Nemophila aneb baby blue eyes

Po delší době jsem si splnila sen...Moje sny jsou z větší části cestovatelského rázu...a protože jsem se potýkala s různými problémy, tak jsem moc necestovala, proto GW a navíc prodloužený je vítaným zpestřením oproti dennímu, pracovnímu shonu...už pár let zpátky jsem si objevila Hitachi Seaside Park nejde o žádný převratný objev v Tochigi prefektuře, jedná se o velký a oblíbený park...Hlavní atrakcí parku jsou květiny a to květiny v každé roční době...

Od narcisů, tulipánů, přes sakury, ajisaje, slunečnice, kochiu, suzuki trávu, atd. atd...Byla jsem zde už dvakrát, ale pouze na podzim, kdy se Miharashi vrch zbarvuje do červeno-růžova. Je to nádherná podívaná. Nicméně tomu zdatně konkuruje pohled na Miharashi vrch v záplavě modři. To je zásluhou květiny zvané Nemophila nebo také "baby blue eyes". Právě za tou modří jsem se vydala...

Z Kanagawy je to celkem štreka, takže jsme vstávali už ve 4 hodiny...a právě 4 hodiny nám trvala cesta vlakem. Přestupovali jsme jen celkem třikrát, takže v celku pohodička. Nakonec jsme přijeli na místo a čekala nás cesta autobusem. Samozřejmě nabízejí pas směr tam a zpět za 1000 yenů a autobus, který je přímým spojením s Parkem...nicméně nával na ten bus je takový, že se vyplatí jet autobusem městským, který sice zastavuje v každé stanici, ale není na něj nával, takže si sednete a je levnější 800yenů tam a zpět...cesta autobusem trvá jen 20 minut, takže to není až takový velký rozdíl a ztráta času je minimální.

Samozřejmě Golden Week  je ve znamení "stěhování národů", takže jsem očekávala nával v parku a moje předtucha se naplnila. Hlava na hlavě a lidí tolik, co kytek :-) Seaside Park byl hojně propagován vTV, takže bylo jasné, že se tam vypraví spousta lidí, kteří byli zlákáni reportážemi o tomto parku...Nedalo se nic dělat, ale naštěstí narváno bylo jen u Miharashi vrchu dále v parku se šlo volněji...Kromě květin a početných stánků s jídlem je tu i pár atrakcí pro děti...Malý se tedy vyřádil a máma si přišla na své...začínám přemýšlet o novém místě, které bych ráda navštívila...

Vidím to na Tohoku, Aomori nebo Hokkaido...Tak uvidíme...Takara

1. výročí v novém

Konečně jsem se dokopala k napsání tohoto článku. Od bydlení v mikrobytě, přes bydlení v krásném, velkém baráku, pro přestěhování do mini-mikrobytu a nakonec zakotvení v malém domečku...podle hesla "malý ale náš"...

Co mě vedlo ke koupi nemovitosti v zemi zemětřesení, sesuvů půdy, erupcí sopek, tajfúnu? Budu upřímná: diskriminace na poli s nájemními byty. Pokud jste cizinec jsou případy, kdy vás odmítnou na základě národnosti častější než je nám milo, jak jsem zjistila, když jsem  se pokoušela odejít od manžela s pár taškami pryč. Měla jsem štěstí a s novým zaměstnáním jsem získala i nový byt, jenže tento byt byl vázán s pracovní smlouvou tzn. jakmile skončí, musíte z bytu ven a tady jsem narazila Obvolala jsem 5 inzerátů a na všech 5 jsem byla dotazována na národnost a nestačilo ani to, že mám PR...Probíhalo to stejně: "ehm, musíme se zeptat na názor pronajimatele, zavoláme vám", a pak už nezavolali nebo zavolali s tím, že majitel cizince nechce...v Evropě případ pro soud jako vyšitý v Japonsku mám pocit, že se ještě nikdo, nikdy nesoudil, ale umím si představit, že by to zahnali do autu, tak jako vždycky, když se něco stane a je v tom cizinec a Japonec...většinou se dojde k tomu, že byl "problém v komunikaci" nebo došlo k "nedorozumnění", pokud odmítnutí nemáte písemně, pak se soudit asi nemá ani cenu, kousnete se do jazyku a hledáte dál...samozřejmě, že na periferii a v nepříliš pěkných lokalitách vás vezmou i jako cizince, ale proč žít v lokalitách na periferii, jen proto že jsem cizinec?!

Ne, pokud do pronájmu, tak pěkná mansion je to pravé: betonový komplex, kamerový systém, domovník, který uklízí celou mansion...bezpečnost a čistota narozdíl od apartment: slabé dřevěné zdi, žádný kamerový systém, žádný domovník...samozřejmě, že existují ještě paneláky, bez výtahu, které jsou levné a žijí zde lidé s nízkými příjmy nebo ti, kteří chtějí ušetřit..Já chtěla do mansion a byla jsem bez šance a došlo ještě na další problém: byl potřeba ručitel...a tady jsem byla totálně nahraná, protože takového člověka nemám. Takže možnosti byly tři: pokračovat v zaměstnání, které mě štvalo nebo na ulici nebo byt či dům koupit....Na koupi nemovitosti ručitele nepotřebuju, takže jsem se odhodlala a domeček koupila...

