33. kolo v ringu Života - část první: vdaná

 Jsem rváč, nevypadám na to, ale křehkou květinku ve mně nehledejte. Může za to můj charekter, způsob, kterým jsem byla vychována, zájmy no hlavně ten jeden: karate (škola shotokan- upravená verze karate pro Evropany s ústření postavou Gichin Funakoshi) Když karate tak Japonsko. To je celkem logická linka, protože kolébkou karate je Japonsko. Už je to tak. A věřte mi nebo ne, snem každého karatisty je se podívat do Japonska - alespoň jednou. Opakuji "podívat se". Ne tu zůstat. :-) 

Jak to začalo?

Když jsem maturovala, koketovala jsem s myšlenkou na japanologii, ale byla jsem odrazována učiteli, kteří věděli, že nejsem vyloženě studijní typ a odradily mě i požadavky k přijmacím zkouškám. Hiragana a katakana se mi zdály příliš náročné (o pár let později jsem zjistila, že jsem se mýlila, když nás v jazykovce obě abecedy naučili za dva měsíce. Njn, lenost zvítězila, ale osud si stejně našel cestu). 

Nicméně myšlenka, že se chci do Japonska alespoň jednou podívat, se mě držela. Začala jsem si dopisovat s pár lidmi z Japonska a jeden z nich přijel do Čech a já mu dělala tour guide dva týdny. Bylo to troufalé, nechat u sebe přespávat člověka, kterého znám přes net a je z opačné strany polokoule. Psali jsme si a později volali každý den asi 8 měsíců než přijel, to není omluva pro nezodpovědnost, ale byla jsem si jistá, že kdyby něco, tak se o sebe dokážu postarat. Arogance mládí - řekla bych. Domluva byla následující: já ho provedu po ČR a on mě provede po Japonsku. Deal! 

Přijel do Čech a o půl roku později jsem jela já do Japonska. Naše dohoda se nezměnila, co se změnilo, byl fakt, že z penfriend zone jsme se dostali někam jinam. Volali jsme každý den. Přišla jsem z práce  a hned na Skype, až do doby než jsem měla spát a po probuzení zase skype a to do doby než jsem šla do práce. No a takhle to ško skoro rok. Až jsme se dostali do fáze, zda to odpískáme nebo to bude vážnější. Dopadlo to následovně...

Když jsem přijela domů z Japonska měla jsem zásnubní prsten. Řekla jsem ano. Vím, že to bylo brzo a ani jeden jsme se pořádně neznali, ale na to abyste někoho poznali, tak s ním musíte žít. Tomu věřím. Ale jak to zařídit? Žít v ČR nebo Žít v Japonsku? V Japonsku se to dá trojím způsobem. Přijedete sem jako student, ale jste limitováni vizem, můžete pracovat pouze 20hodin týdně tuším. Nebo si najdete práci v Japonsku a oni vám vybaví pracovní vízum. Nebo se sem vdáte. 

U mě to byla třetí možnost. Zvažovali jsme, zda nežít v ČR, proto jsme měli svatbu jen v ČR, ale se svým platem bych nás neuživila a on se svým vzděláním by patrně nesehnal  dobrou práci. Už si to v Čechách vyzkoušel, a neúspěšně. Takže jediná varianta byla, že já se přestěhuju. 

V situaci kdy jsem byla po škole a měla trvalé zaměstnání s výhledem, že tam zůstanu až do smrti. Jsem se do tohohle "dobrodružství" vrhla. Samozřejmě jsme si byli vědomi, že se to může podělat, ale brali jsme to tak, že když se to po...tak se prostě rozvedeme. No a prvních 5 let manželství mělo být bezdětných, pro jistotu. Jak tedy vidíte, plány u mě nevycházejí, malý, dnes už velký přišel na svět po 3 letech manželství. 

Jaké byly první roky manželství s Japoncem?

Řekla bych, že stejné jako by byly s Čechem. Bylo to nahoru a dolu a střídavě slunečno a oblačno, ale řekla bych, že první dva roky jsme to dávali dobře a byli jsme spokojení.

