Ajisai Vláček...konečně...ale...

Povedlo se, po třech letech čekání, kdy loni jsem nebyla schopná udělat rezervaci a letos jsem měla štěstí zavolala jsem dva dny po otevření rezervací (už bylo plno, ale jedno místo u okna by se nešlo). Jako správná "ameonna"  (ame-déšť, onna- žena ) jsem si zařídila déšť. Lístek jsem měla na večer, kdy ajisai budou nasvícené. 

Rezervace se provádí po telefonu, zapíší si jméno a telefon, a pak si přímo na místě vyzvednete lístek. Lístek si můžete vyzvednout hodinu předem a 30 minut před odjezdem. 

Vyjeli jsme Romancecar z Machida a za hoďku jsme byli v Hakone Yumoto. Jede se do hor, takže lehčí bunda by se hodila. Byla nám trošku zima, ale ve vláčku bylo teplo a i okna měli vyhřívaná, takže se dalo pěkně koukat ven a i v dešti to bylo OK, protože se okna nemlžila.

Pohled na ajisae byl nádherný i přes zapatlané okno :-) Nicméně fotky se daly udělat pěkné. Light up spots byly ovšem poskrovnu. Takže večerní vláček máme za sebou, ale výlet do Gory si určitě zopakujeme, protože ta malá ajisajová zahrada vypadala z okna opravdu nádherně, lidi s deštníky si to jistě mysleli také. :-) Doporučovala bych spíše normální vláček a vystoupit u ajisai spotu ve dne nebo i v noci obojí můžu doporučit...ajisai vláček je pěkný, ale žádné terno...výlet si můžete užít i bez něj a možná, že i lépe....však co by člověk taky chtěl za 310 yenů...

Dvakrát jsme zastavili a fotili se na nádraží. Nicméně doporučuji zastávku v Oohiradai, je tam krásná ajisai zahrada. Tu jsme viděli jen z okna a já jsem kolem 9. večer přemyšlela zda vystoupit nebo ne...Ale představa návratu s cvrčkem kolem 1 a.m. nebyla moc lákavá. Takže výlet do Gory se příští rok bude konat znovu...ale tentokrát běžným vláčkem. Celá cesta trvá cca 40 minut. S dvěma zastávkami na cestě je to výlet na cca 2-3 hodiny.

 

V oblasti se vyskytovaly i další matsuri s nasvíceným mostem, ale co to bylo nemám tušení a nevydali jsme se to zkoumat, ale most vypadal opravdu pěkně nasvícený...

V každé zastávce byly naaranžovaná ajisai a vypadalo to tam moc pěkně. Po Slunečnicích jsou Ajisai mojí druhou nejoblíbenější květinou, sakury mám až na třetím místě. Déšť, ajisai, žáby a hlemýždi takový je červen...

Hodný strojvůdce nás vyfotil, kdy viděl jak spolu zápasíme a půjčil nám svoji čepici. Takže máme jednu typicky japonskou fotku, jakou mají úplně všichni, kteří tam s námi byli. Všichni staff byli milí a ochotní. Na začátku jízdy se nám přišli představit. A pěkně se o nás starali. Nicméně pokud jedete na ajisai, tak za mě tam bylo trošku zklamání čekala jsem více nasvícených spotů, byly tam zhruba 2-3 spoty nasvícené, ale spousta ajisai kvetla kolem kolejí, ty ale nedaly vyfotit a když tak rozmazaně, takže to za focení nestálo.

Ajisai aneb Hydrangea aneb Hortenzie, ale stejně Ajisai na tenhle květinový keř sedí nejlépe...Miluju tyhle pohledy modrofialové, bílorůžové jsou jako z pohádky. Ajisai jsou prostě nádherné. 