Nelituju, hypotéku mám levnější než by byl nájem. No a bydlení ve vlastním má pro mě spoustu výhod. Vždy jsem chtěla baráček, svůj vlastní...měla jsem dům v manželství a ten jsem milovala, ale ukázalo se, že materiální statky se nemohou vyrovnat bohatství duševnímu...a mír a klid jsme měli v domě jen vyjímečně...kromě toho dům nebyl můj, byl napsán na mého manžela i když jsem skládala zálohu na dům a pomáhala platit hypotéku po 5 letech manželství jsem byla bez nároku na cokoli...dům byl jediné co jsem olitovala...finanční ztráty ale mohly být vyšší...

V nové jsem rok a až na olupující se omítku z fasády a olupující se malbu v koupelně jakožto i rozbité dveře v koupelně si nemůžu stěžovat. Koupelnu budu muset řešit, protože dveře mě štvou. Nicméně co se zařizování týče, tak jsem stále tak v polovině...pohovku jsem musela vyhodit a chybí mi velká zrcadla a koberce různých barev no a nějaká ta pěkná dekorace by se taky hodila...Jinak jedu spíše na vlně minimalismu...méně věcí v domě je rozhodně vítáno, ale netýká se to pokoje mého syna, tam minimalismus ustupuje...

Samozřejmě finance nejsou to jediné, proč zařizování trvá tak dlouho. Další věcí je, že jsem náročná, vím co přesně chci, ale nedaří se mi to sehnat, tak čekám a čekám a čekám...Doufám, že se dočkám...aby to nedopadlo jako s mým budoucím manželem (na toho taky čekám a čert ví, zda se dočkám..) :-D ba ne, mám na práci lepší věci...:-) práce na baráku je ještě dost a dost...snad příští rok už budu mít vše tipťop :-) Takara

Jaro je tady...a s ním hmyzáci...

 Sakury už nám pomalu odkvétají a já se připravuji na každoroční invazi švábů do svého domova, je to už skoro jako paranoia, zkoumám každý kout v domě a čekám vybavena vším možným na jejich likvidaci. Ovšem nejsou to jenom švábi, kteří se vydávají do našich obydlí, loni jsem se potýkala s armádou mravenců, kteří zvolili super vchod přes AC. Poznatek první ať děláte, co hmyz si najde cestu a poznatek druhý AC se vystříkává dost blbě a nedoporuču ji použít hned po vystříkání. Samozřejmě čistota je hlavním prvkem. Čistota a dobré síťky v oknech...Nicméně japonské domy mívají řadu přístupových cest.

Jednou z takových cest je větrání základů...zjistila jsem, že nemáme kovovou síťku ve všech větracích otvorech a to rozhodně usnadňuje hmyzákům kolonizaci...další přístupovou cestou je chladnička zabudovaná v podlaze. Já ji nepoužívám, ale údajně zde Japonci uchovávají rýži, ale já osobně rýži uchovávám ve speciálním boxu s páčkou, který vydává rýži na příděl, odpadá tím hrabání v pytli rýže (10kg) s odměrkou. Box odměřuje rýži sám. Dole bych se bála: 1) plísní a 2) hmyzáků...ne díky nepotřebuji je krmit.

Hmyz v japonských domácnostech je údajně způsoben podnebím, začínám si myslet, že je to blbost, protože hmyz potřebuje teplo a vlhko...jenže v zimě je zima a sucho (28% vhlkost) na jaře je střídavě teplo a zima, ale vlhkost vzduchu je 45% a to stále nestačí...teplo a vlhko je většinou jen v létě, kdy se vlhkost vzduchu vyšplhá až k 85%...a to se daří plísním...plísním se daří i zimě, kdy dlouho nepoužívané boty v botníku zplesniví nebo napadá dřevo židle, poličky...čím menší byt tím je vlhčí a v zimě se topí, takže na plísně je zaděláno...Plísně se nám loni díky bohu vyhnuly. Udržuju barák, co nejsušší...a co nejméně zahmyzený...

Podle mého skromného a subjektivního názoru je za tím způsob odvozu odpadu, kdy se kuchyňský odpad  odváží dvakrát do týdne...a do té doby lidově řečeno smrdí v domácnostech. V Japonsku nevedou kontejnery, pouze odkládací místa pro odpad, který se dělí podle dnů v týdnu a v každém městě je ten rozvrh jiný...v mém městě to je pondělí a čtvrtek: pro kuchyňský odpad, útery: plechovky, sklenice, středa: plasty, pátek: papír, krabice, baterie...Takže v pondělí udělám jídlo obsahující maso a odpad z masa mi smrdí v domě až do čtvrtka do rána...To je něco na co si nemůžu zvyknout a dost mě to drásá...i po těch letech.

V mikrobytě byl jeden šváb vedle druhého, takže jsem si odvykla vařit a jedli jsme spíše venku. Populace švábů se snížila (alespoň ta viditelná okem)...ale nejsem hloupá, to že jsem je neviděla rozhodně neznamenalo, že tam nejsou a myšlenky na stěhování byly silnější. 

