků budeme držet, dokud to bude A. bavit samozřejmě. Takara

Zápisky z cest: Okinawa

Udělalo se mi trošku lépe, takže jsem začala uklízet fotky z cest, a při té příležitosti jsem se rozhodla rozepsat o svých cestách za 3 roky, co jsem v Japonsku...ne, nemám v plánu psát o každém malém výletu do Chiby (sousední prefektura s mojí "domovskou" prefekturou) vypíchnu jen ta nej a nej místa, místa, která nestačí vidět jen jednou, (některá místa v Japonsku stačí ke spokojenosti vidět jednou, jiná ne) prostě napíšu o svých top "zamilovaných" místech. Pokud jste tato místa nenavštívili, můžete to brát jako seznam, kam by bylo fajn se podívat.

Tím máme krátký úvod za sebou a pustíme se do prvního "zamilovaného" místa. Tím místem bude: Okinawa... O Okinawě se toho napovídá hodně v souvislosti 2.světové války, kdy zoufalí Japonci nechali pochodovat místní obyvatelstvo před vojáky jako živé štíty. Dále jako výsledek 2. světové války patřila po x let Okinawa USA, což je jen další důvod proč okinawští lidé nemají Tokyo příliš v lásce. Měli pocit, že je Tokyo nechalo "ve spárech USA" Takže historie vzájemným vztahům neprospěla.

Ale ani dnes není na Okinawě klid a mír, hlavně co se týče soužití Američanů s místními, situace kolem základen a padající strojů amerického letectva, které zůstávají bez odpovědi či vysvětlení. 

Jako turistu vás situace kolem USA základen a vzájemných vztahů může nechat v klidu, i když výlet do Yomitanu bych spíše nedoporučovala, pokud se nechcete vyrovnávat s ošklivými pohledy, nerudným chováním, či se vůbec chcete najíst v restauraci. V Yomitanu jsem viděla dvě velké skupiny lidí, jedna protestující proti USA a druhá byli nadšenci fotící stroje ve vzduchu. Obě skupiny byly srovnatelně velké. Nicméně v supermarketu do mě hrubě babička důchodového věku se slovy "amerikajin baka"...hlupák Američan...když jsem získala balanc, tak jsem jí odpověděla, že se velmi mýlí, že jsem Čekojin. Japonci většinou své emoce nedávají najevo, ale v jejím obličeji byla patrná změna...jakoby se trošku zastyděla... Druhou negativní zkušenost jsem měla právě z restaurace, kde jsem si objednala japonsky "shoyu rámen" a manžel si objednal po mně. Rozdíl byl v tom, že jemu jídlo donesli a mně ne...nejdřív jsem přemýšlela, že třeba nerozumněla Kanto dialetku, okinawský dialekt je totiž úplně jiný...japonské "youkoso" "vítejte" se na Okinawě mění na "mensoure"...Nechala jsem to plavat, protože jsem nechtěla dělat scény a při odchodu z restaurace jsem si všimla zmíněné cedule a bylo mi hned jasné, o co jde...Takže pokud si nechcete kazit den, doporučuju Yomitanu se vyhnout, kromě základny, pravidelných demonstrací a restaurace a supermarketu tam stejně není nic k vidění.

Shisa bájné stvoření, jsou vždy v páru a jsou to "strážní psi", kteří chrání před zlem. Jeden má otevřenou pusu má odrazit zlé duchy a ten se zavřenou pusou stráží dobré duchy v okolí. Ale taky se říká, že ten s otevřenou pusou je žena a ten se zavřenou je muž. Většina shisa se pokládá na střechy nebo vedle vchodových dveří, chrání i před draky a jejich ohni.

Kromě základen, jsou zde poměrně časté tajfuny a první čeho si po příletu všimnete je výška budov a bytelnost hrobek na Okinawě. Budovy se netyčí do výšky, v hlavním městě Naha se najde pár několikapatrových budov, ale typické mrakodrapy nečekejte. No a hroby nemají kolem sebe typické věci, které by mohli uletět, dokonce i vázy u hrobů jsou přimontované ke kamenné hrobce. Hřbitovy na Okinawě a na hlavních ostrovech Japonska nabízejí jiný pohled....

Ale to proč sem přijíždějí turisté není nic z toho, co jsem napsala výše. Důvodem, proč je Okinawa oblíbená, jsou krásné pláže, chutné jídlo, staré budovy, bohatá kultura a řemesla no a pokud rádi objevujete taje japonských dialetktů. Pro mě je to jedno top místo zvlášť na léto, jen je trošku finančně trošku náročnější.