Náš výlet byl ukonce cca kolem 9.00 hodiny večerní a domů jsme se dostali kolem 10 večer, opět jsme se svezli Romance-car což nám usnadnilo cestu zpátky...Malej ztropil scénu v suvenýr shopu, kdy hodný pán, který tam pracoval mu věnoval vláček v hodnotě 400yenů...sakra, to Japonsko...učí děti: chovej se jako spratek a dostaneš vláček...hahaha

Příští rok se vydáme do Gory znovu, ale tentokrát běžným vláčkem se zastávkou v Oohiradai. Nicméně pro letošek máme splněno. Ještě přemýšlím o výletu na Enoshimu a do Kamakury za ajisai, ale musím přiznat, že peníze docházejí v začátkem července chci jet do Hiratsuki na Tanabata matsuri. Takže uvidíme, jak to vyjde. Takara

2 hodiny v Disneylandu

Ano, čtete správně.

Tentokrát se ozývám z Disneylandu. V podstatě není moc času ani peněz a ani vhodná doba pro vlez do Disneylandu, ale situace se měla takto. Moje filipínská kolegyně dostala náhle transfer do jiné branch školky. Věděla jsem, že jejím snem je se podívat do Disney, tak jsem se rozhodla, že jí ten sen splním...Není to tak, že bych změnila svůj pohled na filipínské kolegy...98 procent učitelů z ciziny je právě z Filipín a z těch 98procent je pouze 30 procent " v pohodě" zbytek darmo mluvit a platí: čím chudší poměry, tím víc je pomlouvání, nožů v zádech apod. Občas je to ke zblití, protože ve jménu závisti se pomlouvá na příslušných místech, šíří se lži apod...Stýkám se s Filipínci, kteří pocházejí ze střední vrstvy nebo jsou finančně zajištění (manžel: starý, bohatý Japonec) protože od těch nic nehrozí. Od těch ostatních ruce pryč...Hrabou jen na sebe, líbou zadky managementu a běda, jak zjistí, že máte něčeho víc, než oni...to vše za záře amerických úsměvů.

Tím, že jsem odmítla jednu Filipínku nominovat na managera English Teacher jsem se dostala na černou listinu a tato paní dělá vše, co může aby mě v očích ostatních očernila...Nicméně jsem v klidu, dokud si na mě nedošlápne prezidentka společnosti, tak budu OK. Nicméně pomluvy jsou typu: jak mě nikdo nemá rád, jak nikdo neoceňuje mou práci a všichni si na mě údajně stěžují té bréce...Nemyslím si, nikdo s ní nemá vztah takový, že by za ní šel konzultovat moji osobu nebo práci...nicméně útočí na mě a na mou práci a to tak, že své myšlenky sděluje učitelům, o kterých ví, že jsou mým přáteli, tzn. já se to dozvím, ale nemůžu s tím nic dělat, protože je to info z druhé ruky...Tím, že jsem opustila apartment, který je společnosti, jsem vzbudila o to víc závisti, takže ležím v žaludku těm, kteří tam zůstávají, což jsou: ona zmíněná bréca, její bratr, její nejlepší kamarádka, a ještě jedna kolegyně, protože ta si je vědoma, že je lépe být na straně silnějšího tzn. na straně skupiny tvořené brécou a jejími miniony. Minions jsou učitelé, kteří si bojí otevřít pusu, a tak radši mlčí, protože se nechtějí dostat na černou listinu...

Moje zkušenosti s filipínskými kolegy jsou vesměs negativní: nevracení zapůjčených materiálů, jen natahování rukou: "dej mi, dej mi, dej mi...ale já nic já muzikant..." Nicméně existují bílí sloni. V mém případě byla první filipínskou kolegyní Nora, která je opravdu skvělá, ale nicméně musím říct, že se potvrzuje teorie o tom, že je šťastná, vdaná, nedávno koupili domeček...Další kolegyní, ke které jsem si našla cestu je moje dosud poslední kolegyně...ta která dostala transfer...

Transfer dostala, protože jsme byly spolu až moooooooooc happy a zmíněná bréca měla problém s naší evaluací, která vyšla velmi negativně. V podstatě jsme se ozvaly proti faktu, že 4 leté děti jsou nuceny dělat workbooks, které jsou určeny pro základní školu. Jo kdyby ty děti byly, tak dobré tak OK. To ale nejsou. Neumí ani pořádně držet tužku a my je nutíme psát celé věty...Dva dny po naší evaluaci přišla zpráva, že moje kolegyně bude přeřazena do jiné škol. Je jasné, kdo to zařídil a je mi z toho smutno...

