33.kolo v ringu života část 2. když rozvod je cíl a svobodná matka je cena

Od manžela jsem odešla v březnu 2016. Stihla jsem si vybavit PR (permanent resident) a tím jsem si dost zjednodušila život. Kdybych PR neměla, tak by moje manželské vízum propadlo a já bych dostala jeden rok vizum pro "rodiče Japonce"

a potom bych si rychle musela najít práci, jinak bych v Japonsku skončila a syna bych tu musela nechat, protože bez rozhodnutí soudu by to byl únos a tím bych pozbyla rodičovská práva v JPN. 

Jak zmizet v Japonsku

Vypakovala jsem se na tajnačku. Kvůli výhružkám, že mi ex manžel vezme syna jsem skryla adresu. To se dělá tak, že zajdete na DV madoguchi na městský úřad. Je to poradna pro lidi potýkající se s domácím násilím. Tam vám vybaví dokumenty potřebné pro skrytí adresy. V Japonsku je matrika a ta se nazývá koseki tohon. Z té se dozvíte, kde žije dítě, i když se matka s dítětem odstěhuje. Dokud nejsou rozvedení, tak veškeré info tam je napsané a dá se o ně požádat. 

Stěhování

Datum stěhování jsem mu neznámila. Najala jsem si "akabousha" což je firma ne stěhovací, ale přepravovací. Nicméně dají se ukecat a pokud nemáte těžké věci a jste schopni je sami odstěhovat, pak není problém. Dostala jsem dokonce slevu, když pán zjistil, o co jde a proč se to děje. Odešla jsem s pár taškami a dětskou postýlkou. Stěhovat nebylo co a ani kam. Nastěhovali jsme se do jednopokojového bytu s loftem. I s těmi pár taškami to tam bylo stísněné. 

Situace byla taková, že jsme sice žili odděleně od ex, ale pořád jsem byla vdaná a s tím plynula jistá omezení. Nevztahovaly se na mě žádné příspěvky pro single mothers, i když ex nic neplatil. Tahla jsem to všechno sama. Navíc jsem si ani nemohla najít přítele, protože by mě i jeho mohl ex soudit za citovou ujmu a rozvrácení manželství. V Japonsku se tohle bere hodně přísně. Musíte mít důkazy samozřejmě, ale je to hodně o tom, jak se story prodá. 

Restart aneb začínáme od nuly

Začal mi život na vlastní triko a v módu 2v1 táta a máma. Plat jsem měla ten nejnižší možný. Cca 150 000yenů tzn. 30 000Kč. To nezní špatně, ale v Japonsku je o dost dráž a z toho platíte 25 000yenů sociální zdravotní. Nájem jsem měla levný 30 000yenů. Energie 15 000yenů. Jídlo 30 000yenů. Drogérie 10 000yenů. Pasmo na vlak 5000yenů. Internet a telefon 12 000yenů. Školka 5 000yenů (to jsem měla slevu, kdybych nebyla zaměstnanec platila bych 40 000yenů). Příjem 150 000yenů Výdaje: 132 000yenů. Zbytek šel na výlety, oblečení pro malého, hračky, knížky.

Tak trochu jsem začala chápat některé výlevy ex hlavně ohledně jídla a energií. Měl pravdu, tam se dalo něco ušetřit. Takže se přiznám, že jsem trošku prozřela, když ta zodpovědnost za uživení rodiny byla na mě. V něčem měl pravdu a já to začala dělat taky tak. Přiznám se, že v zájmu ušetření jsem kolikrát jedla velmi levně a nekvalitně. Zelenina a hlavně ovoce je tu tak drahé, že si Japonci dávají ovoce jako desert. Často se i obdarovávají kvalitnějším ovocem. Takže ovoce bylo pro malého. Jak to je cenově, tak za jedno jablko tu zaplatíte 200yenů cca 40Kč. 

Další na čem šlo ušetřit byly energie. Místo vytápění na 25 stupňů jsme vytápěli na 18 stupňů a víc se oblíkli. Stejně tak s vodou, žádných 40 stupňů, ale 38. Nevařila jsem sem, protože jsem byla unavená a stejně mě vaření nic neříká, takže jsme to /řešili conbini (7/11, Family Mart, Lawson), to jsou malé obchůdky otevřené 24/7. Tam jsme koupili onigiri (rýžový trojúhelník s náplní) a bylo po starostech. Malej měl teplé obědy a večeře ve školce teplé, tak jsem to neřešila. Když se pak objevila kolonie švábů, která dostala hlad po té, co se jedna Filipínka odstěhovala ze sousedního bytu, jsem na vaření nepomyslela ani náhodou. 