Moře omývající břehy hlavního ostrova Okinawy je azurově modré a průzračné. Je tak čisté, že se dají krásně pozorovat ryby i z pláže. A to nemluvím o focení pod vodou. V místních vodách se to jen hemží rybičkami různých tvarů a barev. Pláže mají písek většinou bílý nebo světle žlutý. Další velké plus je, že lidí tam nebývá až tolik, pokud vyjedete hodně brzo, tak si můžete užít pláže ve dvou...Větší romantiku si moc neumím představit...

Některé části Okinawy mi nápadně připomínaly pobřeží Normandie. Ale jde samozřejmě jen o zdání. :) Další věcí, která stojí za zmínku jsou Habu, okinawští jedovatí hadi, kteří mají na svědomí řadu úmrtí na Okinawě. Na Okinawě se pořádají různé hadí show, souboje zvířat: hada a mangusty. Někdy vyhraje mangusta jindy habu, ale musím přiznat, že tyhle souboje se mi příliš nelíbí. Na boj mangusty s habu se chodí dívat rodiny s dětmi a je to prostě část kultury. Stejně jako krémy, léky, oleje vyráběné z Habu a také peněženky, nic nepřijde nazmar.

Pro mě je Okinawa - hlavní ostrov ostrovem výjimečné kultury, zajímavých lidí, nádherných pláží a útesy na moře. Velmi zajímavá je celá historie Ryukyu souostroví a království Ryukyu. Zajímavé je i starý druh tradičního odívání jakož to i báje a pověsti ryukyu mythologie. Člověk se na Okinawě necítí jako v Japonsku. Je to tím, že majoritou na Okinawě jsou Okinawané, kteří jsou největší národnostní menšinou v Japonsku. Na Okinawě je život pomalejší, klidnější a nebýt tajfunů a situace kolem amerických základen, tak bych se tam i přestěhovala. Cítila jsem se tam jako v ráji.

Pokud se vydáte na Okinawu je dobré rozmyslet si podrobný plán, kam se chcete podívat, co se adrenalinových zážitků týče, ty si raději zarezervujte zavčasu. Je dobré promyslet harmonogram, abyste všechno stihli. Další nezbytností je zapůjčení auta. Bez auta se jen za pomoci autobusové dopravy, či vlakové dopravy daleko nedostanete. Pokud si chcete užít Okinawu naplno, rozhodně doporučuji "auto z půjčovny" není to o tolik dražší, než je autobus a dostanete se kamkoli.

Ať už se rozhodnete jít na pláž a zaplavat si s rybkami, nebo se podíváte do hradu Shuri, který je v nejistém stavu po požáru, který tam vypukl 2019. Či navštívíte Ryukyu osadu a vyzkoušíte si tradiční řemesla nebo zajdete do restaurace na nějakou mňamku budete mít nádherný čas. V září bych měla jet na Okinawu znovu, a tak doufám, že budeme super počasí a moc si to užijeme....Takara

Zápisky z cest: Yugawara

článek z roku 2014

Vyjeli jsme si na víkend, ano slyšíte dobře...udělalo se mi trošku lépe, takže jsme si zabalili a vyjeli vláčkem směrem Atami, ale nejeli jsme do Atami, vystoupili jsme o zastávku dříve v Yugawaře. Yugawara je proslavená onseny, krásnými chrámy a hikingem. Trasy v Yugawaře jsou krásné, ale v tuhle chvíli pro mě znamená mírnější kopec smrt, takže si na hiking musím nechat zajít chuť.

My jsme přijeli za matsuri a ne nebyly to jen tak ledajaké slavnosti. V Yugawaře potkáte řadu věcí, například bambusy, do kterých někdo vrtal díry nebo vyřezával, tyto slouží jako dekorační lampy a právě taková přehlídka lamp se měla v Yugawaře konat, ale až v noci. Tak co ve dne?　Za denního světla jsme se šli po památkách, vodopádech, dýňovém muzeu, galerii japonského výtvarného umění...Obešli jsme spoustu chrámů, většina z nich byla mladšího data, takže nebyly tak úžasné, jako jinde ale o to více zaujaly velké rozložité stromy (sekvoje?) některé byly až 600 let staré...U jednoho chrámu měli jako atrakci velký kamenný obličej...oči na mě působily trošku děsivě :)

Procházeli jsme se podél řeky a viděli jsme pár opravdu krásných vodopádů. Zašli jsme do místního parku, kde probíhala příprava na matsuri. Po parku pobíhala policie a vyměřovala bezpečnou zónu, protože se v noci měl odehrávat i ohňostroj, ale ne jen tak ledajaký. V Yugawaře je tradiční ohňostroj hodně odlišný od běžných ohňostrojů v Japonsku...Je takový, jak to říct? Vertikální je to pravé slovo :) (viz fotografie)

