učitel v Japonsku (jesle, školka, mezinárodní školka, družina, učitel AJ, asistent, ALT)

V Japonsku jsem bezmála devět let a po čas mého života tady mi na mejl chodí dotazy typu, jak se tady živím. No přišla jsem sem jako vdaná paní a první dva měsíce jsem byla bez práce a bez znalosti Japonštiny. Takže mě živil ex-manžel a mé první kroky vedly do kurzů Japonštiny, které pořádají dobrovolnící a bylo to jedna lesson za 100 yenů tzn. 20 Kč ale kvalita hodin byla malá. Většinou to bylo jako schůzky alkoholiků jen tady to byly schůzky gaijinů (cizinců)...ovšem na hledání nových přátel či kontaktů je to perfektní místo. Zde jsem potkala Jill Američanku ze základny. Manželku vojáka přivydělávající si jako učitelku hudby. 

Ta předala můj životopis ve škole, kde sama pracovala. 

Bylo to perfektní místo, jen 20 min chůze od nádraží. Pozice byla asistent učitel. Majitel školy se divil, že se s takovým životopisem ucházím o pozici asistenta, ale brzy bylo jisté, že se svojí AJ budu muset něco dělat. Pro mezinárodní školku to co jsem se naučila nestačilo ani zdaleka a někteří jednodušší jedinci mi to dávali pořádně sežrat. Musela jsem zamakat a to hodně rychle. Po incidentu s jedním rodilým ubožákem jsem tuto práci vzdala. 

Další zaměstnání jsem našla přes gaijinpot. Dnes už vím, že firmy, které často někoho hledají jsou firmy, odkud se zdrhá a tedy pokud možno, takovým se vyhnout. Byla to indická mezinárodní školka. Co mi vadilo bylo poslouchání za dveřmi, donášení apod. Opravdu nechutné. Majitelka pěla ódy na určitou učitelku, ale jakmile se tato učitelka otočila zády a odešla, tak byla označená za neschopnou a hroznou. Indičtí rodiče byli kapitola sama o sobě, při rozhovoru s nimi byla pohoda a za 30 min. už si to špacírovali za majitelkou se stížnostmi, ale do očí nikdy nic... Důvodem proč jsem odešla bylo, že jsme dávali dětem domů jejich domácí akvárka: potravinářské barvivo (modré) a olej v pet láhvích. Moje asistentka, která měla odeslání láhví domů na starost jim nezalepila víčka a protože ona byla asistentka a já hlavní učitelka, tak to byla moje chyba. Vskutku byla, protože jsem jí věřila a neskontrolovala jsem to po ní.

Během roku se toho semlelo hodně. Měla jsem stížnosti na svoji osobu, protože jsem po asistentkách chtěla práci a jim to vadilo. Nebyla jsem hrubá, ale když asistentka šla s dětmi na záchod a ony tam běžely jako stádo volů, tak jsem jí řekla, zda by byla tak hodná a na děti dohlídla. Ona řekla, že ne a dala výpověď...a jako důvod zmínila, že jsem na děti přísná (to je pravda, ale ne abnormálně, nicméně v Číně děti až do školních let rozmazlují, takže chtít po dětech, aby vzorně seděly a psaly do písanky nebylo nic pro ni...ani pro mě ne, ale nebyl to můj nápad...takto škola prostě fungovala) Po roce jsem toho měla dost a práci jsem vzdala. Začala jsem cítit, že práce v mezinárodních školkách není nic pro mě.

Příští práce byla v japonské školce. Majitelka byla velmi svá. Kojení je přirozená věc, ale asi bych to nechala až po interview. Pozice byla učitel ve školce a školka byla anglicko-japonska. Majitelka byla velmi přísná a velmi nepředvidatelná. Spoustu věcí jsem nemusela. Nucení dětí do jídla, až se pozvracely. Všechny děti byly "pravoruké" a ty, které praváci nebyly, ty byly přeučovány. To mi bylo silně proti srsti, ale proč jsem skončila bylo, protože když jsem otěhotněla bylo mi řečeno, že "těhotnou učitelku" nepotřebují. Vtipné bylo, že sama byla těhotná. Majitelka mi zkrouhla hodiny bez konzultace, a pak na mě nehorázně řvala při každé příležitosti. Řvala tak moc, že ji museli klidnit ostatní učitelé. Potratila jsem...a v práci jsem skončila...

Později jsem se dozvěděla, že umřela na rakovinu a nechala za sebou dvě malé děti, o které se stará její manžel a sestra. V podstatě se snažila o vytvoření anglické státní školky a v té době to bylo velmi těžké. Ten sen si splnila, ale měla spoustu dalších, které se jí splnit už nepodařilo. Vztahy stranou...bylo mi to líto...

Trvalo mi nějaký čas, než jsem našla další práci a tentokrát v learningovém centru. Byla to školkam, kde fungovali ALT a měli specifické požadavky, které jsem byla ochotná plnit. Problém byl s příliš ambiciózními cizinci. Dostala jsem svojí školu, ale z nějakého důvodu se o tu školu zajímali i ostatní ALT. Moje pozice byla hodně nejistá, jak jsem si všímala, že se někteří ALT opravdu snaží se tam dostat...Budova byla celá nová a tak pracovat tam bylo lákavé. 