Malej měl vše. Nikdy neměl nedostatek. Podařilo se mi sem tam si udělat radost a vycestovat: Saitama, Ibaraki, Shizuoka. Nicméně nedařilo se mi spořit a návštěvu švábů se mi nelíbily, takže jsem začala přemýšlet o tom, co s tím udělám. 

Akce: kde vzít prachy?

Tak samozřejmě práce byla placená mizerně, ale vyváženo to bylo školkou pro malého a výraznou slevou (školka byla soukroma bilingualní) a též bydlení bylo se slevou, protože v dané lokalitě by vyšlo mnohem, mnohem dráž. Co jsem neměla byly alimenty. Vzhledem k tomu, že jsem nepožadovala polovinu ze zaplacených peněz za dům a ex zůstal dům celý, tak jsem se rozhodla, že o ně zažádám. 

Alimenty

Navštívila jsem právníka. Ten vyslechl můj příběh a zdarma napsal ex zastrašující dopis. Ten byl ve smyslu: pokud se hodlá soudit o dítě, tak by měl začít platit, protože soudy nevidí rády neplatiče a žádný soud by mu dítě do péče nesvěřil, pokud by neplatil. Přemýšlela jsem, zda bych se jich raději neměla vzdát a nepojistit si svůj případ u soudu, ale právník mi řekl, že nemám tlačit na pilu. Počkat dva roky a pak se zkusit domluvit na rozvodu. Dala jsem na něj a dobře jsem udělala. Dopis stačil a začal platit. Podle tabulek měl platit 60 000yenů 12 000Kč. Nicméně já ho škubat nechci, takže jsem mu řekla, že 30 000yenů bude stačit. Začal tedy platit. Já ty peníze použila na studijní spoření pro malého. Pokryje to jen polovinu, ale tu pro tu druhou polovinu malého pošlu za ex. Tím "vrátí" část toho co jsem vrazila do domu, který není můj a neměla jsem ani nárok na vyrovnání, protože jsem byla vdaná krátce. Jen 5 let. 

Studijní spoření gakushi hoken malej dostane až půjde na VŠ. VŠ stojí 4mil. yenů minimálně. Takže mu nashromáždím půlku a pokud ex odmítne zaplatit tu druhou polovinu, tak si malej bude muset vzít půjčku, ale pořád je lepší mít dluh ze studií 400tis. Kč než 800tis. Kč o tom žádná. To do budoucna. Nemá cenu moc plánovat, protože čert ví, zda vůbec na univerzitu půjde. Takže just in case.

Konečně!!!!

Po roce jsem poslala ex rozvodové papíry. Podepsal a bez řečí. Byli potřeba dva svědci. Jedním byl tchán a druhým byla švagrová a bylo hotovo. Konečně. bylo 20. dubna a já si dala pozdní dárek k narozeninám. 

Single mother se vším všudy

Tím se mi otevřela další cesta, jak zlepšit příjmy. V Japonsku fungují přídavky na děti, ty dostávají všichni bez rozdílu. Nicméně pokud jste single mother, tak jsou ty přídavky na děti větší. V podstatě dorovnávají plat. V mém případě můj plat byl opravdu minimální. Běžný plat je 180 000yenů. Učitelé AJ berou běžně 250 000yenů. V případě úplné rodiny bude nejnižší příjem 360 000yenů a výš. To bude ta nejchudší rodina. Nicméně v případě single mother je tenhle příjem o polovinu vyšší, než co má single mother. Takže přídavky na děti jsou vyšší z toho důvodu. 

Japonsko není sociální stát. Pokud člověk zažádá o podporu v nezaměstnanosti, city hall o tom informuje jeho rodiče či rodinu. To je velmi potupné, takže se Japonci tomu snaží vyhnout. Člověk si tu musí pomoci sám nebo musí pomoci rodina. Stát není nápomocný, takže lidí bez domova tu najdete hodně. Hodně rodin má pouze na jedno jídlo denně. Představa bohatého Japonska v Evropě je hodně zkreslená. Japonci nejsou bohatší než Češi. To, že je v důchodu vidíte cestovat je tím, že si celý život utrhávali od úst. Hromadili peníze a na stará kolena se rozhodli si užít. V čem jsou Japonci jiní než Češi je to, že většina Japonců ve vysokém věku je stále aktivní, takže si důvod užít mohou naplno. 

