sobota 10. dubna 2021

Procházka po kráteru Omuroyama

vlog z tohoto vyletu naleznete zde: 

https://youtu.be/1u6bLUICn0M

Omuroyama je jedna z nečinných sopek v Shizuoka prefektuře. Není vysoká jen 580metrů a nahoru vás vyveze lift. Nemusíte se ničeho bát. Poslední erupce byla 4000let zpět. Každý rok se tato "hora" vypaluje, což připomíná aktivní sopku. Omuroyama je skoro celý rok zelená. Pouze v zimě, kdy se tráva vypaluje a brzy z jara "hora" není tak zelená jako je třeba v létě.

Poprvé jsem tuhle "horu" viděla v letácích 3 roky zpátky. Od té doby jsem se připravovala, že tam vyrazím. Nicméně je to tam z Kanagawy celkem dálka, takže z toho vždycky sešlo. Letos se mi ale konečně zadařilo a já jsem vyrazila do Atami, kde jsem zůstala přes noc.  Z Atami jsem vyjela směrem Izu Kogen. 

Nastoupili jsme do vlaku, který nesl jméno Black Ship Festival. Je to speciální vlak určený k vyhlídkám. Vlak totiž jede po pobřeží poloostrova Izu. 

Trošku jsme si zakufrovali ve Fudou, protože jsem si špatně přečetla instrukce. Takže čekání na další vlak skoro hodinu. Když jsme konečně dorazili do Izu Kogen, zjistili jsme, že z důvodu korony omezili spoje a spoj, který měl jet za 4 minuty, jel až za hodinu. Zvažovala jsem, zda to nevzít taxi, ale rozhodla jsem se zbytečně neutrácet. 

Bus měl zpoždění asi 10 minut, což na náladě nepřidalo. Nicméně vyjeli jsme. Dorazili jsme na místo a přivítala nás asi 100metrová fronta. Dneska to je zjevně o prohlubování umění čekat. Léta jsem používala ČD (čekej dlouho), ale po 10 letech už jsem rozmazlená a vydržím méně, než kdysi. 

Naštěstí fronta na lift postupovala rychle, takže za ani ne 10 minut jsme byli na liftu. Trošku jsem se bála jet s malým a velkým, ale nakonec to dopadlo dobře. Vyjeli jsme nahoru. Vyfotila nás kamera a přistáli jsme navrcholu. 

Jakmile jsme vystoupili přivítal nás pán s udělanou fotkou, kterou jsme si zakoupili. Nahoře to pěkně foukalo, takže jsem zalitovala, že jsem si neudělala vlasy do culíku, protože ani ne za 5 minut jsem byla kupka sena na pochodu. 

Pomalu jsme šli po cestě, která lemovala kráter sopky. Bylo tam lehké stoupání a potom lehké klesání. Celý kráter jsme obešli asi za 30 minut. Vítr byl místy nesnesitelný, ale pohled do okolí stál opravdu za to. Moře, okolní hory všechno kolem. Prostě nádhera. 

pátky jsme museli zase na lift a zase byla fronta. Nicméně šlo to rychle, takže jsme byli rychle dole. Autobus nám pěkně navazoval, čekali jsme jen 10 minut. Byla to příjemnější cesta zpět, než byla cesta tam. 

Sopka nebyla zrovna v zelené sezóně, kdyby byla, tak by to byla pomyslná třešnička na dortu. Možná někdy v budoucnu. Takara


neděle 4. dubna 2021

Anpanman aneb na čem ujíždějí malí Japonci


🌸🌸🌸VLOG🌸🌸🌸 naleznete zde: https://youtu.be/pbAQf8jOdYA

Dnešní příspěvek je z oblasti "svět dětí", co býval pro české děti Krteček, to je pro japonské děti Anpanman. A co to je Anpanman? 

Je to Anime pro malé děti, ale je založeno na  sérií knih z roku 1973 o superhrdinovi Anpanmanovi. Autorem je Takashi Yanase (zemřel 2013).