Moje kolegyně měla sen podívat se do Disneylandu. Já jsem přemýšlela, že jí ten sen splním....Protože transfer přišel ze dne na den, a tak jsem zakoupila vstupenky po šesté hodině na pátek. Nicméně do šesti makáme a já jsem musela ještě vyzvednout syna, takže jsme se do Disneylandu dostali až kolem 20:00 a Disneyland  ve 22:00 zavírá...Takže to bylo takové letem světem. Ale i tak to bylo fajn. Navštívili jsme "Small World", čajové šálky u Kloboučníka a Pinocchia. Domů jsme jely posledním vlakem. Takže takové bylo naše rozloučení...Snad se M.A. daří dobře v nové škole...Vím, že je super učitelka, tak bude OK. Bylo fajn mít třídu s někým, kdo rozumí problematice předškolní výchovy a vzdělávání...Takara

Létající kapříci aneb Koinobori

Úplně jsem zapomněla, že tenhle článek chci napsat...krátkodobá ani dlouhodobá pamět mi nějak neslouží...Tak tedy se zpožděním. Koinobori se vystavují od poloiny dubna do 5. května a o co jde. Jedná se o 3 a více válců dekorovaných jako kapr. Mají různá zbarvení černé, červené a modré, ale najdou se i růžové a oranžoé varianty...Symbolika je jednoduchá, existuje legenda o kaprovi, který chtěl létat a tak skákal a skákal až se převtělil a stal se z něj drak. Symbolika je: z kapra na draka, což je přání rodičů dětem mužského rodu. Koinobori je oslavou "malých samurajů" a přáním aby se z kapříků stali silní draci. 5. května je v kalendáři značen jako den Dětí, ale historicky se jedná o tzv. Tango no Sekku což je den Dětí, ale pouze pro chlapce. Dívky nejsou samozřejmě ochuzeny mají "svůj den" Momo no Sekku 3. března, což jsou Hina Matsuri (festival panenek).

Ku příležitosti Tango no sekku se vystavují dlouhé tyče na balkónech a nebo se zapichují před domy na zahradách. Dříve mi bylo řečeno, že Otec je černý největší kapr, Matka je červená menší kapr a nejmenší modrý kapr symbolizuje děti a přidávají se podle počtu dětí v rodině. Řazení je od shora: černý-největší, červený-menší a modrý- nejmenší. Nicméně nad kapry se ještě nachází něco jako střapec, který je zavěšený nad kapry. Podle starší kolegyně ze školky, právě ten střapec symbolizuje "matku" a kapříci jsou otec a děti. Význam je ten, že matka je srdce domu a vše zastřešuje...Nicméně musím říct, že teorie matka-střapec se mi nelíbí, za mě matka coby červený kapr se mi líbí víc...

Koinobori-kapři se vystavují venku. Samurajská zbroj se vystavuje v domě. Většinou se jedná jen o přilbu, luk a šípy a další serepetičky. Celá zbroj se vystavuje navolno a přilba ve skleněné vitrínce. Tyto předměty se dědí, ale pokud se kupují, pak je kupují prarodiče jako dar svým vnukům. Levné verze se dají koupit za 40000 yenů (8 000 Kč) dražší se vyšplhají na 200 000 (40 000 Kč) Vystavují se na čestném místě a uklízejí se nejpozději 5. května večer. 

My jsme letos vystavovali jen Koinobori z 100yenshopu (něco na způsob jako "vše za 39" a výstavku zbroje jsme letos nedělali, protože tu levnější variantu mi syn rozsekal. Rozhodl se, že na to vyleze a sklo prasklo a aranžovaná přilba praskla také. Divila jsem se, že syn vyvázl bez zranění. Opravdu. No výstavku jsem vyhodila a příští rok koupíme novou. Stejně tak Koinobori jsou na nákupním lístku.