Sayonara švábí farmo!

Po dvou letech práce v bilinguální školce se mi podařilo nahromadit dostatek peněz a začít přemýšlet o stěhování. Synovi byly 3 roky a tedy ve věku, kdy už by mohl mít svůj pokoj. Začala jsem hledat podnájem a narážela na ten samý problém: majitel nechce v bytě cizince. A tak to bylo pokaždé. Podnájem mansion neexistoval. Mansion je větší byt v panelovém domě, se správcem, kamerovým systémem, soukromým odpadem, výtahem. Tam jsem neměla šanci. Měla jsem šanci v apato, kde jsem už bydlela. Dřevěný domeček obsahující mikrobyty. Stěny jako z papíru. Šváby. Žádný správce, výtah, kamery. Odpad společný s celou čtvrtí. Tzn. větší riziko, že vám prohrabou pytel s odpadky aby se podívali, zda třídíte nebo ne. A co vyhazujete. 

Do apato jsem už nechtěla. I kdyby řekli ok, pořád chtěli ručitele a toho já jsem neměla. Apato je levnější, ale pravidelné návštěvy švábů typu: otevřu dveře a hned jich najdu 5 v předsíni. Bleeeeeee. No ale co s tím?

Domeček aneb malý ale náš

A pak mě to napadlo. Co zkusit dům koupit? Nějaký starší po rekonstrukci. Začala jsem hledat a našla jsem. Celý proces schvalování trval asi 3 měsíce. Byla tam řada mezikroků, ale realitka mě tím vším provedla. Vybrala jsem si domeček po rekonstrukci. Sice starší 1996 a žádné terno (žádná zahrada a hnusná zeď napravé straně pozemku, ale za mě dobrý. Stejně je to o tom, jaký si to uděláš takový to máš. Hypotéku mám na 35let. (32). Ručitele jsem nepotřebovala, když nebudu platit, tak banka dům sebere a bude. V Japonsku domu po koupi ztrácí hodnotu. Jediné co má hodnotu je pozemek. To způsobují zemětřesení. Dům je dřevěný a po pár letech už bezcenný a po 35letech je lepší dům zbourat a postavit nový. Ovšem v praxi to málokdo dělá, protože to finančně neutáhne. 

Dojezd do práce byl ale hrozný. Výhoda bytu pominula a syn bude za čas na základní škole. Nebyla jsem spokojená ani po personální stránce. Měla jsem problém s filipínskou kolegyní, která začala rozdávat posty a výhody svým věrným a rodině. Je to typické chování. Přijdu někam a postupně sem natáhnu rodinné přislušníky, tím získám podporu a tu použiju k převážení odpůrců. Když se strhla čistka personálu, kdy bylo řečeno všem kdo s danou osobou nesouhlasili, že jim nebudou vyřízena pracovní víza, protože prý nepracovali dobře, tak jsem se ozvala. Byla jsem v pozici, kdy jsem to udělat mohla. Vízum jsem nepotřebovala. Zachránila jsem je, ale už jsem s tou společností nechtěla nic mít. Zabalila jsem to ten samý meeting, kdy se to řešilo. 

Špatný krok aneb nepovedené zkušebka

Našla jsem si rychle práci v Tokyu. Dojezd opět hrozný, ale plat super: 230 000, takže výzva. Nemusím říkat, že jsem se snažila pracovat na 200% abych prošla zkušebkou. Nicméně na závěr zkušební doby mi bylo řečeno, že protože mám dítě, tak nejsem dost flexibilní. Pokud bych se přestěhovala do Tokya, pak by to bylo schůdnější, protože potřebují někoho, kdo může dělat přesčasy apod. Já tohle dělat nemůžu, protože školka zavírá v určitou dobu. Takže mi bylo řečeno, že mám smůlu. Němka vyjádřila své rozčarování, že jsem nebyla schopná učit její třídy (přesčas), kdy si ona brala dovolenou. To bylo poprvé, kdy mi bylo řečeno, že mě nechtějí a důvod mě dorazil: "neflexibilní, protože má dítě"...bylo to poprvé, kdy jsem někde neprošla. Byla to hořká pilule na spolknutí. Sbalila jsem si věci a vyrazila vyzvednout malého...Jela jsem hodinu a půl do školky a měla hodně o čem přemýšlet. 