Dali mě do třídy s Japonkou, která se od počátku chovala divně. Měla jsem podezření na mentální onemocnění. Což se potvrdilo později. S dětmi třásla, strkala jim jídlo do krku doslova. Měla jsem s ní řadu problémů, kdy mě obvinila z něčeho, co jsem neuděla a po třech měsících jsem byla vyklepaná jako ratlík, co se zase stane. Důvod proč jsem skončila, byl fakt, že mě fyzicky a slovně napadla. Firma to zametla pod koberec a ji přesunuli do jiné školky, ale omluva žádná a to mě dost drásalo. Později jsem se dozvěděla, že pokud má někdo mentální problém a někoho napadne, tak ho policie nechá jít s tím, že pokud na to má papír, tak je nepostižitelný. Týká se to ADHD a autismu. Pokud se jedná o malý incident, tak se tím policie odmítne zabývat, proto se to firma snažila zamést pod koberec. 

A důvod napadení? Údajně jsem jí v její choré mysli pořádně nepozdravila...Měla jsem říct "dobré ráno" a uklonit se. Jenže v této školce se nikdo neklaněl, takže nebyl důvod se klanět. Ona se na mě přiřítila a grabla mě za ruku a začala se mnou třást. Prý mě i mlátila, toho jsem si nevšimla, byla jsem v šoku. Jeden učitel vlezl mezi nás a oddělil jí ode mně. Vše před dětmi a rodiči. Byl to mazec a já jsem se z toho dostávala dost dlouho. Byla jsem vdaná, takže jsem se nemusela bát měnit zaměstnání a já jsem toho možná až zneužívala, ale těžko říct. Během 4 let 4 práce, to je až moc střídání na můj vkus, ale pořád jsem hledala, co by mi vyhovovalo nejlépe. Přecejen budu pracovat až do smrti, takže to musí být snesitelné.

Otěhotněla jsem a manželství nevydrželo. Odstěhovala jsem se, když bylo malému 8 měsíců získala jsem práci v anglicko-japonské školkce, kde jsem zůstala 3 roky. Díky tomu jsem byla schopná získat hypotéku. Práce byla náročná, byla jsem vedoucí učitelka a nad sebou jsem měla ředitelku. Co se dalo psát anglicky, to jsem psala. Dále jsem dala dohromad blog a připravovala jsem veškeré akce během roku a též výtvarné práce. Jako cizinka to byla nejlepší pracovní pozice, jakou jsem mohla mít. Nicméně single mother pracující 9 hodin v kuse, a pak ještě doma: papírování, dekorace, plány apod. K tomu dítě s autismem (lehčí formou) a ADHD...po třech letech jsem měla opravdu dost. 

Hned jsem našla práci v Tokyu v mezinárodni akademii pro děti předškolního věku. Tam jsem byla dva měsíce a bylo mi řečeno, že protože mám dítě, tak se na mě nemohou spolehnout. Kromě mě a majitelky nikdo neměl děti, takže chápu. Single a bezdětní jsou mnohem více atraktivní pro zaměstnavatele. Byla to hořká pilule, ale přikládala jsem to Tokyu. Tokyo má vyšší nároky a do práce jdete vždy...i třeba polomrtví...omlouvá vás jen vaše úmrtí nebo úmrtí v rodině jinak nemáte nárok. Nemocné dítě? Nezájem...ošetřovačka se tu nevede a když vede tak máte 5 placených dnů na celý rok...

Během 4 měsíců jsem měnila práci hned dvakrát. Byla jsem opravdu na dně. Otevřely se mi dveře v podobě "státní školky" byla to šance k získání japonské kvalifikace a tedy k bytí pouze "učitelky ve školce". Opět jsem byla na pozici asistentka, protože evropská kvalifikace se v Japonsku neuznává... 

Bohužel šanci jsem nevyužila. Opět problém s Japonkou. Jakmile je Japonka přes 40 neprovdaná a ani nerozvedená, tak můžete čekat problém. Problém této paní byla "hysterie" a to myslím osobnost zvanou "hysterka" její konverzační tón byl křik a bylo toho až moc. Měla jsem s ní incident, kdy na mě křičela: "ať netahám dítě za ruku", odvětila jsem, že nikoho za ruku netahám. Nicméně problém byl na světě. Bylo to v době, kdy jiný cizinec byl obviněn z mlácení dětí a já jen trnula, kdy mě někdo nahlásí kvůli této hysterce. Protože co se stalo. Šla jsem s ročním dítětem za ruku a dítě si náhle sedlo. Já jsem to zaregistrovala a zastavila jsem. Nicméně zezadu do mě někdo vrazil, tak jsem se podívala dozadu. Otočila jsem hlavu a ona začala hysterčit, ať dítě netahám. To vše před těhotnou maminkou, která tam byla na prohlídce školky. 