Ohledně Koinobori jsem dostala i další poučení od japonké kolegyně, která mi vysvětlila, že Kapříci se nesmějí míchat se samurajskou zbrojí v případě výtvarných prací apod., protože zbroj se vystavuje uvnitř domu a kapříci jsou venkovní dekorací. No člověk se pořád učí, nicméně se ukazuje, že i Japonci zapomínají své tradice, protože na googlu lze najít spoustu kapříků z papíru, kteří mají nasazenou samurajskou přilbu. Kolegyně se zdála být opravdy smutná z faktu, že ani učitelky ve školce toto neznají a přitom by měly....pro mě je tato kolegyně poklad, protože se s její pomocí dovídám více o japonské kultuře...rozhodně přínos.

Letos jsme vyrazili na Koinobori k Sagamigawa. Počasí bylo pěkné až bych řekla, že bylo vedro, ale teď už to nebude jinak. Léto je na cestě...a období deště s ním, i když to v Čechách mate teď taky, takže nic speciálního...:) Takara

Sagamihara Asamizo Park

Každoročně navštěvovaný park s atrakcemi jako je ajisai, bezplatná mini-ZOO a parčíkem pro děti. Pokud máte volné odpoledne a jste poblíž, pak bych určitě vyrazila. A. tam prohání každoročně slepice-pepice, ale letos to byla koza, kdo uchvátil zájem malého. No a tak samozřejmě morčátka. V této mini-ZOO nabízejí morčátka a králíčky k pomazlení a stejně tak i svezení se na poníkovi. Přiznám, že na poníkovi malej ještě neseděl. Letos už by to mohlo vyjít...

Po přestěhovaní jsem zjistila, že tenhle park je asi 20-30 minut na kole. Takže super, jsem moc ráda. Kromě vzpomínek na manželský život a nostalgie je nám v tomhle park fajn. Malej tu řádil na průlezkách a na pískovišti. Tam proběhlo pár "sousedských" sporů, ale jinak to proběhlo v klídku. 

Pod vyhlídkovou věží jsme našli kvetoucí Fuji (Wisteria), měla jsem v plánu výlet do Ashikaga Flower Parku, který je nejlepším spotem pro kvetoucí Fuji. Kvetoucí Fuji v bílé, fialové, žluté letos jsem je prokoučovala, bohužel...Tak alespoň malá náplast a příští rok určitě jedeme...

Sagamihara Asamizo Park je jeden z největších parků v Sagamihaře a taky jeden z nejkrásnějších. Užijí si to tam jak malí tak velcí, takže pokud hledáte něco nenáročného s dětmi, tak tento park můžu rozhodně doporučit.

Pořád plete křečka s morčetem, ale už přichází na kloub správnému gripu, takže ošetřeju méně pokousaných prstů, což vnímám maximálně pozitivně. No a zvířátka jsou také spokojenější, když do nich nikdo nešťouchá a nikdo je nemačká, co si budeme povídat.

Myslím si, že tento park bude častou zastávkou. Tím, že je v dosahu a tím, že tam kvetou Hortenzie (Ajisai), takže v červnu se sem vypravím znovu. Na ajisai se moc těším, jen na tsuyu (období dešťů moc ne a na placení daní se taky moc netěším)...No nevadí...Takara

Ze školky a do školky...

Čas letí jako splašený, ani jsem si neuvědomila, že už mám vlastně doma podle českých poměrů tříleťáka a tedy robátko, které v ČR už chodí do školky (když má štěstí)...Na prahu 3let jsme změnili školku, ne že bych chtěla...spíše šlo o to, že díky transferu do jiné školky přesunuli i mého syna do jiné školky. (z důvodu lepšího dojezdu) Za to jim patří mé díky. 

