Konkurs v Japonsku

Už je to docela dost času, co jsem sem přispěla s něčím aktuálním. Teď udělám změnu a povím vám o něčem, co zkusilo málo cizinců, hlavně z důvodů jazykové bariéry. O čem mluvím je konkurs na malé "talenty", modely, tanečníky, herce, zpěváky apod. 

Na Instagramu jsem zahlédla post z jedné firmy, která provozuje různé konkursy na programy v NHK (japonská národní televize) nebo muzikály nebo hledá miminka do reklam na plínky apod. Na výběr je toho dost. No a tak jsem vyplnila přihlášku pro obě děti a odeslala fotografie. Za dva týdny nám přišel "omedetou" dopis s tím, že jdeme do druhého kola. Něco mi říká, že tenhle blahopřací dopis dostávají všichni, hlavně když jsem viděla, kdo všechno u konkurzu byl. Nic ve zlém, pro každou mámu je to její dítě nejkrásnější, ale u sebe můžu říct, že jsem schopná okem kritickým posoudit, zda moje dítě je nějak speciální nebo ne. 

Za své děti můžu říct, že jsou zajímaví tím, jak jsou mixovaní, ale že by byli předurčení k tomu být slavnými, že by to v nich bylo, tak to nevidím. To ale neznamená, že se jim nepokusím otevřít dveře tímhle směrem. Člověk nikdy neví. Yatteminai to wakaranai volný překlad: "dokud nezkusíš, tak nevíš" Takže jsem zkusila no a teď vám popíšu, jak konkurs probíhal. 

Pro nás to byla docela štreka do Tokya a doufám, pokud kluky vyberou, pak spiš do Yokohamy. Je to blíž. Dojeli jsem do Takadanobaba a od stanice to bylo 12 minut. Firma sidli v jedné z místních budov a už před vstupem nás změřili (teplotu) a desinfikovali se ruce. Vyplnila se přihláška s fotkou a dostali pořadové číslo. 

Nejprve proběhla přednáška na pět minut, co dělají a tady bylo vidět, že konkurs je spíše představení programu "Lesson", které vybrané děti budou muset dělat. Od jazzu, přes balet, drama, zpěv apod. Některé povinné a jiné nepovinné. Co mi v té přednášce chybělo, byla zmínka: kolik za to? Je mi jasné, že tyhle agentury musejí z něčeho žít a tak není divu, že vybraní jedinci budou cálovat. Otázka kolik za to je ale na místě, protože ne všichni budou schopni prorazit. To je jasné. 

Ukázali nám pár slavných talentů. Lidem (dětem i dospělým) se říká tarento (talents) jsou to například bývalé i současné modelky, které dělají na IG influencery nebo se účastní rádoby zábavných pořadů. Nemusí být super talentovaní. Jsou to prostě TV osobnosti. Mají tu multi tarento tzn. člověk dělá víc věcí: modeling, zpěv, tanec etc. Pak třeba owarai tarento to jsou komediální osobnosti. Tam by se uživil velkej, tím jsem si jistá. 

Idol tarento pokud je člověk krásný a dělá do fashion, tak tohle je označení pro tuto osobnost. Někdy jsou označování jako obaka tarento, protože se prezentují v TV jako hlupáci. Příkladem by mohla být Rola. Rola je smíšeného původu. Matka Japonka a otec Bangladešan a dědeček Rus. Má exotický vzhled, který umocňuje kontaktními čočkami a barvení hlavy na blond. V TV se chová jako hlupačka (i když není) a já ji nemám ráda, protože přidává olej do ohně zvaný: "kimpatsu no baka" tzn. blondýny jsou hloupé. Když jsem přijela někdo mi chtěl složit kompliment, že vypadám jako Rola (když jsem přijela měla jsem o 30kg méně, žádná supermodel, ale nevypadala jsem zle- přikládám foto)

Atlet tarento to jsou bývalí sportovci. Gaijin tarento to je talent pocházející z ciziny. Nejznámějším je Dave Spector. (toho docela můžu). Většinou se produkce soustředí na fakt, že neumějí perfektně japonsky a dělají ze sebe klauny. Rozhodně nepřispívají osvětě. Běžný Japonec se u telky zasměje, a pak si myslí, že všichni cizinci jsou, jako někteří kašpaři v TV. Kolikrát jsem slyšela I-san ty jsi cizinka, ale jsi hodně otonashii(klidná/nudná)...hned jsem věděla, že dotyčný moc "žere" TV. 

Talentů hlavně jejich druhů je samozřejmě více, ale já se o tenhle svět moc nezajímám, takže pokud chcete vědět víc, budete se muset poohlédnout jinde (nezlobte se) a já se vrátím zpět k tématu, protože jsem trošku odbočila. 