Řešili jsme to na meetingu, kdy jsem řekla, že chápu, že měla obavy, ale mohla mi to říct jinak. Ve školce se nemá křičet a už vůbec ne před dětmi a rodiči. Ona kývala hlavou, ale o pár dní později mi řekla, že v příručce pro učitelky se píše, že v emergency časech se může křičet. Odvětila jsem jí, že "emergency" se myslí: vetřelec s nožem, požár nebo zemětřesení. Prostě chybu neuznala a já už jí měla plné zuby...

Komunikace s ní byla "já o voze, ty o koze". Ve třídě se pozvracelo dítě a schytalz to hračky, koberec a podlaha. Začala jsem uklízet, ale pro úklid platí zvláštní pravidla, takže jsem se zeptala zda mohu koberec dát do pračky na vyprání...Ona začala vysvětlovat: nejdřív vytřeš podlahu, pak uklidíš hračky a potom koberec. Říkám jí: děkuju, ale na to jsem se neptala. Ptám se, zda se koberec pere nebo ne? Nehledě na fakt, že dřív než začnu vytírat, tak nejdřív odstraním vše poblité z podlahy, a až pak vytírám, to je snad stejné po celém světě...Měla jsem dost...

Miluju práci s dětmi, ale s kolegyněmi to bývá na mašli. Své práci jsem dala vše a možná i víc. Nicméně v tuhle chvíli si dávám pauzu a po 15 letech ve školství bych řekla, že mám nárok a je čas zkusit i něco jiného...

A co teď dělám? Dělám něco, co jsem si myslela, že nikdy dělat nebudu...Jsem učitel AJ v mateřských školách a jeslích. Jj. Never say never! Moje pracovní náplň je navštívit dvě školky za den. Tam učím děti od roku do 6 let a bývá to 5 tříd. Každá třída má specifický čas daný věkem dětí. Protože roční dítě se 30 minut soustředit nebude. Zpíváme, tančíme a učíme se anglická slovíčka. ABC a počítáme. Ráno 2 hodiny plus mínus a odpoledne 2 hodiny plus mínus. Mezi školou ráno a odpoledne bývá hodinový dojezd vlakem a spadá tam i hodinová přestávka. Cesta do ranní školy a z odpolední školy trvá cca hodinu. Tzn. 4 hodiny a půl učím, a další 3 a půl hodiny cestuju. Během cesty vyplňuji reporty a plány, ale doma už nedělám nic. 

Práce je to snadná a ohodnocená mnohem lépe než všechný předchozí. (dostala jsem se přes hranici 50 000 Kč, dosud jsem vydělávala cca   30 000Kč) Myslím, že jsem našla, to co mi vyhovuje nejvíce, ale je to firma sídlící v Tokyu, takže už mám problém s absencí, kvůli malýmu. Teď jsem byla schopná udělat nulovou absenci 3 měsíce po sobě, tak doufám, že budu schopná získat nový kontrakt v červenci. 

Ovšem koketuji s myšlenkou vlastního byznysu. Něco jako pořádání Narozeninových Oslav (tématických: Piráti, Tropy, Moře, Vesmír, Starodávný Egypt, Cirkus, Farma, Princezny atd.) Další nápad je pořádání AJ lekcí ve vlastním domě, pořád mám jednu místnost volnou, takže bych tam mohla mít třídu. :-) Dostala jsem se do etapy života, kdy se chci realizovat...:-) Takara

Train mania No.1

Train mania tak by se dala nazvat kultura kolem vlaků a vše co s nimi souvisí. Samozřejmě, že v ČR známe slavná anime, která ukazují čisté a poloprázné vláčky, které drandí nezastavěnou krajinou, no prostě romantika, co si budeme povídat. Ale jaká je realita? Takový dotaz mi přistál ve schránce asi dva týdny zpátky. Pokusím se, co nejlépe odpovědět.

Článek o vlacích bude seriálem, protože se jedná o obsáhlé téma, které se do jednoho článku nevejde. V první části se zmíním o tom jaké to je cestovat v Japonsku vlakem. Půjde o článek subjektivní, čistě o můj osobní pohled. Mám zkušenosti s vlaky na venkově, ale pohybuji se v oblasti Kanagawa Prefektura a Tokyo. Ve vlaku trávím až 3 hodiny denně, takže si myslím, že mám co říct. :-)

Pokud srovnám ČD a vlaky v Japonsku, pak co se čistoty týče, pak se jedná o nebe a dudy. Řada lidí kvituje častost spojů a přesnost. Nicméně faktem je, že v Japonsku převládá vlaková doprava nad autobusovou a v ČR, kde busy jezdí více méně podle jízdních řádů, tak v Japonsku busy mají zpoždění až 30 minut a to běžně...v podstatě voláte do centra, zda se máte vydat pěšky nebo ne...

Co se zpoždění vlaků týče, tak pokud trošku naprší, tak většina vlaků hlásí zpoždění a to samé se stane pokud napadne 5 cm sněhu, to už je kalamita. Stejně to je i se silným větrem a v případě tajfůnu jsou shinkanseny zrušeny už půl dne dopředu.  Takže určitě není pravda, že vláčky jsou 100% to nejsou. Nehledě na fakt, že přibývá situací, kde selže lidský faktor. Měli jsme bouračku vlaku, který nezastavil přesně na nádraží a sešrotoval se a minulý týden zůstal mezi závorami náklaďák a vlak, který jel 120km v hodině vykolejil (35 lidí zraněno, řidič náklaďáku zemřel) nehody se stávají. No a pak tu máme nešťastné lidičky, kterým se udělalo nevolno ve vlaku (to většinou skončí lehčím zpožděním) a v horším případě nešťastníky, kteří pod vlaky skáčí a to většinou vyjde na několik hodin zpoždění.