Nejsou to jenom švábi, kteří mi nejsou vůbec po chuti, ale různé sršně a housenky. Housenky jsme doma ještě neměli, ale v jedné školce proběhla invaze a také postřik, byly opravdu všude...sršně jsem měla jednoho a měl dokonce i minidomek a já poprvé zatoužila mít v baráku chlapa, protože včely, vosy, sršně opravdu nemusím, tím myslím, že mám panickou hrůzu...nicméně chlap nikde, takže jsem si musela poradit sama a poradila, ale strach jsem měla a ne že ne...:-) 

Při čekání na hmyzí invazi musím říct, že přechod ze zimy do jara si začíná vybírat daň. Týden jsme marodili se střevní chřipkou. Nejprve malej a potom, když se uzdravil a tak i já jsem se nebyla schopná vzdálit od toalety a fungovala jsem v zombie módu...Týden před tím jsme měli zase horečky a včera večer malému oteklo oko tak, že jsem měla podezření, že se někde praštil nebo nedejbože našel sprej proti švábům a nastříkal si ho do oka...člověka napadne leccos, to je bez debat...

Nejhorší je, že když člověk musí odpočívat, tak hlídat malé dítě nejde dost dobře dohromady. Několikrát jsem na něj zavolala, když si hrál v pokojíčku. Většinou jsem dostala odpověď, ale jakmile jsem nedostala odpověď a bylo ticho, tak jsem se raději zvedla a dovlekla jsem se do pokoje s tatami, kde jsem ho našla, jak pochoduje na okenní římse...krve by se ve mě nedořezal...Je to první parto, takže kdyby římsa spadla, tak by si zlámal všechny kosti...nebo se zabil...:-( mám okna s blokováním, ale malej už ví, jak se to otevírá, takže budu muset namontovat nějaké speciální, protože tohle už začíná být hodně nebezpečné...

Kromě toho začíná vyhazovat hračky oknem a tady se musím smát, protože když jsem byla v první třídě, tak jsem si měla uklidit pokoj a já jsem vyházela všechny hračky z okna paneláku, ze 3. patra, pamatuji si, že rodiče je šli sbírat...a co se oken týče, prý jsem visela z okna za nohu zaseknutou v radiátoru, takže historie se opakuje řekla bych...tak doufám, že jeho dětství ve zdraví přežijeme oba dva :-) zatím to vypadá, že je po mně...takže se mám na co těšit...Takara

duben a nové začátky

Tak tu máme nový akademický rok. Pro letošní rok jsem byla převelena do sekce zvané hon-en...V této sekci se budu potýkat s dětmi o 3 do 5 let, ale celkem jich bude pouze 19 tzn. jako by to byla jedna třída. Učitelů je tam celkem 7 tři hlavní učitelé- mladí do 30 (sice pracují ve školství už tři roky, ovšem pořád jsou trošku "nezkušení"-nevím čím to je, protože čeští učitelé jsou schopni fungovat plně už po roce...nicméně ego jim nechybí, takže dobře míněné rady berou jako zásah do teritoria) a pak řada part-time učitelů a já...Upřímně jsem nervózní, protože moje pozice v novém působišti je dost nevyhraněná...tzn. mám hodiny u dětí, ale zatím nic neučím, pouze dělám support a vyrábím pomůcky a dekorace...problém nastává s tím, že nemám čas na vyrábění dekorací, a tak si nosím práci domů, z toho radost nemám, ale co se dá dělat. Dobrou zprávou je, že úklid se dělí mezi všechny rovným dílem, takže se nijak nepředřu..:-) Vypadá to, že budu vysílána na výpomoc do oddělení s malými dětmi, kde jsem pracovala loni, protože práci ovládám nejlépe a vím, jak to tam chodí...

Letos se chci profesně posunout, takže budu útočit N2 a jakmile dorazí překlady vysvědčení a diplomu do Japonštiny, tak se začnu zajímat o uznání praxe...samozřejmě budu mít problém některou praxi doložit, měla bych schopná doložit, alespoň 3 roky a zda to bude stačit, to netuším...Je tam klauzule o 5000 hodinách, takže těžko říct...no, a pak už mě čeká jen taková "drobnost" jako je odborná Japonština...a zkouška...:-)

Hned 1.dubna nás čekala otevírací ceremonie pro nově příchozí děti. Hned po ceremonii se pokračuje v každodenní činnosti, takže bude oběd, bude polední odpočinek, svačina a volnočasové aktivity...Pro nás doma se změní trošku rozvrh, protože moje směna začíná od 8.00 a končí v 17.00 tzn. spát budeme muset už v 21.00-22.00 a co se Ayata týče, tak moje snaha bude aby spal alespoň v 20.00...To už teď s odstupem vidím jako nemožné, ale daří se nám uspávat do 20.30...tím získám hodinu a půl pro sebe, což vítám, ale naoplátku jsem nucena číst encyklopedii vesmíru v Japonštině...ve čtvrtek jsem po dočtené rovnou zachrápla...:-)

Letos jsem se zařekla, že se nebudu starat do toho jakým způsobem je vedena třída apod...protože je jisté, že to dělají blbě a já si zbytečně nebudu dělat zle...byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že děti v předškolní třídě jsou zakřiklé, nejsou schopné za sebe mluvit a to už jsou děti, které jdou do školy...je to efekt zvaný "hazukashii, tak nic dělat nemusíš" Japonci mají tendenci ochraňovat děti, které jsou hazukashí (plaché), takže tyto děti nejsou schopné za sebe mluvit a rozhodovat, protože se naučily, že stačí počkat a on za ně jejich problém někdo vyřeší (rodič, učitel...apod...) třída níž má problém s ranní rutinou, kdy tamhle chybí kartáček, támhle se válí bunda, támhle se zapomněl notes. Já jsem učila stejnou třídu o 22 dětech ve dvou učitelích a tyto problémy jsme neměli...oni mají problém toto naučit 7 dětí...je to o důslednosti...oni jim sice řeknou, co mají dělat, ale už nezkontrolují, zda to bylo provedeno a nezjednají nápravu...a o tom to je...při poradě si na děti stěžovali, ale pravdou je, že chyba je v učiteli a ne dětech...stěžovat si na děti mi přijde celkem ubohé...a po poradě jsem byla hodně naštvaná, protože mají děti bez poruchy či speciálních potřeb, které jsou možná pomalé, ale to není problém, protože pokud je někdo pomalý, tak má dost času na to aby ranní rutinu měl v pořádku...