Takže papíry vyplněné, přednáška o tom, co nabízejí, ale ne za kolik to nabízejí, byla ukonce a odvedli nás do jiného patra, kde jsme dostali kód, který se lepil v oblasti hrudníku. Čekaly nás kamerové zkoušky. 

Děti měly zahrát scénku: 

Moshi, moshi yamamoto nan desu ga Halo, halo, jsem Yamamoto

A, hokkaido no ojisan.     A, to je dědeček z Hokkaida

hokkaidou no ojisan kara denwa da yo.  (zvolání) Volá dědeček z Hokkaida

Většina dětí nebyla schopná to zahrát a četla to z papíru. Velkej držel basu. Navíc to charisma, které většinou má, se neprojevilo, byl nervózní a nesvůj. Po natočení obličeje a vyzvání k úsměvu. Bylo po kamerových zkouškách. A oni se ptaly matek, co je jejich cílem a dětí, co je jejich snem. U nás se na nic takového neptali, pouze je zajímalo, zda jsem schopná komunikovat v Japonštině. Nevím, zda je to dobře nebo špatně. Velkého se na nic nezaptali a on to nezapomněl okomentovat. "Mě se na nic nezeptali" Bylo to vtipné, ale čert ví, co to znamená. Buď to znamená, že neprošel a nebo že naopak prošel. Počkám na výsledek.

 

O malého se zajímali o dost víc. Choval se vzorně i s plnou plínou. Njn. Nikdy neměl dobrý načasování. Prohlédli si ho, chtěli vidět vlasy ze zadu. Tam má ty vlasy trošku řidčí, ale řekla bych, že malej projde. Můj typ je, že malej projde a velkej asi ne. Bavila jsem se o tom z jejich tátou (je táta pro obě děti) a on říkal, že pokud by prošel jen malej, tak do toho nepůjdeme. Nemyslím si, že velkej by z toho byl nějakej zdrcenej. Chce dělat Youtube a to mu ani případný neúspěch v konkurzu vzít nemůže. Popravdě je to buřt. Když projde good, a když ne tak taky good. V tuhle chvíli přemýšlím, o čem by jeho Youtube mohl být. 

No co se týče konkurzu za necelou hodinu bylo po všem. Měla jsem dost času prohlédnout si "konkurenci" a dvě děti byly podobné malému a spousta kluků ve velkého věku, ale chovající se lépe...jojo...jsou oba moje poklady a jsou speciální pro mě...to ale nemusí nutně znamenat, že se musí prosadit v showbyznisu.

Přišla jsem, viděla jsem a jsem spokojená. Chtěla jsem to zkusit a zkusila jsem si to, teď jen už čekat na výsledky konkursu. To čekání si zkrátím prací na svém Youtubu. Doufám, že jste si mě všichni našli a klikli na tlačítko "odebírat". Jak se v Japonsku říká: yatte minai to wakaranai...dokud to nezkusíš, tak prostě nevíš, a tak je to zkrátka se vším. Takara

Výlet do centrálního Nikko

Je 3.30 ráno a vyrážíme na cestu. Rozhodla jsem se vyrazit do Tochigi prefektury. Nebudu tam zůstávat přes noc, takže jsem se rozhodla udělat si jen malý půldenní výlet do centrálního Nikkó. Celé Nikkó je zahrnuto na seznamu světových, kulturních dědictví UNESCO. 

Chrámy a svatyně jsou velmi bohatě zdobené a protože v době Tokugawy Ieyasu bylo shintou s budhismem kamarád, tak se v chrámech a svatyních spojují prvky obou a je občas těžké říct, zda je to chrám či svatyně, pokud si nepamatujete názvy. Přátelství se rozpadlo v Meiji éře a z chrámů se odstraňovaly symboly shintou a naopak. Je vlastně s podivem, že v Nikko se ten proces nedovedl do konce a nádherná symbióza dávných časů zůstala v Nikko zachována.

                         

Trvalo to něco kolem 3 a půl hodiny a autobus jel hned vzápětí. Dovezl nás do zastávky: Taiyuin-Futarasan. Tam začneme. Pokud jste neviděli moje vlogy z Nikka, tak doporučuju. Taiyuin je hned u zastávky autobusu. Taiyuin a Toshogu jsou mauzolea, které vybudoval vnuk prvního shoguna Togugawy Ieasu. Jeho jméno bylo Iemitsu. Taiyuin je Iemitsu mauzoleum, které snoubí prvky budhismu a shintou. Dříve bylo běžné, že tyto dva směry fungovaly spolu, ale to se změnilo v éře Meiji, kdy se shintou oddělilo od budhismu a začalo se s odstaňováním symbolů budhismu z shintou svatyně a naopak. Kolem jsou lesy a chrám funguje symbióze s přírodou. Vlezli jsme dovnitř a nikde ani noha. Bylo to super. Mír a klid a krásně vyřezávané budovy. Odtud jsme se přesunuli do Futarasanu.