Co se pohodlnosti týče, tak na venkově nebo v době mimo špičku jsou vlaky v Japonsku čisté a pohodlné. Na venkově jezdí vlaky méně často, takže se tu budete cítit jako doma :-) jednou dvakrát za hodinu a většinou jezdí i poloprázdné, takže romantiku zažijete, jen nesmíte zapomenout, kdy vlak odjíždí.  Co mi vadí je AC a doporučuji si do vlaku vzít mikinu, protože za hodinu v "lednici" prostě nastydnete...Ve vlacích nabízejí dva typy klimatizace, takže se vyplatí číst kanji a jít do vozu, kde mají jenom větráky. Stání pod AC nedoporučuju a už jsem viděla pár lidí, kteří to řeší pokrývkou hlavy, protože i když je vlak poloprázdný, tak se teplota neupravuje...

Ve špičce jsou vlaky v Japonsku peklo...Dochází k paradoxu: lidi vzorně ve dvou až třech řadách. Zpravidla máte na podlaze namalované značky a pokud si chcete ve vlaku sednou, tak si stoupnete do fronty u značky pro druhý vlak v pořadí. Jakmile příští vlak odjede uděláte jeden či dva kroky stranou a posunete se na značku pro "příští vlak" a jakmile ten přijede na nádraží nastoupíte. Samozřejmě jsou místa, kde se to dá takto dělat, a pak jsou místa, kde se prostě nacpete do vlaku nebo jste do vlaku nacpání lidmi či lidmi pracující na nádraží. Legendární videa, jak nádražáci cpou lidi do vlaku jsou autentická a je to běžný život.

Japonci jsou zvyklí...cizinci už ne a mě to trvalo zhruba 3 roky než jsem si zvykla... Nesnáším přístup vlezu do vlaku, otočím se zády k davu a sunu se dovnitř ( zjevně logika: co nevidím, za to nemůžu dostat pojeb)...Myslím si, že kdyby se podívali kolem sebe a vyhledali místo či skulinu ke stání nemuseli by se tolik tlačit. Tak to dělám já a nemám nejmenší problém do nikoho nestrkám, takže si myslím, že kdyby se snažili, tak ono by to šlo...ale oni se kolektivně nesnaží...slovo "sumimasen" "promiňte", když se človíček snaží vystoupit jsem neslyšela ani nepamatuju ano výmluva je, že řada lidí má na uších sluchátka, a že stejně neslyší nicméně řada lidí sluchátka nemá, takže sumimasen je na místě (ať už lidi mají sluchátka nebo ne...)  Paradox, který jsem chtěla zmínit je fakt, že lidi vzorně stojí ve frontě a jakmile se dveře otevřou lidi se naženou dovnitř jako dobytek, strkají se a perou se o sedadla, což je opravdu trapné...chápu, že si chtějí sednout, ale tohle je opravdu mazec. 

Občas si říkám, jak nám vymývali mozek v hodinách Japonštiny, kde věta s použitím slova "yasashii nebo shinsetsu" což znamená zdvořilý, slušný, jemný, ohleduplný znělá takto: Nihonjin ha yasashii desu.  Japonci jsou slušní-ohleduplní to může být pravda v určitých situacích ale v případě vlaků jsem se často ptala, kdeže ti ohleduplní a slušní Japonci jsou...zjevně jezdí autem...Moje vlastní zkušenosti jsou k nezaplacení. Ve vlacích existují tzv. priority seat jsou to místa vyhrazená pro zdravotně omezené lidi (červený přívěšek s bílým srdcem nebo křížem) dále pro staré lidi, imobilní lidi, lidi s malými dětmi a těhotné ženy (i ty mají vlastní přívěšek růžový s ilustrací matky, která je v očekávání)...Je dobře známo, že lidé sedící na těchto sedadlech většinou nepouštějí sednout nikoho. Buď předstírají, že nevídí nebo zavřou oči a spí, samozřejmě, že někdy si člověk nevšimne o tom žádná, ale většinou je to ten první případ. Co mě irituje nejvíc je, když vidím, jak mladí Japonci (chlapi sedí) a kolem stojí stařenky sotva se drží na nohou...netvrdím, že to není stejné i v ČR, ale musím říct, že mě to irituje, když to vidím... 