  • Anpanman je bochánek plněný červenými fazolemi a Baikinman je jeho oponent (baikin je bacil). Anpanman chrání svět před Baikinmanem. Kromě těchto dvou, je tam řada dalších charaktery jako: 
  • Shokupanman (toustový chleba) dělá "shoku-punch" a zabývá se roznáškou. Dokinchan je do něj zamilovaná.  
  • Karépanman je chlepa plněný karé (ten mi nejede) Používá karé punch a karé kick, kterými zapálí nepřítele. Je velmi temperamentní a horká hlava. 
  • Strýček Džem je místní pekař, který peče Anpanmanovi hlavu, pokud o ni v souboji přijde. 
  • Batako je jeho asistentka a její jméno se dá přeložit jako "máslové dítě"
  • Melon pan´na je dívčí charekter, její hlava je z melon pan, což je chleba, který má tvar a chut melounu (ne toho vodního). Je velmi hodná a její pěsti jsou Melo-melo punch, kterými přiměje oponenta se zamilovat nebo ho uspí. 
  • Roll pan´na je rollpan a je to starší sestra. Má v sobě dvě osobnosti (dvě srdce) Jedna je hodná a druhá je zlá. Tu zlou má díky Baikinmanovi. Když vidí Anpanmana, chce ho zničit, ovšem když se objeví její sestra, tak převládne ta dobrá osobnost. 

  • Baikinman pochází z planetu bacilů a je slabý vůči mýdlu. Snaží se ovládnout svět šířením bacilů. Jeho oblíbená line je: ha hi hu he ho, baikinman da zo. To je jeden z řádků japonské abecedy plus říká, že Baikinman je tady. Když je poražen říká: bai, bai kin...což je složenina bye, bye a baikin což je výraz pro bacil. 
  • Horrorman neni ani dobrý ani zlý, ale většinou je společně s Baikinmanem, jeho schopnost je, že umí hazet kostmi jako bumerang. Miluje Dokinchan a často ji sleduje. Je hodně slabý, takže se často rozsype, ale umí se poskládat zpátky.
  • Dokinchan pomáhá Baikinmanovi s jeho zločinostmi, má crush na Shokupanman. Je dětinská, ale není vyloženě zlá.  a Kokinchan. 
  • Kokinchan je sestra Dokinchan. Pomáhá Dokinchan a Baikinmanovi. 

Jak se Anime rozrůstá, tak se rozrůstá i počet superhrdinu. No a Anime se opravdu rozrůstá je tak populární, že kromě muzea, které najdete třeba v Yokohamě nebo v Kobe, tak předměty s anpanmanem naleznete všude. Povlečení, oblečení, jídelní sety, mýdlo, plíny, jídlo všeho druhu, boty, deštníky, různé hračky, knihy atd. atd. 

Děti Anpanmana žerou. Kresby jsou barevné a písničky chytlavé Je to svým typem příběh běžný v Japonsku. Většina anime jsou o superhrdinech, kteří zachraňují svět či své přátele. Co se Anpanmana týče, tak jeho vliv proniká i do školek s různými písničkami a prstovými hrami, jako je například: "Ton, ton, ton anpanman" kterou můžete najít na youtube.

Co se mě týče Anpanmanovi je těžké se vyhnout. Nicméně mám k němu své výhrady a komerce je ten nejmenší. Fakt, že děti se učí už od mala, že problémy se řeší pěstí, je pro mě nepochopitelný a když se můj tehdy roční (a pár měsíců) synátor vrátil ze školky a udělal mi an-punch, tak bylo jisté, že u nás doma Anpanman skončil. Asi je to tím, že jsem někdo, kdo vyrostl na Krtečkovi, který chtěl mít kalhoty a ne na něčem takovém. Takara

čtvrtek 1. dubna 2021

33. kolo v ringu života část 3. partnerské KO

Když jsem potkala svého posledního partnera, tak jsem byla ve fázi života, kdy jsem našla balanc a smířila se s faktem, že budu žit pro svého syna. Žít pro děti je dobrá věc, ale nesmíte očekávat vděk, že se o vás na stará kolena postarají. Odstěhují se budou to k vám mít daleko a víte jak...přesto jsem typ člověka, který žije pro děti. Vždy jsem stavěla děti na první místo. Chlapi přijdou a odejdou, ale děti, ty vám zůstanou do konce života, pokud jde všechno dobře. Víme jak, člověk plánuje a představuje si, ale nakonec život se vybarví jinak. 

Byla jsem v rozpoložení, že už do žádného vztahu nejdu.  Vždy to bylo o tom, miluju tebe, ale s tvým synem mám problém a to pro mě byla konečná ve všech případech. Když jsem se rozhodla, že budu žít bez chlapů, tak mě Osud vyzkoušel, zda to myslím vážně. Všechny přechozí vztahy nebyly vážné. Teď to bylo jiné. Okouzlující chlap. Gentleman. Přiznám sedla jsem si z něj na zadek (stejně jako všechny ostatní kolem něj, protože to on umí a umí to dobře). Můj partner přijal syna za svého. Přesto jsem mu nedala práva k synovi (a dnes jsem za to ráda, i když on mi to vyčítá). Asi šestý smysl. 