Z počátku jsem z nové školky byla rozpačitá. Je to nintei hoikuen, což znamená, že bych měla dostávat příspěvek za docházku do soukromé školky. Toto funguje po celém Japonsku. Pokud umístíte dítě do ninka hoikuenu státní jesle-školka, máte to zdarma. Pokud je to nintei hoikuen máte nárok na příspěvek dvakrát do roka cca 120 000yenů cca 24 tisíc Kč...Tím, že jsem se ovšem přestěhovala z města Kawasaki na tento příspěvek ztrácím nárok, musela bych umístit malého v místě trvalého bydliště, ale to bych se nedoplatila, protože platby v soukromých školkách se pohybuje od 80 000 - 110 000 yenů měsíčně, což jsou skoro dvě třetiny mého platu, takže bez šance...Čert vem prachy...

  

Nicméně hned ze začátku byli opravdu otravní. Trohúhelníková tužka? Ne! Ručník s Hungry Caterpillar? Ne! Rozměr 60cm na 35cm! Dokument sem a dokument tam...:-( Docela jsem zuřila...Ale po měsíci musím říct, že jsem spokojenější s novou školkou, protože s malým nejednají v rukavičkách, za což jsem vděčná...dále máme méně počůraných kalhot... předchozí školce během 3 hodin se stihl počůrat 5krát...takže jsem je začala podezřívat z toho, že na malého kašlou a neposílajího na záchod...Teď se nepočůrává a když tak je to za celý den dvakrát max...

Nicméně v nové školce už stačil pokousat učitelku, ta si to nenechala líbit a kousla ho taky...Jsem ráda, protože můj syn potřebuje pevnou ruku, jinak jim vypukne peklo na zemi...V předchozí školce táhl učitelku za sebou, plácal je apod. A jejich reakce? Jen úsměv a tak jsem malýho musela drapnout a seřvat ho na doby...Prostě svojí laxností mi ze syna vyráběli asociála. Doma zlobí, samozřejmě ale chová se doma lépe, než ve školce...mělo by to být naopak...ale důvod je jasný zatímco já jsem na japonské poměry přísná a důsledná, tak ve školce si může dělat, co chce a tak to taky dělá. V nové školce toto nehrozí, tak jsem ráda...

Ráno začínámé brzo. Vstávám v 5.30 a malej v 6.00 abychom byli v 6.30 z domu. Nejdříve na kole asi 6 minut a pak vláčkem hodinu a něco. Pak 7 minut do školky a 7 minut na nádraží. Pak 5 minut vlakem a 8 minut do práce. Začínám v 9.00 a končím v 18.00 (8 hodin práce a hodina přestávka papírově...9hodin v práci) pak 8 minut na nádraží, 5 minut vlakem, 7 minut do školky a 7 minut na vlak. Něco kolem hodinky vláčkem, a pak 6 minut na kole. Samozřejmě čas od času sebou malej plácne na zem a odmítá se hnout (unavený zpravidla nespolupracuje).  Takže návrat domů je něco kolem 20.30, pak už jen najíst, vykoupat, nachystat na druhý den sebe a malého. 

V 22.00 spát...jinak druhý den nevstanu.  Žádné vzrůšo od pondělí do pátku...

Celkem hardcore, ale tohle je prostě Japan Life. Já mám štěstí: žádné přesčasy a soboty a neděle mám volno. Jsou lidé, kteří mají volno jednou měsíčně...Takže nic pro "línou" Češku... Nicméně mám štěstí, že mě práce baví, protože jinak bych těžko zvládala režim práce-spát...O kvalitě života, kdy má člověk čas jít si nakoupit, k lékaři, ke kadeřníkovi, do kina či za koníčky se nedá mluvit PROTO se snažím využít svůj volný čas, co nejlépe jak můžu. Neflákám se, neležím jen tak na kanape...A to je něco, co mě Japonsko naučilo. Využívat smyslplně svůj volný čas, kterého je jako šafránu. Takara

Život ve dvou...není to vůbec špatný...