Problém vidím v pedagogickém vedení, ale rozhodla jsem se, že dobře míněné rady si nechám pro sebe do doby než budu mít japonský certifikát, pak si pusu otevřu a pořádně...protože v porovnání se všemi školkami, kde jsem učila, mají tady lážoplážo a mají nízké počty dětí (třída tříleťáků má 7 dětí a 3 učitele, třída 4letá má 2 učitele a 8 dětí, třída 5letých dětí má jednu učitelku a 4 děti! o takových počtech si v řadě japonských školek můžete nechat zdát, protože běžnější je model 3-5 let - 40 dětí a učitelé jsou tam tři!!!) a ani za takových podmínek nejsou schopni vést děti pořádně....smutné, ale tentokrát to není "můj problém", protože nejsem hlavní učitel,  jen občas je těžké být ve třídě s hlavním učitelem, který nic nevede a já se ho musím ptát: "až si děti vyčistí zuby, tak budou dělat co?" to by děti měly vědět a já s nimi, protože je to práce hlavního učitele, který vede. Takže by měl zavelet:" až si vyčistíte zuby, tak si sednete tam a tam a budete dělat to a to" v praxi to vypadá tak, že děti si čistí zuby abnormálně dlouho a ty které už skončily, tak běhají kolem, než si hlavní učitel vzpomene, že by bylo třeba děti nějak zaměstnat...(v takových situacích mi dělá velký problém držet zobák)...

Oproti loňskému roku jsem si pracovně polepšila, a  jsem na dobré cestě abych ze sebe udělala něco víc, takže ve vlastním zájmu se budu snažit nikoho nenasrat...:-) :-) držte mi pěsti Takara

PS. fotografie jsou z mého předchozího zaměstnání, kde jsem byla 3 roky...nynější škola má striktní pravidla, takže nesmím zveřejnit žádnou fotografii, prostě nic...:-)

Japonsko vstupuje do nové éry...jaká bude éra Reiwa?

Asi už jste slyšeli, že císař Akihito bude abdikovat 30. dubna a nás tu čeká 10 dní dlouhý Golden Week. Zlatý týden o 10 dnech vyplněný o volno ku příležitosti abdikace císaře Akihita a uvedení na chryzantémový trůn jeho syna Naruhita. Tímto končí období Heisei, které jsem měla ráda, protože jsem si nemusela pamatovat roky...Heisei počítání bylo totiž shodné s mým věkem, to se od 1. května změní a příchází Reiwa1...kanji obsahuje dvě kanji jedna z nich je pořádek a druhá znamená klid a mír, jenže zde přichází fakt, že dvě samostané kanji ve spojení zcela změní význam. Pro tuto kanji jsem nenalezla žádný dvojslovný význam, pouze jsem se dočetla vysvětlení premiéra Shinza Abeho, že tento název má symbolizovat: "éru krásné péče o každého a navzájem"...Tak snad se zadaří. Zatím kolují různé vtípky na "Reiwa" éru nejrozšířenější se týká lidí, kteří se narodí v době R18 :-) Zápis v latince se totiž touto formou bude zapisovat, takže vtipálci se zasmějí...:-) 

zdroj: JapanToday

Japonsko bude pokračovat v humanitární pomoci v zahraničí, ale nebrání se akcím vojenským v zahraničí...z toho mám docela hrůzu, protože vyjednávaní s panem Kimem nikam moc nevede...Takže raketa sem a raketa tam...Dále se Japonsko bude otevírat cizincům...a to z důvodů, že potřebují doplnit dělnické profese, kde se jim lidí nedostává, jak populace Japonců stárne a je třeba platit vyšší daně aby bylo alespoň na penze...zda bude na penze i pro moji generaci, čert ví...trh práce se otevírá cizincům a bude snadné získat pracovní vízum na 3 až 5 let jenže podmínky získání víza a život v Japonsku bude striktně orientovaný na práci. Na veřejnost prosákly informace, že nějaké čínské pracovnice v tréningu otěhotněly nebo už přijely těhotné a bylo jim řečeno, že buď půjdou na potrat nebo pojedou domů...kruté...musím říct, že mi je trošku líto těch, kteří takto přijedou do Japonska (jedno z dalších pravidel je zákaz interakce s opačným pohlavím apod...zajímalo by mě, jak to kontrolují...) v podstatě shánějí levnou pracovní sílu, která bude pracovat jak nejlépe umí, zda budou mít nárok na proplacení části důchodu, těžko říct a rodinu si do Japonska přivést nemohou...prostě 3 až 5 let pracuj, a pak hurá domů. Jsem si vědoma, že řada lidí je ochotna toto podstoupit, protože na nich závisí velké rodiny (např. Filipínci většinou posílají hodně peněz domů, kde podporují celou rodinu a o děti se jim starají prarodiče) moc bych si přála aby i těmto cizincům ukázalo vlídnější tvář...doufám, že budou stanovena pravidla, které zabrání zaměstnavetelům trápit své gaijin zaměstnance...