Na temném místě

(Přemýšlela jsem zda, tuhle část psát, ale nakonec jsem se rozhodla napsat to stručně a jasně, jak to bylo...je to taková reakce na chválu: jak to tu, tak zvládám. jak to zvládám sama apod. věřte mi, byly časy, kdy jsem to nejen nezvládala, ale kdy jsem musela vyhledat pomoc, protože to všechno, co bylo se na mě podepsalo, já jsem si to jen nepřipouštěla. Jsou věci, o kterých se píše nebo mluví hodně blbě a tohle je jedna z nich. Rozhodla jsem to napsat, jako inspiraci, pro ty maminky, které mají podobnou zkušenost, podobné myšlenky. Neváhejte, běžte a nechte si pomoci. Není to ostuda. Není to napořád. Je to jen přechodný stav mysli a bude líp.)

Najednou jsem byla bez práce, bez peněz, žádný plán B. A to byl moment, kdy jsem se psychicky sesypala. Držela jsem se až dosud, ale to všechno, ty roky, kdy jsem se snažila vyjít s mým exmanželem, kdy jsem dělala vše nad rámec povinností, kdy jsem v práci nechávala všechno a doma též. Jela jsem na 110% několik let a snažila se nic si nebrat, zametala jsem to pod koberec. Rozvod a to co mu předcházelo, jsem odsunula úplně dozadu do hlavy a nezpracovala jsem to. Všechno jsem prostě hromadila do pytle a to, že jsem byla odejita ze zaměstnání a to jakým způsobem, to mě dorazilo. Všechny stresy a nezpracovaná traumátka, vše co jsem ignorovala a neřešila mě dohnalo. 

Hlavou se mi honily různé myšlenky. Stála jsem na nádraží na perónu. Bez práce, bez peněz. Se zodpovědnosti za malého. Držela jsem malého za ruku a přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší to ukončit, že už nemůžu. Tohle se mi honilo hlavou, když jsem se vracela domů s malým poté, co mi bylo sděleno, že už se mnou nepočítají. Neměla jsem žádný plán. Tentokrát jsem na to nebyla připravená, neměla jsem žádný plán B. Bylo by to jednoduché, jen skočit a bylo by po všem. Jenže pak mě dohnala realita. Co s malým s sebou ho vzít nechci. Rodinu tu má, ta by se o něj postarala a ráda. Ale praktické provedení:" prosím, pohlídejte mi syna, já si jdu tamhle skočit..." no řekněme, že jsem to zavrhla. A to mě zachránilo. Malej mě zachránil. Kdyby tam se mnou tehdy nebyl, tak už bych tu dost možná nebyla. Kdo ví, nevím, zda bych byla schopná skočit. Netuším a ani to vědět nechci. Tohle mě přinutilo zajít ke specialistovi. Nechat si pomoci. 

Nechala jsem si pomoci. Lékařka mě vyslechla a předepsala mi něco na uklidnění na dva měsíce. Pomohlo to. Hlavu jsem měla čistou, i když mi bylo jako by mě někdo majznul po palici a připadala jsem si emočně plochá, nevýrazná. Ale o to asi šlo, nemít pocity paniky, smutku, deprese. Byla jsem v klidu a začala hledat práci. Mela jsem stesti v nestesti, ze mi byla nabidnuta prace ve statni skolce, pouze asistent ucitele, protoze v Japonsku neuznavaji Bc. ucitelstvi v MS.