Jakmile jste single mother, tak určitým věcem děti vystavovat nechcete. Nechcete jim ukazovat, že jste psychicky na dně, protože jsou to děti a děti se mají s vámi cítit v bezpečí. Vždy jsem brala jako povinnost, že to co se děje kolem mě se syna-velkýho nedotkne. Jednou mu to všechno povyprávím, ale to až bude dospělý.

Rozvedla jsem se z důvodů neustálých hádek a spoustě dalších důvodů, ale fakt, že jsme s mým japonským ex-manželem nebyli schopní vytvořit domov pro našeho syna, kde by byl klid a mír, tak ten hrál významný fakt. Pocházím z rodiny, kde se rodiče dohadovali, takže na hádky před dětmi mám specifický názor. 

No a jak to vedeme s mým nynějším partnerem? Máme stejný názor na věc, že děti jsou děti a do dospělých věcí dětem nic není. Tohle oba ctíme. Nechceme jim vyrábět vzpomínky, že tatínek byl hnusný na maminku a maminka plakala apod. Nicméně nejsme spolu. Nemůžeme být, protože každý máme vztah o něčem jiném. Bohužel. Nechci se o tom rozepisovat, co se stalo a co se děje. Kdybychom spolu neměli děti, tak by to bylo  jednodušší. Mnohem jednodušší. 

Vše se  teď točí kolem dětí v péči. Na dětech nám oboum záleží a oba chceme, aby se měly co nejlépe a náš rozchod je nezasáhl. Tím, že jsme spolu nikdy nežili můžu říct, že se pro ně vlastně nic nemění. Ale to pravděpodobně nepotrvá. Jak to povedeme je otázka času a dohadování přes chat. Verzí je několik a většina je velmi nevýhodná pro mě. Možnost 1. budeme si hrát na "happy family", možnost 2. půjdeme 50/50, co se dětí v péči týče, budu se muset přestěhovat za ním a vzdát se práce a začít znovu od nuly a 3. možnost je já zůstanu s dětmi, tam kde jsem a děti bude mít otec o prázdninách. 

Možnost 1. nechce ani jeden z nás. Možnost 2. je výhodná pro něho, ale pro mě vůbec. Navíc si nemyslím, že by byl schopný respektovat můj dům a moje pravidla. Možnost 3. je ta nejlepší možná, ale to nechce. Chce abych já děti měla jen o prázdninách a on je bude mít přes rok. To nechci já. 

Nechci otce připravit o děti, ale zároveň nechci, abych přišla o děti já. Komunikace se bohužel nevyvíjí moc slibně. Je tu ještě jedna možnost a tou je pronájem mého domu, a dál už nechám pracovat vaši představivost, i když to udělám s těžkým srdcem. Neumím si představit, že bych nežila se svými dětmi. 

Nemám sílu ani brečet. Nabrečela jsem se dost v těhotenství a po porodu. A jediným důvodem byl on. Nehádali jsme se, ale po těch dvou letech se naplno ukázalo, že my dva k sobě nepatříme: pokud jste s někým jen kvůli jeho potenciálu, to je nebezpečné. Ten potencionál se nemusí vůbec naplnit. Pokud jste s partnerem pro to, jaký je, to je podle mě klíčem k úspěchu. Člověk se nezmění. I kdyby 100krát chtěl. Milovat druhého pro to, jaký je se vším všudy, to si myslím, že je jediná správná cesta. Společně se zlepšovat a motivovat? Ano! Snažit se měnit partnera k obrazu svému? Určitě ne. To že daný člověk k vám nesedí není vaše chyba, ale ani jeho chyba. K vám nesedí, ale k někomu jinému sedne. Stejně tak já, to že se k němu nehodím, je smůla vzhledem k okolnostem, ale je to fakt. Budeme mnohem šťastnější každý ve svým a společně budeme pečovat o naše miláčky. 

Rada na sobe zapracuju, ale bude to, protože chci a ne protože mě někdo nutí. V čem na sobě musím zapracovat je: začít víc snít a jít si za sny. Mám řadu cílů: hubnutí, cestování, vzdělávání, úspěšný start velkého do školy atd. V tuhle chvíli toho mám na talíři spoustu. 

Snažím se soustředit na rodinu. Jezdíme na výlety. Starám se o děti, jak nejlépe mohu. No celkově se snažím pracovat sama na sobě. Soustředím se na děti a na sebe a plánuju. Na to co se chystá musím mít, co nejlepší plán, jinak to může dopadnout blbě. Co bude dál, to se uvidí.