Procestovali jsme skoro celé Japonsko (vášeň pro cestování nás spojovala), společně jsme koupili domeček v Zama City. Já měla stálou práci. I když stálou. Musím říct, že mi trvalo 7 let, než jsem našla práci, která mě vyloženě nedrásala nervy a byla dobře finančně ohodnocená. Ve většině prací jsem končila s kontraktem, když chtěli prodlužovat, řekla jsem ne díky. Takže jsem vystřídala řadu prací: Pracovala jsem ve dvou mezinárodních školkách. A zjistila, že jakmile je něco placené, tak se myslí více na blaho rodičů než na blaho dětí. Totálně mě rozbil fakt, že nutí 2leté-3leté děti hláskovat jejich jméno (proboha proč? No aby se rodič mohl vytahovat, že jeho dítě "už hláskuje") smutné na tom je, že pokud budete mít ve třídě šimpanze a budete ho denně drilovat spellingem, tak za čas i ten šimpanz to zvládne. Nehledě na fakt, že děti navštěvují stejnou instituci ve 2, 3, 4, 5 letech, takže je celkem buřt, kdy to zvládnou, pokud to umí v 5 letech, než jdou do školy...Pracovala jsem v řadě jesliček/školek a pohybovala jsem se od asistenta učitele (holka pro všechno) až po zástupce ředitele (neofiko, ale full time jsem byla jen já a ředitelka, takže ředitelka dělala papíry, já měla na starosti děti a celoroční aktivity). 

Zažila jsem násilné krmení dětí, třesení s dětmi, zavírání dětí do zombie room (tmavá místnost), přeučování dětí z leváků na praváky (to jsem měla dost, protože mám Bc. učitelství pro MŠ z UHK, takže tohle určitě ne) byla jsem fyzicky napadená učitelkou, která měla zjevně autismus. (to byl dobrý masakr, napadla mě po x konfliktech, kdy mě obvinila z něčeho, co jsem neudělala a přišlo se na to. Já se jí začala vyhýbat, hlavně situacím jeden na jednoho a bez svědků, přišla jsem do práce, pozdravila ji a hned zmizela z dosahu a ona za mnou po 5 minutách přišla, že jsem se jí neuklonila při ranním pozdravu - nikdo se tam nikomu neklaněl a já opravdu netuším, proč by se jediný cizinec v budově měl klanět. Ostatní a hlavně vedení to vidělo stejně, takže tenhle důvod pro fyzické napadení rozhodně neprošel, ale omluvu nebo postih paní rozhodně nečekejte, zametlo se to pod koberec a dělalo se jakoby nic. Paní byla jen přesunuta do jiné školky...) 

Dále jsem pracovala ve dvoujazyčné školce. Státní školce. Mezinárodní akademii a nakonec jsem zakotvila ve společnosti, která točí videa v Angličtině pro děti do školky a nabízí program Angličtiny do školky. V praxi máte 10 školek a děláte dvě denně. Ráno jdete do jedné, učíte tam cca 2hodiny a odpoledne jdete do jiné a učíte tam taky 2 hodiny. Kontrakt máte od 9 do 18.00, ale fakticky pracujete cca 4 a půl hodiny. Zbytek tvoří dojezd vlakem. Jedete hodinu do ranní školky, pak hodinu do odpolední školky a nakonec hodinu domů. Tím se vyplní hodiny ve smlouvě. Takže poměrně jednoduchá práce a dobře finančně ohodnocená. S nikým se nedohadujete a máte zodpovědnost jen za své lessons. Takže po těch letech dohadování se apod. je to příjemná změna a řekla bych, že jsem našla zaměstnání, kde chci zůstat...konečně...

Takže než jsem našla práci, ve které jsem byla ochotná zůstat, kde nemučili děti nebo neměli děsné požadavky či kolektiv, tak to trvalo, ale vždy jsem měla práci, takže po dvou letech jsme byli schopni našetřit a koupit domeček (já jsem tady ztratila 200 000Kč, které jsem do toho vrazila. Platí se peníze předem, určitá částka. V našem případě to bylo 400 000Kč, a pak měsíční splátky, ty jsme platili oba, protože jsme měli jedne účet a ten byl v rukou mého manžela, já jsem neměla nic. Když jsem si zařídila vlastní účet, tak jsme měli velkou hádku ohledně toho. A řekla bych, že tady přišel zlom, kdy se začala ukazovat pravá povaha člověka. 