Když jsem byla těhotná, tak jsem stála v zóně pro priority seat, ale většinou jsem si nesedla a naopak jsem vyslechla rozhovor dvou office lady, které tam seděly (obě kolem 20) a bavily se o tom, že mě nepustí sednout, protože za 20 minut vystupují. Věřím tomu, že obě jakmile budou těhotné (pokud budou), tak budou první, kdo si bude stěžovat, že je nikdo ve vlaku nepustil sednout. Taktéž s přívěškem "těhotná" na kabele jsem byla hrubě strčena a tím hrubě myslím, že jsem málem skončila na podlaze. Když jsem se slovně ohradila, tak mě chlap kolem 40tky kopnul do holeně (ne fakt si nedělám srandu) to už jsem se naštvala a vydala jsem se za ním a říkám mu: " Takto tedy ne, vydáme se na policii..." najednou byl samá slušnost a omlouval se...(samozřejmě, že to byloto co nazývám  "japonské promiňte" co tím myslím je to, že v Japonsku se Japonci omlouvají tak často, že to je spíš fráze a pokud v Japonsku jste delší dobu, už jste schopni rozlišit, kdy je člověk opravdu sorry a kdy je to jen něco jako "tak sorry no..." )

Na další problém jsem si počkala pár let a musím říct, že byl ze všech nejnepříjemnější a nešlo o střet s japonským občanem ale s cizinkou. Co se stalo bylo, že jsem v zájmu ulovení sedadla čekala tři vlaky a pak si stoupla do příslušné řady. Všichni stáli v lajně a vlak přijel. Z ničeho nic se tam objevila ženská, která se postavila přímo do čela fronty.  Já na ni zůstala čumět, zda to myslí vážně...zjevně myslela...tak jsem jí poklepala na rameno...a to jste měli vidět.:-)

Zařvala na mě ať na ni nesahám, pak se začala afektovaně oprašovat, jako bych byla nějaká špína. Já jsem ji ignorovala a říkám ji, ať se ráčí postavit do fronty, tak jako ostatní. Ona mlela jen to samé, ať na ni nesahám a pěkně nahlas. Zjevně už v tom má praxi, prostě místo aby uznala, že udělala něco, co se nedělá, tak řvala pěkně nahlas japonsky, ať na ni nesahám...Když jsme se usadily a pořád o tom mlela, tak jsem ji anglicky řekla: "že jestli nezavře hubu, tak půjdu a opravdu na ni sáhnu..." a ona sklapla. Co budu povídat byla to dobrá ostuda, ale opravdu nesnesu, když jako hodná holka čekám pěkně ve na vlak a přímo přede mně si stoupne taková primadóna...ale člověk se pak nediví, že mají cizinci v Japonsku často špatnou pověst, co se dá dělat, když si cizinec neumí stoupnout do fronty na vlak..:-D

Naopak jsem byla překvapená, jak to funguje v Kansai, i když vlak byl narvaný až po střechu a můj syn měl zrovna záchvat vzteku, tak lidi kolem byli milí a ohleduplní. Potkávám hodně ohleduplných lidí ve vlaku též, ale většinou jsou to starší ročníky a nebo pocházejí z Kansai oblasti...Občas mě dostává, když paní, která se sotva drží na nohou nabízí sedadlo k sezení mému synovi. S díky odmítám. Malej má nohy, takže může stát. 20 minut stání ve vlaku by 4letého špunta zabít nemělo, ale ne všichni se mnou tento názor sdílí. Myslím, že japonská společnost se mění, ale ne k lepšímu...je to dané tím, že výchova v Japonsku je o tom, že rodiče nemají věčně čas a vychovávají instituce...Už ani nepočítám, kolikrát dostal malej taškou, protože není dost vysoký, aby si ho lidi kolem zjevně všimli, takže mu říkám, pokud na tebe někdo šlápne nebo do tebe strká hodně, tak prostě zařvi, to je jediný způsob jak dát najevo, že je tu něco "malého" do čeho by se bouchat či strkat nemělo. Také mu vysvětluji, že do lidí se nestrká ani se nestojí příliš těsně a když se vystupuje, tak se říká "promiňte prosím, s dovolením"...

Na cestování vlakem v Japonsku jsem si zvykla...nicméně dělám vše proto abych necestovala ve špičce a pokud cestuju ve špičce hledám cestu jak si sednout abych neskončila v mlýnku na maso, který se tvoří v prostoru dveří, protože lidem se nechce prodírat se doprostřed vozu a najít si místo tam, zpravidla je tam místa až až, ale lidé mají tendenci hromadit se u dveří. A pokud to jde, tak se snažím chodit pěšky, protože stanice od sebe jsou vzdálené třeba jen dva km, což se dá ujít v pohodě...Tak a máme to! První část vlakového seriálu je za námi. V druhá část bude vzdělávací. Společně se podíváme na japonské přepravce, druhy vlaků a různé značky na názdraží a jejich význam. Podíváme se na tom, jak by technicky mělo vypadat cestování vlakem a pohyb z vlaku do vlaku a z nádraží a na nádraží. Snad Vás neunudím k smrti. Takara

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné...

Občas se musím smát...ne vážně, pokud jde o ČR a život v ní. Vždy jsem byla spokojená a neuměla jsem si představit, že žiju někde jinde. Pamatuju si, co jsem odpověděla p. uč. na otázku, proč se nesnažím studovat AJ pořádně..."já z ČR nikdy neodejdu, takže AJ mi je k ničemu"...podle pravidla nikdy neříkej nikdy...A teď jsem zde coby učitel AJ haha...větší paradox si neumím představit. Ano, opustila jsem vodu učitelství pro MŠ (i když ne natrvalo) a po delší době jsem se vrhla na nenáročnou výuku AJ v MŠ a jeslích.