Život ve dvou si nemůžu vynachválit...žijeme si v klídku a bez hádek. Máme bezvadně sladěný rytmus a kromě účtů a školky malého si nemůžu na nic stěžovat. Bydlení v novém je super. Postupně se zabydlujeme, ale jde to pomalu, protože finance jsou omezené. Takže v březnu jsem koupila jen to nejnutnější dvě světla, pračku a kolo. Bez kola se neobejdeme, protože pěšky je to na vlak 25 minut chůzí no a prát a svítit se taky musí. V dubnu má přijít pohovka a jidelní stůl a taky lednice. Přiznám se, že ten měsíc bez lednice byl hrozný...Opravdu bez lednice už neumím fungovat...A taky bych chtěla vyměnit zámky u vchodových dveří...Seznam věcí už mám...

Koncem dubna je tu GW a letos bych si chtěla vzít 2 dny navíc... Takže bych mohla mít až 10dní volna na nějaký ten výlet...Snad se zadaří, ale chce si to nechat finance bokem. Bez toho to nepůjde...Plán je Koinobori u Sagamihara River a dále se chci vypravit do Ashikawa Flower Park a také Hitachi Kaihin Park. Což bude chtít nějaké peníze...

Kromě zvelebování a cestování bych chtěla taky začít zase studovat Japonštinu. Během dvou let jsem se moc neposunula. Můj level je N3 (s odřenýma ušima) ale letos bych chtěla zkusit N2 asi bych ji zkusila v prosinci. Červencový termín totiž nedávám...

Myslím, že to docela stačí...Péče o syna o sebe a o dům je celkem na jednoho dost si myslím. Sem tam dostávám otázky na manželství. Ne, nechystám se vdát znovu. Takhle je mi lépe, protože mám svobodu, nemusím se s nikým dohadovat o tom, kdo je víc unavený a kdo vynese koš atd. Také můžu jít kam chci, kdy chci a s kým chci. Mohu mít kamarády, jak muže tak ženy...

Zkoušela jsem být ve vztahu a vydrželo mi to dva měsíce a chtěla jsem to ukončit. Protějšku se to nelíbilo a žádal o další šanci...ale nefungovalo to, takže jsem to ukončila. Rozchod neproběhl hladce, trval cca 14 dní, kdy mi vypisoval, že chce další šanci. To už jsem nechtěla riskovat. 

Důvod? Byl příliš mladý a nezkušený...na fotkách to bylo zjevné, že mám svůj věk a to není nic pro mě...Navíc jsme si nerozumněli na více frontách. Můj syn ho zbožňoval a on ho měl rád...nicméně u mě to zamilování nebylo takové. Jsem hodně opatrná a když mi udělal scénu, že jsem se ve vlaku zakecala s jinou cizinkou ve vlaku a jeho jsem si nevšímala (nemluví anglicky, takže bylo těžké se na něj při hovoru obracet) a taky si stěžoval, že mu moc nevolám a nepíšu...Došla jsem k názoru, že si musí najít nějakou mladší, protože já se z něj na zadek nesednu. U mě na prvním místě prostě být nemůže...A pokud se mu to nelíbí, na což má právo, tak jediným řešením je najít si někoho, kdo si ho na to první místo postaví....Já nemůžu a nechci se s někým pořád dohadovat...Prostě zjevně v mém životě není na přítele místo...

To neznamená, že jsem sama...Nejsem sama, je tu můj syn...a taky T., se kterým jsem se rozešla po dvou letech na dálku...T. má hodně rezerv, nemyslím si, že se chce v dohledné době ženit, je děsně busy s budování kariéry, takže píše s velkými prodlevami a nevolá...Nicméně jsem si na to zvykla a pochopila jsem, že mi to vlastně vyhovuje. Od tohoto vztahu-nevztahu neočekávám nic...

V podstatě mi to vyhovuje, když má čas, tak píše, když ho nemá, tak ne...Na romantiku a schůzky atd. už prostě nemám chuť a popravdě ani čas...