Abych nemyslela na své partnerské KO oprášila jsem youtube a začala jsem natáčet vlogy. Nejsem nijak dobrá, ale držím si pěsti a třeba se moje základla lidiček, kteří mě podporují rozrostou. Editování mi moc nejde, jsem opravdu jen běžná učitelka, takže technika mi nic moc neříká. Mluvení v Češtině už mi taky moc nejde. Slovo "takže" a "tak" se vyplatí počítat, pokud se trefíte, tak vám pošlu pohled z Japonska. 

Je čas vrhnout se do youtube vážně. Dosud jsem měla YT kanál, ale nahrávala jsem tam neosobní videa, protože jsem tak trošku shy. Nejsem moc průbojná, takže jsem si teď stanovila  gól a prostě půjdu a uspěju. Držte mi pěsti a celé mé rodině též.

Zde je odkaz na můj Youtube channel: 

https://www.youtube.com/channel/UCkm4pKnNeJkli2S7ijBJ6Ow

pokud máte nějakou otázku k Japonsku, pak určitě do komentářů. Pokud budu vědět, tak ráda odpovím. 

Taktéž mám instagram, kam přidávám pouze fotoreportáže z cest. Budu se snažit postovat pravidelně alespoň jednou týdně. 

https://www.instagram.com/zestinusakur/

Mějte se co možná nejlépe. Mějte se rádi a buďte na sebe hodní. Život máme jen jeden a jaké si to uděláme, takové to budeme mít...Tak si to udělejme co nejlepší! Takara


Zápisky z cest: Shizuoka Pref., Atami

Chřipková epidemie řádí i v Japonsku a ani my jsme nezůstali pozadu. Výsledkem bylo 11 dní volna (březnová výplata bude hodně smutná) a také sezení "na zadku" dva po sobě jdoucí víkendy. Mazec. Nakonec jsem se rozhodla, že vylezeme o den dřív ven (před kontrolou u dětského v sobotu) tedy v pátek hlásili "teplý den" (kolem 10 stupňů nad nulou) a navíc pátek coby pracovní den, takže jsem si byla jistá, že Atami bude vylidněné.


Samozřejmě co se týče výletů higaeri (tzn. jednodenní výlet ráno tam a večer zpátky) existuje řada agentur, které poskytují služby na úrovni za příslušný peníz. Pro dvě osoby to vyjde na 20 000yenů a výše. Nicméně pokud hledáte vlaky přes portál yahoo, tak si můžete hledat vlaky podle rychlosti, počtu přestupů a taky podle ceny. No a co se ceny týče, tak pokud vyrazíte do Atami vláčkem zaplatíte kolem 3500yenů, ale pokud si přivstanete, tak můžete chytit velmi levný spoj za 1500. Cesta tam a zpět, když pojedete správným spojem vás vyjde na 3000yenů nebo taky na 7000yenů rozdíl je 4000yenů, což dělá 800Kč. 4000 yenů už jsou peníze, za které se vyplatí si přivstat.


My jsme si přivstali a vyrazili jsme spojem v 6.28 z Mizonokuchi do stanice Chuourinkan. Tam se přestoupilo na Odakyuu Line a jelo se do Fujisawa, kde nás čekal další přestup na směr Odawara a z Odawary už jsme jeli do Atami. Přijeli jsme v 8.30 tzn.2 hodiny ve vlaku, ale rozhodně to stálo za to. O tom žádná. V Atami bylo liduprázdno, takže super!


V Atami se tou dobou pořádaly dvoje slavnosti. Ume matsuri a Atamizakura matsuri. Opět jsem se zase něco přiučila. Měla jsem za to, že Kawadzu Zakura je první sakura, kvetoucí v únoru no a ukázalo se, že existuje ještě jedna "rychlejší" sakura, která kvete už od půlky ledna. Tzn., že na sakura matsuri jsem dorazila už s křížkem po funuse. sem tam něco kvetlo, ale spíše bylo opadáno. Pro příště na sakura matsuri v Atami se vyplatí vyrazit o něco dřív.


Další ze slavností jsou ume, ano navštívila jsem Baien tzn. Plum Garden). Tam jsem měla více štěstí a zahrada byla ze tří čtvrtin v plném květu, ale to si nechám do samostatného článku. Letos mám v plánu se na ume zaměřit víc.