S Japonskem jsem koketovala spíše ve snech, jakože bych mohla studovat japanologii, ale byla jsem líná studovat hiraganu a katakanu (jaké bylo moje překvapení, když jsem se hiraganu a katakanu naučila za měsíc a ani to nebolelo, haha). Vypadalo to obtížně, tak jsem se do toho nepouštěla. Dělala jsem léta karate a kolébkou karate je právě Japonsko, takže nějaké spojení s Japonskem jsem měla. Ale nezajímala jsem se nijak více o J-pop nebo anime či mangu. S jedním dobrým anime mě seznámil můj ex. Ten sledoval Naruta (anime a mangu) a po čase jsem to začala sledovat s ním. Chytlo mě to, ale ne tak, že bych byla japanofil nebo se zajímala o chlapy Japonce jako takové...a přesto jsem s jedním skončila haha...

Seznámení nebylo jako z pohádky, seznámili jsme se přes cestovatelskou stránku a provedla jsem ho po ČR aby on mě provedl po Japonsku. Byli jsme mladí a hloupí, takže jsme nakonec skončili spolu a prožili spolu 5 let. Z těch 5 let to nejlepší je náš syn, jinak hodnotím vztah asi tak, že jsem vyrostla co se osobnosti týče, zlepšila jsem se v Japonštině a stala jsem se nezávislou na manželovi. Procestovala jsem téměř celé Japonsko a ještě zdaleka nekončím. Jinak jsem ráda uzavřela tuto kapitolu. 

Od separace od manžela jsem zkoušela randit a na 3 roky jsem zaparkovala ve vztahu-nevztahu s 36letým Japoncem, který byl opravdu můj typ nicméně povahově byl někde úplně jinde. Vztah na dálku já v Japonsku a on v Amsterdamu prostě dlouhodobě fungovat nemohl, a tak jsem se s ním rozcházela a scházela...Všechny výstražné cedule pořádaly párty v hlavě, protože mi lhal o svém jménu, nechtěl mluvit o ničem ze svého života. Kde bydlí jeho rodiče apod. Žádné telefonní hovory, skype, jen zprávy a to ještě s intervaly, kdy odpověď přišla za týden, dva, nebo i měsíc...myslím, že důvod proč jsem to táhla tak dlouho, že jsem nechtěla být sama...a trošku jsem si chlapce přikrášlila...z toho vztahu jsem už venku, i když panáček stale nevratil klice...

A pak jsem někoho potkala úplně náhodou. Ani jeden nevíme, jak k tomu došlo, nicméně mi přistála na FB žádost o přátelství od človíčka žijícího v Japonsku. Koukla jsem zběžně na profil a viděla jsem človíčka, který navzdory faktu, že je tmavější, tak dokázal prorazit v "rasistickém" Japonsku, které je až moc známé, že se na tmavé lidi dívá trošku jinak. Mohu uvést příklad: kdysi jsem pracovala jako učitelka AJ v jiné společnosti a když jsem končila, tak mě měl nahradit Afroameričan. Ředitelka školky byla děsně proti, říkala, že se jí líbil více můj "rodilý" přízvuk a moje krásná, čistá AJ (haha), chlápek byl rodilý mluvčí...ale všem bylo dost jasné, že má problém s tím, že je černej jako bota...Některé děti dokonce i dospělí mají z tmavějších lidí strach, protože jejich svítící oči a zuby připomínají japonské Oni (ďáblíky) a můžu se přihlásit k lidem, kteří si všimli, že být v Japonsku "bílý" je rozhodně snadnější než být "černý" samozřejmě, že v případě sportovců a slavných lidí dělají výjimku. Např. Naomi Osaka je slavná tenistka, která má japonskou matku a otec je z Haiti. Od 3 let žije v USA a japonsky téměř nemluví. Přesto hraje za Japonsko a Japonci ji vnímají jako "jejich" Naomi. Řekla bych, že je to případ od případu.

Můj nový objev je mixem Francie a Haiti z NY, je mu plus 45, ale na svůj věk vypadá velmi mladě, je to tím, že to co dělá miluje a vede spokojený život :-D a je to výtvarník. Kromě toho, že se mu podařilo prorazit v Japonsku, tak se věnuje postiženým dětem a provozuje řadu dalších projektů (šíření poselství míru přes výtvarné umění, restaurace, workshopy atd...). Velmi pracovitý člověk se zajímavým přístupem k životu. Ale co na něm mám nejraději je fakt, že mě miluje, že se stará a zajímá o to, co dělám. Že jsme v denodenním kontaktu (tel. hovory, zprávy) hodně se spolu nasmějeme a navzájem se motivujeme. V tuhle chvíli máme sázku kdo zhubne dřív na požadovanou váhu...držte mi pěsti...:-D 

Na někoho takového jsem čekala...syn ho zbožňuje a city jsou oboustranné...prostě všechno vypadá tak dobře, až si říkám, zda to je vůbec pravda...nicméně tentokrát žádné vystražné cedule napracují. A tváří se to, že by to mohla být i pravda...:-) Necháme se překvapit...To jak se k nám chová, je prostě něco v co jsem se neodvážila ani doufat a jsem za to neskutečně vděčná...