Do budoucna bych ráda ještě jedno dítě, ale to závisí na stavu "svobodná" nebo "vdaná" jako svobodná se do dělání dětí rozhodně nehrnu...Je to jen papír, ale stejně ten papír považuji za velmi důležitý. Takže bez něj žádné další dítě :-)

Myslím si, že můžu být se svým životem spokojená...Máme vše, co potřebujeme. Střechu nad hlavou, co jíst, kulturní a vzdělávací vyžití máme taky, takže ne nemůžu i na nic stěžovat snad jen kromě své váhy, ale i na té pracuji, pomalu ale jistě...pomalu ale jistě...Stanovený cíl není sci-fi, tak mi držte pěsti...

Myslím, že jsem měla vlastně velké štěstí, že se mi podařilo ze svého životního karambolu vyjít s co nejmenšími ztrátami. Mám za co být vděčná...:-) Takara

Začátek akademického roku...novinky...

A to na všech frontách... 

Získala jsem vytoužený transfer do jiné školky. Pryč od líného šéfa...Jsem opravdu moc ráda...Nový tým je super dvě Japonky starší než já a jedna ambiciózní Filipínka. Tu už stihl nazlobit fakt, že jsem získala pod sebe třídy 3, 4, 5 let celkem je to jen 13 dětí, takže paráda. Nicméně čeká mě výuka na vyšším levelu než jsem byla do této chvíle zvyklá.
V Čechách jsem učila předškoláky, ale v Japonsku jsem tíhla a tíhnu spíše k třídám 0, 1, 2...Takže teď prožívám něco jako debut v Japonsku.  Třídy KPR (jsou to první písmena jmen tříd) jsou lehčí akademickou výuku ale těžší na obsluhu. Třídy MBL nejsou těžké na obsluhu, ale výuka Angličtiny musí na vyšším levelu. Moje filipínská kolegyně si brousila zuby na MBL třídy, ale vedení rozhodlo, že demo lesson pro rodiče stejně jako třídnictví dostanu já...Já bych si to s ní ochotně a ráda vyměnila...Nicméně vedení rozhodlo, že to budu já, kdo dostane třídnictví, takže se nedá nic dělat. Snažím se s ní vycházet jak jen to jde, i když se mi nelíbí jak okatě upozorňuje na všechno, co dělám špatně...Ve společnosti pracuje pouze 4 měsíce zatímco já  o dva roky déle...Jsem ráda, že je to učitelka se zaměřením na předškolní výchovu...protože co se týče zhovadilostí, které vymýšlejí některé naše kolegyně bez učitelského background nebo s učitelským background ale středoškolským zaměřením, máme stejný názor, takže je čas se ozvat...

Protože moje nové působiště je daleko do školky, kam malej chodil dostal se do nové školky. Musím říct, že tohle jsem nekvitovala s nadšením. Nemám ráda tu konkrétní školku, protože někteří cizinci, tam měli velké problémy. Nicméně nedá se nic dělat. Pokud budu mít štěstí, malej se odsud za rok dostane a půjde do státní školky. 

Po rozhovoru s ředitelkou školky se mi zvedl kufr, protože mi bylo řečeno, že se nebudou snažit dávám malému hranice s ohledem na jeho diagnózu (autismus  a ADHD), že prý nerozumí, co učitel říká...spadla mi sanice, protože rozumí moc dobře a to v Japonštině i Angličtině...za jeden den, co tam malý byl, jsem se dozvěděla, že mého syna nechájí dělat, co se mu zlíbí...na to jsem ji řekla, že se nemáme, co říct, protože s ní názor nesdílím. Syn je vzdělavatelný, autismus má, ale jen velmi mírnou formu ale je silná osobnost, takže se s ním musí pracovat jinak (jsem na něj přísná, ale nedá se jinak, pokyny řečené mírným hlasem prostě ignoruje, musí se mu říct důrazně) další věcí je, že má stejný temperament jako já...tzn.
"když nechce, tak nechce" to ale neznamená, že to neumí...
Moji rodiče byli v mém raném dětství velmi frustrování, protože "slyším, ale poslouchat nebudu" "umím, ale dělat se mi to nechce..." takže asi tak...motivace zvnějšku nefunguje...tam musí být důsledný rodič nebo učitel...