Nakonec jsme si vyjeli nahoru na hrad a skoukli panoramata, která neomrzí (vyrážím do Atami pravidelně, takže tam začínám být jako doma) no a završili jsme to odpolednem na pláži, kde nebyla skoro ani noha, pokud nepočítám ty ptačí. Počasí se nám vydařilo a byla jsem hodně překvapená, jak nám to pěkně vyšlo, den předtím totiž padal sníh, takže jsem si říkala, že vyjet v pátek nebude ten nejlepší nápad. Ale ta představa: pátek, pracovní den, vylidněné Atami, ta byla hodně lákavá, takže jsem to riskla a vyšlo to.


Musím říct, že Atami prošlo řadou úprav a je vidět, že už se chystají na Olympiádu, protože místo pouličních stánků se suvenýry tu vyrostlo obchodní centrum se suvenýry hned vedle nádraží. V pátek jsem neměla problém projít skrz, ale myslím si, že v sezóně to bude dobré peklo a suvenýrům bude lepší se vyhnout, alespoň u nádraží určitě. Další uppgrade jsem zpozorovala, že i na hradě se rozmnožily w.c. a přebalovací pulty, i to jsem uvítala. Docela jsem si pohrávala s myšlenkou zůstat v Atami přes víkend, ale protože další den jsme měli zarezervovanou návštěvu doktora, tak jsem tuto myšlenku zavrhla a rozhodla se, že peníze vložím do dalšího cestování.


Do Atami to máme co by kamenem dohodil, tak není problém si sem kdykoli zajet, když budeme mít chuť. Takara


sobota 27. března 2021

Noční trajdání po Kobe

Po xx měsících konečně venku. Protáhnout si křídla a vyrazit. Poprvé v noci. Poprvé s malým a velkým. Řeknu vám, byl to zvláštní pocit. Dokonce se objevil i strach ani nevím z čeho. Když jsem vystoupila v Motosumiyoshi byla jsem dost nervózní. Možná je to tím, že lidé kolem Kobe, Osaky a Kyóta jsou víc free, ale tak nějak jsem nebyla úplně ok na procházku. Velkého jsem držela u sebe za ruka a nepustila ho ani na krok. To normálně nedělám, ale ta atmosféra tam mě k tomu prostě donutila.

Jakmile jsme se vzdálili od nádraží už to bylo lepší. Ty různé existence zmizely a byla pohoda, když nepočítám, že jsme obešli skupinu chlastajících chlapů před conbini, což se v Kantou vidí jen málo. Vůbec v Kanto se na veřejnosti na ulici chlastat snad ani nesmí...(to si domyšlím, mám pocit, že jsem to někde slyšela, ale zdroj info neznám, takže za to ruku do ohně nedám) na slavnostech se samozřejmě pije o tom žádná. 

Náhodou jsme narazili na čínskou čtvrť. Vlezli jsme tam a musím říct, že na Yokohamu nemá. China town v Yokohamě je krásnější a větší. Ale i tak jsme se pokochali výzdobou a vstupními branami, které jsou krásně zdobené. Mám ráda tu jejich kombinaci červené, zlaté, žluté, černé, zelené a modré. Mám ráda tu barevnost a zdobenost. Kromě místní výzdoby se pokocháte i místní kuchyní. Malého fascinovala pečená kachna napíchnutá na háku. Nicméně žádnou exotiku jsme nezkusili. Koupili jsme si kuřecí maso v těstíčku na špejli. Jíst jsme za pochodu nesměli. V Japonsku konzumace jídla za pochodu je brána jako nevychovanost. Ač nám se to jeví jako normál, v Japonsku se u jídla zásadně sedí. S jídlem nechodí. Jediné místo, kde se to jakžtakž toleruje jsou japonské slavnosti, ale i tam mají vyhrazená místa ke konzumaci. Kuřecí jsme snědli za rohem, tak aby nás nikdo neviděl, protože kromě toho, že chodit a baštit je NG, tak z důvodu korony je to zakázané, takže ve vší slušnosti a počestnosti...

Dorazili jsme do parku s výhledem na Kobe Port Tower. Tam jsme ještě nebyli, takže jsem zakoupila lístky a jelo se nahoru. Věž není nijak vysoká, ale Kobe má jeden z nejkrásnějších nočních panoramat. 