V 3 odpoledne jsme si šli odpočinou na hotel. Na recepci nás přivítala milá paní, která si hned všimla, že jsem těhule, takže mě zavalila otázkami (co to bude, kdy to bude apod...) Sakra...už to začíná být vidět a to jsem v závěru　4.měsíce...sakra...　Nicméně, díky tomu jsem dostala měkčí a lepší obi na převázání hotelové yukaty...Za to jsem byla vděčná :) Ubytovali jsme se a v 6 večer hurá na večeři, která byla typicky japonská a v hlavní roli bylo sashimi a zelenina. Jak jsem se zaradovala, když jsem na stole spatřila mini-nabe a vepřové masíčko :D asi o mě víte, že sushi a sashimi příliš nemusím a teď v "jiném stavu" mi syrová ryba nic moc neříká...ale to tzv. nama tamago (syrové vajíčko) taky ne...nějak teď syrové (rozuměj čerstvé) nedávám. Po večeři jsme se na půlhodinky natáhli. 

Je to tady! Hurá ven! Šli jsme se projít k řece a na nábřeží. Řeku lemovala dekorace v podobě bambosových lampiček, některé lampy, byly umístěny i v řece a na nábřeží probíhala soutěž o nejlepší vyřezanou bambusovou lampu. Bylo opravdu těžké vybrat a měla jsem pocit, že mezi hodnocením převládlo ne hodnocení zručnosti a obtížnosti motivu, ale co bylo motivem....Lampa s kočkou vyhrávala na celé části :) Později jsme se přesunuli do parku a měli jsme štěstí, šli jsme hned do první řady. Super!?

Slavnosti zahajila taiko bubenická skupina a já je docela litovala, protože všichni byli natěšení na hanabi, takže potlesk byl spíše vlažný a ve stylu, jupí teď bude ohňostroj! Chudáci...:) Pak začal samotný ohňostroj, který měl dvě části. V první přišli lidé v pestrobarevných oblečcích, kteří nesli nějaké roury, že kterých začaly létat jiskry. Vypadalo to něco jako prskavka, ale prskavka pro obra.... Bylo to vskutku nádherné, ale taky nebezpečné. Jeden chlápek tu rouru nesl více v poloze vodorovně a ta blafla a poslala jiskry přímo na něj. Naštěstí byl chlápek dost rychlý, tak rouru položil dírou k zemi a oheň tím udusil. Navíc k dispozici byli i požárníci a přenosné hasící přístroje, takže se mu nic nestalo...Zlaté jiskry létaly do vzdálenosti 5 metrů a v takovém počtu, že to vypadalo jako zlatý déšť. Krása!

Další částí byl ohňostroj řízený, šlo o raketky vystřelované do vzduchu. Vše ve vertikálním duchu, jak světelné efekty, tak kouř. Druhá část nebyla (podle mě) tak velkolepé a fotky jsou podle toho. První část ohňostroje zvítězila na celé čáře. Vyhrazená bezpečná zóna trošku selhala a ukázalo se, že sedat si do první řady má i svá negativa, protože babku za námi trefil rozžhavený kus z nějaké raketky. Babča měla kabát, takže v pohodě a kromě šoku se jí nic nestalo, protože ten kus sebrala, a pak ukazovala každému na potkání...:D

Ohňostrojem skončily matsuri a ve stáncích raketově začaly klesat ceny, aby se vyprodal veškerý sortiment...My jsme byli nacpaní ještě od večeře, takže jsme nekupovali nic a šli jsme se ještě naposled projít po nábřeží a pokochat se stovkou lampiček, které svítily na každém kroku...Pak už jen na hotel a hurá do soukromého onsenu. V Japonsku se dříve říkalo, že těhotné do onsenu nesmí, ale doktoři svůj názor na onseny přehodnotili, takže mi bylo řečeno, že do onsenu můžů, ale ráchat se hodinu v horké vodě raději ne, protože bych mohla po výlezu z onsenu omdlít...tak jsem si dala 10 minut a šlo se na pokoj...A spát...

Na druhý den začalo pršet, jak měl v pondělí do oblasti Kantou tajfun číslo 18, takže jsme to na zbytek dne zabalili a jelo se domů...Další tajfun číslo 19 se očekává na příští víkend, který má bohužel být prodloužený, takže se asi pojedem pobavit do Tokya a na nějaké delší cestování se vykašleme, protože by nám pršelo až moc :) Příště to bude pro změnu z Tokya, které máme skoro, co by kamenem dohodil :) tak zatím...Takara