zdroj: JapanToday

Japonsko se postupně otevírá a začíná se mluvit o "globálním" Japonsku, kdy je třeba Japonsko otevřít světu, ale stále si zachovat vlastní kulturu. Častěji slýchávám ve školkách věty typu musíme se otevřít světu a změnit, jít s dobou, což jsem slýchala jen velmi málo od roku 2011...samozřejmě za to z části mohou i OH 2020 řada změn se dělá jen v zájmu OH, což mi přijde na jednu stranu vtipné a na druhou stranu zbytečné, pokud nebude vůle tyto změny uchovat a upevnit...

Přáním všech do nové Reiwa éry je aby Japonsko nezasáhla žádná ničivá katastrofa, to je samozřejmě nemožné, ale přát si to můžeme :-) dále by bylo fajn, kdyby se podařilo zlikvidovat ten bordel kolem Fukushimy, to by bylo moc fajn...Takara

březen aneb velké loučení a ceremonie

Březen je posledním měsícem akademického roku. Je to měsíc, kdy se pořádají různé loučící besídky a párty. No a Japonsko je proslulé svými ceremoniemi na začátku roku a na konci roku. A začíná se od útlého věku. Japonci mají graduační ceremonie už od školky. V každém zařízení dítě obdrží něco jako certifikát o ukončení vzdělání v daném zařízení. Přirovnala bych to  promoci na VŠ. Sejdou se učitelé, rodiče a poslední ročník zařízení a někdy i mladší ročníky, pokud mají nějaký taneční nebo pěvecký program. 

Za svůj život v Japonsku jsem takových ceremonií zažila povícero. Co se učitelů týče, tak přicházejí v kombinaci černé a bílé nebo jen černé...oblek je nutností. V některý společnostech ženy mají předepsané kalhoty, protože nechtějí vystavovat pozadí zaměstnankyň a v jiných jsou povoleny sukně. Já jdu vždy v černém, ale pravda velikost už začíná být poněkud těsnější. Stojím před rozhodnutím zhubnout nebo investovat do nového (což se mi moc nechce)...

Místo, kde se ceremonie konají, bývají nazdobené květinami, dětskými výrobky, které se vyrábějí ku příležitosti ceremonie. Bývá zde k vidění i ikebana v různém provedení. Dále na zdi visí program psaný krásnou kanji. A všichni obdrží i program do ruky. Rodiče přicházejí též ve formálním. Kostýmky žen bývají v různých odstínech béžové, krémové, bílé, modré apod. Mají jiné oblečení na závěrečnou ceremonii a jiné na otevírací ceremonii, ale v dnešní době už lidé chodí v jednom, toto platí i pro učitele. závěrečná ceremonie vyžaduje tmavější formálnější oděv. Zatímco otevírací ceremonie povoluje světlejší, slavnostnější oděvy. V mém případě jdu v jednom a to v celočerném.

Průběh ceremonie je následující. Nejprve se odbude prezentace a graduanti dostávají květinové ručně vyráběné připínačky tzv. rozety na ty jsou Japonci hodně zatížení a čím bohatější, tím lepší...Po prezentaci rodiče předají své děti-graduanty učitelům, a pak se odeberou do třídy, kde se  všichni usadí. A z řady vystoupí "ohlašovatel", který se ukloní lidem, řediteli a hlavnímu řečnickému pultíku. Pak řekne: tímto zahajuji závěrečnou ceremonii" Znovu se ukloní lidem, pultíku a řediteli a odchází. Průvodce ceremonii má svůj pultík na pravé straně a není na něj moc vidět a vyzve k příchodu dětí, které tento rok zařízení opouštějí. Jejich učitelka si sedne vedle vedoucí učitelky vedle hlavního pultíku. Obě mají kimono a jsou načesané (obě vstávaly super brzy). Průvodce ceremonií vyzve k řeči ředitele zařízení, pak vedoucí učitelku a ta předává certifikáty, jako u promoce. Vyzve se student, který pochoduje skoro jako voják, dojde k pultíku a vedoucí učitelka a student se ukloní. Používá se jméno plus suffix "dono" (místo san) gratulujeme k završení vzdělávání. Takže v praxi xxx xxx dono go sotsugyou omedetou. Předá se otevřený diplom, který se předává otevřený natočený směrem, k studentovi. Při přebírání diplomu se drží oběma rukama po stranách a následuje úklona.  Po úkloně student certifikát ukáže všem přítomným a sdělí, že až bude velký, tak se stane tím a tím. (tento moment se objevuje ve všech předškolních zařízeních), pak odchází obloukem, diplom vydá učiteli, který má za úkol diplomy převzít a opatrovat až do konce ceremonie. Takto se vystřídají všichni studenti gradující ten rok. Po graduaci následují písně. Píseň od učitelů, píseň od mladších ročníků a píseň graduantů. Závěrečné slovo patří řediteli popřípadě majiteli školky. Opět vystoupí "ohlašovatel", který zahlásí, že závěrečná ceremonie je u konce.