Potom jsme se šli projít do Meiken Parku. Je to park věnovaný obětem zemětřesení v Kobe. Velké Kobe zeměstřesení zničilo skoro polovinu města, ale bylo by správné říct, že domy zničila těžká střecha. Japonské střechy jsou dělané, tak že mají odolat i tajfunu. Starší domy mají bytelnou střechu, která ve větru neodletí, ale pokud se dům rozhoupe moc v době zemětřesení, tak střecha dům položí a to do slova. Houpající dům tu tíhu neunese a dalším problémem byl následný požár, který s sebou vzal všechny ty dřevěné domečky. Dnešní Kobe je moderní město vystavěné z části na troskách a spáleništi. 

Kromě Kobe Port Tower se přímo v parku nalézá muzem námořnictví. To bylo zavřené, když jsme přišli a docela mě překvapilo, že Kobe Port Tower a muzeum námořnictví v 9.00 zhasíná vše. Že by eko? 

 Následující den jsme vyrazili na stejně místo jen z druhé strany přístavu, tam byly restaurace a velké ruské kolo. Minuli jsme i lodičku-restauraci. Vtipné na ní bylo to, že vždycky to byla čínská restaurace. Nyní je z ní restaurace francouzká, že by zapracoval covid? Vsadím boty, že ano...njn, změna je život...a čína teď moc netáhne, to je fakt. 

Kobe je  moderní město, není přecpané lidmi, ale ani to není žádné malé městečko. Najdete zde slavno horu Rokko a na ní farmu. Z Rokko san je vyborný výhled a máte celé Kobe jako na dlani. Je tu botanická zahrada, zoologická zahrada, zábavní park, kde nabízejí představení s cvičenou opicí. Ovšem Čechům cvičených opic, netřeba ve vládě jich máme dost. 

V Kobe staví šinkansen na cestě do Himeji (zastávka se jmenuje Shin Kobe a následuje po Shin Osace), takže se jedna o významnější městečko. Nic pro vegetariány Kobe je proslulé hovězím. Mají tu slavné Kobe beef, které jsem bohužel neochutnala, protože na hovězí moc nejsem. Dále tu najdete velmi známé Arima horké prameny. Tam jsem též ještě nebyla, doufám, že v budoucnu se mi zadaří. 

Zkrátka Kobe je větší město, ale postavené tak, že se tu budete cítit podobně jako, když Pražák jede do Hradce Králové. Takový je to pocit. Příjemný pocit musím říct. Takara 



čtvrtek 25. března 2021

Vzpomínky ze stínu sakur: sakura mánie 2016

Dnes to bude Sakura foto-článek. V Japonsku existuje řada odrůd Sakur. Základní dělení by mohlo být podle barev. Bílá a Růžová je základní barevnost, ale růžových sakur je nepřeberné množství. Kvetení Sakur je závislé od oblasti Japonska, kde se nacházíte. Jížní oblasti Japonska se mohou těšit na Sakury o něco dříve než severní oblasti, kde je chladnější klima.

Když brzy tak se můžete se sakurou setkat už na začátku února. Kanagawa pref. nemá moc růžových odrůd, ale nejdříve tu kvete Kawazu zakura. Jedná se o růžovou odrůdu Sakury, která kvete od poloviny února. Ale to není zdaleka vše, co v Kanagawě kvete. 

kawazu zakura 河津桜


Tsubakikanzakura 椿寒桜


Fuyuzakura 冬桜


Ookanzakura 大寒桜


Shuzenjikanzakura 修善寺寒桜


 Kiku-Shidarezakura (smuteční vrba)


Yae zakura


Atami zakura


Tohle určitě nejsou všechny odrůdy, ale snažila jsem se vypíchnout ty neznámější. Snad se mi to povedlo.  

Bílá klasika je prostě klasika, na kterou se můžete těšit koncem března nebo začátkem dubna. Hanami, domácí obento, pochutiny ala sakura na 100 způsobů, to vše na vás čeká z kraje dubna. Aleje sakur, všude kam se podíváte. Prostě nádhera. Je jasné, že Jaro je definitivně tady :-)

Sakura ve světle pouličních lamp má taky své kouzlo. Na fotce jsou sakury, které nám kvetou hned u nádraží. Fotka není moc kvalitní, tak se moc omlouvám, nicméně to nejdůležitější a sice barvy se zachytit podařilo, tak pro představu. Ranní cesta do práce a večerní návrat z práce rozhodně není nudný...Sakura už kvete a to znamená jen jediné a sice, že turistická sezóna v Japonsku právě začíná. Přestože emergency state je až do 21. března. Je jaro a člověku se chce prostě ven a na kovid nemyslí. Tak užívejte, ale masky a desinfekce s sebou. Přeji krásný první jarní týden (kalendářně) Takara

středa 24. března 2021

PTA aneb drůbežárna po japonsku

 Všichni to známe PTA (Klub rodičů a přátel školy) Parents - Teachers - Association.  Moje první setkání s japonským PTA neproběhlo velmi dobře. Paní, která je zástupkyní za 2. čtvrť na mě v průběhu ledna zvonila asi 3krát. V té době jsem byla těhotná a honit se po schodech nebylo na mém listu přání. Mohla nechat vzkaz s  telefonem na sebe a mohlo se to vyřešit v pohodě. 