Když jsem s ním randila byl to ten nejgalantnější muž na planetě. Když jsem si ho brala, tak jsem si brala toho nejlepšího chlapa na planetě. Když jsem se přestěhovala do Japonska už to takové nebylo. Ale byli jsme na začátku společného života, takže jsem si toho nevšímala a pokud jsem si všimla náznaků, které byly už dřív, tak tu jsem omlouvala stylem: je to Japonec, jiná kultura. Nicméně pokud už jste v Japonsku déle, tak jste schopni později rozlišit, zda je něco kultura nebo charakter a to se stalo mezi druhým a třetím rokem manželství. Co byla stará japonská kultura byl fakt, že doma na nic nesáhl. To je staré rozdělení rolí: žena práce v domácnosti, muž nosí peníze jenže tenhle model už nefunguje a žena musí jít do práce na plný úvazek, pač to muž neutáhne finančně. Jenže tady se chce říct, když žena jde do práce na plný úvazek, tak muž by měl pomáhat doma. Logika, že? Bohužel u ročníků plus 35let to nefunguje, takže Japonka pokud nemůže být ženou v domácnosti má full time práci, domácnost a děti a muž má práci, kanape a TV. Tady vznikaly hádky, protože do práce jsem chodila dřív než ex a vracela jsem se později než ex. A pak mě čekala další šichta doma. Myslela jsem, že umřu než mi bude 30 let na přepracování. Nevěříte, ale japonská péče o manžela jde do takových extrémů, kdy mu otáčíte boty, když přijde z práce. Špičky směřují ven z bytu. Chystáte oblečení na další den. Chystáte oběd do krabičky každý den atd. atd. :-) 

Kdy to začalo jít do kopru?

Otěhotněla, nečekaně a nechtěně (3. rok manželství, plán byl 5 let bezdětně), byla jsem vyhozena z práce s tím, že těhotnou nepotřebujou a nakonec z toho bylo zamlklé těhu a já jsem byla mentálně na dně (ne poprvé a ne naposledy). Tady ex selhal naprosto. Nevyplnil pořádně papíry k operativnímu vyjmutí plodu. Díky tomu mě odmítli přijmout, když jsem mu volala, tak mi řekla, ať neotravuju, že je v práci. Navíc uvěřil doktorovi, že jsem zabila své dítě tím, že jsem chodila do práce. A v postatě jsem si musela poradit sama. Obíhala jsem kliniky a byla odmítána a nakonec mi jedna sestra poradila, ať jedu do Yamato City do místní veřejné nemocnice. Té sestře jsem neskonale vděčná, protože do lepší nemocnice mě nemohla poslat.  I tam ex zkoušel, že má práci a bylo fakt smutné vidět ostatní ženy se svými partnery a můj tam nebyl a nechtěl být. Nakonec dostal sprďunk od doktorky s tím, že neexistuje. Tak tam byl na operativní vyjmutí plodu a řeknu vám...po tomhle jsem se na to měla vytentočkovat a rozvést se...ale nerozvedla...

Tady přidám perličku z natáčení, proč nejsem součástí české komunity. Když jsem řekla své kamarádce, též vdané za Japonce, co se stalo, že jsem měla zamlklé těhu a jak se choval ex, tak mi řekla: No vidíš, teď se můžeš rozvést...Zůstala jsem na ni koukat, protože jsem oplakávala těhu a na rozvod jsem nějak neměla ani čas pomyslet. Samozřejmě technicky vzato měla pravdu. Nicméně bylo to brutální a já jsem to nevzala dobře. Jako kamarádka u mě skončila. Ne nejen ona. Vzala jsem to začista a odstřihla jsem celou grupu kolem ní, protože mi bylo jasné, že spíš než kamarádství je to spíš vzájemné pomlouvání se za zády, protože se mi doneslo, že můj story se donesl i k lidem, se kterými jsme to sdílet nechtěla. Alespoň ne tehdy. Teď už s tím problém nemám. 