Futarasan je starší než Taiyuin a Toshogu, proto jeho exteriér a interiér  je zasvěcen třem horám: Hlavní horou je hora Nantai, Nyoho and Taro. Hora Nantai se nazývá také Futara. Chrámové pozemky jsou obří a sahají až k Shinkyo, což je Božský most, který vás přivítá jako první na cestě do centrální Nikkó. Futarasan je také zasvěcen jednomu ze sedmi šťastných bohů.                

Od Futarasanu vede přímá cesta k Toshogu, kde vás přivítá pagoda a velké "nádvoří" taktéž uvidíte shintou torii a vystoupíte po schodech k první budhistické bráně, která vás dovede na další nádvoří, tam se nalézají dřevoryty. Jeden je Mizaru, kikazaru, iwazaru což jsou tři opice: nevidím, neslyším a nepovím. A také slon Sozo no zou. Sloni z představy.  No a na slonovi je zajímavé to, že autor řezby slona nikdy neviděl. Vytvářel z představy.                      

    

   

                  

Toshogu je mauzoleum prvního šóguna Tokugawy Ieyasu, který je zde pohřben a předměty jeho osobní potřeby jsou vystaveny v nedalekém muzeu. Vystoupíte po schodech nahoru a přivítá vás majestání brána Yomeimon. Je to jedna z nejkrásnějších bran vůbec. Jedním z detailů je bílý drak na zlaté bráně. 

V hale za branou jsou uloženy spirituálně dvě významné postavy Japonska. Jednou z nich je Toyotomi Hideyoshi a druhou je Minamoto Yoritomo. Projdete kolem haly  a dostanete se k bráně pod kopcem, tak se ta brána doslovně jmenuje. Sakashitamon. Cestou minete slavnou dřevořezbu "nemuri neko" spící kočička, a pak hurá po schodech a je jich tam dost. Vedou přímo hrobce Tokugawy Ieyasu.

                   

                   

Hrobka je hluboko v lesích a myslím si, že vnuk Iemitsu vybral dědečkovi velmi dobré místo na poslední odpočinek. Klid a mír  je  v kontrastu s tím, jak se zrodil šogunát. Obejdete místo kolem dokola a vydáte se po schodech dolů. Zpátky k pagodě a prvnímu nádvoří. Odtud už vás čeká jen cesta do Rinnoji.         

V Rinnoji pobíhá rekonstrukce a restaurování, protože je Japonsko zavřené, tak se opravují místní památky. Navštěvníků je tam poskrovnu. Když jsem tam teď jela, tak tam skoro nikdo nebyl. Rozhodně jsem si to užila. Nestává se často aby na pamítku UNESCO nebyl nával. To se rovná zázraku. Zázraku způsobeném koronou. Letos jsem do Rinnoji nešla, takže o něm napíšu někdy příště. 

Tím bych zakončila dnešní putování po centrálním Nikkó. Dá se v pohodě zvládnout za polovinu dne. Jeden den na centrální Nikkó stačí bohatě. Na podzim se lidé sjedou do Okunikkó, kde se nalézají další dva Futarasan chrámy a také velké jezero Chuuzenji. Snad to vyjde letos. Přeji vám krásný podzim, Takara

Zápisky z cest: Fuji-san

Dnes jsem zpět s jednou z místních perel. Už jsem se na to chystala delší dobu, ale vždy jsem ztroskotala na svém strachu z míst, kde jsem ještě nebyla (nakonec se ukázalo, že naprosto zbytečně :-) ) nebo na financích, jak už to tak bývá. Letos jsem hodně přemýšlela, kam se vypravit. Letošní byl speciální, protože po 3 dnech volna v kalendáři navazoval víkend, takže rovnou 5 dní volna. Super, ale opět finance se ukázali limitující, takže jsem se rozhodla pro následující plán: den první Kawagukiko, den druhý místní chrámy v lokalitě Nogawa, den třetí Sagamigawa. Víkend už bude jen o parku a práci a úklidu. Takže žádná víkendová hitparáda.

Vyhledala jsem nejlevnější vlakové spoje a vyrazili jsme. V Japonsku se vyplatí vyhledávat spoje, jak už jsem zmínila, protože rozdíl může být až 3000 yenů (vydělte 5 na české) nicméně čím levnější spoj tím více času strávíte ve vlaku nebo je zde více přestupů. Nicméně vyrazili jsme vlakem už 6.45 a ve vlaku a autobusu jsme strávíli zhruba 3 hodiny a nebýt toho, že autobus byl nechutně přetopený, takže A. bylo horko a posledních 10 minut v busu proječel svlečený do půli těla a rudý jako rak.