Zajímavé je, že jsme se opravdu potkali ve správný čas...Kdybychom se potkali o 10 let dřív, tak by z toho nic nebylo, tím jsem si jistá. Perfektní načasování, perfektní stav mysli. Je to poprvé co můžu říct, že jsem spokojená s prací i se svým soukromým životem...Nová životní kapitola se vším všudy...

Tak s chutí do toho... Takara

Vlnobití v Chigasaki

Dnes to bude trochu o cestování, trochu o počasí, trochu o síle přírodě a trošku o lidské hlouposti. Začneme počasím. V Japonsku se rozjelo peklo teploty kolem 33 a výš až ke 40 stupňům...smějete se? že v Čechách tohle máte taky?! Ano, ale...co tam nemáte je vlhkost vzduchu kolem 80% a to je sakra rozdíl. Člověk se potí jako prase, ale už se neochlazuje. Navíc spousta starých lidí a žen chodí nabalení (dlouhé rukávy, přehozy) jako by byl podzim. Je to ze zdravotního hlediska jako ochrana před UV zářením a také estetického důvodu, protože Japonky se nerady opalují, platí čím bělejší tím lépe (samozřejmě jsou ženy, které to neřeší, ale majorita dává přednost bílé, k tomu slouží různé bělící, krémy apod. které prodávají v každé drogérii)...

Nemám nic proti estetice, ale faktem je, že staří lidé už na teploty nereagují, tak jako lidé mladší, a tak jim hrozí přehřátí. Horko v Japonsku si často vyžádá nějaké oběti většinou jsou to staří lidé, ale ve zprávách bylo, že nějaký mladý kluk kolem dvaceti let se šel slunit na zahradu a zemřel na přehřátí na lehátku. Hrozné... 

Pokud pojedete do Japonska v létě, pak opalovací krémy jsou nutností, rychle se spálíte a různé slanější nápoje jako jsou Aquarius nebo Pocari Sweat rozhodně doporučuju. Dále na hlavu klobouk a sluneční brýle. Dále v obchodech nabízejí i různé ochlazovací spreje a malá osuška rozměr 20 na 20cm se hodí na utírání potu, protože tady z vás opravdu lije (v neposlední době bych investovala do deodorantu...to už jako detail...)

Kromě junglového klima si tu ale "užíváme" i tajfuny. Slabší byl č. 9 Lekima, ten Japonsko jen lízl, proto byl "slabší" ale v Číně si zařádil. V zápětí si potýká část Japonska Shikoku, Kyuushu, a oblast Honshu (Kansai)  (tam, kde nebydlím) s tajfunem č. 10 zvaným Krosa. Shinkanseny a lety byly pro jistotu zrušeny. Vítr si hraje i s mořem a to doslova. Vlny dosahují nebezpečných výšek a to i v Kanagawě, která se super vzdálená od oblastí, kde zuří tajfun. Vlna v Kanagawě je ostatně název známého díla výtvarníka Katsushika Hokusai. Pokud se orientujete ve výtvarném světě, pak znáte cyklus Fuji na z 36 pohledů...(Fugaku sanjurokkei). Hokusai je výtvarník ukiyo-e což je výtvarná práce zahrnující dřevotisk a malbu. Ukiyo-e znamená "plovoucí svět" a tento směr byl populární v 17. až 19. století... Velká vlna v Kanagawě je znázornění oblasti dnešní Yokohamy s výhledem na Fuji. Vlna je obří a připomíná trochu velkou děsivou ruku. pod ní na moři bojují o přežití tři lodě.  

zdroj google

Nevím proč, ale tohle dílo jsem si vybavila, když jsem se vydala na místní pláž po dopolední a sledovala vlny narážejí na břehy pláže...Vlny byly větší než obvykle, takže bylo vydáno varování a s ním zákaz koupání a přibližování se k moři. Přesto se našli blbečci, kteří vesele ignorovali varování a ne náhodou v oblasti kolem Fujisawa, ale i Chiba se hlásí nezvěstní lidé a 4 mrtví včetně ženy, která se snažila zachránit svoji 11letou dceru, kterou strhl proud. Zachránila ji, ale sama zemřela. Oficiální zpráva mluví o tom, že v dané lokalitě bylo zakázané...Proč proboha, někdo ignoruje taková varování opravdu nechápu...Zbytečná smrt...dcera to přežila a za hloupost své matky nemůže, ale stejně bude žít s tím jakým způsobem o matku přišla...ženě bylo pouhým 44 let...dalšími adepty na Darwinovu cenu je skupina 18.-19.letých kluků. Ti se koupali ve skupině, když je smetla vlna 3 to zvládli a 2 jsou nezvěstní...Naprosto zbytečně...Varování bylo vydáno a tahle varování nejsou pro srandu králíkům.