Za půl roku jsem byla těhu znovu. Tentokrát jsem dítě opravdu chtěla, protože po zamlklém těhu se ozvaly moje biologické hodiny a bylo mi jedno, že se manželství nevyvíjí dobře. Možná jsem si myslela naivně, že nám dítě pomůže. (v koutku duše jsem věděla, že nepomůže, jen si teď ospravedlňuju své rozhodnutí být těhu podruhé :-D ) V dané situaci to nebyl nejchytřejší nápad a jak špatný nápad to byl jsem zjistila o něco později. Jeli jsme na Shikoku, kde jsem chtěla jít do chrámu na Nový rok. On chtěl jít na hotel. Pohádali jsme se a on šel na "procházku" s hotelovým klíčem v kapse. Ač jsem nechtěla musela jsem ho následovat jako pes. Řekla jsem mu, že když se chce procházet, tak může ale já se chci vrátit na hotel. Takhle mě ignoroval a šel skoro hodinu. Já ho chtěla zastavit a on se po mě ohnal a zlomil mi nos. Nemyslím si, že to udělal úmyslně, ale stalo se. Přijela sanitka a policie. Ptali se mě zda ho chci nechat zatknout, řekla jsem že ne, že jsme se hádali. Proč jsem ho nenechala posedět na policii bylo, že jsem neměla vlastní peníze, takže bych se z Shikoku neměla jak vrátit domů. Další průšvih byl, že kolem Nového roku je většina doktorů doma s rodinami, takže nos mi nemohl být srovnán ten den. Takže Happy New Year! 

Vrátili jsme se domů a za 3 dny jsem šla na srovnání, ale už to nebylo možné. Takovou bolest jsem nezažila. (Zažila při druhém porodu, ale pokud bych si měla vybrat porod první nebo rovnání nosu, tak beru porod první) Řekli mi, že dělám scény, jak chci přežít porod, když jsem taková hysterka. Ráda bych jim odpověděla, že porod jsem přežila lépe, než jejich pokus o narovnání nosu. Už při zavádění gáze jsem se tam málem bolestí počůrala. Chápu, že to bolí, nicméně myslím si, že díky karate mám zvýšený práh bolesti, když mi působí bolest někdo jiný, než když si ji působím sama. Proč to zmiňuji? No, protože s křivým nosem jsem samozřejmě chodit nemohla. Takže jsem vzala jídelní hůlky a nos si srovnala sama. Buhužel ne perfektně. Většina lidí si toho nevšimne, ale nos má stále křivý, byla jsem schopná si ho srovnat jen na 90%. Takže žiju s památkou na to, co se stalo. 

Teď už bylo jisté, že je konec, ale musela jsem to nějak doklepat. Musela jsem nejdřív porodit, zajistit si trvalý pobyt v Japonsku, protože jakmile se rozvedete přijdete o manželské vízum a ve finále můžete přijít o dítě. Takže jsem musela plánovat obezřetně. Nic jsem mu neřekla. Fungovali jsme normálně, a kdyby se choval normálně, tak bych to možná zvážila a zůstala kvůli synovi. Ale v průběhu těhu mi začal říkat, jak jsem k ničemu, že nepracuju apod. několikrát mě vyhodil z domu nebo se o to pokusil a říkal mi ať chcípnu. Po porodu jsme nějakou dobu fungovali v klidu, ale pak to začalo znovu. Znovu jsem byla k ničemu, začal mě obviňovat, že ho podvádím (já s 3měsíčním mimčem, jo nevěra bude určitě to pravé pro ženu s mimčem 24/7). Vzteky prokopl dveře, kam jsem se schovala, když na po mě vyjel. Oběd v krabičce, který jsem mu nachystala, po mě vzteky hodil před sousedkami. Ty jen zůstaly čumět. Tím se naše problémy už dostaly ven, už se to vědělo. 

A co se financí týče, tak jsem dostávala úplné minimum, což pokrylo potřeby malého a jídlo pro rodinu, víc nic...Kafe s kamarádkou neexistovalo. Sednout na vlak do jazykovky? neexistovalo, chodila jsem denně 3 hodiny pěšky. Bylo to zdravé, ale fakt, že jsem neměla ani 200Kč týden na vlak, byl na pováženou, zvlášť když jsem pracovala a dávala jsem na jeho účet veškeré své peníze. 

