Procházka po kráteru Omuroyama

vlog z tohoto vyletu naleznete zde: 

https://youtu.be/1u6bLUICn0M

Omuroyama je jedna z nečinných sopek v Shizuoka prefektuře. Není vysoká jen 580metrů a nahoru vás vyveze lift. Nemusíte se ničeho bát. Poslední erupce byla 4000let zpět. Každý rok se tato "hora" vypaluje, což připomíná aktivní sopku. Omuroyama je skoro celý rok zelená. Pouze v zimě, kdy se tráva vypaluje a brzy z jara "hora" není tak zelená jako je třeba v létě.

Poprvé jsem tuhle "horu" viděla v letácích 3 roky zpátky. Od té doby jsem se připravovala, že tam vyrazím. Nicméně je to tam z Kanagawy celkem dálka, takže z toho vždycky sešlo. Letos se mi ale konečně zadařilo a já jsem vyrazila do Atami, kde jsem zůstala přes noc.  Z Atami jsem vyjela směrem Izu Kogen. 

Nastoupili jsme do vlaku, který nesl jméno Black Ship Festival. Je to speciální vlak určený k vyhlídkám. Vlak totiž jede po pobřeží poloostrova Izu. 

Trošku jsme si zakufrovali ve Fudou, protože jsem si špatně přečetla instrukce. Takže čekání na další vlak skoro hodinu. Když jsme konečně dorazili do Izu Kogen, zjistili jsme, že z důvodu korony omezili spoje a spoj, který měl jet za 4 minuty, jel až za hodinu. Zvažovala jsem, zda to nevzít taxi, ale rozhodla jsem se zbytečně neutrácet. 

Bus měl zpoždění asi 10 minut, což na náladě nepřidalo. Nicméně vyjeli jsme. Dorazili jsme na místo a přivítala nás asi 100metrová fronta. Dneska to je zjevně o prohlubování umění čekat. Léta jsem používala ČD (čekej dlouho), ale po 10 letech už jsem rozmazlená a vydržím méně, než kdysi. 

Naštěstí fronta na lift postupovala rychle, takže za ani ne 10 minut jsme byli na liftu. Trošku jsem se bála jet s malým a velkým, ale nakonec to dopadlo dobře. Vyjeli jsme nahoru. Vyfotila nás kamera a přistáli jsme navrcholu. 

Jakmile jsme vystoupili přivítal nás pán s udělanou fotkou, kterou jsme si zakoupili. Nahoře to pěkně foukalo, takže jsem zalitovala, že jsem si neudělala vlasy do culíku, protože ani ne za 5 minut jsem byla kupka sena na pochodu. 

Pomalu jsme šli po cestě, která lemovala kráter sopky. Bylo tam lehké stoupání a potom lehké klesání. Celý kráter jsme obešli asi za 30 minut. Vítr byl místy nesnesitelný, ale pohled do okolí stál opravdu za to. Moře, okolní hory všechno kolem. Prostě nádhera. 

pátky jsme museli zase na lift a zase byla fronta. Nicméně šlo to rychle, takže jsme byli rychle dole. Autobus nám pěkně navazoval, čekali jsme jen 10 minut. Byla to příjemnější cesta zpět, než byla cesta tam. 

Sopka nebyla zrovna v zelené sezóně, kdyby byla, tak by to byla pomyslná třešnička na dortu. Možná někdy v budoucnu. Takara