Jakmile slyším, že ho do ničeho nutit nebudou, tak se mi zvedne kufr a je mi to celkem jasné "pojďme si usnadnit svou práci, jak jen to půjde" ve speciálním centru, kam chodil rok mi ho rozmazlili tak, že jakmile byl ospalý nechali ho spát od 10.00 do 11.30 aby se vzbudil před obědem...WTF! Dala jsem ho do centra s vidinou, že je tam méně dětí a více učitelů, kteří se ho budou snažit vést k normálnímu dennímu režimu...Místo toho jsem viděla jak můj syn vleče učitelku od auta s botou napůl obutou, pak před školkou válel sudy, to už jsem nevydržela a vylezla jsem před školku a říkám mu: " Co to děláš?" V tu chvíli se postavil a šel do třídy normálně...Pak místo pozdravu učitelce ji plácnul do obličeje. Paní učitelka na to? Nic! Neřekla mu nic! Nevypadala ani překvapeně...Takže je to tam zřejmě takto na denním pořádku...Grabla jsem ho a vyčinila jsem mu za ni. Když jsem skončila, tak šel a paní učitelce omluvit....Tohle teda ne...Vychovávají mi z něj asociála, protože jsou neodborné, neškolené, pouze mají své vlastní děti a ty (ne)vychovávají. Můj syn potřebuje vedení, potřebuje mantinely a pokud ho vychovávají tímto způsobem, tak není divu, že se z něj stává malé zvíře. Používám slovo vychovávání, protože malej je ve školce od 8.00 do 19.00 to znamená, že je tam víc než doma...Není to nic speciálního...V Japonsku jsou děti často od 7.00 do 20.00 ve školce. Někteří rodiče používají 24h školky. Takže od 8 do 19 je standart dítěte jehož rodiče pracují od 8.30 do 18.30... V specialním centru, které patří školce, kam malej chodí mi ho prostě zkazili a to hodně...Rozmazlili ho...Stačilo aby jim řekl "Ne" "Tohle chci" a dostal vše co chtěl...Doma tímto způsobem rozhodně fungovat nemíním...Takže první co musím udělat se synem, když ho jdu vyzvednout je "postavit ho do latě", protože se chová hrozně....je rozjívený a divoký... 

V podstatě mu musím říct, že takhle se může chovat ve školce, když mu to paní učitelky dovolí, ale doma se tak nechováme...Jsem na malého sama a tzn. že pokud nebude spolupracovat, tak náš život bude jen nekonečné peklo. Vím, že má Autismus, ADHD a je vizuální typ, ale není hloupý a nevychovatelný a nezvladatelný...jen potřebuje vědět, že to není on, kdo to tu vede...

Miluju svého syna a chci pro něj jen to nejlepší....Asociál není to nejlepší ani náhodou. Jsem zodpovědná za jeho výchovu a vzdělávání. A jsem zodpovědná za to, že z něj bude plnohodnotný člen společnosti, který se o sebe bude umět postarat a bude stát na svých vlastních nohou. 

V tuhle chvíli se musím smířit, že ho ještě rok budou rozmazlovat, ale se speciálním centrem jsem skončila. Dala jsem ho do běžné třídy, protože kdybych to neudělala měl by plíny do 5 let...Byl bez plín od roku a půl, ale ve školce ho do plín oblíkali, když jsem je upozornila, že už plíny nenosí, tak ho neposílali na záchod a já měla za jeden den i třeba 5 počůraných kalhot. Zvláštní bylo, že byly dny, kdy to 5krát nedal, a pak dny kdy byl v suchu celý den...Zvláštní... No není každý den posvícení...

Prostě ač je to školka, kterou provozuje moje firma, tak nejsem spokojená, vím jak to tam chodí, kdo jsou učitelé apod. V tuhle chvíle čekám na telefon, až mi zavolají, že můžu svého syna umístit do školky v místě bydliště. V tuhle chvíli jsem spokojená s pracovním zařazením a na školku pro malého čekám. Na cestě ke spokojenosti si můžu odškrtnout další bod... Takara