S radostí jsme vystopili v oblasti, kde kvetou Shibazakury aneb plaménka šídlovitá, s výhledem na Fuji. Aneb oblast 5 jezer a konkrétně Kawagukiko. Co si přát více? Lidí tam bylo dost, ale na to, že byl GW, tak se cestovalo naprosto na pohodu. Součástí oblasti byly i stánky s místními specialitami, ale nějak jsem na ně neměla chuť, takže jsem skončila u "Fish and Chips" haha.

Shibazakura kvete v různých barvách a má řadu druhů. U Fuji kvete celkem 6 druhů: 3 jsou růžové Mc'Daniel's Cushion, Autumn Rose a Scarlet Flame. Dále bílá je Little Dot a fialová Oakington Blue Eye. A pak míx bílo-růžová s čistě japonským jménem. Tama no nagare. Hádám, že půjde o nějaké křížení typu "Made in Japan". Musím být upřímná, že moje fotky nedosahují plakátový. Během naší návštěvy kvetlo o dost méně Shibazakur a popravdě ani neumím poradit, kdy je nejlepší doba pro návštěvu. Nicméně i tak, ten pohled stál za to.

         

Jako výlet určitě doporučuji stejně jako všudypřítomné plakáty v Tokyu. Opravdu to stojí za to a i když je pod mrakem, protože Fuji je už tak blízko, že šance, že ji uvidíte je téměř 99 procentní. Ne jako u vzdálenější jezer z oblasti 5 jezer. Závěrem bych jen doporučila vzít dobrý fotoaparát, protože když je podmrakem, tak Fuji z fotek mizí a není tak vidět. Takže lidičkové volili různé pózy, tak aby se jim podařilo Fuji zachytit. Hezký lov! Takara

O tsukimi aneb pozorování Měsíce

 Jak už jste si asi všimli, spousta aktivit v Japonsku je spjatá s přírodou a dnešní článek vás o tom jen utvrdí. Pozorování měsíce se děje zpravidla v září za jasného úplňku. Je to speciální Měsíc. V angličtině se nazývá Harvest Moon. 

Svátek se slavil podle lunárního kalendáře 8. měsíc a 15. dne v tom měsíci. Odtud se vzal i další název pro Otsukimi a tím je juugoya, což je doslovně 15. večer. No a co, že se to slaví? Je čas sklizní a čas úrody. Musí tedy následovat poděkování přírodě za dary a přízeň v letošním roce. 

Symbolem tohoto svátku je otsukimi dango a také susuki tráva. Společně s měsícem a králíkem jsou tyto symboly pozorovatelné všude. Školy, obchody, pošty aj.  Dango je vystaveno do pyramidy kuliček a jednotlivá patra jsou řazena podle čísel. Nejčastěji jsou to prvočísla. Vrchní kulička bývá žlutá a symbolizuje Měsíc. 

Zmínila jsem králíka ve spojení s Měsícem, ano, je to tak, podle japonské legendy na Měsíci žije bílý králík a co tam dělá? Dupe a vyrábí rýžové knedlíky. Tahle legenda se opakuje na po Novém roce, kdy se ve školkách vyrábí rýžové knedličky jako školní aktivita. Letos jsem O tsukimi vynechala, protože jsem toho měla moc a byla jsem ráda, že mám možnost se vyspat. Nechám to tedy do příštího roku. Takara

Hrad v Osaka City

Osacký hrad je dominantou města Osaka, které se nalézá v Osaka prefektuře 

v Kansai oblasti. Osaka je město, které se podobá Tokyu, protože po velkém zemětřesení 

v Kantou sem mnoho lidí z Tokya uteklo. Osaka je takové malé Tokyo, jen více zelené a s méně lidmi.  Osaka hrad je viditelný z dálky. Stojí na kopci a je obehnán hradbami a vodními příkopy. To ho činilo velmi obtížně dobyvatelným.

Toyotomi Hideyoshi začal s konstrukcí hradu v 16. století. Chtěl aby byl hrad kopií hradu jeho rivala Azuchi hradu, ale mnohem lepší ve všech směrech. Hrad přešel na jeho syna Toyotomi Hideyori, který pokračoval ve vylepšování hradu, ale musel čelit silnému protivníkovi. Tokugawa Ieyasu (první shougun) upřel svoji pozornost k hradu v 1614 v zimě a ač měl více bojovníků než Toyotomi nebyl schopný se do hradu dostat. Začal plánovat překonání vodních příkopů. Toyotomi si byl vědom, že bez příkopů bude hrad dobyt a tak začal z jejich opravou. To vyprovokovalo Tokugawu Ieyasu k útoku, ale tentokrát hrad dobyl zevnitř pomocí infiltrace. Toyotomi Hideyori 

 v létě 1615 byl poražen a zemřel  společně se svou matkou Yodo-dono. 