Následuje focení. A květinová výzdoba se po focení dělí mezi studenty, kteří si ji berou domů. Šlo o květiny v květináči (větší) v barvách růžová, modrá, fialová...Po focení následovala projekce, která zobrazovala graduanty v průběhu života v místním zařízením...a poté slavnostní obento oběd. Menu se sestávalo z japonského řízku, bramborového salátu, nakládané řepy, rýže s červenou fazolí a jahod jako dezertu. Po dezertu následovalo pár aktivit a obdarování třídní paní učitelky květinami a ručně vyráběným kalendářem. Pak už jen učitelé vytvořili uličku pro graduanty a rodiče a gratulovalo se jim za potlesku. Tím byla ceremonie završena.

Mého syna graduace čeká za dva roky, každopádně tahle aktivita je jedna z těch, kterým neholduji...jsem zvyklá na český způsob a ten je mi sympatičtější...Nicméně budu si muset zvyknout a budu si muset obstarat příslušný oděv...co se dá dělat:-) zatím si "užívám" ceremonie jako učitel a to mi bohatě stačí...Takara

Ze stínu sakur...

Někteří čtenáři si mě patrně pamatují v mých začátcích na Blog.cz...Blog je stále na serveru, ale není to ten první blog, který jsem psala nejprve "ve stínu sakur" a později "ze stínu sakur"...Během 8 let v Japonsku jsem si prošla několika fázemi. Od počátečního Japonsko stojí za starou bačkoru a "všichni mi ubližují", přes už to tu začínám chápat, přes Japonsko nesnáším a život v izolaci, který následovalo pár zásadních změn v osobním a profesním životě, až po fázi, ve které jsem teď...tuto fázi bych charakterizovala jako "už bych neměnila" snad poprvé v životě jsem v klidu, mám pohodovou práci a s malým se nám daří...(samozřejmě, že není vše zalité jen sluncem...malej má autismus a ADHD, takže jsem vyfasovala speciální péči v sobotu mezi 12.-13.00 věděla bych o lepším programu na sobotu, ale vzhledem k tomu, že musím myslet na to jak bude malej fungovat ve škole, tak není zbytí...)

Kdo mě zná nebo mě někdy četl, tak ví, že jsem dříč, že nefňukám (většinou), že na sobě makám...Pravda po narození syna jsem se snažila zlepšit svůj level Japonštiny, ale to se mi nepodařilo, stále čekám na dobrý impulz, abych zkusila JLPT N2, stále jsem se neodhodlala. Jedním z problémů je, že zkouška se koná v neděli a já nemám hlídání a cizím babysitters si říkat nehodlám...proč? Protože mám problém s tím, jak si ověřit, že se jedná o profesionála a člověka zdravého po mentální stránce...Nebudu riskovat...při mé smůle...Takže jsem se rozhodla odsunout JLPT na dobu, kdy malej může být bez problému sám doma na pár hodin...

Místo toho jsem se rozhodla zapracovat na státní zkoušce pro učitelky MŠ. Samozřejmě tohle není ani jednoduchá ani levná záležitost, ale v tuhle chvíli jsem plně motivovaná na tomhle poli zapracovat. Japonsko neuznává certifikáty a diplomy jiných zemí v případě učitelek v Nursery school nebo ve školkách...Takže musím doložit své vzdělání od ZŠ, přes SŠ až po univerzitu. Vše s apostilou  přeložené do Japonštiny. Pokud potřebujete něco v Japonsku přeeložit, pak doporučuji pana Holého, spolupráce s ním je velmi dobrá. Už jsem s ním měla tu čest, když jsem potřebovala přeložit dokumenty k českému soudu. Co se mých vysvědčení a diplomů týče, tak se budu obracet na něj. Po přeložení dokumentů je musím poslat do centrální kanceláře, která řídí zkoušky. Ti pak rozhodnou, zda mi vzdělání uznají nebo ne. Zda budu muset skládat zkoušky nebo ne. Ale to není jediné kritérium, také chtějí vědět kolik hodin mám odpracováno jako paní učitelka v Japonsku ale i v ČR, protože pro certifikaci učitelek mají různé stupně. Jakmile doložím tohle všechno, tak se rozhodne, zda a kolik mi toho uznají, zda se budu muset nebo moci přihlásit ke studiu pro učitelky MŠ a přihlásit se ke státní zkoušce. No a abych nezapomněla, i když se ke zkoušce budu moci přihlásit, tak to neznamená, že ji budu schopná složit...protože odborná Japonština není můj level ani zdaleka. Hádám, že na poprvé zkusím typovačku a své "štěstí"...Takže můj dlouhodobý cíl je stanovený a mám tedy, co dělat...:-)

Malej má před sebou ještě dva roky ve školce, a pak už půjde do tuhého, co se týče PTA a domácích úkolů a různých akcích škol, ze kterých se nemohou vyvléknout ani matky samoživitelky...Jako je patrolování a hlídání dětí na cestě do školy, kde se rodiče střídají bez rozdílů. Systém je striktní a nehledí na to, že některá rodina žije jen z jednoho platu a brát si volno na tyhle patroly je problematické...A spousta akcí, kde je vyžadovaná přítomnost rodičů...řekla bych, že důvodem pro tyhle akce je, aby se ženy v domácnosti zabavily, protože běžně fulltime pracující člověk toho má až nad hlavu i bez těchto akcí a já se přiznám, že akce budu sabotovat jak jen to půjde..."minna onaji"  aneb všichni stejně, protože v některých situacích fungovat nemůže...ať se to Japoncům líbí nebo ne...jsou prostě situace, kdy to nejde...a takových situacích budu prostě jen bad gaijin...