Místo toho mi nechala dopis bez telefonního spojení, ve kterém stálo, že chápe, že jsem "busy", ale že má dokumenty, které mi chce předat. A sdělila mi, že přijde v 18.00. Milá paní, kdybych nebyla těhotná, tak bych ani v 18.00 doma nebyla, tak možná ve 20.00, ale rozhodně ne v 18.00. Ten dopis mě nakrkl, takže jsem zavolala do školy. 

Tam už věděli, že jsem těhotná,  a že se nezúčastním schůzky rodičů budoucích prvňáků, paní si tedy mohla ověřit, že teď není vhodná doba aby mi cpala papíry, které mohla nechat v poštovní schránce. Ve škole jsem jim řekla, že tento týden nastupuju do nemocnice (vyvolávaný porod), a že by bylo fajn, kdyby se paní zastavila, až porodím, teď fakt tohle řešit nechci. Dali mi za pravdu a paní se v daný čas neobjevila.

Objevila se následující měsíc, vše proběhlo v pořádku, takže jsem se vykašlala na její pruzení na začátku a spolupracovala. Dokumenty nebyly nic, co by se nedalo dát do schránky, ale budiž pro ten pocit důležitosti. 

Včera přišla znovu sdělit mi, jaké mám úkoly. Po rodičích se chce, aby vstoupili do PTA a pomáhali s různými věcmi. 

1) patrolování v okolí (zda se děti chovají slušně, zda tam není někdo nebezpečný. V současné době máme v Sagamihaře spoustu úchyláků, kteří volají děti do auta, odhalují se nebo chtějí jejich číslo. Mají tu systém info o takových věcech, takže jen tehle týden mi na mobilu přistálo asi 5 varování...) 


2) mi okuri je práce, kdy v 7.50-7.55 srovnáte děti do skupiny, zkontrolujete zda jsou všechny a vyšlete je ve skupině do školy. Tahle práce je rozdělena mezi rodiče po dvojicích a každý den je to někdo jiný. Já jsem dostala čtvrtky s Ms. F. 

3) hata furi na přechodu pro chodce fungují rodiče se žlutou vlaječkou. Jakmile se shromáždí dostatek dětí, tak se omluví, vstoupí do vozovky uprostřed a hlídají děti na přechodě. 

PTA musejí dělat všichni, ale samoživitelky mohou mít PTA odpuštěno. Bohužel některé školy razí heslo, že všichni bez rozdílu a evidentně je to i případ naší ZŠ. O pár domů dál bydlí kamarádky velkého R. Maminka R. bydlí se svou matkou. Je samoživitelka. Pracuje na částečný úvazek. PTA je časově náročné a brát si dovolenou je extrémně náročné. Zaměstnavatel chápe, že musíte dělat PTA, ale radost nemá a později vám to dá sežrat, pokud uděláte chybu.  Takže podepsala papír, že se PTA nezúčastní. Single mother, musí pracovat. Za mě lidsky pochopitelné. 

V mém případě žiju sama. S partnerem je to střídavě: dobrý a na dvě věci, takže na něj nespoléhám. Teď jsem na mateřské, takže patrolování dám a posílání dětí do školy každý den v 7.50, taky zvládnu. Problém nastal s vlaječkou. Bylo mi řečeno, že s sebou vzít miminko nesmím. No, dobře...ale já jsem single a paní mi nerudně odpověděla: tady je plno single mothers...

Tak za prvé: neříkám to z důvodu, že to nechci dělat. Říkám, že se mnou v domě nikdo nebydlí a miminko odložit doma a jít mávat žlutou vlaječkou nemůžu. A za druhé: plno single mothers tu určitě není a i kdyby bylo, tak s tím, že nemám kdo by hlídal miminko nemají co dělat. Prostě paní mi chtěla zavřít hubu. Nepovedlo se jí to. Hned jsem si byla stěžovat a řekla jsem ji tam, že jestli se hodlá ke mě někdo chovat takto, tak jsem jim na PTA vytentočkuju. 