Za vlády klanu Tokugawa byl hrad opraven a vylepšen a platil za obtížně dobyvatelný. Togokawa klan byl na vzestupu a rod Toyotomi zmizel. Hrad byl zničen několikrát v průběhu času.

Nicméně v roce 1868 padl hrad do rukou pro imperalistům a hrad shořel během civilní války 

v časech Obnovení Meiji. Pod Meiji vládou hrad byl opraven a stal se součástí Osaka armádního arsenálu. Adaptovali se na západní styl boje, který byl zkázou samurajů. Vyrabělo se tu všechno možné: zbraně, munice, dokonce výbušné materiály. 

Další restaurování a opravy proběhly před 2. světovou válkou. Nicméně opět Osaka produkovala zbraně, munici a výbušniny, takže se brzy stala cílem náletů a hrad byl poničen. 

Poslední rekonstukce byla vládou schválena v roce 1995 a dokončena byla v roce 1997. Stávající hrad je betonová reprodukce a má dokonce výtahy. Vnitřek hradu je zmodernizován a slouží jako muzeum.

                       

Osacký hrad i když pouze replika původního hradu určitě stojí za návštěvu. Kolem hradu je krásný park a hrad má vodní příkop. Hrad se dá obejít kolem dokola a je to pěkná procházka. Dokonce tu funguje vláček, který vás poveze kolem až skoro na vlakové nádraží. Ten vláček ocení jak velcí, tak malí. Z hradu se dají nafotit krásné fotky místních mrakodrapů malého Tokya, jak se Osace někdy přezdívá. I tenhle výlet hodnotím 5 hvězdičkami z 5. Takara

Oya Kannon Ji aneb chrám vytesaný ve skalách a více z Utsunomiya

Jsem zpátky s aktuálnějším článkem. V létě jsem toho dost nacestovala (koroně navzdory), protože patřím k lidem, pro které je outdoor nezbytností. Vděčím mu za to, že jsem se z toho tady ještě nezbláznila.  Cestování je pro mě droga. Znáte to, někdo kabelky, botičky a hadříky a jiný celý rok šetří aby mohl jet do zahraničí. Do té druhé kategorie spadám i já. Utrácím, za cestování. Takže jsem vyrazila ven.　　

Naplánovala jsem dva výlety v jeden den. Dopoledne do Utsunomiya a odpoledne obejít 4 hlavní chrámy v centrálním Nikko. Dalo by se to zvládnout, ale když jsem přijela do Utsunomiya, tak místo, které jsem si vybrala bylo dostupné pouze autobusem. A ten jel za hodinu. Tak jsem změnila plány a vyrazila do Nikko, které bylo vzdálené 40 minut. Do Utsunomiya jsem se vypravila o asi týden později a tentokrát jsem měla štěstí, autobus přijel během 5 minut a za 20 minut jsme byli u Oya Kannon ji. 

Utsunomiya je celkem klidné město, je tam pár chrámu, ruiny hradu Utsunomya a skály. V Utsunomiya najdete hodně malých firem zabývajících se kamenictvím. A skály, těch bylo v místě zvaném Oya dost a dost. Trošku mi to tam připomnělo Sloup v Čechách, ale jen trošku. Za čím jsem sem, ale přijela byl místní chrám vytesaný do skály a "chráněný" skalním převisem. To je něco, co jsem zatím neviděla a musela jsem to vidět. Další zvláštností je fakt, že chrám je zasvěcen ženské verzi Budhy. Ta se nazývá Kannon.

Chrám není nijak veliký, ale atmosféru má nádhernou. Je fakt, že tam moc turistů nebylo, takže to bylo rozhodně plus. Vedle chrámu je ještě Oya Kouen to je park se skalními útvary a také další Kannon. Tentokrát jde o Heiwa Kannon. Kannon Miru. Dá se jí vylézt na záda, ale moc do kraje neuvidíte. Přesto je to zajímavý zážitek. 

Poslední větší atrakcí byl kus skály balancující na skále tak, že se člověk divil, že nespadne dolů.  Údajně ho tam hodil Tengu. Co je Tengu se můžete dočíst v tomto článku: http://zestinusakur.blogspot.com/2021/06/japonsky-pinocchio.html

Spojení autobusu jsou špatná, takže jsme si popošli pěšky a prohlédli jsme si okolí, které si nezadalo s venkovem, protože Oya chrám se nachází na periferii města. Od chrámu jsme se vydali do parku s názvem: Ruiny hradu Utsunomiya. Mají tu jednu zeď s ochozem, která spojuje dvě strážní věže. Je zde dokonce výtah, takže jsme se prošli od jedné strážní věže ke druhé a nakonec jsme ruiny s vodním příkopem ještě oběšli a to bylo celé. 