Osobní rovina se nezměnila, řekla bych, že jsem se změnila já...Nepopírám, že bych se ráda vdala a měla ještě jedno nebo dvě děti, ale už jsem přes 30 a začínám se srovnávat s tím, že jsem svou šanci měla, a že mi už nebude přáno...člověk prostě nemůže mít všechno. Zlenivěla jsem a rezignovala jsem na svůj vzhled ale i na pořádek v domě...Uklízím pravidelně jednou týdně...Ono to ani jinak nejde. Z domu vylezu v 7.45 a vracím se v 19.30, takže vyperu, připravím se na druhý den, nakrmím sebe a malého, dáme vanu, koukneme na nějakou pohádku a v 22.00 spát...Takže na nějaké vyvařování a sterilní domácnost není čas...Uklízím průběžně a jednou týdně důkladný úklid, protože se nechci potkávat s gokiburi pokud možno...Když se na to kouknu kolem a kolem, tak jsem prostě zlenivěla a mám ráda svůj klid. Asi by mi vyhovoval jen někdo, kdo by byl doma jen o víkendu, protože přes víkend stejně nemám na nic čas a na každodenní uklízení a vyvařování a na vrch ještě vypadat dobře a být v nejlepší formě...mno řekněme, že na to kašlu...Dalším a podstatně zásadním argumentem, proč si nikoho domů netahat, je malej. Nemůžu generalizovat, ale zprávy hovoří jasně nevlastní otcové se s dětmi, které vyženili potýkají špatně, dle mého subjektivního názoru hůř než Evropané, i když je to případ od případu...Nemůžu být s někým, kdo malého nebude brát alespoň jako kamaráda...poslední co bych chtěla aby se můj syn cítil, že je na obtíž...ne, nechystám se obětovat pro svého syna, ale jsem zodpovědná za to, aby můj syn měl to nejhezčí dětství, které mu můžu dát...Objektivně nemám na to, abych byla "dobrá japonská manželka" a ani o to nestojím...změnila jsem se...asi ne k lepšímu...po 35. roce života už děti stejně mít nechci, takže pokud se něco zásadního nezmění, tak zůstaneme ve formaci "já a můj svišť"...a to není vůbec špatné...

Zažila jsem toho v Japonsku dost a myslím si, že jsem si svůj život zařídila dobře. Plním si postupně své sny: syn, domeček, JLPT alespoň N2, učitelský certifikát, a pak už jen cestovat a možná jednou zase po dlouhé době 63kg na váze :-D ale to už je trošku divoký sen, protože jsem blíž 80kg než 60kg:-) Co se zdraví týče, tak se mi vážné problémy vyhýbají, takže musím zaklepat na dřevo. Jediné, co mě zlobí jsou momentálně zuby...stoličky mě zlobí, mám zaplombovaný vršek zleva i zprava, protože po porodu se mi zuby začaly kazit...Do porodu jsem byla bez kazu, po porodu hned 4 zuby...už mi dokonce doktor vyhrožoval, že bude tahat nerv ven...Zub mám zacementovaný a měsíc jsem na pozorování...Pokud zub bolet nebude, tak nerv nechá, pokud zub začne bolet, tak jsem v pr...a seznámím se s tím jaké to je nechat si tahat nerv a následné čištění kanálku bude taky stát za to...:-( 

Cestování je stále mojí vášní jen bych si přála aby mi zůstávalo více prostředků na něj...Zatím jen přání...Pořád dovybavuju domeček. A nejsem u cíle ani zdaleka, protože to jde hodně pomalu z jednoho platu...Nicméně po roce už můžu říct, že pokoj malého je celý hotový. Začala jsem s předsíní, protože další z mých vášní je design a dekorování domu. Mám určitou představu o tom, jak bych chtěla bydlet a údajně mám estetické cítění (říkají druzí) ze své představy neslevuji...Co se ale mění jsou barvy, které se mi líbí...od loňského roku do mé palety barev červená, žlutá a oranžová v kombinaci s bílou a černou přibyla zelená, hnědá a šedá...s věkem se zjevně mění i taste pro barvy a styl...Přiznám se, že vyznávám minimalismus a doma nic nehromadím, selektuji naprosto vše...co nepotřebuju, toho se prostě zbavuju a hodně přemýšlím nad tím, co nakupuju, zda to opravdu potřebuju...jedinou výjimkou jsou věci pro malého...tam minimalismus nemá šanci, ale po určité době selektuji...protože je vidět, že méně je více...a ne nedělám to podle Marie Kondo :-D