Po porodu už jsme se jen dohadovali. Vše co jsme měli společné už společně nešlo. Odstěhovala jsem se do prvního patra a on obýval 2. patro. Nemluvili jsme spolu. Jen jsme si vyměňovali listy a zprávy na FB. Tchánovci se snažili do toho vstoupit, a tehdy padla ona věta: že jim mám nechat malého (dnes už velkého) a vrátit se do Čech. Jen přes mou mrtvolu. 

Jak z toho ven?.

Byl konec...o tom nebylo pochyb...Chvíli jsme si dopisovali a ex mi vyhrožoval, že pokud se pokusím rozvést, tak mi vezme syna. Já jsem byla ochotná mít střídavou péči, ale jakmile mi začal vyhrožovat, tak jsem se začala tajně balit. Našla jsem si práci a tato společnost mi nabídla levné bydlení ve firemní garsonce. Zabila jsem tak dvě mouchy jednou ranou. 3 roky jsem tam pracovala. Malý (dnes už velký) tam chodil do školky, takže to byly 3 mouchy jednou ranou. Práce, školka, bydlení. Stihla jsem si vyřídit PR (který jsem získala díky ex, protože vyplnil papíry, které bylo třeba vyplnit a pro imigrační jsem byla vdaná s dítětem, takže vše vypadalo okay. No a já nejsem blbá, abych jemu řekla, že se chci rozvést dopředu. Díky získání PR jsem měla klid. V Japonsku jsem mohla zůstat a pustit se do rozvodové pranice.

Ex mi nechtěl podepsat rozvodové papíry. Takže jsem uvázla v legálním limbu. Nesměla jsem mít přítele, protože by mě i jeho mohl ex soudit, protože jsem byla legálně vdaná. Soudil by mě pro zničení manželství a psychickou ujmu. Tady nezáleží na tom, že spolu nežijetem dokud nejste rozvedení, tak přítel je jízdenkou k soudu. Tohle jsem konzultovala s právníkem a ten mi řekl, že běžná večeře nevadí, ale nic víc. Dále mi poradil, že nemám tlačit na pilu, že mám počkat rok, dva, a že mi nakonec ex ty papíry podepíše, protože stejné pravidlo "žádný přítel, milenec" platí i v jeho případě. Napsal dopis mému ex s žádostí o alimenty, protože jakmile jsem se odstěhovala, tak mi ex nedal ani yen a neměla jsem nárok na podporu pro single mothers, protože jsem byla legálně vdaná. Právník to napsal krásně, že pokud ex doufá, že by mohl mít syna ve své péči, pak by měl ve vlastním zájmu začít platit, protože pokud platit nebude, tak žádný soud mu dítě do péče nesvěří. Zvláštní je, že to, že je agresivní a jsou o tom důkazy, to soudům nevadí. 

K soudu jsem určitě nechtěla, protože ač soudy straní matkám, protože otcové musí pracovat a nemají na děti čas. Pokud soud svěří dítě otce, tak matka musí být mentálně v nepořádku nebo musí být na drogách anebo alkoholička. Jinak matka Japonka získá dítě do péče v 90%. Bohužel v Japonsku není střídavá péče, takže dítě je v péči jednoho z rodičů a ztratí polovinu rodiny včetně babičky a dědečka. Je to smutné a děje se tak, z důvodu stylu jakým je psána matrika. 

Koseki tohon je rodinná matrika. Každá rodina má svoji. Cizinci žádnou nemají. Když se Japonka vdá, tak si změní příjmení a je vedená pod matrikou rodiny manžela. Když se rozvede, tak si změní jméno zpět na rodné a vrací se do své původní matriky. Dítě je psané v matrice rodiče, který má dítě v péči. V mém případě já nemám matriku, takže jsem neměnila příjmení a velkej je vedený v matrice ex s tím, že je tam poznámka, že žije se mnou a kde žije.