Práce ve státní školce aneb holka pro všechno

Celkem slušná práce, byla jsem za ni vděčná a začala jsem koketovat s myšlenkou udělat si certifikát pro učitele v Japonsku. To bohužel nedopadlo, zaseklo se to na překládání mého diplomu a vysvědčení ze střední školy. Človíček, se kterým jsem měla předchozí dobré zkušenosti, byl zaneprázdněný, takže komunikace s ním nebyla nejlepší a nakonec přestal odpovídat úplně. Byla bych raději, kdyby mi řekl, že se mu do toho nechce nebo že nemá čas. To se bohužel nestalo. Minulý týden jsem mu psala kvůli překladu rodného listu a výsledek stejný, žádná odpověď...(smrt na covid ho samozřejmě omlouvá, ale věřím, že to není ten důvod) 

Práce byla slušná, ale těžká. Fyzicky a psychicky, ale hlavně jsem se dozvěděla zase něco nového o Japoncích a tentokrát o šikaně na pracovišti. Japonci fungují na principu hierarchie: sempai a kouhai. Tzn. senior pracovník a junior pracovník. Vždy když s někým mluvíte musíte vědět, kde na žebříčku stojí a podle toho zvolit Japonštinu formální zdvořilou pro lidi, kteří jsou postavení výše, než vy a naopak neformální  pro lidi na stejném či nižším levelu. Ale není to jen jazyk, je to i chování. Senior pracovník se vždy musí poslechnou, vždy má pravdu, i když ji nemá a i když je na vás přísný i extrémně přísný, vy jako mladší pracovník to máte povinnost skousnout a beze slova. Když se vám to nelíbí, tak můžete jít. Někdy je to dohnané do extrému, kdy jde o "power harassment" jenže když se tohle řeší, tak se to zametá pod koberec a nikdo tohle moc řešit nechce. 

Ve školkách to je tak, že než se učitel zavede jako samostatná jednotka po škole, tak to trvá 3 roky. 3 roky do něj někdo ryje a vysvětluje mu, jak dělat práci, kontroluje ho, hledá na něm chyby apod. V Čechách je to jeden rok max. alespoň tam, kde jsem pracovala já. Za ten krátký čas, co jsem tam pracovala jsem viděla brečet hodně lidí. Viděla jsem jak 3 senior učitelky něco hustily do mladší učitelky, ta se rozbrečela a ony ji říkaly, že to je pro její dobro. Když jsem si tak vrtěla hlavou, tak se mě zeptaly, co si myslím a já se jich zeptala, zda to nepřehnaly. Že mi to příjde moc. Faktem je, že Japonci po škole vypadají opravdu neschopně. Netuším, co je tam učí, ale je pravda, že úroveň učitele SPgŠ je vyšší než úroveň učitele v Japonsku, který vyšel univerzitu. Nejsou schopní myslet o dva kroky napřed. Tzn. Pošlou děti umýt si ruce, ale už jim neřeknou, co a kam mají jít až si ruce umyjí. Výsledkem je chaos a totální. Takže chápu, že je musí zatrénovat. Ale ocaď-pocaď. 

Já jsem nakonec skončila, protože jsem našla lépe placenou práci. Tou byl post učitel Angličtiny tedy to, co jsem tu nikdy nedělala. Vždy jsem byla učitelka ve školce. Nyní plat dvojnásobný, práce je méně a je méně náročná. Pouze dvě hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne. Cesta do školek zabrala čas, ale pokud jste seděli ve vlaku, tak to byla pohoda. Finančně jsem si dost polepšila. Takže když jsem poplatila nedoplatky na sociálním a zdravotním, začalo blýskat na lepší časy. Hurá na cesty! pomyslela jsem si, ale než jsem se rozhoupala, přišla korona a bylo po ptákách...

Co bude dál?

V době kdy jsem našla novou práci se přihodila ještě jedna věc. Na FB mi přistála žádost od človíčka, kterého jsem neznala. Umělec-výtvarník-designer. Pochází z NY ale s kořeny na Haiti. Co mě zaujalo nejvíc, bylo že tenhle pán uspěl v Japonsku, které má nálepku "rasistické" nebo přinejmenším "homogenní" a jsou zde legendy, že je lepší být bílý než černý. Z vlastní zkušenosti si myslím, že tomu tak je, ale tenhle človíček je důkazem, že tu člověk může uspět, bez ohledu na to, co se říká. 

Do přátel jsem si ho nepřidala, ale napsala jsem mu zprávu, že je to impressive, že dokázal uspět v Japonsku. No a tím jsem završila kapitolu 2. single mother...už zbývá pouze kapitola 3. a ta bude Takara na horské dráze (aneb když je Takara po letech vztahu).

Děkuji, že jste si na mě udělali čas

a zase naviděnou u poslední části ze série "33"

Takara