Byl to malý a nenáročný výlet do Utsunomiya. Děti si to užily, každé svým způsobem a já jsem byla ráda, že jsem na cestách. Za mě výlet pět hvězdiček z pěti. Takara 

Konec cesty za japonským snem Ratnayake Liyanage Wishmy Sandamali

Tenhle článek je varování všem, kteří zvažují stěhování do Japonska. Dodržujte zákony Japonska a mějte VŽDY platné vízum. Může vás to stát život...

Asi půlroku zpátky jsem si přečetla na serveru Japan Today článek o ženě ze Srí lanky, která zemřela v detenčním centru imigračního. Nebyla první a nebude ani poslední, pokud se zákony v Japonsku nezmění. Co mě zarazilo, byl její věk. Jinak to byla v celku neutrální zpráva, že zemřela na zdravotní komplikace. Běžní čtenáři komentovali pod článkem, že má, co chtěla, měla dodržovat pravidla a mít vízum. S tím prvním hluboce nesouhlasím. Smrt za prošlé vízum mi nepřijde adekvátní. S tím druhým souhlasím. Taková jsou pravidla a platí pro všechny bez výjimky...ALE...pak je tu lidský faktor a situace, které by měly být zákonem ošetřeny a zjevně nejsou...

Kdo byla Wishma Sandamali?
Žena, 33 let, VŠ vzdělaná, ze Srí Lanky. Otec zemřel a ona žila s matku a dvěma mladšími sestrami. Daly dohromady peníze (prodaly půdu a zadlužily se) a poslali Vishmu do Japonska. Přijela sem jako student Japonštiny na studijní vízum. Jejím snem bylo učit děti v Japonsku anglicky. Asi si říkáte, proč přijela na studijní vízum? Neměla přijet na pracovní vízum? Logická otázka. Bohužel Srí Lanka není na seznamu top zemí, odkud berou v Japonsku učitele angličtiny. Pravděpodobně by neprošla pohovorem a to ze dvou důvodů: je Asiatka, to je nevýhoda u společností, které chtějí vystavovat mezinárodnost, takže raději vezmou EU, US, AUS, NZ apod. a dále Srí Lanka není na seznamu anglicky mluvících zemí tedy není brána jako rodilá mluvčí (tady mají stejný problém i Češi, musíte mít výbornou kvalifikaci a léta praxe aby po vás sáhli) To je podle mě důvod, proč ve 33letech přijela na studentské vízum.

Život v Japonsku
Přijela sem a studovala. Studenti mohou pracovat max 20 hodin týdně a ona pracovala ve společnosti, která vyráběla obědy v krabičkách (obentou). Všechno šlo dobře a dokonce si našla i partnera ze Srí Lanky. Až sem její život v Japonsku byl OK. Bohužel partner, kterého si vybrala, byl její zkázou...doslova...

Probíhalo domácí násilí. Sebral jí peníze na studia. V době kdy jí policie zatkla měla u sebe něco kolem 1000yenů. (200Kč) Protože neměla peníze, nemohla platit školné, protože nechodila do školy, vízum propadlo. Protože neměla vízum, nemohla pracovat. Takže neměla vízum, neměla peníze. Proč nekontaktovala přátele ze školy netuším, proč nekontaktovala ambasádu netuším. Hádám, že neměla peníze ani na to tam dojet. Byla závislá na partnerovi, který je přesídlil do Shizuoky. Partner ji donutil zůstat doma a nevycházet z domu. Mlátil ji. Snažila se dostat pryč. Jeden ze sousedů mluvil ve zprávách o to, že ho prosila, zda si od něj může zavolat a vypadala vystresovaná (kdo by nebyl). Utekla a šla na policii. Ti jakmile zjistili, že má prošlé vízum, tak jí předali deportační dokumenty a odvezli ji do detenčního centra v Nagoye.