Pořádek si nedělám jen ve věcech, ale i ve vztazích. Matku mého ex jsem musela vykázat do patřičných mezí, protože si nebrala servítky a ze všeho obvinila mě (ze svatby, z rozvodu...) kritizovala moji výchovu a péči o syna ( ano byla to tato osoba, která mi řekla, že jí mám malýho dát a vrátit se do Čech), říkala mi, který dům můžu a kde koupit, a který koupit nesmím...nehledě na to, že chtěla abych bydlela v paneláku v jejich blízkosti (to ani náhodou...) mě je samozřejmě jasné proč to chtěla...chtěla mít snadný přístup k malému...já ji ve styku nebráním, může ho vidět, kdy si řekne, ale nemusí vědět o každém kroku, který udělám...není moje rodina...nic pro mě neudělala a já ji o nic nikdy nežádala...když jsem skončila v práci, tak mi posílala zprávy typu, že jsem neschopná, že přijdu o syna i o dům...za mými zády syna vzala do nějaké nemocnice, a pak mi sdělila s vítězoslavným výrazem, že její známá zdravotní sestra jí řekla, že malej je naprosto normální a žádnej autismus nemá...(co na tom, že dvě nezávislá centra na sobě řekla, že ho má po xx testech a prohlídkách...její super známá ho viděla jednou a byla schopná ho přesně diagnostikovat...) Už jsem měla dost, a tak jsem ji sjela...v podstatě jsem ji řekla, že jsem rozvedená, nemám s ní nic společného...není moje matka a nemá právo zasahovat do mého života..jediné, co si myslím, že má právo je: být babičkou mého syna, ale tím končí...o babičku malého připravit nechci, ale jsem si vědoma toho, že ho bude poštvávat proti mě, a že nad tím můžu jednou zaplakat, protože Japonci, když se rozvedou, tak zpravidla polovina rodiny je odříznuta od dítěte, protože tu nemají střídavou péči a v matrice je dítě zapsáno jen u jednoho rodiče...(na dědictví se tohle odříznutí nevztahuje) rozvod v Japonsku je komplikovaná věc a v praxi to vypadá tak, že se otec vídá s dítětem jednou či dvakrát do měsíce nebo podle domluvy nebo vůbec...japonské zákony jsou bezzubé, takže vymáhání styku s dítětem je věc velmi problematická...ne-li nemožná...V mém případě jsem pro aby se malej stýkal s otcem, ale otec nemá zájem a jako důvod uvádí mě. Prarodiče se s malým vídat chtějí a byla doba, kdy jsem se s nimi vídala i já, ale to už  neplatí. Malej se s nimi vídat bude, ale beze mně nechci být v jejich blízkosti, protože mě jejich přítomnost netěší, ale malej je má rád, takže proč mu je upírat zatím není důvod a snad žádný nevyrobí...

Udělala jsem pár zásadních změn na FB, i když jsem velmi otevřená ohledně svého života v Japonsku, tak jsem proselektovala své přátele a nechala jsem si lidi, kteří mě obohacují o sociální vazby a zkrátka mám radost s nimi být v kontaktu. Jsem si jistá, že jsem se někoho mohla dotknout, ale řekla bych, že i to je forma dospělosti, kdy člověk začíná rozlišovat mezi známými a přáteli. Lidmi, se kterými si dá pouze "small talk" a mezi lidmi, se kterými si má člověk víc co říct...Prostě přátelé nejsou pokemoni a nemusíme je mít všechny..Všem přeji jen a jen to nejlepší, nejsem nikdo speciální nebo nepostradatelný...Cesty se prostě rozdělují a já se přiznám, že už přestávám držet tempo s některými českými zvyky a způsoby...

Nechci žádné drama, nechci poslouchat jaké problémy mají druzí( které ani neznám a většinou jsou to přátelé mých přátel), pokud jim nemůžu pomoci...a ve většině případů si člověk stejně musí pomoci sám...nemá cenu žít životy druhých a zapomenout žít ten svůj...

Většinou si tu čtete o tom, jak se mi daří, jak jsem dosáhla toho a toho a možná by bylo fajn nastavit sama sobě zrcadlo a podělit se i o to, co se nedaří a dlouhodobě...:-) nemluvím o tom, že se mi nedaří zhubnout...to se mi nedaří už od porodu...ale nepovedlo se mi naučit malého mluvit česky...to je věc, kterou si neodpustím...nebyla jsem schopná ho naučit mateřský jazyk...Další věcí je, že často nemám sílu si s malým hrát, že už jsem tak grogy, že ho musím zabavit v lepším případě hračkou v horším případě videem na youtube...Zkrátka zkloubení fulltime práce a věnování se synovi na 100% je něco, co se mi nedaří, tak jak bych si představovala a dokonce byla doba, kdy jsem musela vyhledat odbornou pomoc a medikaci, protože jsem se psychicky složila...Dobrá zpráva je, že když se problém řeší za včasu, tak řešení bývá rychlé a stejně tak i následky jsou minimální...V mém případě to tak bylo a mám být za co vděčná...

Závěrem musím říct, že nelituji ničeho, co se v životě přihodilo. Jak to dobré, tak to špatné mělo svůj smysl a posunulo mě zase o něco dál. Nic bych neměnila. S tím jak se blíží den, kdy budu zase o jeden rok starší a posunula jsem se to střední dospělosti si plně uvědomuji, že za své úspěchy i neúspěchy si můžu sama...:-) a že čas na dělání blbostí už pominul...Jsem zdravá a mám zdravého syna (až na pár specialit), takže mám za co být vděčná...Našla jsem konečně místo, kam patřím, kam chodím ráda (práce)...opět mám za co být vděčná...našla jsem pár přátel, se kterými mohu sdílet to dobré i to špatné...opět mám za co být vděčná...vše co bylo třeba vyřešit, mám vyřešeno...jsem za to vděčná...takže sečteno a podtrženo: nemám problém (snad poprvé v mém životě)...a jsem za to sakra vděčná...Takara ze stínu sakur...