V Japonsku jakmile je spor, tak se nestaví na ničí stranu. Dívají se na problém z více úrovní, takže i když jste v právu, tak vám zapravdu nedají. Nemá cenu se hádat. Nicméně jsem si všimla, že jedubaba má dobré zastání. Člověk, kterému jsem si stěžovala mi řekl, že jedubaba je hodná. Kontrovala jsem, že je to klidně možné, ale v mém případě šlápla vedle a já si to líbit nenechám.

Stejně příští rok se vracím do práce, takže si dítě do školy a ze školy budu vodit pravděpodobně sama z časových důvodů a teď si ho můžu vodit taky, pač jsem na mateřské, takže žádný stres. Jenže nedělat PTA se nevyplácí. 

Proč? Když mi jedubaba předala seznam dětí s tím, jak se mají řadit, jak půjdou do školy, tak kromě toho, že jméno mého syna bylo špatně, tak jsem si všimla, že jméno velkého kamarádky na seznamu není. A je to tady, takže pokud se nepodílíš na PTA oni tě vyřadí ze skupiny. Mazec. A o to horší, že její mamince to nedali ani vědět, dozvěděla se to ode mě. Takže si to představte přivedete dítě na shromaždiště a oni vám řeknou: dítě s námi jít nemůže, pač neděláš PTA. Ano, zdá se spravedlivé, ale brutálně spravedlivé. 

Je něco jiného, když je ženská doma jako housewife nebo dělá na částečný úvazek, pak má čas se kopat do prdele a čas na takovou zbytečnost jako je PTA, protože ruku na srdce. Škola je 8minut chůze a je tam jeden přechod se světelnou signalizací. Nemám pocit, že by se na děti muselo až tak dohlížet, ale jiný kraj, jiný mrav. Nicméně v případě samoživitelek. Vezmete si volno na PTA a přijdete o peníze. V mém případě za jeden den je srážka 2000Kč. Za pozdní příchod též. 

To jak funguje škola a PTA je jeden z důvodů, proč řada matek skončí v práci a věnuje se školákovi. Je to k nevíře. V ČR nástup dítěte do školy je většinou návrat do práce, ale vzhledem k tomu, že v Japonsku nevedou ranní družinu, tak se není čemu divit. Škola otvírá v 8.00 a přivést dítě dřív nemůžete. Pokud začínáte v 8.30 či v 9.00 tak už to do práce nestíháte. Stejně tak odpolední klub. Mají dva typy jeden je přímo ve škole a další jsou soukromé. Ty soukromé jsou dražší pro ty, co se nedostali do školního klubu. Letos jsem se do školního klubu nedostala, protože jsem na mateřské, uvidíme příští rok. 

Takže pokud nejste v PTA, tak je vaše dítě vyřazeno ze skupiny dětí, které chodí spolu do školy a ze školy. Ale tím šikana nekončí. Po 6 letech dítě graduuje ze ZŠ a jde do chuugakou tzn. junior high school, což je něco jako náš 2.stupeň. Při graduaci děti dostávají graduační diplom a manju (pokud znáte o mochi rýžový bochánek, tak tenhle bochánek je z těsta s náplní pastou z červených anko fazolí.) Pokud se na PTA nepodílíte, tak vašemu dítěti manju nedají. Nevím, jak vám, ale ve mě se začala vařit krev. K čemu je PTA? Snad pro blaho dětí. I když se rodič rozhodne PTA nedělat nebo PTA nemůže dělat, to dítě za to nemůže. Tohle mi přijde ubohé. 


Maminka R. volala do školy ohledně vyřazení ze skupiny a vypadá to, že tam bude nějaká schůzka rodičů. Mě nepozvali, ale vypadá to, že můj problém s jedubabou se bude též řešit, takže uvidíme. 

Celkově japonské matky milují se družit a krafat v kolečku před barákem a PTA je jedna z takových drůbežáren, pokud nejsi s nimi, tak to dají sežrat. PTA mi přijde jen jako výmluva, pro některé matky, proč "musí" zůstat doma a cítí se využité. Jo, na zabití času ok.  Chápu, dělat se to musí, pač je to tu zvykem, ale ten tlak na to, aby všichni dělali PTA, i když mají blbou rodinou situaci, ten nechápu. Já jsem chtěla dělat PTA alespoň rok, ale příští rok PTA dělat nemůžu bude to znamenat, že velkého vyřadí ze skupiny, bude to znamenat, že malej nedostane graduační manju bochánek? Těžko říct, ale hádám, že se to brzy dozvím. Takara