Detenční centrum v Nagoya
Ona si myslela, že ji vezou do krizového centra pro týrané ženy. Zavřeli ji do pokojíčku, který je široký zhruba, tak jak roztáhnete ruce. Je tam kamera 24/7 záchod, postel a malý stůl. Chtěla se vrátit na Srí Lanku. Takže s ní nebyl problém. Problém nastal, když změnila názor a rozhodla se zažadat o status uprchlíka. Údajně  to imigrační úředníci nemají rádi a údajně šikanují ty cizince, kteří o status požádají. Tím se totiž proces repatriace do vlastní země prodlouží a o hodně. Jsou známy případy cizinců, kteří hnijí v detenčních centrech 5 a více let. Žádají o status uprchlíků, ale Japonsko je známé tím, že příjmá naprosté minimum uprchlíků a ti, kteří status uprchlíků mají, ti nesmějí opustit určenou prefekturu a nesmějí pracovat. Mohou si vzít japonského občana, nicméně imigrační je podezírá z podvodného sňatku a vyvíjí tlak na jejích japonské partnery. Podle jednoho imigranta z Kamerunu Luise Christiana jeho manželku, tak zpracovali, že se rozhodla rozvést, utekla s 4letou dcerou a veškerými rodinnými financemi a ještě šla na potrat mladšího dítěte (údajně 4 měsíčního) On z toho viní imigrační a policii. Já si myslím, že v jeho příběhu je spousta děr a hlavně vynechává část, proč byl v detenčním centru. Taky si myslím, že pokud je naštvaný, tak by měl být naštvaný na svou japonskou ex...ona šla na potrat a ona podepsala rozvodové papíry. Taky mi není jasné jak toho dosáhla, pokud by on ty papíry nepodepsal. Celý příběh je takový zvláštní a nevím, zda je to jazykovou bariérou nebo to není celá pravda. 

Je uprchlík v Japonsku horší než šváb?
Každopádně je více svědectví, že imigrační úředníci nemají žadatele o azyl rádi a

v japonských detenčních centrech zemřelo od roku 2007 18 lidí. To není moc asi si říkáte (snad ne) podstatou je, proč by vůbec měli umírat?! 

Pokud člověk zažádá o azyl proces se protáhne, můžou požádat i o propuštění do "domácího custody" nicméně každá žádost se posuzuje a to trvá. Wishma byla 

v detenčním centru 8 měsíců. Nejdříve se chtěla vrátit, a pak změnila názor a zažádala o status uprchlíka. Jenže proč? Co ji k tomu vedlo? Myslím si, že jí to někdo poradil. 

Za zadrženými chodí dobrovolníci, kteří jim pomáhají překlenout ten čas, kdy čekají na vyhoštění. Někdo jí podle mě poradil, že když zažádá o status uprchlíka s tím, že jí ve Srí Lance hrozí smrt, tak v Japonsku bude moci zůstat. A co Wishma řekla, že jí hrozí: údajně její ex partner, kterého zadrželi také a poslali do jiného detenčního zařízení, jí poslal dopis a vyhrožoval jí, že ji na Srí Lance zabije. 

Zda je to pravda nebo ne, to netuším. Jak věděl, kde je zavřená? A proč ten dopis nikde neukázali? Každopádně, jako obět domácího násilí neměla být vůbec zavřená, mohla být " v domácí custody" oni toto ignorovali (ač jsou to jejich pravidla). Zavřená, žádala o propuštění. Žádost byla zamítnuta. Měla několik lidí, kteří ji podporovali a stěžovala si, že se necítí dobře. 

Hladovka jako cesta ven...
Další problém: uvěznění cizinci často zahájí hladovku, aby se dostali ven z detenčního centra nebo simulují. Zaměstnanci si mysleli, že to je případ Wishmy a ignorovali její prosby o zavedení kapačky a zavolání sanitky. Nicméně ona nesimulovala. Co vedlo k tomu, že nemohla jíst to se nikde nedočtete. Nicméně byla léčena, co se mentálního zdraví týče. Být celý den zavřená v kobce, to musí být nápor na nervy. Nemohla jíst, zvracela. Zhubla 20kg během krátké doby. Nemohla chodit, při návštěvách musela být na vozíku. Ani tohle nedonutilo imigrační, aby ji vzali do nemocnice. Krevní testy v únoru 15 ukázaly keton plus 3 (záznam vyšetření nebyl záznamenán v infu u imigračního a doporučená kontrola neproběhla), tzn. nepříjímala potravu a tělo se začalo "požírat" svaly jí mizely. Proto se nemohla výbat. Natož chodit. Extrémní podvýživa a dehydratace. Všechno vyzvracela. Dokonce jí z nosu teklo "mléko" ani to imigrační nepřesvědčilo. Týden před smrtí říkala: " Já umřu" a žádala, aby jí zavolali sanitku a dali kapačku (výživu). Neudělali nic. Dva dny před smrtí se už nehýbala a dýchala těžce. Imigrační neudělalo nic, mysleli, že simuluje. Nakonec zemřela. 