I dnes jsem viděla surfaře-blbečka potýkajícího se s vlnami a záchranáře, který to pozoroval z břehu, protože to bylo velmi nebezpečné jít tam za ním a zachraňovat ho...Dalšími adepty na "přes držku" byla pěkná rodinka vedoucí svého ani ne dvouletého drobečka přímo do vln...na to snad jen "no coment" a přítomná "pobřežní hlídka" jim tenhle blbý úmysl rozmluvila...s horkem vylézají různé existence a i normální lidé se mohou vlivem horka přeměnit na bezmozky...nicméně pokud cestujete v Japonsku, tak neberte místní varování "s rezervou"...Japonci "rezervu pro blbé" nevedou...a pokud je to nebezpečné, tak je to nebezpečné a tečka...

          

Závěrem bych chtěla napsat, že moře v Chigasaki je krásné a má svou atmosféru, zvlášť když se do vody nesmí, jinak se jedná o destinaci, kde je hlava na hlavě. Dnes jsem měla štěstí. Cesta od školy na pláž mi zabrala 30 minut a slušně jsem se spálila (jj, radí a sama se svými radami neřídí, žádný klobouk, žádný krém a rajče je na světě :-( ) ale procházka po pláži stála za to...Našla jsem spoustu obřích mušlí, ale odér mrtvých mlžů mě odradil od potřeby odnést si je domů...cesta zpět byla totiž dlouhá...haha...ale pokud máte žaludek na čištění mušlí a odstraňování toho smrdutého, co tam zbylo, tak s chutí do toho :-) byly opravdu velké a pěkné...:-) Takara

Dovolenková demoverze

Tak jsem zase jednou nevycházela s penězi...jak už bývá mým dobrým zvykem haha...

No změnila jsem práci a poslední výplata byla v červnu a další výplata bude až 15. srpna no a do té doby musí člověk nějak přežít, takže letos jsme byli u moře jen jeden den. Vybrala jsem si ten nejlepší den na slunění, takže spálená jsem dost. Začínám si myslet, že ochranný faktor 50 nic neřeší. Malej je nespálenej a já jsem opět jako rajče...

Nevadí. Letos jsme se vypravili do Atami. K tomu místo mám blízko. Atami je spot, který se vyplatí navštívit kdykoli v roce. V létě jsou to pláže v zimě jsou to horké prameny. Navíc z Kanagawy je dostupnost velmi dobrá, za necelé dvě hodiny jste na místě a už se kocháte místními suvenýry. Co se pláží týče, tak rozhodně ve srovnání s Enoshimou se jedná o luxus. Ovšem i Atami se skloní před Shirahamou o tom žádná. Letos jsem měla rezervaci na Shirahamu, ale nakonec jsem ji zrušila z finančních důvodů.

V situaci, kdy musíte odložit platbu daní z nemovitostí (40 000), uhradit poslední poplatech za zdravotní pojištění (24 000) a dále hradit městské tax, které tentokrát přišly dříve a rozdělené do tří splátek (3krát 25000) sečteno podtrženo 140 000yenů k uhrazení do konce března, tak v této situaci nebude rozumné vyhodit 30 000 za hotel a víkend u moře. Zvolila jsem levnější variantu. Jednodenní výlet (vlak stál 3000 tam a zpět) takže pohodička.  Vedle jednoho dne u moře jsme provozovali bazén na zahradě. Takže celkově nenáročné volno. Já nevím, co to poslední dobou se mnou je, ale zbavuji se čím dál víc věcí a zjišťuji, že se dá žít takřka "bez věcí"... Prázdniny typu domácí bazén, jeden den v Atami a důkladný úklid, tak jsem strávila letošní Obon week. Byly to jen tři dny a z toho jeden den bylo slunečno, další den bylo zataženo a poslední den střídavě svítilo a pršelo. Takže jsem ráda, že jsme hned první den vyrazili do Atami.

Malej moře miluje. Už celý týden vyprávěl ve školce, jak pojede k moři až se učitelky začaly ptát zda opravdu pojede k moři...jj, moře bylo v plánu, ale takhle nadšeného jsem ho neviděla. Pravda, k moři jezdíme už od jeho půlroku, takže je zvyklý...

Jak jsem už zmínila, já jsem spálená, takže jsem se druhý den moc nehýbala a teď už jen píšu článek a uklízím. Plány jsem měla vskutku velkolepé, ale bohužel změna práce tentokrát přišla tak, že mi ruply nervy...a dala jsem výpověď ihned...a až pak jsem řešila zda budu mít práci a peníze...haha...

Jsem šílená...haha...ne vždy je to, "že štěstí přeje připraveným" naopak poslední dobou se ukazuje, že můžu bý připravená, jak chci a příležitost se stejně neobjeví..."happy go lucky" to asi nejlépe vystihuje moji povahu...ale přiznám, že tentokrát jsem měla opravdu super kliku...:-)

Teď už si jen přeji abych v této práci vydržela, protože plat je víc než slušný a já bych si ráda udělala nějaké finanční rezervy. Kromě toho bych si ráda konečně dovybavila domeček...velmi neskromná...v tuhle chvíli mám smlouvu na půlroku a budu se snažit dostat prodloužení smlouvy od ledna. Snad to klapne...Už se mi nic nového hledat moc nechce...