Soudy tedy straní matkám a otcové přicházejí  kontakt s dítětem. Postihy jsou laxní a soud je bezzubý, takže matky vyhrávají na celé čáře, ale ne matky-cizinky. Tady je to jinak. Tady se chrání zájmy Japonce a "japonského" dítěte. Proč cizinka přijde o dítě, když jde k soudu v Japonsku? Z několika důvodů: 1) neznalost Japonštiny 2) nízký plat 3) žádná rodina v Japonsku 4) neznalost japonské kultury. 

Můžete se soudit, kde chcete, pokud jednou soud rozhodne, už své rozhodnutí nezmění a i když se prokáže, že rozhodnutí bylo špatné, po určité době soud řekne, že dítě už je v prostředí zvyklé a už nic měnit nebude "v zájmu dítěte".

A jak to dopadlo?

Věděla jsem, že k soudu nechci. Že chci abychom se domluvili. Čekala jsem. Finančně jsme na tom nebyli nejlépe, ale šlo to. Po roce a něco jsem mu poslala rozvodové papíry a on je podepsal, bez obstrukcí. 20.dubna 2017 (nebo 2018) jsem se oficiálně rozvedla a tím se uzavřela kapitola: vdaná paní Takara

Dva roky jsem šetřila peníze a nakonec si vybavila hypotéku na svůj domeček. Byla jsem na sebe neskonale pyšná. Skončila jsem v práci a našla jsem práci blíž domovu. A všechno bylo ok.

Po rozvodu jsem se snažila udržet kontakt pro syna s otcem, ale neměl zájem. posílala jsem mu fotky za celý rok. Přivezla jsem mu syna až ke dveřím a stejně neotevřel. A jakmile jsem si našla partnera a on to zjistil z FB, tak přestal na syna platit. Na jednu stranu je to smutné, ale na druhou stranu mám jednodušší život. 

Udržovala jsem kontakt s tchánovci ( i přesto, že si nárokovali malého a chtěli ho do péče. V zájmu malého jsem jim to odpustila, ale nezapomněla) a to asi dva roky po rozvodu, ale to skončilo, po té co mi vyčetli, že jsem si dovolila změnit práci (tu co mám doteď už 3. rok, s nejvyšším platem, co jsem kdy měla) Abych mohla pracovat pro tuto společnost musela jsem mít někoho, kdo se za mě zaručí. To je běžná praxe. Já nikoho takového neměla a tak babička a dědeček malého (dnes velkého) byla logická volba. Bohužel se naplno projevilo, jak jednostranný je ten vztah. Kdykoli chtěli malého vidět, přivezla jsem ho, ale kdykoli já jsem chtěla pohlídat nebyli k mání. A teď jsem potřebovala jejich podpis abysme se měli lépe a opět neochota. Navíc přednáška, jak si dovoluji měnit práci, že jsem špatná matka apod. Po tomhle už jsem je utnula. Věděla jsem, že mě pomlouvají před malým, protože jejich řeči papouškoval doma. A tohle jsem opravdu potřebovala. Naštěstí papír jsem nakonec podepsaný měla, ale od člověka, který mě znal sotva měsíc.

Tím človíčkem byl můj nynější partner...(v podstatě udělal to, co mu vyčítám, když to dělá i v jiných situacích se špatnými lidmi, chudák nemá to se mnou jednoduché a já mu mám za co být vděčná, i když se to v současné situaci může jevit jinak) díky němu jsem získala tu dobrou práci. Bez podepsaného papíru, bych skončila nezaměstnaná a já mu za to budu neskonale vděčná. Tím se uzavřela jedna kapitola života, kdy jsem děla všechno, jak se má. Prostě tradičně: vdáte se, koupíte dům, zasadíte strom (nebo vinnou révu) a založíte rodinu...Tenhle plán nevyšel...ale nelituju...mám vnitřní pocit, že to tak mělo být. Mohla jsem si něco z toho ušetřit? Rozhodně, ale je to kdyby,kdyby...a pak bych neměla svého malého - velkého. To, že jsem to všechno přežila je rozhodně jeho zásluha. Bez něho bych tu už dost možná nebyla, ale o tom, až jindy. Tenhle článek je výživný už dost. Tak vypadalo zhruba mých prvních 5 let v Japonsku, kdy byla Takara vdaná paní.