Sestry Wishmy přijely do Japonska. Chtějí znát pravdu...
Do Japonska přijely její sestry a domáhají se videa a veškerých záznamů. Trvalo 5 měsíců, než jim je dali a většina stránek byla začerněna. Video jim odmítali ukázat a nakonec sestrám ukázali pouze dvě hodiny z posledních dvou týdnů sestříhané. U ukázky nesměl být jejich japonský právník a už to je alarmující. Mohly sebou mít pouze tlumočníka. Je jasné, že jim ukázali pouze "nejlepší" momenty, ale i ty momenty, které si oni (imigrační) myslí, že vypadají dobře, tak jsou hrozné. 

Co tedy viděly? 
Sekce "mléko" tekoucí z nosu se jí imigrační pracovnící smáli, jako by nic směšnějšího neviděli. Snažila se zvednout z postela a jak byla slabá, tak z ní spadla volala 23krát, než někdo přišel a v dokumentech stálo, že ten den jí pomohli do postele, ale sestry viděly ve videu, že přišli dva zaměstnanci, kteří ji táhli za ruce a říkali ji vstávej, vstávej. Na postel ji nedali, a když si stěžovala, že jí je zima, tak na ní hodili deku. Sestry při setkání s imigračními pracovníky z Nagoya detečního centra pracovníky obvinili ze lhaní a já si taky myslím, že lžou a vymlouvají se. Začerněné stránky z denních reportů a hlášení. Nevole ukázat celé video z posledních dvou týdnů. Něco tu smrdí a smrdí to od hlavy. 

Proč odmítají ukázat video? 
A tady si raději sedněte. Běžný důvod: bezpečnost. Nechtějí abych jim někdo utekl apod. Mno, tohle bych jim ještě zbaštila, ale na druhou stranu se to dá udělat tak, aby byla vidět Wishma a pracovnící imigračního. Též se dá přehrát pouze zvukový záznam. Takže ne, pokud si stojí za tím, že nic zlého nedělali, tak by to měli ukázat. Minimálně rodině s právníkem. 

Ale šokující je ten další důvod: ochrana soukromí a dignity zesnulé. Cože, co? Kdo chránil jeji dignitu, když byla zavřená. Když se dožadovala kapačky a gestikulovala a přesto jí bylo řečeno, že wakarimasen- nerozumím. Musela být zoufalá. 

Proč začernili stránky?
Podle mě by si pracovníci imigračního měli otevřít obchod s barvami a malováním, tak krásně jim to zamalovali, aby nebylo co číst. A proč? Pravděpodobně tam bylo napsané něco, co by rodina a veřejnost neměla vidět. Jiné vysvětlení není. Lhali o tom, že byla zdravá. Nebyla. Záznamy ukazovaly, že nebyla. Tvrdili, že nežádala o umístění do nemocnice ani o kapačku. To je lež, na videu sestry uvedly, že gestikulovala a žádala o kapačku. 

Shrnutí:

33letá žena zemřela. Zasloužila si zemřít, protože měla prošlé vízum? Nemyslím si. Pracuju a odvádím daně v Japonsku a lidé, kteří mají na starosti cizince, kteří mají být vyhoštěni, jsou placeni i z mých daní. Ano, vízum měla prošlé, ale pořád byla člověk, který má právo se najíst a napít a taky právo na ošetření v nemocnici, pokud je to třeba. Komu její prošlé vízum ublížilo? (Kromě porušení japonských zákonů.) Nikomu! A přesto ji čekala smrt. Jen pro srovnání: dědek, který srazil (spletl si pedály) ženu s 3letou dcerou na přechodě a zabil je, ten dostal 5 nebo 6 let ve vězení.

O podmínkách v detenčních centrech se moc v Japonsku nemluví. Vždy to je jen, když tam někdo umře. Co se zákonů týče, tak se teď vláda dohaduje, co a jak. Problém je, že někteří lidé jsou tam zavření neúměrně dlouho. Tím, že si podávají žádosti o status uprchlíka (několikrát) a odvolávají se, se proces prodlužuje. Někteří se opravdu vrátit nemohou. Přijeli sem jako uprchlíci, ale status jim nedali. Japonsko totiž příjímá pouze 1%-4% ze všech žádostí o azyl. Tzn. naprosté minimum. 

Zákony dané země se musí respektovat. O tom žádná, ale trošku lidskosti a o-mo-te-na-shi by neškodilo. Doufám, že sestry Wishmy se nevzdají a vytvoří tlak a rozproudí diskuzi. Řadě Japonců se nelíbí, co se stalo. Nechápou to a nechtějí, aby se to opakovalo. Najdou se i takoví, kteří si myslí, že smrt za prošlé vízum je shouganai. Nicméně doufám, že jich není moc. Wishmu jsem neznala, ale soucítím s ní. Její příběh je o tom, jak jeden špatný partner dokáže zničit život a posadit druhého (nepřímo) na vlak do stanice smrt...Tragédie. 

https://youtu.be/nsLIC_qpAV0